|
část 1 |
| Tak jsem se
vydal lyžovat do Krkonoš
(začátek března
1998). Jenže po příjezdu na týdenní dovolenou jsem musel bystře
konstatovat,
že cosi podstatného pro lyžování chybí (tedy lyže by byly, jen to bílé
studené jaksi ne...). Protože jsem ale přesně to samé zažil o rok
dříve,
neměla mě zákeřná příroda šanci zaskočit. Ozbrojil jsem se přivezenou
baterkou
nabitou čerstvými monočlánky, mapou trutnovského opevnění, turistickou
mapou a fotoaparátem. Osedlal jsem spolehlivé terénní vozidlo značky
Wartburg
a vydal se pátrat po opevnění. Sám. Příznivci opevnění totiž ve svém
nadšení
pro betonové krasavce většinou zůstávají osamoceni a okolím
nepochopeni ...
Vždycky mě překvapí, jaké přízemní zájmy mohou zvítězit nad pátráním po
stopách naší historie. Tentokrát vyhrálo přitroublé opakované ježdění
na
horském kole z Janských lázní na Černou horu a zpět. Dobře jim tak. První nálezy mě příjemě potěšily: Na levém křídle tvrze Stachelberg jsem objevil krásné zachovalé těžké objekty T-S 81a/b a T-S 82. Díky tomu, že se nikdy nedočkaly svých pancéřových zvonů, neměli zde Němci kromě střílen co trhat a tak objekty vypadají báječně. Pak ale Trutnovsko začalo ukazovat svoji horší tvář. Jeden hnusný kopec následoval druhý ještě hnusnější. Nahoru od Zlaté Olešnice kolmo do kopce k T-S 64, pak téměř kolmo dolů, přebrodit bažinu, téměř kolmo nahoru k T-S 65. A zase hurá dolů ... Fuj! Navíc na to, abych se dostal o bunkr dál, bylo často nutné najíždět autem dlouhé kilometry. A ty návraty zpátky k autu. Zlaté pěší tůry ... Fotky které si můžete prohlédnout jsou úměrné množství světla, které mi příroda dopřávala (chovala se asi jako s tím lyžováním - i v poledne to skoro pořád chtělo blesk). Navíc jsem zvolil neotřelou metodu převodu fotek do elektronické podoby digitálním fotoaparátem, což se projevilo zhoršením ostrosti. Musím říct, že scener by byl mnohem lepší ... |
|
|