Mlýn rodiny Tocauerů v Mírči

Mlýn rodiny Tocauerů v Mírči

Vesnička Míreč se nachází na břehu říčky Lomnice v jižních Čechách, nedaleko městečka Blatná. Zdejší mlýn stojí na začátku obce, posledním zdejším mlynářem byl Jiří Tocauer, můj děda. Naše rodina v tomto mlýně sídlila přibližně od roku 1840 do roku 1980, což je 140 let.

	Míreč zakreslená v historické mapě z roku 1768, ještě před příchodem naší rodiny. Dobře je vidět mlýn i náhon mimo koryto řeky, s dalším bočním přítokem. Řeka Lomnice teče zleva v horní části mapy, zakreslené rybníčky asi k mlýnu nepatřily. Kresbu maloval jezdec na koni od oka a pravděpodobně s omezeným časem (mapovali tehdy celou zemi). Takže je spíše orientační, ale přesto nečekaně zdařilá. V době vzniku této mapy neměla většina obyvatelstva ještě ani příjmení.
	Novější mapa téhož území z roku 1880. V té době byl zdejším mlynářem František Tocauer, který byl zástupcem již třetí naší mírečské generace. Kompletní mapy jsou k vidění na http://oldmaps.geolab.cz/ .
	Budova mlýna rodiny Tocauerů v Mírči na nejstarším snímku, ještě z doby Rakousko-Uherské monarchie. Tehdejší mlynář Bohumil Tocauer je na fotografii v tmavém obleku. Za skupinkou je vidět původní vzhled budovy mlýnice, ve střední části obytné stavení, napravo stáje a chlévy. Snímek byl pořízen od vrat na dvůr. (asi 1910)
	Celkový pohled na areál mlýna v Mírči z větší dálky a v pozdější době, asi kolem roku 1935. V levé části snímku jsou dobře jsou vidět dvě ze tří stodol (ve stromech nalevo prosvítá i třetí), v pravé pak sýpka a budova mlýnice, v té době už zvýšená o patro. Pohled opět ve směru vjezdu na dvůr, který byl na pravém okraji snímku (kde je vidět část střechy obytné budovy a okraj štítu maštale). Mlýnský náhon vede zleva křovisky, řeka Lomnice rovněž zleva, ale až za budovami.
	Pohled opačným směrem ze dvora na hlavní vjezd, vlevo maštale, vpravo sýpka.
	Typický obrázek z provozu mlýna. V pozadí stodola, napravo pila. Mlýn měl vlastní zásoby mouky, takže zákazník nemusel čekat na mletí.
	Výcvik budoucí generace mlynářů.
	Výcvik budoucí generace mlynářů II, aneb mlynářští pracanti ve dveřích mlýnice. Zleva mládek, stárek, vpravo Jiří Tocauer, můj děda, budoucí poslední mlynář.
	Výcvik budoucí generace mlynářů III.
	Mladý mlynářský pár v době převzetí péče o mlýn, tehdy s velkými plány. Mlynář působící na velkém mlýně byl především manažer. A život v mlýně byl prestižní záležitostí, což bylo patrné i na stylu života včetně stolování. Něco na způsob malého zámku.
	Řemeslníkem specializovaným na technologii mletí obilí byl "stárek", zde na schodech mlýnice.
	Součástí mlýna byla i pila (katr). Pohled od náhonu přibližně ve směru nátoku na mlýnské kolo, které bylo na pravém okraji snímku.
	Pohled přes rodinný rybníček na budovy mlýna (říčka Lomnice je nedaleko vlevo mimo záběr). Na snímku v popředí pila, za ní mlýnice, napravo stodola. Vodní kolo bylo mezi pilou a mlýnicí, voda na něj přitékala umělým náhonem zprava za stodolou.
	Součástí mlýna byl i malý můstek přes říčku Lomnici.
	Praděda za otěžemi zemědělského stroje (pravděpodobně žací stroj nebo obracečka). Mlýn ale mlel především pro jiné zemědělce a své vlastní přilehlé polnosti "propachtoval" (pronajímal).
	Skupinka před stodolou.
	Motorizovaná návštěva v mlýně.
	Mlýn byl oblíbeným letoviskem široké rodiny. Všichni na tehdejší návštěvy v Mírči velice rádi vzpomínají.
	Potvrzuje to i fotografie z roku 1910 s letními hosty před budovou sýpky (příbuzenstvo z Balkánu od Zagrebu - jak je vidět, tehdy se jezdilo na dovolenou z Jugoslávie do Čech).
	Posezení na zápraží někdy koncem čtyřicátých let.
	Praděda před budovou mlýnice, v pozadí pila. Mlýnské kolo bylo mezi oběma budovami, voda přitékala umělým náhonem zleva.
	Prababička stojící vedle maštalí a chlévů.
	Budova mlýnice po zvýšení o jedno patro, v popředí nějací výletníci.
	Praděda u sýpky, skruže byly určeny pravděpodobně pro modernizaci v rámci osazení turbíny.
	Poslední mlynář s rodinou v padesátých letech, v době, kdy mu byl ukraden mlýn. Formou násilného znárodnění v roce 1951, přičemž mu byl odebrán bez náhrady. V době honu na "kulaky" a zatýkání prý spával v zadní komůrce pod oknem, aby stihl utéct. Nebezpečí práce v jáchymovských dolech nakonec unikl, ale pomstili se mu alespoň oficiálním označením "vesnický boháč", což byla v té době nadávka představující riziko. Babička zemřela předčasně, pravděpodobně následkem špatného zacházení v nepřátelské politické situaci, kdy musela při vynucené práci v JZD pracovat s jedy. Dítě v tmavém svetru je můj otec, budoucí dlouholetý dozorný elektrárny Orlík, většinu života žijící v Solenicích (nyní v Kralovicích, kde kdysi sloužil na vojně).
	Dědovi se až po dlouhé době postupně podařilo získat zpět budovy. Pod podmínkou zničení zbylého strojního vybavení, což je vidět na snímku z roku asi 1967. Do té doby se prý ještě sporadicky mlelo, což zajišťovaly cizí osoby. Vlevo sýpka, vpravo stodola, vidět je i krytá část náhonu. Na dvoře leží demontované stroje z mlýnice.
	Už tam ale asi bylo neveselo, takže se děda někdy kolem roku 1980 odstěhoval blíže ku Praze a bývalý mlýn prodal. Bydlel poté postupně na Hvozdnici, v Praze Dolních Počernicích a na konci života v Mníšku pod Brdy. Na snímku je areál zrušeného mlýna v Mírči nedlouho před odprodejem. Vlevo sýpka, v pozadí budova mlýnice, napravo maštale a chlévy. (přibližně 1980)
	Nynější stav bývalého mlýna v Mírči, přebudovaného po prodeji na rekreační středisko. Ve středu snímku je bývalá budova sýpky, napravo chlévy s obytnou budovou v pozadí. Tři stodoly stály v řadě vedle sebe v levé části snímku, nedochovala se ani jedna. (2009)

Mlynáři v Mírči

Prvním rodinným mlynářem v Mírči byl Martin Tocauer od roku 1840. Ale již před tím zde žila jeho teta Anna Duchoňová rozená Tocauerová, která byla manželkou předchozího mlynáře Antonína Duchoně (působil zde jen krátce, před ním zde byl mlynářem Václav Šebele, do roku 1839). Po Martinovi Tocauerovi byl dalším mlynářem jeho syn František Tocauer, který ale předčasně zemřel v roce 1884 a tak mlýn nadále vedla jeho manželka Marie. Mlýn později předala jejich synu Bohumilu Tocauerovi, který byl poté mlynářem až asi do roku 1942. Posledním zdejším mlynářem byl Jiří Tocauer. Kvůli poválečnému znárodnění a poté zrušení mlýna ale nepříliš dlouho, rodinná kontinuita byla nedobrovolně přerušena. Jeho syn (můj otec) Jiří Tocauer šel proto alespoň pracovat na tehdy největší československou vodní elektrárnu Orlík, kde působil na velíně většinu produktivního života.

Příjmení Tocauer

Příjmení Tocauer je téměř jistě odvozeno od názvu zaniklé obce "Tocov" v Doupovských horách (německy "Totzau", ve starých listinách "Toczau") a neznamená nic jiného, než "člověk z Tocova". V době uzákonění příjmení v roce 1780 tudíž pravděpodobně některý důležitý předek naší rodiny v této obci bydlel, nebo z ní pocházel (do tohoto roku měly příjmení jen významné osobnosti, např. šlechta, proto dřívější vznik není příliš pravděpodobný). V Tocově byly dva mlýny, proto bych souvislost zkoušel hledat spíše v této oblasti. Různé přepisy příjmení jsou pravděpodobně jazykové verze a zkomoleniny vzniklé v průběhu staletí, ale všichni původní "lidé z Tocova" (lidé, kteří v roce 1780 získali toto příjmení) nemuseli být v tu dobu příbuzní. Dnešní rozložení potomků rodu v republice je možné vidět na www.kdejsme.cz a tuto teorii potvrzuje (opavská větev pochází z Mírče).
Několik slov o vesnici Tocov je možné najít např. na této pěkné www stránce: www.pamatkyaprirodakarlovarska.cz/tocov-totzau (nacházela se 2,5 km východně od obce Jakubov u Karlových Varů a je vidět např. na turistické verzi www.mapy.cz . V době událostí kolem válečných let 1938-1945 už tam žádný náš předek dávno nebyl. Ale i předtím v této oblasti pravděpodobně nebylo příliš mnoho čistokrevných Němců nebo Čechů, promíchávání probíhalo dlouhá staletí a přihlašování k národnostem kolem roku 1938 bylo často u různých osob ovlivňováno vypočítavostí, nebo strachem. Každopádně jsem rád, že máme slovanskou verzi příjmení.

Hydraulický okruh mlýna

Mlýn rodiny Tocauerů v Mírči byl opatřen vodním kolem na tzv. horní vodu. Děda mi vždy zdůrazňoval, že to byla důležitá výhoda, protože umožňovalo mlít i v málo vodném období. Potřebného spádu bylo dosaženo vybudováním jezu na říčce Lomnici a vzdutím její hladiny v kombinaci se zkrácením meandrů derivačním korytem náhonu. K mlýnu patřila i pila (katr). V pozdějším období vodní kolo doplnila francisova turbína, která je po rekonstrukci provozována dodnes. V době osazení se změna projevila i na výměně náhonu pily z mechanického na elektrický.

	Současný letecký snímek na bývalý mlýn v Mírči (který je na fotografii vpravo dole). Dobře je patrná trasa derivačního kanálu (úhlopříčné stromořadí, jez je v zátočině vlevo nahoře, řeka teče delší trasou v horní části).
	"Splav" - jez na Lomnici, sloužící ke vzdutí vody pro bývalý mlýn v Mírči.
	Pohled na příčný profil jezu z pravého břehu.
	Začátek náhonu, vlevo hrana jezu, vpravo stavidlo, v pozadí silniční most přes Lomnici.
	"Strouha" se stavidlem na začátku derivačího kanálu k mlýnu.
	Totéž stavidlo zblízka.
	Stavidlo pravděpodobně původně vypadalo takhle. Krásná víla na obrázku je má babička, manželka posledního mlynáře.
	Náhon opouštějící tok Lomnice pod jezem.
	"Strouha". Dnešní stav derivačního náhonu k mlýnu. Během trasy k mlýnu je průtok obohacován o menší boční přítok (na snímku není vidět).
	Původní stav náhonu, opět s babičkou.
	Mezi stodolou a sýpkou byl náhon krytý, aby nepřekážel pohybu na dvoře. Vtoková část.
	Krytá část náhonu před stodolou. Zajímavostí je řemenice mechanického náhonu zemědělských strojů. Zakrytí končilo u pravého okraje snímku.
	"Vantroky". Závěrečná část náhonu otevřeným korytem nad úrovní terénu, regulační stavidla byla u rohu budovy. V pozadí pila, napravo budova mlýnice, za korytem mechanický náhon pro zemědělské stroje, vlevo stodola. Vodní kolo bylo za rohem mlýnice.
	Dnešní stav regulačních stavidel před nátokem na bývalé vodní kolo. Tato část náhonu původně zakrytá nebyla, terén napravo je dosypaný až po opuštění mlýna.
	Vodní kolo na horní vodu. Přes zabudování turbíny prý bylo osazené a funkční ještě někdy kolem roku 1967, kdy se pod něj chodili koupat mí rodiče, tehdy mladí a nahatí. V době mého dětství v sedmdesátých letech už tam nebylo, ani nikde jinde ve statku. Zatím jsem nesehnal ani fotografii. Proto pro představu alespoň podobné, vyfocené na jiném, dodnes funkčním mlýně. Nachází se ve skanzenu Rožnov pod Radhoštěm, kde je i spousta jiných zajímavostí, včetně dalších provozuschopných vodních strojů. Toto krásné muzeum v přírodě určitě stojí za návštěvu.
	Bývalé místo pro vodní kolo, v pozadí okna strojovny s francisovou turbínou. Dřevěné koryto je jalová výpust. Mlýnice je vlevo, pila vpravo.
	Napojení odpadního koryta z mlýna zpět na říčku Lomnici v obci Míreč.

Ještě několik fotek pro příznivce vojenské historie
Všechny mají souvislost s mlýnem rodiny Tocauerů v Mírči. Přestože to byla stavba čistě civilní, vesnická mírumilovná, zcela neškodná a všeobecně prospěšná.

	Československý důstojník z doby před válkou. Dědův bratr, žijící v Opavě.
	Předválečný voják v roce 1935, v době dědových studií. Asi nějaký kamarád nebo spolužák. Děda pravděpodobně fotil, takže na snímku není (je na jiných z téže sady, ale bez vojáka).
	Předváleční vojáci v Mírči. Děda byl na vojně dvakrát. Poprvé byl povolán chvilku před okupací v roce 1939, kterou zažil u dělostřelců v Táboře. Němci prý tehdy přijeli úplně promrzlí a ihned se vrhli do kantýny, kterou totálně vykoupili. V Německu už byl v té době zavedený přídělový systém, takže Československo z jejich pohledu připomínalo ráj. Typické pro jejich mentalitu bylo, že v kantýně za rohlíky platili, ale za úmyslně chybně stanovený nevýhodný kurz a poté celou zemi totálně vykradli a zpustošili. Včetně morálky obyvatelstva. Z obsazení posádky v Táboře měli strach, čekali tvrdý odpor, vzpomínka na husity byla stále ještě živá. Ale proběhlo jen něco na způsob soutěže v pořadovém cvičení. Chuť k obraně většinou zůstala na hranicích po zdrcujících událostech v září 1938.
	Stíhač RAF F/Stg Stanislav Tocauer. Byl významným jmenovcem naší rodiny, létal před válkou v československé armádě, poté za 2. světové války ve Velké Británii a v SSSR, včetně aktivní účasti v SNP. Jeho válečná anabáze je velice zajímavá, jak si můžete přečíst v tomto dokumentu. Jeho otec byl mlynářem v Praskolesích nedaleko Hořovic. Z nedalekého mlýna v Lážovicích pochází Martin Tocauer, první mlynář tohoto příjmení v Mírči. U tak vzácného jména lze proto předpokládat, že nějaká příbuzenská vazba existuje. Potvrzuje to i další indície, že první zástupkyně rodu Tocauerů v Mírči byla Duchoňová rozená Tocauerová s manželem Duchoněm, a v Praskolesích tehdy působil rovněž mlynář Duchoň (asi jejich příbuzný).
	Květnové povstání v roce 1945, děda zcela vpravo. Pravděpodobně v Miroticích, kde se podílel na mírně sebevražedném odzbrojení německé posádky, které ale dobře dopadlo (šli tehdy v rojnici po poli proti kulometnému hnízdu na kótě, Němci to ale vzdali). Po jeho boku stojí českoslovenští předváleční důstojníci. Nebyl to dědův ojedinělý vlastenecký čin, už během války tajně zásoboval horníky na Ostravsku potravinami. Co se týče vojny, nedlouho po válce podruhé rukoval dosloužit zbývající čas. Ale prý už to bylo jen pro pořádek, protože výrazně překračoval obvyklý odvodový věk. V pozdější době nikdy nechápal, kde se bere problém šikany, protože v době jeho mládí bývali všichni naši vojáci kamarádi.
	Příjezd osvobozujících Američanů do Mirotic v roce 1945. Budovy jsou poškozené od amerických hloubkařů, kteří pronásledovali německou kolonu prchající před ruským zajetím. Dle legendy na ně zkoušeli počkat za městečkem, ale Němci se báli vyjet z ochrany budov. Takže na ně zaútočili tam. Přesto je obyvatelé po osvobození rádi viděli. Děda z Mírče vyprávěl i o bombardovacích svazech na konci války, střelec jednoho nízkoletícího prý dokonce zamával, když šel někam se svým tehdy ročním synem (mým otcem). Dle dědových slov rozesmátý černoch. Dle historiků dýchací maska.
	Příchod rudoarmějců v roce 1945, děda uprostřed. Mlýn v Mírči byl u demarkační linie, takže zažil postupně americké i sovětské vojáky.
	Mírová pohoda s rudoarmějci v osvobozeném mlýně v Mírči.
	Po kom zůstala díra ve zdi mlýnice se mi doteď nepodařilo zjistit. Ale prý nám po dvoře jezdilo několik amerických tanků, po čemž zůstal prasklý kámen mostu přes náhon. Děda ale na Američany velice rád vzpomínal. Jejich fotku jsem přesto zatím žádnou nenašel, což je asi následek poválečných poměrů. Ale divil bych se, kdyby žádné neexistovaly. V kočáře sedí praděda, vysloužilý mlynář Bohumil Tocauer, rok 1945.

Kočičákovo doupě

Kdybyste mi chtěli zkusit něco napsat nebo poslat, zde je můj dlouholetý e-mail: kocicak@post.cz