Stránky "Kočičákovo doupě" jsem vytvořil někdy kolem roku 1997 a jsou to běžné osobní www stránky. Přičemž vznikly z čistého nezištného nadšení pro popisovaná témata, nadšení pro nově vznikající internet, který působil velice svobodně a ze zdravého mladického exhibicionizmu. Dlouho byly zdánlivě nepodepsané, protože mi tehdy připadala sympatická určitá anonymita. Ale jméno bylo napsané ve zdrojovém kódu a ochotně jsem tehdy přijímal většinu možností k seznámení, nabízených občas přes e-mail, např. s dalšími bunkrology. Žádný jiný Kočičák v okolí nebyl. Byla to doba, kdy např. vznikl www.seznam.cz. Stránky měly být původně mnohem obsáhlejší, např. dlouho zcela chyběla původně plánovaná část o plachetnicích, výlet byl na stránkách jen jeden atd. Ale tehdejší i stávající podoba si přesto vyžádaly velké úsilí a mnoho mého času. Původní verzi jsem psal po večerech ve volném čase v podkrovní kanceláři společnosti Median a rozsáhlejší aktualizaci jsem provedl až v roce 2011 po odchodu z ČEZ. Grafické zpracování odpovídá době vzniku a je úměrné času, který jsem ochoten této neplacené charitě věnovat. Formu jsem úmyslně zvolil lidově popularizační, protože obsah je určen spíše pro laiky (a asi by bylo vhodné připomenout, že např. v oblasti opevnění lze za skutečného odborníka považovat jen nějakého šikovného ženijního důstojníka).
   Za dobu své existence jsou tyto stránky již na čtvrté adrese, ale není to z důvodu tématiky. Jinak "Kočičák" je postavička z večerníčku a k této přezdívce jsem přišel metodou zkomolení mého příjmení už v dětství.

    Pocházím ze Solenic, kde žiji většinu dosavadního života od narození v roce 1971. Už v době základní školy mne překvapil nález divného zabetonovaného bunkru na protějším břehu ve stráni nad řekou, téměř přesně naproti našemu domu. Odkud ale tehdy nebyl vidět pro hustý les, ani po pečlivém hledání dětským hvězdářským dalekohledem. Dnes už je vidět relativně často i pouhým okem. Otec mi tehdy vysvětlil, že to je bunkr zvaný řopík, který je zbytkem tzv. vltavské čáry, linie bunkrů vedoucích podél řeky. Ten název se mi velice zalíbil, takže jiný používat nebudu, bez ohledu na snahy různých bunkrologických kolegů. Pořád ale bylo záhadou, jak vlastně takový bunkr vypadá zevnitř. A vlastně i zvenčí, protože i malé otvory byly důkladně zaslepeny. Tuhle záhadu opět vyřešil můj otec, který mne asi v roce 1986 vzal na výlet k našemu rozsáhlému příbuzenstvu do Opavy. Tam bylo k vidění tolik bunkrů různých tvarů a velikostí ze všech stran, že tvořily náplň většiny tehdejší dovolené. Tolik ochotné trpělivosti s odvážným ježděním v zákazech vjezdu naším tehdejším wartburgem a prolézáním vnitřků pevností jsem od svého otce nezažil snad nikdy jindy v životě. Vhodné průzkumné vybavení poskytl ochotně strýc ze staveniště Dlouhé Stráně. Bylo to období prosperujících památníků OP-S 6 a OP-S 10. Pro velký úspěch byl v té době ještě jiný výlet podobného typu, ale na Dobrošov.
   Získané znalosti pak vyvolaly zvýšenou touhu prokopat průchod do solenického bunkru, což jsem zkusil realizovat s jedním kamarádem přezdívaným "Seník". Za použití majzlíku a kladiva, což navázalo na stopy podobně marné snahy různých předchůdců. Dodnes mne překvapuje, že jsme v zoufalství zkoušeli dosáhnout vnitřku i periskopem. V té době jsem také od otce dostal k vánocům první bunkrologické knížky, z produkce náchodského muzea. Přičemž nejvíce mne zaujala publikace "Opevnění 1935-1938 Náchodsko" od autorů Ota Holub/Václav Kaplan. Zájem trval ještě v první části gymnázia čtením veškeré dostupné literatury o opevnění z roku 1938, což byl tehdy prakticky jen Ota Holub. Často prezenčně v příbramské divadelní knihovně, kvůli vzácnosti výtisků zapůjčených z jiných knihoven. Dodnes si pamatuji hltání úvodu knihy "A věže mlčí". Poté ale s věkem postupně přecházely mé zájmy k jiným atraktivnějším tématům. Výjimkou potvrzující pravidlo byla výprava na Stachelberg se spolubydlícími z vysokoškolské koleje v rámci výletu do Trutnova. Tehdy jsem v roce 1995 poprvé užasle spatřil vybavený a vyzbrojený řopík. (Kterému se nyní někteří jedinci snaží odebrat tradiční název lehký objekt vz. 37.)

   Nečekaný návrat zájmu o bunkrologii přinesly přibližně roky 1997 a 1998, kdy jsme s přáteli z jachtklubu navštívili oblíbené lyžařské středisko Janské Lázně, kde však už v březnu nebyl téměř žádný sníh. Což vždy vyvolalo potřebu náhradního programu, přičemž bunkry byly zajímavou možností. Napodruhé už jsem měl předvídavě s sebou velkou rolovací mapu a objel jsem jich velké množství. Dokonce se mi podařilo vylákat celou výpravu až na Dobrošov, kde nám ochotně umožnili prohlídku i mimo běžné otevírací období. Cennou trofejí byla zakoupená kniha "Československé opevnění 1935-1938" od Lubomíra Arona & kol., která mne vysloveně nadchla. Kromě jiného byla impulzem ke vzniku mých www stránek o Vltavské čáře, neboť obsahovala tehdy úžasný seznam stavebních úseků lehkého opevnění, včetně počtů objektů i v jednotlivých částech Vltavy. Tehdy jsem začal od různých známých shromažďovat informace o dochovaných pozůstatcích opevnění na Vltavě. Přičemž nejvíce pomohl starý pastevec ovcí pan Bočinský z Předního Chlumu, který ochotně vyprávěl i ukazoval v terénu. Kolem většiny zjevných pozůstatků bunkrů jsem chodil bez povšimnutí dlouhé roky. Omluvou je snad jen fakt, že byly úplně jinde, než bych čekal, a že jsem tehdy ještě neznal vzhled roztlučeného řopíku. Vlastní děda pro změnu vyprávěl zážitky z dobývání železa z trosek bunkrů za války.
   Se strýcem (jeho synem) a jeho dětmi jsem pak absolvoval dvě výpravy na opevnění. Dlouho plánovaný výlet vlakem na Kralicko dopadl neslavně trčením v náhodně nalezeném rozstříleném bunkru K-S 9 v průtrži mračen celý hrůzný víkend a poté schlíplým návratem domů. Tehdejší mapy končily objektem K-S 10, jehož polohu jsem netušil. Hledanou pozorovatelnu K-S 12b jsme minuli v mlze. Plánovaná tvrz Bouda, hlavní cíl výpravy, nenavštívena. (Ale ve výsledku to bylo spíše štěstí - v té době tam začínali za značného nadšení a všeobecného zájmu, takže bych tam asi začal jezdit taky, což by asi bylo slepou uličkou.) Dokonce nenalezen ani tehdy ještě prázdný objekt K-S 8 při dlouhém čekání na vlak domů na nedalekém nádraží. Nejvzácnějším nálezem byl tehdy nedaleký obchůdek v Červeném potoce u pily, ve stavu akutní nouze. Cenné byly především svíčky a zapalovač (dnes už tam není). Druhá výprava byla motorizovaná na bunkry podél hranice jižní Moravy od Břeclavi až po Jindřichův Hradec, což v té době ještě rozhodně nebyla běžná zábava. Nechyběla ani policejní kontrola v hraničním pásmu u bunkru MJ-S 15.

                 
              

   Webové stránky jsem tehdy tvořil po večerech s ohromným nadšením a přehnanými představami. Internet tehdy začínal, www stránek o opevnění bylo jen několik. Atmosféra byla průkopnická, většinou výrazně přátelská, s touhou o nezištnou propagaci zajímavých málo známých témat mezi širokou veřejnost. Což přineslo zajímavé osobní kontakty. V té době, v roce 1997, jsem navázal přátelské vztahy z bunkrologem, kterému říkali "Alexandr". S tím jsem následně absolvoval první odvážnou pěší víkendovou výpravu na linii v okolí Rokytnice v Orlických horách. Fyzicky náročná výprava se odehrála v podzimních poprašcích sněhu a se spaním ve vymrzlých bunkrech. Na to, jak nás na Haničce vyhnali z tepla do noční vánice, přestože to byli "Alexovi" známí, do smrti nezapomenu. Noc na R-S 75 byla ale příjemná a nadstandardní ochotná exkurze na Haničce předchozí den rovněž (po letech u mne ještě koupili nadbytečné střílnové odlitky, čímž si to u mne definitivně vyžehlili).
   Tehdy se mi ozval i další bunkrolog a nabídl knihy se slevou od KVH Praha, což bylo příjemné a vítané. Bylo to období velkých bojů mezi kluby v Praze a v Brně, takže možná sehrála roli i snaha získat příznivce. Protože nebyl jediný, dorazil i nadháněč z Brna. Ale do této potyčky jsem se naštěstí nezapojil. Bunkrologie měla tehdy dokonce ještě nádech odvážné mírně nelegální činnosti, včetně zásahů vojenské cenzury do nových publikovaných knih. Relativně rozsáhlé opevnění na jihozápadní hranici od Aše po Bratislavu bylo v té době ještě aktivované, bojeschopné a utajované. Což se kromě jiného projevovalo umanutým tvrzením různých osob, že na jižní hranici bunkry nejsou a nikdy nebyly. Ale bylo po vstupu do NATO a jednalo se o zřetelně mizející tlaky.
   Díky pozvání od "Alexandra" jsem tehdy při setkání pevnostních muzeí v roce 1998 poznal partu kolem muzea K-S 5 "U potoka", přičemž v tehdy velice příjemném nezávislém nekonfliktním Klubu vojenské historie Kralka, fungujícím mimo hlavní proudy, jsem tehdy spokojeně zakotvil na osm let. Velký bunkr je velký bunkr, parta je parta, a měli opravdový kulomet, i když nefunkční. Převážně s "Alexem" jsem postupně navštívil prakticky všechny vybudované objekty těžkého opevnění, kterých bylo přibližně 300 (včetně některých vybetonovaných jen částečně), převážně na severní hranici.
   Co se týče "Kralické pevnostní oblasti", příslušnost K-S 5 "U potoka" k tomuto uskupení je pouze geografickou záležitostí, opatrně akceptovanou kvůli bezplatné propagaci. Filozofií a stylem nám byly vždy výrazně bližší muzea na N-S 82 "Březinka" u Náchoda, která byla pro "ká pětku" vzorem a OP-S 25 "Trigonometr" v Milostovicích u Opavy, pro které byla vzorem "ká pětka". A související Sdružení muzeí čs. opevnění kolem nedávno zesnulého Aleše Horáka. Což byl subjekt, který opravdu hájil naše zájmy a navíc velice příjemnou formou. A i díky jeho snaze dnes bunkr patří klubu, protože mu jej armáda bezúplatně převedla. Čímž ocenila dlouholeté poctivé úsilí a velké množství práce odvedené při její propagaci. Do té doby jsme tam fungovali pouze na základě ústní dohody a mohli nás kdykoliv vyhodit. Což naštěstí neudělali a mají velké plus.

                 
                     

              

   Už po zveřejnění prvních rozpracovaných stránek o Vltavské čáře se mi ozval Radan Lášek s nabídkou spolupráce. S informací, že připravuje knihu o Vltavské linii v rámci známé edice Pevnosti. Následovalo oboustraně užitečné vzájemné poskytování podkladů a kontaktů. Cenné pro mne byly především mapy původního rozmístění objektů a dobové fotografie. Rovněž mne tehdy požádal o vytvoření propagačních stránek pro skanzen muzea ve Smečně (včetně jeho muzea u Dolního Bezděkova - unikátní prodloužený řopík zabudovaný v náspu silnice) a pro muzeum Veselka u Českých Budějovic. Ve Smečně i u Dolního Bezděkova jsem byl poté několikrát, ale vztahy s panem Krinkem bych nazval spíše jen nevýznamnými. Na muzeu Veselka jsem dokonce nikdy nebyl a s příslušným provozovatelem jsem nikdy ani nemluvil (možná jsem jej jednou viděl, ale nikdo nás nepředstavil).
   Poté co jsem na www umístil podobné informace o Liběchovské příčce, ozval se mi Jarda Beneš z Mladé Boleslavi. Ten si přál prostřednictvým mých stránek publikovat výsledky svých průzkumů této linie, což by ale bylo příliš časově náročné. Takže proběhlo jen částečně. Tyto kontakty ustaly poté, co jsem jej seznámil s Láškem a kdy vydal vlastní knihu. S Radkem Láškem ale udržuji občasné kontakty dodnes. Ale nepříliš intenzivní a většinu Vltavy jsem navštívil bez něj. Toulání po zaniklých liniích typu Vltavská čára je občas trochu podivná zábava, protože člověk hodiny hledá něco, co už tam dávno není, a pak radostně poskakuje nad kdejakou hroudou betonu. Ale většinou to vynahrazuje krásná krajina, atmosférou to nejvíce připomíná houbaření. Neustálé rady konečně vybourat dochovaný bunkr v Solenicích jsem naštěstí nevyslyšel. Přestože jsem měl jednu dobu k dispozici veškeré potřebné vnitřní vybavení včetně výzbroje. O něčem takovém bych uvažoval, jen kdybych jej měl na vlastní oplocené zahradě a na nějakém hezkém místě s výhledem.

   Místo toho jsem velkou část svého úsilí vrhnul do působení na muzeu K-S 5 "U potoka", což mi přineslo mnohé radosti i strasti. Přišel jsem do klubu v době budování repliky levého zvonu, účastnil jsem se poté aktivně většiny významnějších činností. V případě budování repliky prostředního zvonu, rekonstrukce umývárek, optimalizace sbírkového fondu a pořádání setkání pevnostních muzeí ve Starém Městě pod Sněžníkem jsem byl hlavním tahounem. Odešel jsem nedlouho po namontování zrekonstruovaného protitankového kanónu. Radosti bylo čím dál méně a to nejen v bunkrologii. Navíc to mám teď o dalších 100 km dál. Zajímavostí je, že s kanónem jsem se dostal v červnu 2006 do reportáže v České televizi, přestože to byla jedna z věcí, kde jsem hlavním tahounem nebyl. Sehnal jej pravděpodobně "Jirka Vaňous" dlouhodobým snažením i zajímavou souhrou náhod na Normanských ostrovech. Viz Normani z Asterixe, dle našich zkušeností jsou ale přátelští a k našemu muzeu byli velice vstřícní. Po přivezení firmou Škodaexport zajišťoval následnou rekonstrukci převážně "Radek Kysloň". Přispění z mé strany bylo výrazně méně významné. Ale tehdejší vystoupení v televizi bylo na požádání kolegů z klubu. Asi proto, že jsem uměl souvisle mluvit i před kamerou. Podobnost se starší reportáží z N-S 82 "Březinka" na podobné téma byla čistě náhodná, i když přiblížení velkému vzoru potěšilo.

     

   Po odchodu jsem ještě radami i rukama pomáhal při budování repliky pravého zvonu. Což byl významný náročný mezník v celé rekonstrukci, z vnějšího pohledu prakticky dokončení. V letech 1998-2006 jsem na bunkru strávil neuvěřitelné množství času a vynaložil překvapivé množství úsilí. Ale bohatě mi to tehdy kompenzovala radost z výsledku, vděční návštěvníci, většinou výborná parta v klubu a mnoho společných příjemných zážitků včetně skvělých výprav na bunkry v zahraničí. Které si ale každý platil ze svého. Přes některé frakce a úlety jsem cílevědomější partu táhnoucí za jeden provaz nezažil. Což je patrné i z výsledku, i když atmosféra už není co bývala. Ale pořád je na co se koukat a několik lidí, které stojí za to vidět. Některé zdařilé fotografie objektu můžete najít v jiné části těchto www stránek v kapitole "Těžké opevnění". I když né vždy to tam vypadá takhle hezky. Zub času a různé jiné vlivy si vybírají neustálou daň, a skromné síly provozovatelů né vždy stíhají dávat věci do pořádku. Což se týká především vnější omítky.
   Veškerou činnost na K-S 5 jsem celé roky konal bez jakéhokoli nároku na mzdu zcela nezištně, přes vzdálenost 200 km od domova. Benzín jsem v naprosté většině cest platil ze svého.

                

   Specifický následek bunkrologické záliby je obrovská krabice plná bunkrologických knížek a dlouholetá touha po nějaké knihovně, kam bych je mohl dát. Ale v současné době potřebuji nejdřívě nějaké stabilnější poměry a vlastní bydlení. Což se zatím jeví v nedohlednu. Na bunkry i další podobné zajímavosti jezdím příležitostně i nadále, i když neorganizovaně. V dnešní době je často příjemnější jezdit o samotě. Jinak jsem ale vždy býval radši v nějaké dobré partě, kde byly důvody k normálnímu uvolněnému smíchu a kde se člověk mohl cítit bezstarostně.

     

                 

   Od dětství bydlím u přehrady Orlík, což je nejvyšší betonová přehrada v České republice. S přehradami na Vltavě jsem přicházel do kontaktu neustále, např. i na nástěnkách na základní škole. Bylo i několik lidských vzorů v hydrotechnickém oboru, včetně příbuzných. Otec pracoval celý produktivní život v elektrárně Orlík, děda byl mlynářem, druhý děda pomáhal budovat přehradu Orlík, strýc vedl stavbu horní nádrže vodního díla Dlouhé Stráně, jiný strýc pomáhal stavět Slezkou Hartu, dva vedoucí v jachtklubu měli vysokou školu v oboru Vodní stavby a třetí byl tehdy ředitelem ČEZ Vodní elektrárny. Především jsem se ale cítil dobře na přehradě Orlík při letních brigádách. Nehledě na to, že hrázný byl tehdy v Solenicích největší borec, měl flotilu motorových člunů, terénní auto a spoustu jiných vozidel, vysílačku, všestranné výrobní prostředky, obrovskou míru svobody, pohyb v přírodě i po zajímavé stavbě, z mého pohledu vysněná práce. Měl jsem výborné známky ve škole, technický talent a přehrady mne zajímaly. Takže jsem po gymnáziu zamířil na ČVUT Praha studovat specializaci Vodní hospodářství a vodní stavby (alternativně jsem uvažoval o oboru letecké konstrukce, byl jsem i na dni otevřených dveří, ale měl jsem obavu z nedostatku příslušné práce).
   Toužil jsem po podobné práci hrázného, i když mi řekli, že po vysoké škole bych byl pro takovou pozici příliš kvalifikovaný. Kromě toho, že podobných přehrad v republice moc není a ty co jsou, jsou stejně zabrané dlouho dopředu. Což se ale kupodivu v případě Orlíka nepotvrdilo. Ale tuto práci mi v příslušné době nikdo nenabídl, i když jsem byl ve vesnici a bez práce. Období vysoké školy přesto patří mezi nejlepší v mém životě. Jedním z důvodů byla nečekaná svoboda v kombinaci s projevy úcty i ke studentům, celkově výborní lidé ve škole a dobří přátelé na koleji. Univerzitu jsem absolvoval úspěšně, s vysoce nadprůměrnými studijními výsledky. Poté jsem ještě necelý rok pokračoval postgraduálním studiem, v rámci kterého jsem na cvičeních pomáhal vyučovat úpravy toků. Postgraduál jsem ukončil předčasně kvůli pracovním aktivitám v agentuře Median, i z důvodu, že jsem neuvažoval o zaměstnání, kde bych podobné nadstandardní vzdělání uplatnil.

   Někdy v závěrečném období školy jsme s jachtaři u ohně diskutovali o počtu přehrad v Československu, které jsou vyšší než 20 m. Tvrdil jsem více než 100, což někteří zásadně zpochybňovali, protože vesměs netušili, že by mohly být přehrady i někde jinde, než jen na Vltavě. Odvážně jsem navrhnul sázku o dva litry rumu. Na univerzitě jsem poté požádal svého učitele přes přehrady o pomoc s počítáním. Profesor Broža tehdy ochotně pomohl a dokonce mi daroval časopis s tabulkou všech přehrad v Československé socialistické republice. Ta pak byla důležitým zdrojem pro vytvoření podobné tabulky na internetu, jen z touhy podělit se o tak úžasné neznámé informace. Mnoho z uvedených přehrad jsem postupně osobně navštívil, některé později často pracovně. Ale většinu plánovaných fotografií jsem dal na své stránky až nyní v roce 2011 v době hledání nového zaměstnání. Přehrad nad 20 m jsme tehdy napočítali "jen" asi 80. Ale zapoměli jsme na vysoká odkaliště, kterých je určitě více než 20. V přepočtu na litry alkoholu to tehdy byla prohra, ale celkově cítím morální vítězství.

                

   Po dokončení vysoké školy jsem k přehradám nenastoupil. Přestože Povodí Vltavy, které v té době reprezentovali Ing. Kulhánek a Ing. Holubička, projevilo velice solidní přístup. Ale měl jsem tehdy mnohem lákavější nabídku od Medianu. Po vysoké škole byl běžný student zcela bez peněz a ekonomicky velice pozadu za většinou svých bývalých spolužáků ze střední školy. Což toto nečekané rozhodnutí snad trochu omlouvá. K oboru jsem se vrátil až po 10 letech úspěšného působení v oblasti mediálního trhu. Poté jsem měl v době své čtyřleté práce u ČEZ možnost poznat některé nejvýznamnější přehrady doslova ze všech stran, což byla určitě zajímavá zkušenost. V oblasti TBD na vodní díla nebyl u ČEZ žádný vyšší specialista.

                 

                 

   Protože mi práce u přehrad a ve vodnohospodářské problematice šla velice dobře a protože mne tématicky bavila, tak jsem chtěl v oboru pokračovat. Ale přes oslovení většiny souvisejících firem se mi zatím nedaří žádné podobné zaměstnání najít. Dokonce ani tématicky příbuzné nebo podobné. S některými známými byly proto diskuze i na téma zahraničí, ale nikdy z toho nevzešlo nic konkrétního. Což je možná škoda. Přesto jsou přehrady mým koníčkem i nadále, obzvláště betonové, i když to tak z následujících fotek nevypadá.

                

   Asi v roce 1979 jsem se stal členem Yacht Clubu Solenice, což byla jedna z mála možností organizovaného vydovádění pro děti v naší vesnici. Zpočátku mi plachetnice nepřipady příliš důvěryhodné, otloukaly surově hlavu a chovaly se zcela nevyzpytatelně. Tábory mne lákaly spíše přírodovědně tábornickou tématikou a ježděním na kánoi. Někdy kolem roku 1986 ale bylo v loděnici po odchodu některých členů najednou několik volných oddílových lodí, kromě jiných i plachetnice třídy Cadet s názvem Poldi. Nadchl jsem se pro představu krásné lodi, i za cenu, že se na ní budu muset naučit jezdit a absolvovat s ní závody. Problém byl sehnat kosatníka. Odrzlý "Šandis", který se mi vnucoval, se mi ani trochu nelíbil. Ale nakonec patřil mezi nejpracovitější lidi a nejlepší přátele, které jsem kdy měl. Opravami a zkrášlováním lodi jsme tehdy strávili velké množství času, zcela nezvyklé pro tento věk. S výsledky na závodech to bylo slabší, ale zase byla spousta zajímavých zážitků. Např. koule opadávajícího bahna na stěžni po jeho zapíchnutí do dna rybníka Bezdrev po převržení. Později jsem přešel na jednomístnou vyšší loď třídy Evropa s názvem Solaris, což už byla opravdová plnohodnotná jachtařina. V době, kdy mi konečně začalo závodění trochu jít, tak jsem se soutěžním jachtingem skončil. Nejlepší výsledek byl 6. ze 14 při posledním závodu, opět na Bezdrevu. Sice pomohl silný vítr, který smetl slabší kusy na luxusních naleštěných, ale křehkých lodích. Které jinak obvykle shrábly vítězná místa. Ale měl jsem pocit, že by to nějak šlo.
   Neustálé přetahování o oddílové lodě mne přivedly na myšlenku koupit vlastní loď za peníze, které mi rodiče našetřili a dali při 18 narozeninách. Nečekaně jsem tehdy koupil loď třídy Vaurien, bez úmyslu na ní závodit. Tehdy jsem toužil po dobrodružně výletnické lodi pro spoustu lidí, v čemž slušně vyhovovala. Inspirace byly různé kreslené seriály a knihy z dětství. Nevýhodou byla menší rychlost a občas vadilo i dvojmístné provedení. Např. při silném větru, kdy se v jedné osobě nedala vyvážit. Pak nezbylo než čekat na převrácené lodi, než to přejde. Občasné plavby ve skluzu s ní ale byly jedinečný zážitek, protože měla nezvykle ploché dno. Stylem jízdy to připomínalo krátký winsurfing, jen muselo foukat opravdu hodně a muselo se umět jí dostat z vody. Název loď neměla, tak jsem jí pojmenoval Kalifornie, protože jsem měl rád westerny. V té době jsem měl výrazné designerské ambice, což se záhy projevilo na vzhledu při rozsáhlejší renovaci.
   Po nějaké době jsem si udělal ještě s jedním kamarádem, přezdívaným "Ládín", průkazy na vedení velké plachetnice. To proto, abychom si mohli půjčit jachtu typu Štír zvanou Vlčava, i když to nikde neměla napsané. Loď žádný zázrak, ale možnosti vyblbnutí skvělé. Což potvrdila i neuvěřitelná náhodná plavba na fantastickém dvojstěžníku Fortuna nedlouho předtím. Krátká projížďka dohodnutá náhodně večer u piva se tehdy zvrhla v třídenní výpravu, bez jakékoli přípravy. Situaci na palubě nejlépe popisuje fakt, že ke konci se z naprostého nedostatku jakýchkoli tekutin na palubě pil na žízeň rum. Ale spousta dokonalého humoru byla i předtím, atmosféra byla nepopsatelně skvělá. Po nějaké době jsem i s bývalým kosatníkem rozvíjel představy o kajutové lodi vhodnější pro delší plavby a především pro balení ženských. I když v té době bylo snažší dostat ženské na loď bez kajuty, kde se asi cítily bezpečnější. V loděnici v té době dlouho stála rekonstruovaná loď vedoucího oddílu s hrdým názvem Královna (původně nádrž na beton při stavbě přehrady), ale bez známek nějaké činnosti. Snahy se nějak zapojit tehdy nevedly nadějným směrem. Poté směřovaly další myšlenky ke stavbě nové lodi, dokonce se mi v roce 1993 podařilo získat skelet 9 m jachty typu Corona, k dispozici byli i dva spolužáci z gymnázia ochotní něco podobného absolvovat ("Taz" a "Váňa", popisovaní v kapitole o muzice). Skelet poté skončil u mého dědy v Mníšku pod Brdy. Následovalo několik bezesných nocí a jasné rozhodnutí, že je třeba koupit něco, co plave hned. Další úvahy byly o nabízené plachetnici typu Corsair zvané Cháron, ale ani v tomto případě to příliš nenadchlo.
   Poté se konečně na obzoru objevila loď opravdu důstojná, nesrovnatelně atraktivnější, typ Pávia s názvem VEGA. Od člověka, který mi kdysi prodal Vaurien. Cena ale byla v tomto případě pro chronicky prázdné studentské peněženky tak vysoká, že bylo nutné dát dohromady 4 lidi. "Ládín" s druhými doklady se zapojit odmítl s tím, že se mu nelíbí tvar (přestože jej nedávno vychvaloval), "Váňa" pro změnu zkoušel zakládat rodinu, takže také neměl zájem. Sehnat 4 lidi se přesto v roce 1994 podařilo. Odvahu projevili bývalý spolužák z gymnázia "Taz", kosatník "Šandis", do počtu jsme nabrali ještě jeho mladšího bráchu "malého Šandise". Který se pak překvapivě roztahoval, ale byl alespoň pracovitý. Vyplatit se nechal první, protože potřeboval investovat do podnikání v Herbalife, což ho poté postupně totálně zruinovalo. Další kuriozitou bylo, že ani jeden z nás neměl potřebné peníze na pořízení. Všichni jsme si tehdy museli vypůjčit celou částku. V mém případě od matky a peníze jsem poctivě splatil. Kamarádi šli do koupě i přes častá varování, že společné vlastnictví zničí i nejlepší přátelství. Což se později opravdu víceméně stalo kvůli různým tahanicím při diskuzích o opravách a termínech ježdění. Což se vyřešilo tím, že se během let postupně všichni nechali z různých důvodů vyplatit, poslední splátka proběhla v lednu 2002. Kuriozitou byl bývalý kosatník, který měl podíl v lodi dlouhé roky jen proto, aby se tím mohl chlubit a pracovat na ní. Protože jezdit mu jeho manželka nechtěla dovolit. Vyplatit se nechal poslední.
   Ubylo sice pracovních sil i osob financujících opravy, ale nepochybně to zklidnilo situaci. Najít loď ve stavu, jak byla zanechaná, bylo osvěžující. V případě VEGY vzniklých potíží s tehdejšími spolumajiteli překvapivě nelituji. Umožnila nám zcela ojedinělé zážitky v nejlepší možný věk, fungujících přátelství z té doby stejně moc nezbylo. Kotvení v opuštěné zátoce v absolutním klidu s nějakou přátelskou posádkou patří mezi nejhezčí zážitky v životě. Spousta dobrých posádek si k tomu svezení ochotně odpracovala při nutné údržbě, což bylo všeobecným přínosem.



   Postupně jsem s VEGOU projezdil křížem krážem celou údolní nádrž Orlík včetně Kořenska až do Týna (kromě asi 2 km splavné Lužnice, ale Lomnici až na konec "zátoky"). Jednu dobu jsem jezero opravdu miloval, na březích byla spousta přátel a pro ostatní lidi byla jachta většinou vítaná atrakce. Věděl jsem o každé hospodě a do většiny bývalo velice příjemné chodit. Plavby jsem vždy podnikal jen na plachty, nebo za použití jiných tradičních metod, zásadně bez motoru. Na nějaký slušný jsem z počátku neměl volné peníze, ale přinášelo to i úplně jinou jachtařskou atmosféru, kotvení na nečekaných náhodných místech, pocit čistoty, potřebu lepšího plánování, dokonalejší jachtařské zkušenosti a celkově zajímavější dobrodružství. Doplout někam daleko byl opravdový zážitek. Odpadly i obavy o motor, příslušné závaží a řešení paliva. V nepoužívání motoru byla později i velká dávka protestu proti zamoření jezera hlučnými smraďochy a jejich bezohlednými uživateli. Zrušení zákazu motorů na Orlíku prakticky ukončilo éru opravdových jachtařů. Bylo neuvěřitelné, jak prakticky všichni začali dávat přednost bezduchému putování na motor a tak jsem skončit nechtěl.
   VEGA je ušlechtilá plnokrevná rychlá loď, připomínající torpédový člun z války. Což možná je, jen zmenšená. Dnes už trochu old-timer elegantních tvarů. Konstrukce je to pravděpodobně holandská od konstruktéra jménem Van de Stadt. Nikdy nebyla na půjčování. VEGA je nyní na prodej, viz kocicak.mysteria.cz/vega. V roce 2009 byla na vodě jen asi měsíc až na podzim, ale vypravil jsem se skoro až do Písku. Zbytek jsem došel, protože tam bylo mělko a tři jezy. Minule jsem u Borečnice potkával vyvalené kánoisty sjíždějící řeku. V roce 2010  a 2011 už jsem nestihl vyplout vůbec.

   V jachtklubu jsem postupně prošel od nejmenšího dítěte až po jednoho z významných vedoucích, i když mezi hlavní tahouny jsem se většinou nehrnul. Více mi v tomto případě vyhovovala pozice důležité opory. Přesto jsem jednu dobu po odchodu populární dvojice "Zdendy s Máňou" vedl sobotní schůzky, občas i páteční, nejméně jednu velkou brigádu a jezdil jsem coby vedoucí na tábory. Dokonce se mi podařilo v rámci soustředění oddílu domluvit a zrealizovat závody s jiným a mnohem větším oddílem ČYK Praha, což bylo zcela nevídané a mělo to velký úspěch.
   Členem našeho YCSE jsem byl v letech cca 1979-2007, tj. asi 28 let. Prvně jsem byl na celkově 4. oddílovém letním soustředění, chvíli po vzniku. Jednu dobu jsem byl oddílovým dvorním fotografem, zajišťujícím fotografie i pro potřeby získávání sponzorských darů od ČEZ. Jinak patřily mezi mé silné stránky pěkná večerní táborová kytara, dálkové plavby a vynikající polní hry.
   Z jachtklubu jsem odešel, protože byly čím dál zřetelnější rozpory v představách o fungování oddílu a hezkých zážitků bylo čím dál méně. Rozhodujícím momentem byl okamžik, kdy mne klub nepodpořil ve snaze uhájit dlouholeté kotviště pro VEGU. Přestože jej používají i jiní a přestože jsem komplikace s přistěhovaným roztahovačným rybářem nezavinil. Bohužel poté nepomohli ani v záležitosti mých dětí, dokonce ani symbolicky, což už mi připadá úplně nepochopitelné. V prvním případě byla asi důvodem závist, protože jsem byl jediný, kdo měl vlastní jachtu. V druhém případě uražená ješitnost po mém odchodu z oddílu. Ale oproti tomu jsou snad děti mnohem důležitější. Vykládám si to tak, že museli zešílet. Protože většinu lidí v klubu jsem míval docela rád a žádné nenormální zážitky se mnou nemají. K tomu bývala veškerá činnost v oddílu bez nároku na odměnu, dokonce jsme platili i za účast na táborech shodně jak děti. V době povodní 2002 jsme přijel z nepovinných přespolních osob pomáhat první a poté jsem byl pravděpodobně jediný, kdo dal sponzorský finanční dar.

                 
                
               

    S různými lidmi jsem absolvoval i několik plaveb na moři s vypůjčenými nebo pronajatými loďmi, nejvýznamnější byla měsíční plavba na známé jachtě Freelord v roce 1996 (Turecko, Kypr, Izrael, Egypt). Inzerát na tuto plavbu visel dlouho na nástěnce stavební fakulty, plánovaný počet lidí se tehdy sehnat nepodařilo, což bylo zdrojem komorní atmosféry na lodi. Poté v roce 1998 dva týdny v Řecku v okolí Korfu, v letech 2000, 2002 a 2004 vždy dva týdny v Chorvatsku.
   První plavba bylo odvážné splnění snu, v rámci reprezentativní mezinárodní regaty EMYR '96 z Turecka přes Kypr a Izrael do Egypta. Českou účast tehdy zajišťovala nadace TOF pana Cerhy. Kapitánem byl známý jachtař a spisovatel nejen sci-fi literatury Ing. František Novotný (pseudonym Mrož, např. na Neviditelném psu), posádka různorodá směs. Oproti původním předpokladům téměř poloviční, protože ostatní zájemci nesehnali peníze. O tehdy vyjímečné plavbě vyšly články v časopise Yacht 4, 10 a 11-12/1996. Zmínka je i v knize "Za kormidlem nejen na Jadranu" od výše uvedeného kapitána, i když si některé věci pamatuji jinak.
   Druhá plavba byla pronájmem lodi i s kapitánem za relativně levný peníz, posádka byli spolubydlící z koleje a příslušné ženské. Kapitánem byl známý budovatel lodí s názvem Olivín Jarda Švára. Nebylo to špatné, ale většinou téměř nefoukalo a tak se jezdilo převážně na motor. Nejnáročnější bylo dostat se nějak na Korfu, kde loď kotvila. Cesta vlakem do italského Brindisi (což je až úplně na jihu u "podpadku"), s následnou přeplavbou trajektem a pak zase stejnou trasou zpátky byl dosti náročný zážitek. Trvající vždy více než celý den (cestou zpět jsme navíc omylem nastoupili do trajektu do Benátek, což jsme zjistili opravdu až na poslední chvíli a vybíhali jsme ven po zvedající se rampě).
   Plavba v roce 2000 už byla v období relativní ekonomické stability a byla mou svatební cestou. Posádku tentokrát tvořili převážně osoby z jachtklubu Solenice. Chorvatsko mne tehdy nečekaně příjemně překvapilo, krásným pobřežím s bludištěm ostrovů, srozumitelným jazykem, cenovou hladinou a tehdejší liduprázdností. Což se projevovalo i na ochotě místních lidí. Posádka byla rovněž mnohem podnikavější, kapitánování měl "Ládín", ale velice demokraticky. Což bylo tehdejšími přátelskými vztahy, značnou rovnoprávností a snadnou nahraditelností. Loď byla z půjčovny ve střední části chorvatského pobřeží a celkově to bylo velice fajn. Pro velký úspěch jsme podobné plavby zopakovali ještě v letech 2002 a 2004. I když bylo výrazně patrné přibývání turistů, což jsme částečně řešili vzdálenějšími lokalitami včetně Dubrovníku a Palgruži. Posádky se mírně měnily, jednak z finančních důvodů, jednak z důvodu jiných zájmů. Velice obtížně jsme sháněli do posádky ženské (kromě mé manželky, za kterou jsem platil). Výraznější hezky ženský prvek by dojem z plaveb určitě ještě hodně zvedl.

           

   Kromě toho stojí za zmínku, že jsem někdy před rokem 2000 úspěšně absolvoval kurz pro rekreační námořní kapitány a poté i potřebné zkoušky. Z té doby mám navíc podepsanou knížku od Rudolfa Kreutschneidera, který nám tehdy moc hezky vyprávěl o svých plavbách kolem Antarktidy. Ale to je jachtař úplně jiné kategorie. Dokonce mne přemlouval, ať s VEGOU přepluji Atlantik do Karibiku, protože to je dle jeho názoru lehoučká úloha. Určitě vřele doporučuji jeho skvělou knihu "Cesta kolem světa pro pírko tučňáka".

   Co se týče rozsáhlejšího cestování, tak mezi významné výpravy patřil ještě hezký studentský výměnný pobyt v NDR v roce 1988. Převážně na ostrově Rujána, s několikadenní zastávkou v Berlíně. Na plážích baltického moře všude leželi a chodili úplně nahatí lidé a zjevně to nikomu nevadilo. A co se týče nás, byli jsme občas dokonce potěšeni. Některé slečny byly opravdu hezké. Ale moře bylo studené a jídlo ve studentské kantýně se skoro nedalo jíst. Ještě že tam byly levné hospody a na "šnicl" vzpomínám s láskou dodnes. Nedlouho poté padla Berlínská zeď.
   Zcela ojedinělou záležitostí byl rodinný výlet s otcem a ségrou po Itálii v létě 1989. Kdy jsme s podporou známých z Milána dojeli až do Neapole a na Capri. Viděli jsem hodně krásných zajímavostí po celé Itálii. Kromě ostrova Capri mne nadchly například Vesuv a okolí, Koloseum v Římě, Vatikán, formule 1 v Monze a muzeum Italského letectva. O tom mi poté dokonce vydali článek v časopise Letectví + kosmonautika v čísle 25/1990. Ale celkově jsme měli "na západě" téměř žebráckou finanční pozici, což bylo velice depresivním zážitkem. Přičemž byla způsobena železnou oponou a negativně ovlivnila můj postoj k cestování na mnoho let. Za zmínku ještě stojí fakt, že jsme tam viděli v televizi tehdy překvapivou aktuální reportáž o srpnové demonstraci v Praze a jejím potlačení. Nedlouho po návratu následoval listopad 1989.
   Velice zajímavá byla i studentská turistická vysokohorská výprava do italských a částečně i rakouských Dolomitů, někdy kolem roku 1993. Součástí bylo i raftování, což bylo skvělým zážitkem, ale bez neoprenu na podchlazení. Hory především v okolí střediska Madonna di Campiglio byly každopádně nádherné. Jen slibované teplé a suché podnebí se jaksi nekonalo. Lilo každé odpoledne a teploty u ledovce byly blízké nule. Nedlouho poté se tam natáčel film "Cliffhanger", jehož surovost mne šokovala, ale jinak jej považuji za velice zdařilý. Prvně jsem jej viděl s číšníky plážové restaurace na Velkém Víru na Orlíku, při kotvení s Vegou na podzim na konci sezóny. Což bývalo na jezeře nejpříjemnější období, protože už tam nikdo nebyl a personál býval v dobrém rozmaru.
   Asi v roce 1999 byl první a zatím jediný velký lyžařský výlet do francouzských Alp. Do olympijského střediska SuperDévoluy, kde bylo skvělé lyžování. Jen byly fyzicky náročné mnohakilometrové "pomy", sedačkové lanovky tam téměř neměli. K tomu jsem si ještě třetí den naštípl žebro při seznamování se snowboardem, u kterého jsem tehdy nepochopil princip. To ale nikdo, zraněných bylo několik.
   V letech 2009-2010 se mi podařilo procestovat velkou část Slovenska, o čemž jsem už dlouho uvažoval. Protože jsme bývali součástí jednoho státu a protože jsem do té doby znal pouze Bratislavu. Rozmanitost a krásy této země, nacházející se na relativně malém území, splnily a překonaly veškerá očekávání. Další fotografie můžete spatřit v jiných částech těchto stránek.


   Především v době vysoké školy bylo celkově obrovské množství příležitostí k různým výpravám. Sice méně ambiciózním, ale s různými podnikavými přáteli do rozmanitých lokalit. Jeden z méně obvyklých výletů bylo zimní táboření na Lichnici. Určitě zajímavá zkušenost, pozoruhodní lidé, atraktivní program. Ale v noci přes mohutné přípravy nepředstavitelná zima. Takže co se mne týče, tak dobrovolně už asi nikdy. Za optimistický slogan na konci dotyčné stránky se omlouvám, ale znělo to hezky a tehdy jsem ještě o další výpravě opravdu uvažoval. Akci pořádal kamarád z Klubu českých turistů, ale už tuto štafetu dávno předal.
   Jediné mé táboření na sněhu to nebylo, ani jediné táboření při mrazu. Kromě další odvážné zimní výpravy, pro změnu do Jeseníků na Dlouhé Stráně v roce 1995, byla v chladných podmínkách i většina víkendových bunkrologických výprav. Protože na liniích bývá něco vidět jen bez listí. Prakticky vždy byla první noc neuvěřitelná nesnesitelná zima. Protože jsem vždy čekal, že to nebude tak hrozné. Až druhou noc jsem nenechával nic náhodě a pak to bývalo v pohodě. Navlečeno veškeré oblečení, spacák pořádně utěsněn jen s malým otvorem na dýchání, pod karimatku vše co bylo dostupné včetně větví smrků. Nejhorší vždy byla zima odspodu. Na nějaké spaní ve spodním prádle ve spacáku do -20 vůbec nevěřím.

           

   Otec byl vysoce hudebně nadaný a působil postupně v několika různých kapelách hrajících populární hudbu na zábavách. Hudba pro něj byla jedním z hlavních způsobů seberealizace ve volném čase, i zdroj vítaných peněz do rodinného rozpočtu nad rámec běžného platu. O svých dětech měl jasnou představu, že jeho talent budeme dále rozvíjet a že to dotáhneme nejméně na konzervatoř. Snahy tohoto typu začal realizovat už v ranném dětství nenápadně nabídnutou hrou na klavír v Lidové škole umění v Příbrami. Kombinace hysterické sadistické učitelky s nepříliš zábavnou činností ale vedla po nějaké době k naprosté nechuti. V té době jsem byl členem jachtklubu a velice se mi líbily písničky u ohně hrané na kytaru. Čehož otec rafinovaně využil ke změně hudebního nástroje i učitele, takže jsem začal jezdit do hudební školy na Dobříš. Učitel nesrovnatelně rozumnější, ale to co mne musel učit dle osnov bylo něco zcela jiného, než jem si představoval. S hraním u ohně to nemělo společného prakticky nic. Takže i ježdění do této školy jsem po nějaké době odmítl a kytara skončila v pouzdře ve skříni.
   V době gymnázia odešel náhle v jachtklubu poslední kytarista na vojnu a neměl kdo hrát u ohně na táboře. Proto jsem začal znovu cvičit, ale tentokrát bez školy a po svém. Po nějaké době se to dokonce dalo poslouchat a kytaru jsem začínal úspěšně nosit i k jiným příležitostem. Pokroky urychlovalo několik inspirativních muzikantů v okolí, od kterých se dalo lecos přiučit nebo okoukat. Ke konci gymnázia jsem dokonce získal mezi spolužáky spoluhráče přezdívaného "Váňa", s kterým brzy muzika získala novou kvalitu, přestože ten zpočátku neuměl vůbec nic. Kromě toho jsem si koupil pětistrunné banjo, na které jsem se po nemalé námaze přijatelně naučil. Při konci studia na gymnáziu jsem si už dokonce zahrál v první kapele, i když vytvořené pouze pro vystoupení na "Posledním zvonění". Ale součástí bylo i předcházející opravdové společné zkoušení. Další jiný spoluhráč "Ládín" se našel pro jiné příležitosti v jachtklubu (již popisovaný v části o jachtách) a jeden další občas neuměle přibrnkával u ohňů ve vesnici a neuměl ani akordy. I když byl jinak nečekaně muzikální, přezdívku měl "Smetí".

   Po příchodu na vysokou školu jsem výrazně zatoužil mít vlastní pořádnou kapelu. Hledání spoluhráčů na koleji ale nevypadalo nadějně. Místo toho se podařilo přecvičit na muzikanta dalšího bývalého spolužáka z gymnázia, přezdívaného "Taz". Tehdy jsem ještě věřil, že muzikant může být každý. Šlo to ztuha, ale nakonec se podařilo, dokonce po nějaké době začal hrát pěkně na kontrabas. K tomu hrál "Váňa" na druhou kytaru a znělo to moc hezky. V této skupince tří bývalých spolužáků jsem zažil nejhezčí hudební zážitky, např. několik let "pálení čerodějnic" na Trhovkách. Hráli jsme vždy jen pro potěšení, nejradši folk u ohňů. Ale zkusili jsme i folkovou soutěž "Zahrada" s vlastními písničkami, pod názvem kapely "Zátoka". Ale celkově to bylo příliš uspěchané a nesehrané. A proto neúspěšné, bez pozvání na festival, i když s povzbudivým vzkazem od poroty.

   Paralelně s touto skupinkou přátel vznikla kapela ještě jedna. Sice větší, vybavenější, hrající po krátké době za peníze, ale celkově znatelně méně příjemná. Což bylo dáno rozporuplnou sestavou lidí. V tomto případě byli všichni z vesnice Solenice. Kapela se původně jmenovala "River Gang" a během existence v letech 1990-1993 měla většinou 5 členů. Kromě mne s pětistrunným banjem to byl hráč na dvanáctistrunnou kytaru "Ládín". Bývalý přibrnkávač "Smetí" se za výrazných vlastních protestů rekvalifikoval na basistu samouka a náhodně vynořený "Čéďa" se pokoušel spíše neúspěšně sólovat na kytaru a foukací harmoniku. Pátý do kapely přibyl po nedlouhé době další příležitostný muzikant, přezdívaný nezvykle "Anča". Hrající na bubínek, což ale nečekaně zvedlo celkový dojem. Kromě banja jsem měl v kapele na starost většinu sólových zpěvů, k tomu zpíval basista docela zdařile druhý hlas a zbytek sborově přizvukoval při refrénech. Hrávalo se po hospodách v rámci "country večerů" převážně v mnoha různých podnicích v Solenicích a po okolních vesnicích. Vzpomínám si na Klučenice, Milešov, Kosobudy a Kamýk nad Vltavou. Písničky byly většinou ve stylu "country" (jednoduchý bluegrass), převážně z produkce kapel Greenhorns, Fešáci a Rangers. Takovou kapelu jsem toužil mít od dob, kdy podobná hrávala dlouhé roky na závodech plachetnic na Velkém Víru, ale jen pro zábavu a akusticky bez elektřiny.
   Poté z kapely odešel z rodinných důvodů "Čéďa" a nedlouho poté kvůli vojně "Ládín". Takže jsme zůstali tři. "Bubeník Anča" přezbrojil na kytaru, na kterou docela dobře uměl. Zvuk i atmosféra v kapele se změnily na chudší, ale čistší. "Smetí" trval na změně názvu, prý kvůli změně sestavy. Kapela změnila jméno na "Rafters" a pod tímto názvem působila další dva roky. Poté společné hraní ustalo pro naprosté vyčerpání nadšení. Hrát stále stejné písničky omrzelo a na dalších jsme se nedokázali shodnout. Hraní v zakouřených hospodách s čím dál častěji bolavým krkem bylo hodně náročné a radost to příliš nepřinášelo, peníze prakticky jen na útratu daný večer. Mezi nejlepší zážitky patřilo občasné hraní pod širákem, většinou na dětských dnech. Což bylo charitativně bez nároku na finanční odměnu a v úplně jiné atmosféře, bližší té táborové. Kazila to jen basa na elektriku, jejíž výměnu za kontrabas se mi nepodařilo prosadit. Kapelu po nějaké době začala hrát znovu bez mého vědomí, ve výrazně jiné sestavě, ale to se mne už prakticky nijak netýká (kromě převzatého repertoáru).

   Bez vazby na působení v kapele jsem často hrával u ohňů na mnoha nejrůznějších místech, opravdu jen tak pro zábavu. Často to bylo velice příjemné a naprostá většina posluchačů bývala skvělá. Občas dokonce upřímně pochválil i zpěvák Jiří Helekal, zástupce pobřežní dinosauří popové sekce. Přesto jsem prakticky přestal hrát po odchodu z jachtklubu, z bunkru a po rozvodu, což bylo defakto ukončení skupinových aktivit. Téměř všechny písničky jsem uměl zpaměti ve slušné kvalitě, bylo jich určitě více než 100.

                  

   V Příbrami na novém náměstí v hudebninách prodávám v komisi kytaru Hoyer. Za velice vstřícnou cenu, včetně pěkného laminátového pouzdra. Tuto kytaru mám navíc a je téměř nepoužívaná. Potřebuje jen měkčí struny, nyní jsou tam nejtvrdší kvůli větší hlasitosti. Zajímavostí je, že se s nimi téměř nerozlaďuje a proto většinou není třeba ladit.

   Jediné oficiální trvalé bydliště, které jsem kdy měl (kromě raného dětství), je Solenice 86. V době mého narození v porodnici v Příbrami v roce 1971 bydlela naše rodina v činžovním domě blíže u řeky. Kde jsem poté získal i své první kamarády a na úplně dokonalé podvečerní hry na schovávanou si vzpomínám ještě dnes. Tehdy byly činžovní domy ještě průchozí skrz sklepy. Poté se otci asi v roce 1978 podařilo získat nynější byt ve dvojdomku výše ve stráni, tehdy podnikový. Tam zas byly výhodou hřiště a tělocvična hned pod zahradou a po nějaké době dokonce i vlastní pokoj v podkroví. I když temný kvůli mrňavém oknu a zcela nepraktický kvůli komplikovanému protáhlému úzkému tvaru. Ale s hezkým výhledem na řeku se skalnatými břehy. Později jsem býval v době svého studia na univerzitě v týdnu v Praze na koleji, o víkendech pak často všude možně a ve výsledku jsem po dokončení školy v hlavním městě zůstal. V letech 1997-2006 jsem poté bydlel se svou tehdejší manželkou a později i se svými dětmi na Praze 4, ale beze změny "trvalého bydliště".
   Od listopadu 2006 jsem kvůli rozvodu zpátky v Solenicích. Přes nedobrovolný návrat jsem se domů těšil. Čekal jsem příjemnou domácí atmosféru "mezi svými", zrenovování vlastní lodi, na kterou nebyl nikdy dostatek času, častější chození do jachtklubu s případným vedením pátečních schůzek (které už v tu dobu byly zrušené, protože je nikdo nebyl ochoten vést), občasný pokec s přáteli u piva, toulání po krásné krajině a v plánu byly i nějaké opravy na domku. Ale skutečné zážitky byly hluboké zklamání, atmosféra byla nečekaně nevlídná, nepřející a s neskrývanou touhou se po člověku vozit, často ze strany naprosto nepatřičných osob. Což doplňovalo hodně nejbližších sousedů neuvěřitelnou nepříjemnou vlezlostí a dotěrností, obzvláště nechvalně proslulá ředitelka dětského domova přezdívaného "pasťák". A výsledek tomu odpovídá.
   Podobné to pak bylo i s nečekaně sehnanou prací u ČEZ, kde jsem měl spousty známých, která tématikou nadmíru přesně zapadala do mého vzdělání i zájmů a která tudíž vyvolávala značná naděje a očekávání. K tomu byla od dubna 2008 dokonce s jedinečnou možností pracovat přímo ve vesnici v elektrárně Orlík, asi kilometr od domu. Kde jsem po nějaké době navíc získal kancelář až v nejvyšším patře přímo nad řekou, s výhledem jak z rozhledny. Ale celková atmosféra byla slušně řečeno rovněž hodně divná. Relativně krátkou epizodou bylo předchozí roční bydlení na ubytovně Vodních elektráren ve Štěchovicích. Býval jsem tam ve všedních dnech v období březen 2007 - březen 2008, přímo v budově ředitelství. Kde bylo pracoviště dokonce jen pár kroků daleko, aniž by člověk vylezl z budovy. Ale atmosféra prakticky totéž, co na Orlíku.
   Přesto v Solenicích i ve Štěchovicích stále ještě žijí i lidí přátelští a sympatičtí, ale bohužel téměř nejsou vidět.

                

   V Solenicích prodáváme garáž na jednom z nejatraktivnějších míst nedaleko činžovních domů. Máte-li zájem, zvoňte na náš domovní zvonek, stavte mne na ulici, telefonujte, pište mi e-maily, dopisy, házejte mi vzkazy do schránky nebo je dávejte za stěrač auta atd. :o)

           
           

   Od roku 2005 tmavěmodrá Honda CR-V r. v. 1997 s dvoulitrovým 16 ventilovým benzínovým motorem, sehnaná přes internet, v databázi vozidel na prodej, poté koupená v Praze v malém autobazaru za našetřené peníze ze stavebního spoření. Vozidlo je to opravdu dobré. Vysněný opravdový teréňák to sice není, ale z hlediska potřeb v době pořízení byl ideální kombinací pohodlí, vzhledu, jízdních vlastností včetně nezvyklé rychlosti (na tachometru je 230 km/h) a relativně slušné průchodivosti. Kromě toho byl i z hlediska provozních nákladů na přijatelné úrovni, což se týká především spotřeby 10,5 l/100km a snesitelné ceny pneumatik (k tomu mají větší průměr, takže se pomaleji sjíždějí). Z finančních důvodů mám nyní v úmyslu tohle skvělé auto prodat. Takže kdybyste jej někdo chtěli, tak se mi bez obav zkuste ozvat, aktuální celková cena je cca 60 tisíc Kč. Má tažné zařízení 1500/600 kg, střešní nosič včetně střešního boxu Neumann, ABS, airbagy u řidiče i spolujezdce, klimatizaci, dálkově ovládané centrální zamykání, elektrické ovládání oken a zrcátek, radiokazeťák s CD měničem, staré hands-free a součástí stálé výbavy je i pěkný piknikový stůl. Půdorysné rozměry vozidla jsou podobné např. oktávii, ale uvnitř je nesrovnatelně více místa, i na nohy a hlavu u řidiče, což jsem při své výšce 186 cm opravdu ocenil. Při sklopení zadních sedaček vzniká středně velký terénní pick-up. Najeto sice 260 tisíc km, ale životnost je možná i 400 tisíc. Servisována je ve značkovém servisu, používány nejkvalitnější oleje, zachovalá. Je v pěkné  tmavěmodré metalíze a umytá občas vypadá jak drahokam. Co se mne týče, mám s ní spoustu hezkých šoférských zážitků. Auto do terénu jsem si kdysi musel pořídit kvůli přístupu k bunkru, kam jsem často vozíval různé věci a kde mne s formanem musel neustále někdo vyprošťovat (pro Escort bylo zcela bez šance kvůli nízkému podvozku). Honda sice nemá ani redukci, ani uzávěrky diferenciálů, ani nelze trvale zapnout 4x4, které se hydraulicky zapíná dle prokluzu předních kol automaticky, ale přesto už jsem tam nikdy nezapadl ani při opravdové bažině. Co se týče sněhu, tak řetězy na celoročních pneumatikách nebyly nikdy potřeba ani tam, kde normální auta neprojela ani s řetězy. Traktor mne tahal jedinkrát v situaci, kdy jsem seděl celou podlahou a kola byla tudíž ve vzduchu. Přičemž to bylo jen množstvím sněhu na silnici. A traktor jsem použil jen proto, že byl zrovna poblíž a navíc tam tu hromadu udělal.
   Předtím jsem vlastnil tmavě zelenou Škodu Forman s odstínem do modra. Ten nahradil mé předchozí vozidlo LADA/VAZ 2107 v nepraktické bílé barvě, lidově nazývané "ruský mercedes". Před rokem 1989 to asi bylo nejlepší běžné auto, dostupné v ČSSR.

               

 

   Zatím to byl pouze stříbrný Ford Escort combi, necelých 7 let v době práce pro Median. V roce 1998 působil dojmem zjevení, přestože to byl výběhový typ v ceně Škody Felície. Ale měl obzvláště zdařilou barevnou kombinaci a přinesl zvrat i v oblasti jízdních vlastností. Procestoval jsem s ním poté velkou část České republiky, absolvoval mnoho pracovních cest na Slovensko a v rámci dovolených mne dovezl 3x do Chorvatska a jednou na britský ostrov Guernsey. Kde se jezdilo vlevo. Což byl ale problém jen v nečekaných situacích, kdy se člověk spontálně "uklízí" na nesprávnou stranu. S tímhle autem jsem najezdil asi nejvíce kilometrů a absolvovalo i většinu tehdejších bunkrologických výprav. Zpočátku jsem měl souběžně rodinnou bílou Ladu, poté zelený Forman a ke konci Hondu CR-V. Což bylo první auto, kterému jsem před pracovním dával přednost, přestože má na silnici nepatrně horší jízdní vlastnosti.

   Těch byla spousta, asi 20. V MEDIANu další 1 (a 3 i pro ojedinělé soukromé). V IC Software žádné a cesťáky za vlastní mi přes veškeré sliby dodnes nezaplatili. Na ŘVC 2 Opely Zafira. U ČEZu pak asi 15. Původně různá určená pro všeobecné půjčování. Poté tmavě zelená neoznačená Felícia kombi, získaná přímo do oddělení pravděpodobně kvůli mému stěhování na Orlík. Původně byla totiž přidělená elektrárně Štěchovice, kde jsem měl na starost bezpečnost přehrady Homole a přečerpávací elektrárny. Auto v té době mělo najeto asi jen 20 tisíc km. Ale kvůli morálnímu zastarání byla po čase vyměněná za modrou Fábii kombi s běžnými firemními symboly, která vypadala mnohem důstojněji. Ojediněle jsem ještě občas jezdil bílou Fábií kombi ve firemních barvách z elektrárny Orlík. Žádné z vozidel v tomto odstavci nebylo jen pro mou potřebu, ani pro soukromou potřebu, ani jsem nebyl nejčastějším uživatelem.

           

   Zajímavou zkušeností byla výprava vypůjčeným mikrobusem Ford Tranzit do Francie v roce 2003, kde jsme navštívili celé vyloďovací pobřeží a mnoho dalších zajímavostí. Přičemž během této expedice jsem řídil v rámci střídání přibližně třetinu trasy. Jinak jsem si cizí vozidla radši příliš nepůjčoval, i když krátkodobých svezení bylo mnoho v nejrůznějších typech vozidel, často i za volantem. Největší byla Tatra 815, kterou jsem si opravdu chtěl vyzkoušet řídit. I když to bylo jen na zkušebním polygonu v Kopřivnici, neboť na náklaďák nemám odpovídající kategorii řidičského průkazu.

    

   Nikdy jsem neměl žádnou motorku. Přiležitost vyzkoušet si řízení byla asi 2x na chvilku v době mládí, na nějakých mrňavých kategorie Simson 50 ccm. S cyklistikou jsem skončil obdržením řidičáku asi v roce 1989. Takže nemám ani kolo, protože své nepoužívané jsem kdysi daroval.

   První fotografující vzory byli pravděpodobně vlastní otec a jeho kamarád z Itálie Oskar (který byl výrazně lépe technicky vybaven). V době základní školy fungoval ve škole v Klučenicích fotokroužek pod velením učitele Hlinomaze, univerzálního všeuměla. Zde bylo možné získat první vlastní zkušenosti jak s focením, tak s vyvoláváním. Dokonce si bylo možné vypůjčit fotoaparát Flexaret, s kterým vznikly první vlastnoručně pořízené fotografie. Tehdy ještě černobílé na film 6x6, který bylo možné koupit v tehdy ještě existujícím obchodním domě v Solenicích. Jedna z prvních vyfocených věcí byla rychloloď Delfín (což byl kluzákový parník, který jezdíval na Kamýcké nádrži a který už neexistuje). Fotografování mne bavilo, takže mi rodiče koupili vlastní foťák Vilia, sovětské výroby, už na kinofilm. S ním jsem pak prožil konec základní školy a téměř celé gymnázium. Fotografování ale bylo dosti nákladné, takže výrazně nepravidelné. Občas jsem vlastnoručně vyvolával fotografie ve fotokomoře elektrárny Orlík v Solenicích na tzv. "osmičce" a jednou dokonce i v jiné fotokomoře na přehradě Orlík.
   K osmnáctým narozeninám jsem dostal nový foťák Zenit 11, opět mechanický, abych nebyl závislý na bateriích. Symbolizoval období konce gymnázia a začátek vysoké školy. Používal jsem jej ale spíše sporadicky, i když byl nepochybně kvalitnější než předchozí. Výraznější změnu v postoji k fotografování přinesl malý automatický fotoaparát Olympus AF-10 Super, který mi přivezl strýc Oskar z Itálie. Sice už potřeboval k funkci baterie, ale fotil snadno, rychle a skvěle, tehdy už zásadně barevně. Měl i vytoužený blesk. Výhodou bylo kapesní provedení, ideální na různé výpravy, kterých bylo tehdy mnoho. Výborně pasující zánovní pouzdro jsem našel plavat ve Vltavě pod Karlovým mostem. Tento foťák byl mým věrným průvodcem na cestách až do léta 2002.
   Tehdy se začínaly výrazně prosazovat digitální fotoaparáty, omezující komplikace a náklady spojené s kupováním filmů a s vyvoláváním fotek. Pracoval jsem tehdy v počítačové firmě, takže to bylo logické směřování. Na jaře 2002 jsem vyzkoušel firemní supermoderní digitální foťák, tuším Panasonic 1 MPx, při klientském setkání v Jeseníkách. A po docela dobré zkušenosti jsem se rozhodl pořídit si nějaký vlastní. Typ doporučil kolega z práce, který vlastnil tehdy vysoce kvalitní Olympus C-700 Ultrazoom, jehož cena byla tehdy nemalá (přesto si poté tentýž koupili ještě dva další kolegové a poté další tři lidi modernější příbuzné verze). Rozlišení měl sice jen 2,1 megapixelu, ale bylo to postačující po celou dobu používání. Fotografie vypadaly dobře i na formátu A4, nebo na celé obrazovce monitoru, jen se nedaly příliš zvětšovat. Postupně jsem si k foťáku dokoupil velké množství příslušenství, především předsádky na snímky ještě výkonnějším teleobjektivem (přestože už byl jeden zabudován) a na širokoúhlé fotografie (nyní jsou obě předsádky B 300 a B 28 i s nutným mezikusem 45,6/55 na prodej, stačí se ozvat). Skvěle se osvědčil polarizační filtr, takže výsledné fotografie někteří jedinci mylně považovali za uměle dobarvené. Počítačové úpravy fotek používám jen vyjímečně, převážně pro odstranění vad, např. u dárků.
   Od té doby znamená cestování neustálé řešení dobíjení baterií a řešení kam s fotkami. Kterých jsou nepředstavitelná kvanta, takže je nutné je neustále promazávat. Nečekané rozšíření fotografického vybavení přinesl nový vlastní mobilní telefon, počínaje rokem 2007. Přičemž foťáky v mobilu jsem dlouho považoval za úplný nesmysl, už kvůli malé kvalitě. Ale je paradoxem, že tatáž fotka z mobilu občas vypadá lépe, než z mnohem kvalitnějšího foťáku. Pro neplánované nebo provizorní focení většinou vyhovuje dostatečně, i když má mizerné rozlišení 1,3 megapixelu a většinou ošklivé neostré barvy. V září 2008 mi při výpravě na Sněžku nějaký turista zničil "velký" foťák C-700 asi promáčknutím spouště při dělání fotografie, o kterou jsem jej požádal. Což bylo při tomhle stáří nerentabilní opravovat. To mne donutilo zakoupit jiný, i když jsem to v té době neměl v plánu, protože jsem byl ve finanční krizi. Ale nově koupený fotoaparát stejné značky i kategorie příjemně překvapil parametry i cenou, poloviční oproti předchozímu. Olympus SP-570 Ultrazoom umí bez úprav prakticky totéž, co předchozí C-700 po pracném nasazování předsádek. K tomu má skvělé rozlišení 10 megapixelů, dvojitý optický stabilizátor, vysokou světelnost a další zajímavé vymoženosti. Nemilým překvapením byl ale chybějící závit na polarizační filtr. Takže je nutné jej držet v ruce, což zdržuje a odrazuje. Další nevýhodou je občasné nečekaně výrazné vlnovkovité deformování okrajů předmětů, což je patrné především na rovných a pravoúhlých útvarech. Většinou se mi s ním ale fotí výborně. Pracovní fotoaparát jsem nikdy žádný přidělen neměl. Kromě zmíněné zkušební epizody s Panasonicem v Medianu na jaře 2002 jsem měl jen jedinkrát u ČEZu půjčený kapesní Olympus SP-310 na pracovní cestu na Hněvkovice v době, kdy mi zničili vlastní foťák C-700 a kdy jsem ještě neměl nový vlastní SP-570. Nejradši jsem měl fotoaparát C-700, protože mne provázel nejlepším obdobím života. Možná i proto mi příslušné fotky připadají nejhezčí. Rád fotím pro radost, jsem převážně samouk. Profesionální ambice jsem zatím v této záležitosti neměl.


   Přesto bylo z mé produkce publikováno větší množství fotografií v knihách a časopisech. Vzhledem k malé rentabilitě témat ale zatím většinou bezplatně, převážně jen za příslušný výtisk, nebo za flašku. Mé fotografie můžete najít např. v knihách "Putování po československém opevnění", "Československé 7,62 mm lehké kulomety", "Utajená obrana železné opony", "Vltavská linie", "Opevnění z roku 1938 – Postavení Vltava", "K-S 5 "U potoka", aneb historie jednoho muzea". Kromě toho na některých dalších muzeálních propagačních materiálech typu pohlednice, v některých článcích v českých military časopisech od autora Mgr. Dubánka a snímek přehrady Dalešice v časopise "Inženýrská komora 2010". Finanční odměnu jsem zatím získal jen za jedny z úplně prvních fotek v dětství od spolužáka a tehdejší výnos přibližně 3 Kč mi tehdy připadal velice úspěšný. Poté jsem asi v roce 1990 prodal několik fotografií do časopisu "Letectví a kosmonautika" v rámci vydaného článku. Tehdy mne dosti mrzelo nekvalitní vlastní fotografické vybavení, protože to mohlo být mnohem lepší a protože nejhezčí letadla stála v šeru. Nyní jsem dosáhl zatím nejúspěšnějšího výnosu 3000 Kč díky vydání několika fotografií v knize "Od bodáku po tryskáče", v tomto případě existuje i úhledná smlouva od vydavatelství MF.

   Kromě fotografování jsem měl v mládí i velké designerské ambice, dokonce jsme uvažoval o profesionální kariéře v tomto oboru. Nakonec jsem se sice vydal jinou cestou, ale přesto bylo mnoho možností k seberealizaci. Kromě různých drobných záležitostí typu modernizace vzhledu všech svých lodí a malování různých plakátů brzy následovaly i placené práce. Pro začátek jsem navrhl a poté skutečně realizoval vývěsní štíty dvou prodejních stánků, na náměsti v Mníšku pod Brdy a na návsi v Solenicích. Poté jsem v době svého působení v agentuře MEDIAN jednu dobu tvořil veškeré záležitosti pro potřebu reklamy. Např. vzhled firemního výstavního stánku na veletrhu Média v dnešním Kongresovém centru (včetně zajištění realizace), velkoplošné firemní inzeráty v časopisu Strategie, reklamní bannery na internetu (které byly k vidění i na nejznámějších serverech), různé prezentace a reklamní letáky softwarových produktů. Kromě toho jsem navrhoval design tehdejších firemních www, kompletní vzhled vyvíjených programů, obálek manuálů, instalačních CD, podložek pod myš, reklamních propisovaček, hrnečků, triček i pozvánek na klientská setkání. V pozdějším období jsem v některých případech využíval služeb specializovaných profesionálních grafiků, což se týkalo např. novějších reklamních letáků, firemních www a startovacích obrazovek programů MEDIA OFFICE. Tyto osoby jsem úkoloval, usměrňoval, kontroloval a bez mého vlivu by jejich produkty vypadaly úplně jinak. Docela hrdý jsem i na obálku výše zmíněné knihy "K-S 5 "U potoka", aneb historie jednoho muzea", i když tu jsem vytvořil bezplatně.

  Akutně hledám nové zaměstnání, takže zde je k dispozici profesní životopis ke stažení pro případné příležitosti, včetně anglické verze: English CV. Cesta ke stávající nezaměstnanosti byla spletitá. Přičemž trvá už poněkud dlouho a značně mne finančně poškozuje. Navíc mi připadá dosti nepochopitelná, protože jsem vždy pracoval nadprůměrně usilovně, spolehlivě, efektivně a kvalitně. Nejsem žádný nafoukanec a proto mne potěší každá případná nabídka.