Stránky jsou k dispozici na adresách www.kocicak.mysteria.cz , a občas méně aktuální na www.kocicak.16mb.com (a pokud nejdou zobrazit celé, vypněte obrázky)
Aktualizace 2.8.2017 17:33, Czech language (Czechoslovak), you can use Google translator


Vzhledem k tomu, že mi v Anglii dlouhodobě nevyhovuje ani zaměstnání, ani bydlení (a navíc mne nutí k dalšímu přestěhování do horšího), tak v tuhle chvíli předpokládám návrat do České republiky asi tak za měsíc na konci srpna 2017. Což je přibližně po naplánované dovolené, abych se ještě podíval po širším okolí. Kamarádky jsou vítané, ale asi se ke mne nelze nijak normálně dostat. Kromě toho budu po návratu hledat zaměstnání, a na úvod předpokládám bydliště Solenice 86, které jsou již nyní mým výhradním majetkem.

Ing. Jiří Tocauer
 
Kdybyste mi chtěli zkusit něco napsat nebo poslat, zde jsou e-mail: jiri.tocauer@yahoo.co.uk a nejčastěji používaný telefon: +44 7539 563 190

Kandidát na prezidenta České republiky 2018

Z natáčení reportáže v roce 2006. Za kormidlem svého plavidla VEGA. V pozadí řopík v Pašovicích dosažený touto netradiční metodou někdy kolem roku 2000. Aneb příklad optimálního zkombinování koníčků. Obráncům bunkru by bylo v této situaci poněkud vlhko. Momentka z veletrhu TechAgro 2012. Na rozdíl od MEDIANu ale tato práce kravaťácká nebyla. (fotil Honza J.)
 
přezdívaný Kočičák (Catman), 186/85(XL), věk 45 let, nekuřák
Ing. = full technical university degree, a jsem moderní člověk s láskou k přírodě
koukněte se i na reportážní fotoalba na mém Facebooku
(lze se rychle zaregistrovat pod pseudonymem, a bez vyplňování)

Životopis ke stažení zde / English CV

Důležitá novinka, rozhodl jsem se kandidovat na prezidenta České republiky, protože jinak bych se asi nedostal domů.

Funkční období bude začínat na jaře 2018. Ptal jsem se na Ministerstvu vnitra České republiky, zda má kandidát právo na imunitu (abych se mohl bez obav vrátit domů, a vést svou prezidentskou kampaň). Prý nemá, ale přesto se určitě budu snažit
dál. Na úvod bych potřeboval sehnat nějaké dobré poslance senátu (10) nebo parlamentu (20), kteří by mne navrhli (což je jen počáteční krok, a zveřejnění na kandidátní listině). Měli by to udělat už z pocitu zodpovědnosti k voličům, aby jim dali možnost získat informace, a využít práva vyjádřit svůj názor svobodnou volbou. Ale i pro možnost vyjasnění různých věcí, a nepochybně by to zvýšilo i iniciativu dalších kandidátů, takže by to bylo užitečné už pro oživení a zpestření. Senátoři a poslanci se tudíž můžou rozhodnout, zda chtějí volby nudné a beznadějné, s bezvýchodným pocitem, nebo pestré a zajímavé, a navíc ještě užitečné. Alternativní cesta je přes petici, a 50 000 podpisů, ale to je mnohem náročnější, obzvláště z ciziny (a navíc při kradené poště), a zpozdilo by to celou kampaň. Prezidenta poté volí všichni občané České republiky.

Dopis ze dne 15.3.2017 z Ministerstva vnitra České republiky, na téma imunity kandidáta na prezidenta České republiky. Dotazy ke kandidatuře na prezidenta, které lze považovat za oficiální souhlas s kandidaturou, kterou nyní může navrhnout stanovený počet poslanců senátu, nebo parlamentu České republiky.

Velkým pokrokem by bylo, kdybych byl vidět např. i zde: Volba prezidenta České republiky 2018
Ušetřiílo by mi to spoustu času a sil, a začali by mne např. zvát do debat, a byly by určitě i nějaké zajímavé rozhovory s reportéry.
Takže 
reálná volební kampaň, a tudíž i moje široká propagace mezi rozmanitými lidmi, by začala mnohem dříve.

V tuhle chvíli jsem se rozhodl nejít cestou petice, protože bych nepřátelům pouze dodal seznam svých příznívců.
A že ovládají i státní správu, a že se neštítí skoro ničeho, už je více než zřejmé.
Navíc jsem i nadále v Anglii, kde je to sice hrozné, ale v Čechách to bylo po útoku mafie ještě horší.

P.S.: Prý byste potřebovali volební program.
Mezi naprostými prioritami vidím obnovení normální zdravé zákonnosti, a návrat k principům vybojovaných proti totalitě v listopadu 1989.
Kromě toho se koukněte, jak jsem žil a pracoval, když byly lepší poměry, a příznivější vítr.
Jakmile budu oficiálním kandidátem, tak vytvořím a zveřejním oficiální program.
Ale určitě v něm bude například figurovat boj proti korupci a nezdravému klientelismu, protože způsobují systematická chybná rozhodnutí, plýtvání, a zaostávání.

Zatím mi na toto téma poslal odpověď e-mailem místopředseda Poslanecké sněmovny parlamentu České republiky Ing. Jan Bartošek z KDU-ČSL,
na chvilku se mi v přátelích na Facebooku objevil Tamio Okamura ze strany SPD (Úsvit),
a dopis přes Facebook ode mne dostal i Karel Schwarzenberg z TOP09, který je tak trochu regionálním krajanem, ale zatím mi neodpověděl
(ale jeho strana změnila logo).

Kontakty:
Novinka Adresa: Ing. Jiří Tocauer, 6 Martello Close, Grays, Essex, RM17 6FL, England Novinka
(a když za mnou kdekoliv přijdete osobně neohlášeně, tak vás možná sebere MI5)
Mobily: 0044 7539 563190 (nefungující a zlodějský T-Mobile GB)
časové pásmo 0+1 (o hodinu méně, než v ČR), přestože bydlím v blízkosti Greenwiche
E-maily: jiri.tocauer@yahoo.co.uk / kocicak@post.cz / dobrodruzny@seznam.cz
Skype: ing_jiri_tocauer (s možností videokonference, radši na požádání předem) / ICQ: 36451567 / Facebook Jiří Tocauer
zásadně si ověřujte doručení, a zda jste byli v kontaktu se správnou osobou (vytrvalost se snad i nadále vyplácí)
z uvedených kontaktů víceméně funguje pouze občas e-mail a mobil, a nějakou dobu trochu fungoval facebook
v tuhle chvíli žiji v nenormálním prostředí, které připomíná únos do nějaké paralelní reality,
téměř neustále terorizující, a kterou navíc někdo často bezohledně vykrádá pro nějaké maximálně nebezpečné a nenažrané podvodníky

Když jsem důležitým úřadům poprvé oznámil svůj úmysl kandidovat na post prezidenta České republiky,
tak
bylo především ze senátu cítit velkou radost a úlevu, z takhle nadějné možnosti, a nečekané cesty.
A také nečekaně velkou podporu, ale zatím se ke mně nedostal nikdo, a k tomu je cítit protiútok od nepřejících osob z oblasti pekelné mafie.
Až se z toho zase
cítím jak ve starém Římě, nebo v nějaké nejhorší diktatuře, kde se i senátoři a poslanci parlamentu musí třást o život,
pokud jen projeví zdravý zájem, nebo vyjádří podporu, nebo veřejně
poskytnou příležitost, navíc všeobecně prospěšnou.

Prý se dokonce nenápadně hledají
nevyléčitelně nemocní dobrovolníci, nebo senátoři bez šance na další zvolení, nebo alespoň ti, co nemají přátele a rodinu.
(ještě jsem prý zapoměl napsat ty, co něco zkazili, a potřebují to vynahradit)

A v poslanecké sněmovně že by potřebovali, aby se to vyřešilo tajným hlasováním. Protože se také bojí.

Jinak se prý někteří lidé hodně bojí mé pomstichtivosti. Ale to
je hodně o perspektivě a atraktivnosti současné i budoucí životní situace, a o celkové udržitelnosti.

Jinak je ale zjevné, že už nyní jsem volbu prezidenta maximálně ovlivnil, a zpestřil, protože změna počtu a struktury kandidátů po mé iniciativě
je průkazná.

Umím být vděčný, a snažím se nezklamat lidi, co mi věří.

Synchronizovaný mikrobus při nájezdu na dálnici cestou z práce, když jsem nečekaně šel o hodinu dříve. Pravděpodobně výborný symbol, 26.6.2017 u Rainhamu v Anglii. Podobných vzkazů bylo více různou formou, a nevím jestli jsem to dobře zaregistroval, tak za to možná zkoušeli zrušit senát České republiky (komoru osobností v parlamentu).



Důležitá předmluva, která je myšlena úplně vážně

Sluneční paprsek vyfocený z rozhledny Onen Svět. Bůh s mečem Duha nad Solenicemi přímo před oknem pokoje. Asi "boží oko". Při čtení bible v roce 2005. 3.7.2017 mne cestou do práce provázela velká duha, s pocitem opravdového boha. Její konec byl blízko brány firmy, kde pracuji, a osobně si to vykládám tak, že to byl projev podpory. A že jsem i nadále na správné cestě.
Co je tohle netuším, ale plavalo to v Temži a hrozně to funělo dva různé dny. Že by Loch Ness Monster na výletě do Londýna? :o) (fotka je pravá, mám jich celkem 12, není to žádný trik, a nejsem první, kdo jí v Temži takhle viděl). Čekal bych maximální zájem, ale ani po oslovení BBC se mi nikdo neozval, i když byl nějaký náznak okamžité reakce, kterou ale zase někdo sežral. Dle mého názoru je to Plesiosaurus, a někdy se koukněte na starý film "Cesta do pravěku", i když tam je vynořený až příliš. Hlavu má asi jak kůň bez uší, a prý žere hlavně chaluhy, a občas vcucne nějakou tu rybku pro zpestření. Pravděpodobně Loch Ness Monster v Natural History Museum v Londýně. Loch Ness Monster na obloze nad Tilbury z mého okna v Grays, a podobných mám už dolce hodně v různých podobách. Po příjezdu do Velké Británie mne začali provázet draci na obloze a další podobné nadpřirozená zjevení. Zde na konci výletu do Walesu, který ma podobného draka ve znaku. Pocit z nich je dobrý a přátelský, ale jsou prostě z jiného světa, např. druidů a čaroděje Merlina. :o) P.S.: Kdo to v tom nevidíte, vzpomeňte na úvod filmu Pán prstenů. Dle některých názorů sem tahle fotka nepatří, ale pekelný symbol to není. Spíše něco z více přírodního světa, a z dávnější historie. Drak na obloze v Rainhamu. 31.3.2017

Již mnoho let jsem v přímém kontaktu s nadpřirozenými jevy.
Asi i proto jsou všechny mé kontakty již několik let většinou nelegálně blokovány, nebo přesměrovávány na extrémně nebezpečné zločince!
All my contact are mostly illegaly blocked (a lot of years), or redirected to extremely dangerous mafias!
Na Policii jsem to hlásil, a to dokonce i ve Velké Británii, ale asi by potřebovali svědky.
Číslo jednací v ČR: ORIV-7945-7/TČ-2012-001419, ve Velké Británii snad CF0701100913 (Essex Police, Grays). Dejte si pozor i na úplné načtení této stránky, často chybí nejvíce zajímavé části.
Pokud mi chcete pomoci, tak třeba upozorněte co nejvíce lidí, ideálně silných a kompetentních (a nejvíce se asi zatím osvědčila kombinace moudré církve (né té dogmatické), a elitních bezpečnostních služeb, pokud nesešly z cesty poctivosti a důslednosti, a kromě toho mi fakt pomohly i některé dobré kamarádky, které ale za to byly často poškozovány). Připadám si jak zakletý, a jak když se přede mne pořád cpou nějaká prasata, vynucující si nestydatě a neuvěřitelně bezohledně přednost v mém vlastním životě. A to běžně i metodami černé magie.

Projevuje se to např. nepravděpodobně malým počtem reakcí a odpovědí na různou komunikaci, a to i od úřadů, které to mají povinné. Dále nesmyslně velkým počtem chybějících kontaktů, které byly důvěryhodně slíbeny, a to i od přátel, a nápadnými technickými problémy, kdykoli je podobná komunikace očekávána. Ve výsledku jí asi většinou někdo nenormálně krade, možná coby zdroj energie, a tím pak pravděpodobně snahy o kontakt doslova mizí v nicotě. Nelogické jsou i následné náhlé změny chování některých osob na výrazně horší, jak po nějakém přeprogramování od nepřítele, což je asi následkem uvedeného násilného přesměrování. Jsou jak smrtka, a berou všechno. Jestli se mnou chcete mluvit, ale už se bojíte, tak mi třeba zkuste doručit telefonní číslo, a věrohodný důvod, a já se Vám zkusím ozvat. Jestli bude při telefonátu nepříjemný pocit, tak to okamžitě položte bez omluvy, protože to buď nejsem já, nebo tam může být něco nevítaného přímíchaného (většinou následkem někoho v okolí). Pokusím se zavolat znovu, protože téměř nikdy neumí ukrást a zamořit všechno. Jinak i dva telefonáty chvilku po sobě jsou něco zcela jiného, jak kdyby se nějak střídali nějací zprostředkovatelé. Jsem si prakticky jistý, že se něco podobného už určitě stalo, a to i během mého života, asi už někdy v mládí. Nejbezpečnější způsob kontaktu je předem ohlášený, např. během souběžné komunikace přes vzkazy na Facebooku, nebo přes něco podobného, a když budete předtím oficiálně demonstrovat přátelské postoje a úmysly, tak to určitě zvyšuje naději. Bezpečnější může být i použití předem informovaných svědků (čím více tím lépe nejlépe pohromadě, alespoň na úvod), nebo prostředníka a asistence typu kamarádka. Pokud jste nějaká celebrita, klidně požádejte o asistenci při prvním kontaktu např. Policii, nebo mne někam pozvěte před svědky. Nebo si před sebe napište na papír komu voláte, a co mu chcete, nejlépe vlastní rukou. Vypadá to sice divně, ale je zvláštní doba. Reálně už delší dobu pořádně nevím, kdo se mi snažil dovolat, a byl následkem toho "sežrán" (a takových bylo asi fakt hodně, a možná tím někoho zcela nepřijatelného úmyslně krmili, a asi i nadále krmí - což je naprosto nutné co nejrychleji vyřešit a napravit - dle mých informací mi např. kradou i dopisy ve snaze z nich nějak požírat duše lidí, a to bez legrace. Prý to všechno končí někde v centrále NATO, a třeba by se jim to mohlo nějak vymstít, nebo otočit.) A komu jsem nestál ani za snahu se ozvat, a kdo je už unavený z marných pokusů (protože to trvá už asi deset let, i když je podezřelé, že si skoro nikdo nestěžuje - a pak se mi ještě paraziti zkouší posmívat, kdo že by se u mne o to snažil). A kdo se "jen" odůvodněně bojí, aby to od "pekelné" nebezpečné mafie neschytal taky.

Ale přesto: Duševní podpora je fajn, ale reálné přátelské skutky jsou nesrovnatelně cennější (obzvláště ty, o kterých se dozvím).

Aktuálně jsem dlouhodobě utlačovaná, šikanovaná, a pronásledovaná osoba v emigraci (GB od 31. 7. 2013).
Českou republiku jsem musel opustit z důvodu napadení extrémně nebezpečnou mafií, která neuvěřitelně rozsáhle prorostla i do státní správy. A které se bohužel podařilo mne odříznout od veškerých zdrojů příjmů, a dokonce mi ukrást i vlastní děti, aniž by existoval jakýkoli normální důvod, a přestože jsem patřil mezi elitu. Mnozí oficiální zástupci Českého státu se dali neskrývaně do jejich služeb, a např. mne beze studu pronásledují a ignorují i za pouhé názory, které se jim zrovna nehodí. Přestože jsou podložené důkazy, a protože se bojí zaslouženého trestu. Takže si na spravedlnost a dodržování předpisů pouze hrají, a to ještě jen když to pomáhá zločincům. Ale zdravý rozum se projevuje kromě jiného i schopností přizpůsobit se nové situaci, a novým faktům. Koukněte na fotografie ke konci této stránky (kapitola "Setkání s nadpřirozenými jevy").
!!! Zde si můžete přečíst mé oficiální prohlášení !!!
Včetně výstižného aktualizačního dodatku
a koukněte se i na dokument "jsou opravdovou špínou"
Vrátit se nyní bezpěčně nemůžu, protože nejsou žádné zprávy o potrestání zjevných zločinců, a protože nemám záruky bezpečnosti ani ze strany českých úřadů.
Že jsem v současné době tabu a nenormálně blokován potvrzuje i fakt, že se ke mně z médií nedostal ani jediný dotaz, přestože mi většinou zdánlivě fungují mobilní telefony, i všechny e-maily.
Rovněž jsem nezaznamenal ani jedinou reportáž, přestože se jinak píše a vysílá o kdejakém nesmyslu, a za řeč tak stály snad pouze doručenky od většiny úřadů. A kromě toho informace z Policejního prezídia o předání záležitosti Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy, ale odpovědi jsem obdržel jen ze Senátu a Ministerstva práce a sociálních věcí (jenže opět jen v demagogicky vymlouvacím stylu). Kromě toho dodnes nebyla od Policie vidět ani snaha o nějaký poctivý výslech, a to v naprosté většině nahlášených záležitostí. Což nebývalo, a v normálních časech by při podobně zjevných důkazech ihned iniciativně konali, a bezodkladně by zjednali nápravu. Ale asi je někdo nějak požírá, násilně obrací, ovládá, a paralyzuje.
A i když se to možná ještě někomu může zdát směšné, tak mne asi napadl opravdový reálný ďábel, bohužel s neuvěřitelnými možnostmi typu Matrix (což je ale i v pohádkách).
Přičemž k tomu zneužil nesmyslné záminky, a nenápadného vlivu na většinu lidí, ve snaze zlikvidovat dalšího užitečného člověka.

Protože je situace dlouhodobě prakticky kritická, tak jsou zde ke stažení důležité dokumenty (velké množství, včetně této www v nějaké starší verzi). Některé podklady a důvěrnější poznámky (bez jakýchkoli úprav) jsem poskytl až v okamžiku, kdy proběhl pravděpodobně další intenzivní pokus o mojí fyzickou likvidaci, a to za použití černé magie (konkrétně si můžete přečíst varovné informace (i v úvodu části Přehrady), které už od té doby pravděpodobně pomohly mnoha dezorientovaným lidem, a nad některé možná nečekané věci se zkuste povznést coby inteligentní dospělí lidé).
Napadení nenormální mafií, blokování komunikací, pronásledování, šikanování a zastrašování, jsem nahlásil i dopisem ze dne 10. 12. 2013 na ředitelství
Policie Essex (Anglie).

Jinak jak to tak vypadá, tak mne ohavně a nesmysleně napadla nejsilnější země na světě USA za to, že jsem si od nich koupil úředně znehodnocený kulomet pro muzeální účely, který veřejně nabízeli na internetu na e-Bay, a že jsem koukal na pornografii, kterou dal někdo od nich na internet, tj. na jimi provozovanou síť určenou k veřejnému a svobodnému sdílení informací. A že jsou to opravdoví pokrytečtí blázni je zřejmé např. z kauzy Clinton-Lewinská.
Poté mne dostali podvody a zapíráním základních lidských a občanských práv do opravdové právní a ekonomické nouze v České republice, což pokračuje ve Velké Británii formou nenápadné úřední šikany a domácího vězení metodou uměle udržované ekonomické nouze, která je kromě jiného i vysoce stresující. Čímž tradičně pomohli především nejhorším a nejšpinavějším mafiím, a to velice nápadně, jak na objednávku (která pravděpodobně přišla od neúspěšného a špatného přítele mojí sekretářky, a poté ještě přibyla bezohledná pomsta od mojí uražené ex-maželky). Kromě toho jsem si jistý, že proti mně používají dokonce i méně běžné formy biologických zbraní, někde za hranicemi černé magie. A asi tušíte, že to všechno byly ve skutečnosti jen směšné záminky, drze a trapně zneužité ve snaze mne zlikvidovat, a to pravděpodobně na základě přání nějakého jejich úplně podřadného agenta. Který k tomu měl navíc typicky zločinecké důvody. Ve výsledku jsem se stal téměř jistě obětí trestného činu spiknutí nejhoršího typu, a neuvěřitelného rozsahu (viz další text).

Ukázka odpovědi na zajímavou a nadějnou pozvánku na pohovor v České republice kvůli docela dobré práci, jediné opravdu na dobré cestě za 3,5 roku v Anglii. Rozhodnutí to nebylo lehké, ale potřebná jistota a stabilita to nebyla. Ale po několika podobných kontaktech jsem si ujasnil situaci, a za jakých podmínek má návrat šanci na normální úspěch. Tj. že to musí být velice silné prestižní postavení, a vydatný zdroj peněz.

Dovětek: Tyto www stránky posloužily coby inspirace mnoha lidem včetně nejvyšších politiků a různých reportérů, ale většinou nejen že neuznali ani zásluhu, ale dokonce ani nebyli schopni normálního lidského chování a slušného zacházení.  Dokonce se nezmohli ani na dodržování nejzákladnějších pravidel a povinností. Natož nějaké obvyklé odměny, kterou by sami jistě požadovali.

Opravdové podpoře se obvykle říkalo "postavit se za někoho"
(ale né tak jak to dělají paraziti, a né si na něho hrát, cpát se před něj, nebo drze používat jeho věci typu telefon a e-mail atd.)



a teď už několik slov o autorovi těchto stránek,
aneb pravidlo "s poctivostí nejdál dojdeš" by mělo mít časový limit


Jak a proč vznikly tyto www stránky

   Stránky "Kočičákovo doupě" jsem začal tvořit někdy kolem roku 1997, a jsou to běžné osobní www stránky, něco na úrovni nástěnky před domem. Přičemž vznikly z čisté a nezištné touhy propagovat popisovaná témata (československé opevnění, přehrady), z tehdejšího nadšení pro nově vznikající internet, který působil velice svobodně, a ze zdravého mladického exhibicionizmu. Dlouho byly zdánlivě nepodepsané, protože mi tehdy připadala sympatická určitá anonymita, ale jméno bylo napsané ve zdrojovém kódu. Ochotně jsem tehdy přijímal i většinu příležitostí k seznámení, které mi občas nabízeli přes e-mail převážně bunkráci. Byla to doba, kdy např. vznikl www.seznam.cz a žádný jiný Kočičák v okolí nebyl. Stránky měly být původně mnohem obsáhlejší, např. dlouho zcela chyběla původně plánovaná část o plachetnicích, na stránkách byl jen jeden výlet atd. Ale přesto si i tehdejší podoba vyžádala značné úsilí, a mnoho mého času. Ale stálo mi to za námahu i z toho důvodu, že i já byl potěšen, když jsem na webových stránkách podobných nadšenců našel něco, co mne zajímalo. U svých stránek jsem zvolil úmyslně formu lidově popularizační, protože obsah je určen spíše pro laiky, a grafické zpracování pak odpovídá době vzniku, i bezplatnému charakteru těchto stránek. Původní verzi jsem psal po večerech ve volném čase v podkrovní kanceláři společnosti Median, a rozsáhlejší aktualizaci jsem provedl až v roce 2011 po odchodu z firmy ČEZ. Kdy vznikla i tato konkrétní stránka, což bylo vynuceno zcela nečekanou situací. Za občasné krkolomné formulace se omlouvám, ale v nynějším místě vzniku již delší dobu chybí klid a pohoda, které jsou nutné pro dokonalejší výsledek.
   Jinak Kočičákovo doupě je za dobu své existence již na čtvrté adrese, ale pouze z provozních důvodů, nesouvisejících z obsahem. Co se týče přezdívky "Kočičák", tak je to původně postavička z večerníčku, a v mém případě byla odvozena od příjmení, a to už v dětství. Bylo to takové přerostlé neškodné darebácké kotě.
   Kdysi na mé stránky přicházely spousty příjemných a spontálních reakcí od různých lidí, často ve snaze poskytnout doplňující informace, ale dnes už je asi jiná doba.

Každopádně přátelské e-maily jsou i nadále velice vítané. Obzvláště od hezkých sympatických žen, už delší dobu sháním novou přítelkyni. :o)

Protože nějakou příjemnou a hezkou ženskou po svém boku dosti postrádám,
a n
ějakému maximálnímu úspěchu byla asi nejblíže opravdu správňácká kamarádka Ljuba z polárního přístavu Archangelsk. :o*
Sice jsme se fyzicky nikdy nesetkali, ale měl jsem z ní jedinečný pocit, a vypadalo to na příběh jak z nějaké pohádky.

Ljuba z Archangelska. Doufal jsem, že by mohla být třeba z Interpolu. :o) Poslední dopis od Ljuby chvilku před plánovaným příjezdem, a mými narozeninami v roce 2012. Pokud by se mi líbila, tak by se stala skoro jistě mojí manželkou.
Z reálných věcí byla nabídka sňatku, rychlého příjezdu na mé narozeniny v roce 2012, několik e-mailů, a dva telefonáty.
Byl z ní skvělý pocit. Ale naše setkání se nepodařilo uskutečnit ani přes velké odhodlání (viz přiložený e-mail), a téměř jistě to má na svědomí zločinecká Policie České republiky (a ukradené telefonáty, a asi i listovní pošta). V té době už jsem uvažoval o emigraci do Ruska, ale tenhle směr asi neplánovala.

Narozen jsem 25. října, jmeniny mám 24. dubna, vánoce 24. prosince. :o)




Zaměstnání (před odjezdem do Anglie)

   I když je to k nevíře a vypadá to už značně tragikomicky, tak zaměstnání odpovídající kvalifikaci už delší dobu nemám, přes velice dobré výsledky, a proto uvítám případné nabídky k zamyšlení. CV ke stažení zde. Při mé kvalifikaci bych klidně mohl dělat i prezidenta, nebo např. ministra. Přestože vysněná práce by byla např. dlouhodobý Generální ředitel Povodí Vltavy (nebo alespoň technický). :o)
   Looking for job near my qualification or hobbys, with good and certain income, and here is English version CV for download (now living in Great Britain, but is possible to change locality). Welcome is opportunity to practise English language.

   Zatím poslední "normální" práce byla ještě v České republice na pozici hlavního inženýra modernizace dálnice D1 na Ředitelství silnic a dálnic České republiky. Konkrétně úseků u Velké Bíteše a Jihlavy, kde jsem měl na starosti i bourání čtyř nadjezdů, které jste asi zaznamenali, a několikrát jsem podepisoval faktury na desítky milionů korun (celkový rozpočet svěřených úseků byl více než 1 miliarda Kč na roky 2013-2014). Zajímavostí bylo, že i když to tak nevypadá, tak úřad je nástupcem Ředitelství opevňovacích prací z 30. let. Což asi mělo být dobré znamení, ale opět nebylo (chvíli to dokonce vypadalo na nějakou snahu státu o záchranu situace a reputace). Jenže jak jsem již několikrát napsal na jiných částech těchto stránek, nyní systematicky dostávají přednost bezohlední vyštípávající, a asi i čarující hajzlíci. V tomto případě to bylo zakrslé fousaté psychopaticky soutěživé terorizující individuum z Chocně (Ing. Zdeněk Doseděl), kterého nabrali souběžně se mnou, a kterého posadili z druhé strany mého stolu. A který pak na mne opět zkoušel všechny možné formy nenápadného teroru, dotěrností a paralyzování, často na úrovni černé magie a ještě s blbým úsměvem (osobně si myslím, že tam nebyl plánovaný, a že to prostě zase jenom sprostě ukradl, bez ohledu na vedlejší škody). Vzhledem k tomu, že veškeré snahy upozornit na jeho nenormální chování se opět pouze obrátily proti mně, a že mi hned ze začátku neuznali praxi (kvůli které mne přijali, a je to jeden z nejprůkaznějších důkazů proti nim, protože např. vedení lidí a veřejnou administrativu významného rozsahu můžu doložit už asi od roku 1988) a dali směšný plat (18 000 Kč hrubého), a protože on hned na začátku obdržel polovičku pracovní náplně mého předchůdce dosti divným způsobem, tak to asi zase bylo jen nějaké pekelné svinstvo s cílem "někoho nastartovat, zaučit a nakrmit". Protože na žraní lidí, tvorbu divných zákeřných loutek, a na vysazování různých povědomých nevítaných osob to vypadalo opravdu hodně, a rukopis ze všeho nejvíce připomínal dost divnou sousedku Verenrovou ze sousedního bytu v Solenicích. Což by potvrzovaly i desítky aut s SPZ obsahující číslo 88 všude kolem budovy úřadu už při pohovoru (jiné podobné kombinace tam nebyly téměř žádné, takže to asi byla jen další převáděčka schopností "beztrestné" čarodějnice - viz jiná část této stránky).
   Za zmínku ale stojí i kuriozita, že když jsem začínal, tak byly nezvykle velké povodně a musel jsem jezdit vlakem oklikou přes Beroun 3 hodiny a poté jsem ještě chodil pěšky z Anděla přes Vyšehrad na Pražského povstání (což by ale byla v normálních podmínkách moc hezká procházka). A že když jsem odevzdával služební vozidlo, tak že bylo na tachometru mé osobní číslo. Jinak ředitelství bylo doslova obklíčené policejními, soudními a vězeňskými budovami, což se dalo vykládat různě, protože stát si tímto zážitkem reputaci bohužel opět rozhodně nijak nenapravil - i práci jsem získal běžně na inzerát, protože fluktuace je tam značná. Jinak co se týče mých dalších kolegů a různých jiných spolupracujících osob, tak Ti vypadali s mojí přítomností i výkonem velice spokojeně. Takže jsem byl pravděpodobně opět vyhozený jen na něčí mafiánskou objednávku, a zřejmě v tom mají prsty i někteří policisté (pro mého šéfa to bylo zjevně nemilé překvapení, z hlediska jedné z nejdůležitějších staveb v České republice to bylo opravdu nevhod, a i ředitel závodu Praha byl ještě předchozí podvečer velice přátelský a spokojený - propustili mne následující den brzy ráno, den po výslechu na Policii v Milíně, kvůli pouhému vynadání provokatérovi (což byla v tomto případě dcera Milana Čedíka, která se v tu chvíli téměř jistě snažila o nějaké další divné loupežné přepadení), a kde jsem při té příležitosti předložil další důkazy probíhajících nejzávažnějších trestných činů.) Jinak záminkou pro vyhazov byla tato www, ale když jsem předtím téže osobě 2x nabízel smazání, tak říkala, že to není třeba. Perličkou je fakt, že první měsíc práce jsem musel dotovat ze svého asi 5 000 Kč, což mi "samozřejmě" neumožnili zahojit, ani se nějak normálně rozkoukat, vzpamatovat a stabilizovat. Bydlení v Praze bych určitě nějak vymyslel, žil jsem tam docela úspěšně, ale při těchto penězích by to nějakou dobu trvalo. (Jinak pekelný parazit typu Erik Schmidt/"dáši Jiří" mi před nástupem telepaticky sliboval, že příští práci mi už nechá bez škodění. Ale pak to zase mělo tradiční terorizující a zlodějský průběh, a zdůvodnění bylo, že nečekal, že to bude něco tak cenného.)
   Za zmínku ale stojí důležitý fakt, že na rozdíl o jiných předchozích zážitků se někteří lidé na ŘSD (asi 2) uměli omluvit, což bylo velice nadějné, a považuji to za doklad jejich vyšší kategorie. Přesto je důležitý především výsledek, a ten je takový, že po mnoha strastech a otřesných zážitcích nejen na ŘSD nyní pracuji v cizině coby manuální dělník. Přičemž propuštění z této organizace, i použitá státně mafiánská metoda, byly přímým důvodem bezodkladné emigrace.
   (A opět to většinou nebylo to, co mi slibovali a co bych čekal, a opět přibylo mnoho dalších nepříjemných zážitků. Neustálé kradení práce zjevně nereálnými metodami, od nápadně nenormálních osob, mne již několikrát dostalo do opravdu vážné finanční tísně. Přičemž rozsáhlá paralyzace normálního života nastala ze stejného důvodu již asi
v roce 2011, po asi osmi letech zcela nenormálního, a totálně nerovného boje o přežití. Při neustálém nepředstavitelném stresu, který někdo vytváří cílevědomě a zcela systematicky.)

Rozpracované rozšíření dálnice pro možnost provozu 2+2 v jednom pruhu. (2013) Předchozí rozšíření nedostatečné šířky. Vozovka bude kompletně nová. (2013) Jeden ze zbouraných nadjezdů u Velké Bíteše. Širší dálnice se pod ně prostě nevejde. (2013) Bourání nadjezdu u Velké Bíteše. (foto z www.novinky.cz) (2013)
Co k to tomu ještě říci? Že by byla fajn dálnice Hradec Králové - Opava po nejkratší možné trase (ale ani bunkr nazmar!). :o)

   Jinak snahy mne profesně zlikvidovat a připravit o zdroj příjmů probíhají asi tak od roku 2004, a souvisí to s tehdejší sekretářkou Dagmar Pištorovou, které nevyšel záměr mne ukořistit po zlém. Tehdy se začaly objevovat první náznaky škodění černou magií, divné provokování, toxické pocity z některých lidí, do té doby normálních, a pokusy mne nenápadně okrádat a šikanovat. Později se k tomu přidala i bývalá manželka Eva Nerglová/Tocauerová, ve snaze mi znemožnit získání zdrojů na soudy kvůli dětem, a vyřadit mne coby rodiče konkurenta, a nenormálně se mstít stylem nejhorší mafie (především za mou neochotu přistoupit na její nové představy o soužití, které by jí bylo zcela podřízené "v zájmu dětí", ale prý jen do doby, než bydou velké).
   Do úplně otevřené polohy ale přešla pracovní šikana až v ČEZu, protože jsem se odmítl nechat vyštípat, a odmítl jsem odejít z celoživotně vlastního prostředí, kde jsem byl dobrý a užitečný.
   Prapůvodní pachatelé zde byli pravděpodobně nějaká kombinace "dáši" Jiří a Eva Nerglová, v obou případech včetně běžně používaných metod černé magie. Ale kdyby mne nepochopitelně nepodrazily úřady a vedení ČEZu, tak bych se tam 
dokázal zcela přijatelně udržet, i když to bylo často nejen o zdraví, ale i o život (a nemyslím tím bezpečnost práce). A co se týče kolegů z ČEZ, jejich mírně šikanující provokativní chování bylo sice většinou vydrážděné a objednané zvenčí, ale to je ani trochu neomlouvá.

   Celkově je má dosavadní profesní karéra spletitá, viz vizitky. Zajímavostí je, že zatím skoro každé zaměstnání bylo o nějakém proudění (dat o sledovanosti médií, vody, zrní, vzduchu, vozidel, zboží atd.). Skoro vždy jsem pracoval nadprůměrně spolehlivě, usilovně, efektivně a kvalitně, a přesto nejsem žádný nafoukanec.
   Vzdělání mám univerzitní, získané poctivě na ČVUT Praha, v oboru Vodní hospodářství a vodní stavby. Praxi mám rozsáhlou a rozmanitou, a v několika oborech jsem již úspěšně působil na expertní úrovni celostátního významu, včetně problematiky bezpečnosti přehrad. V oblasti vyhodnocování sledovanosti médií jsem byl dokonce velice úspěšný i mezinárodně.

Vizitka Median, s. r. o. (2005) Vizitka IC Software, s. r. o. (2006) Vizitka ŘVC ČR. (2006)
www.median.cz & www.lerach.cz
asi 10 let
www.icsoftware.cz
2 měsíce
www.rvccr.cz
3 měsíce



Vizitka ČEZ, a. s., Vodní elektrárny (2010) Vizitka STROM, vlastní mi nestihli dát. :o/ (2012) Vizitka C.I.C. Jan Hřebec (2012)
ww.cez.cz
4 roky
www.stromc.cz
1,5 měsíce
www.cic.cz
7 měsíců

Vizitka Ředitelství silnic a dálnic


www.rsd.cz
1,5 měsíce

  
   Už při školách jsem absolvoval velké množství různých výdělečných aktivit ve snaze získat prostředky na různé vyhlédnuté poklady a záliby. Asi nejvýznamnějšími počiny bylo přibližně 8 letních brigád na přehradě Orlík, a vyhlídkové plavby pro turisty na motorových lodičkách v Praze.
   Relativně hodně úsilí jsem investoval i do pozice obchodního zástupce firmy Adico, která dovážela zahraniční výrobky, např. elektrické radiátory značky De'Longhi, a díky které mne znali téměř všichni podnikatelé a prodavači v Příbrami. Jinak z té doby mám vlastní podnikatelské IČO, což je důkaz tehdy velkých představ o podnikání, ale na druhou stranu také doklad již tehdy fungujících rozsáhlých aktivit. Ale nakonec vše dopadlo úplně jinak, a po zpřísnění zákonů jsem jej zase zrušil bez nějakého dalšího využití.
   Dobře jsem se cítil i ve firmě Johnson & Johnson v Praze vedle hotelu Hilton (tehdy Atrium), kde jsem dělal sekretářku, a kde měli na tehdejší dobu úžasnou kantýnu. Za zmínku pak ještě stojí různé povinné i nepovinné školní brigády, které ale měly většinou spíše společenský význam. Zajímavá byla i letní prázdinová pracovní aktivita ve Vojenských  lesích na Šumavě, u Srní a Železné Rudy. Kde se po revoluci dalo chodit nadivoko přes čáru na borůvky do západního Německa, a kde jsem si mohli prohlédnout i zrušenou a pobořenou základnu roty Pohraniční stráže, které bývaly tajné a nedostupné. A dokonce jsme si troufli vlézt i na čerstvě opuštěnou, a do té doby supertajnou vojenskou radarovou základnu Poledník (kde je dnes tuším turistická rozhledna), a jedno z nejzajímavějších setkání bylo i s jeleny v těsné blízkosti.

Strhávání chmele, na vleku já, reportér si nás vybral dobrovolně. Při práci i odpočinku nám nad hlavou poletovaly tehdy fungl nové stíhačky MiG-29 z letiště v Žatci. (1990) Opravdu správňácká posádka chmelového traktoru. Povodí Vltavy: Prázdninové brigádničení na přehradě Orlík. (1992) První Všeobecná Člunovací Společnost: Prázdninová práce v Praze na Vltavě. (1994, vyfotil malý Šandis)

   Ke konci vysoké školy jsem poté nastoupil na částečný úvazek do agentury Median, s. r. o., což bylo první trvalejší pracovní místo, které jsem kdy přijal (a už předtím jsem tam byl pomáhat, ale firma se v té době ještě jmenovala AISA Media). Jinak všeobecně jsem do té doby většinou preferoval svobodu a krátkodobé nezávazné brigády. Převážně pražské stavební, kterých bylo hodně, i když to bylo na úkor budování kariéry, pohodlí, i množství peněz. Ale postavil jsem např. i dvě banky, a v jedné z nich jsem měl poté dlouhé roky vedený účet (jeho zrušení po emigraci do Velké Británie mi přes urgence zatím nepotvrdili, takže se asi zase snaží krýt nějakého podvodníka (Česká Spořitelna na Václavském náměstí)).
   Po úspěšném ukončení vysoké školy jsem pokračoval dále na postgraduálním studiu. Tituly CSc. sice už nedávali, ale slibovali Dr. Ing. (vyslovuj "drink"), což znělo zajímavě (nyní se ustálilo DrSc., což je totéž). Asi po roce bylo nutné zvolit, zda pokračovat ve škole, nebo pracovat. Praktická využitelnost posgraduálního studia byla prakticky jen v případě učitelství na univerzitě, nebo práce ve výzkumném ústavu, což jsem v plánu neměl. Takže jsem zvolil zaměstnání, a ze školy jsem odešel. Souhrou okolností jsem ale nenastoupil k přehradám, přestože to byl důvod studia, a přestože jsem byl jedním z mála, kteří si vybrali hydrotechnický obor úmyslně, a s radostí. Přesto si dodnes pamatuji na tehdejší velice solidní přístup Povodí Vltavy při hledání práce na konci školy, kam jsem se šel logicky zeptat.
   Nakonec ale rozhodlo již vybudované postavení v Medianu, a nabízený plat. Přes různá specifika to byla významná a zajímavá firma, a pracovní zařazení šlo nečekaně rychle nahoru. Prakticky od počátku tam bylo hodně vzdělaných chytrých lidí, a po nějaké době i výborných přátel, a dokonce mne mezi sebe docela ochotně přijali i tehdejší manažeři (a časem i důležití klienti). Ale vše, co jsem získal, jsem si musel poctivě zasloužit. V té době většina mého okolí na jiných místech ještě netušila, co to vlastně počítač je, a k čemu přesně slouží, a měla z toho pocit, jak z nějaké magie. A z univerzálního brigádníka (noční požární hlídka, sekretářka, provozní, tazatel, děrovač verifikátor, a nejvíce pochval bylo za kvalitu umytí ředitelského vozu), a přestože jsem původně neuměl ani Norton Commander (kdysi velice důležitý souborový manažer), jsem se během 4 let vlastními schopnostmi, obětavostí, pracovitostí, a vysokou mírou nadšení, vypracoval na pozici ředitele celé softwarové divize s 30 pracovníky, většinou vysokoškoláky. A šlo mi to výborně. Přičemž jsme pracovali pro jednu z nejprestižnějších klientel, především v oblasti médií. Která tehdy měla mnohem vyšší úroveň, než dnes. Konkrétně jsem se pohyboval v oblasti měření sledovanosti, a mediálního plánování reklamních kampaní, které většinu českých a slovenských médií živí. Lze říci, že přes naše softwarové produkty a data prošly nějakým způsobem téměř všechny reklamní kampaně v uvedených zemích. Byl jsem i u začátku peoplemetrového měření sledovanosti televize, a v případě výzkumu MML-TGI jsem byl dokonce jednou z hlavních osob, které pomáhaly tento gigantický mezinárodní projekt zavést i u nás. Naše produkty ale nebyly určeny k nárustu reklamy, ale ke správnému oslovení jen správných lidí, a k vyhodnocení atraktivity jednotlivých částí programových schémat. Takže byly všeobecně užitečné. Naši klienti byly většinou největší a nejznámější mezinárodní společnosti v oblasti reklamy a médií na světě.
   Díky mému působení, a následně kvalitním produktům a službám, jsme se v tomto maximálně náročném prostředí postupně vypracovali z upadající vytlačované lokální firmy na naprostou elitu s absolutně dominantním postavením na trhu v České i Slovenské republice. Dokonce se nám během několika let podařilo porazit v běžném konkurenčním boji nejen všechny české, ale i všechny zahraniční produkty. Přestože v počátku mého působení firma ztratila hlavní a téměř jediný zdroj příjmů Media Projekt, a s tím souvisel na úvod nekale protlačovaný Media Opener (také českého původu, a v době mých začátků extremně nebezpečný, protože byl politicky podporovaný z Unie vydavatelů ovládané Němci, a téměř zadarmo). Takže nás málem zlikvidoval, ale vyhráli jsme kvalitou produktů, služeb i vztahů, a podařilo se nám zavést na trhu nový a mnohem širší typ dat Market Media Research (TGI), kde jsem hrál jednu z klíčových osob. Ale Median v té době pomohl rozjet i peoplemetry (o které ale také přišel), a následoval britský peoplemetrový AGB Software, a asi rovněž britský TNS Software (pak se ještě tuším objevil jiný později, a dopadl podobně). Hodně nebezpečný byl portugalský Prime Time (přes silnou podporu z České televize, se kterou se jim na chvíli podařilo získat v peoplemetrových softwarech strašidelnou přesilu, takže se uvažovalo o ukončení vývoje a prodeje peoplemetrových software naší firmou). Což se změnilo poté, co jsem dostal na starost i Lerach. Kromě toho nám uvolnil cestu software české firmy Medea, začali jsme získávat převahu i nad asi rakouskými Leading Bits v oblasti evidence nákupů reklamního prostoru (přešli k nám někteří jejich důležití klienti), následoval český A-Connect Wizard, pracně byly odmítnuty britské TGI Choices (přestože byly skoro povinné, a za maximálně výhodných podmínek), a byla odražena snaha prosadit na náž úkor jakýsi nový francouzký RRM Software (což provázel velice silný nesmyslný tlak od Přemysla Čecha, předat část námi získaného trhu jedné skupině rádií, v překvapivě naivní snaze si je ještě více spřátelit). Kromě toho jsem pracně ubránil vlastní Data Media proti jiné české databázi Media Data System (což opět maximálně ztížil neuvěřitelný nesmyslný tlak od Přemysla Čecha, ve snaze si tím koupit podporu nejsilnější agentury, což by ale ihned přineslo potíže u většiny ostatních). A možná jsme zdárně udolali ještě nějaké další, a méně významné, konkurenční produkty. V datech jsme kromě toho porazili další vysoce nebezpečný protekční produkt Český Index, získali zpět maximálně prestižní Media Projekt, a moji bývalí pracovníci vyhráli proti Britům výběrové řízení na další provozování měření sledovanosti televize metodou peoplemetrů (TV metry). Což provázelo neuvěřitelné vypětí sil i u nás ve firmě, a bylo to něco nevídaného. A úplného výtězství jsme dosáhli i na Slovensku, kde jsem hrál jednu z hlavních rolí při vzniku životaschopné bratislavské pobočky firmy MEDIAN (možná dokonce klíčovou, a do té doby nám tamní servis zajišťovala firma AISA Slovensko, coby docela korektní dodavatel, ale přece jen tam byl občas cítit střet zájmů, a naší firmu to ohrožovalo). Ale už předtím jsem měl např. rozhodující vliv na zavedení našeho peoplemetrového software na Slovensku. A jestli jsem slyšel dobře, tak brzy po mém odchodu z MEDIANu ukončila činnost pražská pobočka německé výzkumné agentury GfK, která do té doby představovala zdaleka nejnebezpečnějšího konkurenta MEDIANu, a často nám připadala doslova jak nějaký intrikánský mocný ďábel, který se nás snažil všemožně zničit především nejpodlejšími metodami. Velkou část času jsem i kvůli tomu fungoval coby krizový manažer, a coby nejsilnější vyjednavač. Ale podílel jsem se okrajově např. i na rozvoji metody výběru písniček pro rádia AVL, formou poskytování vývojových kapacit, testování, a především účinnou propagací u klientů.
   Z naší strany jsme soupeřili čestně, přestože konkurence měla často něuvěřitelně silnou oficiální i neoficiální protekci, a naše výsledné produkty lze svojí úrovní a vzhledem přirovnat např. k Microsoft Office. I když určení je jiné, a naši klienti uměli ocenit kvalitu i chování. Zajímavostí je tehdy česká společnost Médea, kde jsem se s producenty a uživateli "konkurenčního" software dokonce natolik osobně spřátelil, že jsme spolu podnikali i nepracovní akce, často opravdu skvělé (a pozvání na výborná klientská setkání si i zpětně velice vážím).
   Jednal jsem často se všemi klienty, psal jsem zadání pro programátory, kontroloval jejich výsledky, řešil obchodní smlouvy, navrhoval obchodní politiku, dělal prezentace včetně celonárodních, a školil jsem klienty, především ty nejzkušenější a nejdůležitější. Což mne po letech dovedlo k pozici jednoho z největších specialistů na mediální plánování reklamních kampaní, na marketingové výzkumy, a výzkumy veřejného mínění v České republice, a na Slovensku. Kompletně jsem řešil i personální obsazení a platové ohodnocení, vybavení, a coby určitou formu relaxace i kompletní marketing vlastních produktů (design, propagační materiály a předměty, klientská setkání atd.).
   Po 6 letech ředitelování jsem se ale přes vysoce úspěšné působení rozhodl z MedianoLerachu odejít, přestože to bylo ze zpětného pohledu velice úrodné prostředí. Přestože plat jsem tam měl většinu času až nečekaně malý, a změna nastala až se vznikem firmy Media Research někdy před rokem 2002, kam odešla velká část softwarového oddělení Medianu a Lerachu (ale až na manažerské výjimky ti nejméně cenní), a nebýt mne, tak by odešli všichni. Ale pro mnoho lidí jsem byl v tu dobu mnohem větší záruka solidnosti, a normálního prostředí. Tehdejší vítěztví v celonárodním kontraktu na elektronické měření sledovanosti televizního vysílání v ČR, navíc od nově vzniklého českého subjektu, bylo velice překvapivé, a firmu založili mí podřízení (sice déle sloužící, ale velet si nechali dobrovolně), a bez mé rozsáhlé podpory by to určitě nezvládli.
  Hlavním důvodem mého pozdějšího odchodu z Medianu byla celková únava, a častý pocit až zarážejícího nevděku (což ale bylo i doma, a hodně to souviselo, prostě to byli špatní lidé). Výraznou roli navíc sehrála má tehdejší sekretářka Dáša, protože oboustranné příjemné platonické flirtování se po nějaké době změnilo v opravdovou noční můru. Ale vyhodit jsem jí nechtěl. Přestože výrazný nárůst divných nepříjemných jevů asi souvisel s ní, např. se začalo nápadně kazit všechno, o čem jsem jí řekl (včetně Rallye Paříž-Dakar), začali se kolem motat hodně divní toxičtí lidé (působilo to jak nějaká nepřátelská duševní infekce), a neustále mne někde zkoušela zastrašovat černá auta s výraznými SPZ. Mnozí lidé (včetně většiny známých) navíc začali vést dost divné nečekané řeči, a občas se chovat až sebevražedně, asi ve snaze mne vykolejit a rozložit (asi stojí za zmínku, že s posměchem vyhrožovala, že z lidí udělá blázny, a že mne má v úmyslu utýrat - navíc divně zdůrazňovala, že má ráda černou, a jak je skvělé velet stádu). Proto jí dnes zpětně považuji jen za nejtěžšího zločince, už proto, že útok stále ještě pokračuje, a určitě by bylo zajímavé vědět, pro koho dělala.
   Ze všeho nejvíc to totiž připomínalo a stále ještě připomíná nějaké napadení od ďábla, kterému něco nevyšlo. Používajícího běžně čarování k likvidaci nepohodlných osob, k terorizování, a ke zlodějským podvodům, a působícího bez výčitek škody planetárního rozsahu. Ale na toho jsem tehdy ještě nevěřil (nejvíce podezřelý mi připadal její bývalý přítel, jakýsi kuchař Jiří vařící ve Vídni, kvůli kterému se málem psychicky zhroutila). Při zpětném hodnocení byla dle mého názoru prakticky jen velice nebezpečná návnada od ďábla, na kterou jsem sice tak úplně neskočil, ale která mi přesto napáchala děsivé škody. Protože od té doby se mne někdo snaží systematicky znehodnotit, a postupně okrást o všechno cenné, a používá k tomu nehorší manipulace a jiné zločinecké metody. Že z mojí strany bylo vše v pořádku je patrné i z toho, že si ode mne nechala ještě těsně před mým odchodem nezištně ručit na půjčku na soukromý byt, a to v situaci, kdy by o něj jinak přišla, a kdy se na ní všichni ostatní vykašlali (typické je, že se mi pak ani nenamáhala oznámit, že už je půjčka splacená - což ale nepřekvapilo - vztah nebyl skoro žádný především proto, že byl pořád cítit nějaký švindl). Že z mojí strany nešlo o žádný povrchní flirt je jasné i z toho, že jsem kvůli ní zhubnul o 25 kilo za tři měsíce (Pro ty co chtějí návod, jak jsem to dokázal, tak jsem přestal úplně večeřet, a místo toho jsem začal vydatně snídat. Oběd byl úplně normální, ale člověk nesměl nikdy pokračovat v jídle. když měl pocit, že už má dost. Odpoledne a večer už jen čistou vodu, naprosto bez výjimky, i když jsem občas skoro řval hlady. K tomu jsem denně po návratu z práce chvilku cvičil: kliky, dřepy s výskokem, sklapovačky, vždy jen jedu řadu, dokud jsem stačil, a pak ještě 10 minut na klikošlapu u televize. A to je vše. Posledních 5 kilo jsem zhubl nechtěně, protože se to nedalo zastavit, a mnoho lidí jsem vyděsil změnou vizuálu i pocitu, a kromě toho byl pak problém s šatníkem.). Ještě stojí za zmínku, že proti mně ve firmě zkoušela dlouhodobě (asi rok) nenápadně vyvolávat vzpurnost, neúctu a neposlušnost, k tomu rozkládat a manipulovat klienty, v kombinaci se snahou mne doslova omámit, demotivovat a paralyzovat, včetně použití černé magie. Ale v té době by přes značné škody stačilo vyhodit jí, a třetinu nejhorších (což symbolizoval především David Satranský, Karel Honzl, ale asi by šel i podrazácký statistik Jan Neustadt). A bylo by tam krásně.
   Moji pozice byla mnohem silnější, než si vůbec dovedli představit, a neměli by nejmenší šanci. Ale přesto jsem dal v roce 2005 výpověď pro naprosté znechucení. Majitel Medianu mi tehdy místo odchodu navrhoval delší dovolenou, ale už jsem chtěl jít jinam a čekal jsem spousty jiných normálních příležitostí. Firmě MedianoLerach jsem svými správnými rozhodnutími zajistil za dobu svého působení všeobecný rozvoj, a v tomto oboru nevídaný čistý zisk 30 miliónů Kč. Který nebyl na úkor budoucnosti, a kterého by asi firma jinak nedosáhla. Při odchodu mi nechal majitel Přemysl Čech nastoupit celou firmu a zatleskat, což je v historii firmy asi zcela ojedinělé. Přesto se mi pak čarující a mrzačící paraziti vedení Dagmar Pištorovou snažili veškeré zásluhy dodatečně znehodnotit a ukrást, často neuvěřitelně drze. Oproti nim jsem byl vzdělaný a široce užitečný opravdový vzorňák a správňák, uznalý, spravedlivý, ohleduplný, a s vysoce rozvinutou sociální inteligencí.
   Jinak hlavním produktem naší činnosti byly rozmanité tabulky, a těch jsme vyprodukovali určitě alespoň miliony. Ale většinou jsme jim docela dobře rozuměli. A při deseti letech intenzivní činnosti v této prvoligové společnosti, a při zaučení od kvalitních odborníků a praktiků celostátní úrovně, je ze mne kromě jiného docela kvalifikovaný sociolog. Jinak společnost Median byla členem národního sdružení výzkumných agentur SIMAR, a mezinárodního ESOMAR.

   Byl jsem tak vysoko a důležitý, že to většina lidí asi nepochopila doteď (a občas si říkám, jestli to vůbec pochopil alespoň Přemysl Čech). Většina mých lidí na mne byla docela hrdá.

Median: Služba na Hot-line. Napravo Mgr. Tereza Nádvorníková-Šimečková, nejlepší šéf, jakého jsem kdy měl. A to prakticky ve všech směrech a většinou bezkonkurenčně (i když to asi bylo spíše díky okolnostem). Oproti tomu osobu za mými zády jsem prakticky neznal a podobnost tehdejšího vzhledu i chování se sousedkou ze Solenic byla zarážející. (1996) Median: Setkání vedení v Zahrádkách. V pruhovaném majitel a tehdejší ředitel Medianu Přemysl Čech. (1997) Median & Lerach: Výjezdové školení divize software na Blatech. (2001, fotil asi Radek D.) Median: Prezentace nové verze programu Data Analyzer. Až příliš zakrslá sekretářka Dagmar Pištorová alias Dáša byla sympatická, jen když to měla zaplacené a v náplni práce. Což mi došlo až dodatečně. A přes její schopnost omámit neznám ani její názory, protože prakticky nemluvila. S velkou pravděpodobností je nejtěžší zločinec, jakého jsem kdy viděl. (2005) Median & Lerach: Výjezdové školení divize software na Trnávce. (2004)

   Po odchodu jsem měl původně představu asi 3 měsíčního oddechu, stráveného převážně na své lodi na Orlíku a poté jsem měl ambici na nějaké ředitelské místo. Abych si vyzkoušel, jaké je to být číslo jedna. Během léta jsem poté opravdu dostal vysoce lukrativní osobní nabídku pozice ředitele společnosti TNS A-Connect. Což mne příjemně překvapilo, protože jsem ještě ani nezačal hledat. Nabízené podmínky byly 65 000,- Kč/měsíčně hrubého, což bylo více, než jsem měl v Medianu, k tomu zánovní služební Ford Focus i k soukromému použití, mobil a notebook. Přijeli za mnou dokonce až na Orlík, což mi velice lichotilo. Nabídku jsem ale tehdy nemohl využít, přestože jsem si jí velice cenil a i zpětně mi připadá atraktivní. Důvod nebyl nový zaměstnavatel, ale zastrašování dosti drastickou metodou, proti které jsem neznal obranu. Kromě toho jsem ještě dostal odjinud otázku, zda bych nechtěl dělat výkonného ředitele SPIR (Sdružení pro internetovou reklamu), což tehdy byla na mediálním trhu v České republice docela populární novinka, ale relativně malá pravomocemi, významem, i rozpočtem, a proto mne to moc nenadchlo. Ale mohlo to být docela prestižní.
   Ředitelské místo jsem poté po delší době získal jinde, ve výběrovém řízení ve společnosti IC Software, s. r. o. Kde jsme očekával, že zúročím své bohaté zkušenosti a obrovskou chuť něco dokázat, kterou jsem tehdy měl. Firma byla sice vlastněná "renomovanými" společnostmi pro správu nemovistostí Centra a IKON, ale to byly asi tak jediné výhody. Byla v žalostném stavu a nadřízených bylo více než podřízených. Po dvou měsících jsem se rozhodl nepokračovat, protože jediné možné řešení neblahého stavu bylo vyhodit jediného programátora jediného důležitého produktu (Ing. Richard Kejval, typ Milan Čedík), k tomu ještě vlastníka 20 % firmy, což mi ale při nástupu nějak zapoměli říct. Toto radikální řešení jsem tehdy považoval za neúměrně riskantní. Na programu Building Manager bylo závislých několik významných subjektů včetně městských částí Prahy a bylo nutné jej předělávat operativně v závislosti na legislativě. Takže jsem majitelům pouze zpracoval odbornou analýzu, co se dá s takovou firmou dělat, aby normálně fungovala. Když jsem odcházel, tak jich většina chtěla, abych zůstal.

IC Software: Náplní činnosti byla produkce počítačového programu pro výpočet a tvorbu těchto vyúčtování a potřebných evidencí. Mimochodem, vestavěnou skříň jsem dosud nenašel. Možná tím mínili pojistky nebo elektroměr.

   Následovalo další hledání práce. Zážitky v IC Software mi připoměly některé nepříjemné pocity v podobných situacích v Medianu a rozhodl jsem se změnit obor. Podařilo se mi získat velice nadějné místo na Ředitelství vodních cest, neplánovaně ve státní správě, pod Ministerstvem dopravy České republiky. Měl jsem přislíbenu práci vedoucího výstavby připravované plavební komory Přelouč II. Což byla obrovská stavba, která by umožnila splavnění Labe z Hamburku až do Pardubic. Z návratu k vystudované profesi jsem měl skvělý pocit, a od téhle práce jsem si opravdu hodně sliboval. Dokončení sto let trvající snahy o splavnění Labe by bylo opravdu důstojným výsledkem celé životní kariéry. Ale přes veškeré sliby se mne někteří nadřízení (především Ing. Kotoun) snažili vmanévrovat do pozice neustále vynechávaného a zneužívaného poskoka, přestože jsem byl v oddělení jediný specialista, který měl potřebné vzdělání. Později jsem zažil i nečekaně suverénní lhaní, a další zneužívání mého dobrého vychování, skromnosti, rozvážnosti a mladistvého vzhledu (zní to jak nějaká nemístná sebechvála, ale tak to prostě bylo, a přehnaná skromnost se mi výrazně neosvědčila). Ale při odchodu mne opět přemlouvali, abych zůstal. Poté, když jsem přesto odešel, byla stavba Přelouč II zastavena, a odložena na neurčito. (Že byly vztahy např. s mým přímým nadřízeným panem Boušem v pořádku naznačuje i fakt, že mi po osmi letech nabídl kandidovat do Senátu České republiky za jeho nově vznikající politickou stranu). P.S.: Kdybyste chtěli vidět, jak doopravdy vypadá modrásek, tak se koukněte sem.

ŘVC: Mým hlavním úkolem na bylo vybudovat nový plavební stupeň Přelouč II, který by umožnil plavbu od námořního přístavu Hamburg až do Pardubic. Na obrázku je tato nová plavební komora vidět v levém dolním rohu, včetně nového plavebního kanálu. Odhadovaný rozpočet byl přibližně 1 miliarda Kč. Starý jez je v pravém horním rohu. (kresba převzata z www.rvccr.cz) ŘVC: Jez v Přelouči se starou plavební komorou, která kvůli nevybudovanému následujícímu jezu neplní funkci. Z nedokončené navazující regulace se mezitím stala chráněná přírodní památka "Labské hrčáky", takže bylo nutné vést trasu jinudy. ŘVC: Velkou část úsilí jsem v době svého působení věnoval realizaci této povodňové klapky na staré nepoužívané plavební komoře v Přelouči, což bylo podmínkou pro zahájení stavby nového plavebního stupně Přelouč II. Konkrétní způsob řešení nepochází ode mne a odešel jsem ještě před dokončením.

   Poté jsem se kvůli rozvodu odstěhoval z Prahy zpět na venkov do obce Solenice, odkud pocházím. Hledat na vesnici práci pro specialistu s univerzitou není věc jednoduchá. Po delší snaze jsem ale nečekaně získal zajímavé místo u ČEZ, a. s., Vodní elektrárny. Sice né ředitelské, ale alespoň opět odborné, s působištěm na nejvýznamnějších přehradách v republice, a ve firmě, kterou jsem znal, a kde jsem měl spousty přátel a dobrých známých. Od kterých jsem konečně očekával záruku klidného důvěryhodného prostředí a při troše štěstí to tam mohlo být opravdu skvělé. A to pro všechny. Doufal jsem, že všeobecně příjemným způsobem pomohu posunout stav přidělených vodních děl správným směrem, což byly všechny přehrady na Vltavě, Dlouhé Stráně v Jeseníkách a Dalešice-Mohelno u Jihlavy. Jenže kvůli různým divným mezilidským vztahům se to podařilo jen zčásti, protože jsem asi několika lidem "vlezl do zelí". Chvílemi to dokonce připomínalo zaplavení celé firmy nějakou nezvladatelnou blbostí, a takovou míru demagogie a nesmyslného chování jsem do té doby nikde jinde nezažil. Mnoho věcí je tudíž úplně jinak, než jsem si přál, aniž bych s tím mohl reálně cokoliv dělat. Což jsem občas dost prožíval a týká se to především paskvilů, které produkoval člověk jménem Adolf sice na základě mých požadavků a zadání, ale aniž by se je nějak namáhal brát v úvahu. Tento nesmyslný fakt umožnila pochybná organizační struktura ČEZ, minimum rozhodovacích a úkolovacích pravomocí, ale především paralyzující sestava lehkovážných neprofesionálních nadřízených, kteří byli většinou neuvěřitelně špatní (především Ing. Kadrnožka a Ing. Saturka). A dokonce ještě k podobnému přístupu vychovávali další osoby. Což pak ale zcela neuvěřitelně podpořilo i nejvyšší vedení ČEZ, které mne po stížnosti ani nevyslechlo, a místo toho jsem byl urychleně "odejit" (viz úvod části Přehrady).
   Každopádně možnost působit na mnohých z nejdůležitějších přehrad v ČR byla velice zajímavá, poučná a měl jsem alespoň značné kontrolní pravomoci. Takže se mi přes všechny obstrukce podařilo iniciovat řešení velkého množství důležitých témat. Ale za jakoukoli kritiku následovala šikana, naházeli na mne hodně svojí špíny, zkazili mi dobré návyky, a celkově tam byla hodně patrná snaha člověka doslova spotřebovat. A to co nejrychleji. A např. jsem se dozvěděl, že po mém nástupu se ihned skokově výrazně zhoršila kvalita vypouštěných odpadních vod z elektráren (což o mne šířila konkurence z jiného více samolibého oddělení). Jenže to bylo jen proto, že jsem odmítl švindovat tak jako předchůdci, a ve skutečnosti se situace i péče o zařízení díky mému snažení zlepšila.
   Kromě toho jsem v práci musel řešit konflikt se zablokovanými lesními pozemky kvůli církevním restitucím. Protože jsem jednal s Lesy České republiky kvůli nesprávně předaným pozemkům s přehradou Homole ve Štěchovicích (pravděpodobně aby si pracovníci elektrárny usnadnili údržbu). Nedlouho poté byly do té doby zcela nepřijatelné a nepředstavitelné restituce celostátně zrealizovány, asi i v rámci boje proti silám pekelným, viz jiné části těchto stránek. Jen doufám, že nám kvůli tomu někde nezakážkou navštěvovat staré bunkry v lese apod. (což už jsme zažili), a že církev nezapomene, co je jejím pravým účelem.

ČEZ: Rekonstrukce těsnění horní nádrže Dlouhé Stráně. (2007) ČEZ: Horní nádrž přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé Stráně. (2008) ČEZ: Vysokotlaký přivaděč PVE Štěchovice II. (2010) ČEZ: Horní nádrž PVE Štěchovice II, Homole. (2010) ČEZ: Dalešice, injekční chodba pod vývarem. (2007) ČEZ: Dalešice, nejvyšší přehrada v České republice a jedna ze zdejších turbín. (2007) ČEZ: Elektárna Štěchovice I, rutinní prohlídka vodních cest. (2010) ČEZ: Výhled z kanceláře na Orlíku v letech 2009-2010.
Více fotografií je na facebooku Jiří Tocauer, konkrétně v albu ČEZ Vodní elektrárny.

   Co se týče tématiky, v případě normálnější, přátelštější a konstruktivnější atmosféry bych tuto práci asi vydržel dělat do důchodu. Čemuž napovídají i fotografie v kapitolách přehrady. I když lézt někde potmě ve špinavých montérkách v zabahněných trubkách a po rezavých žebřících s vodou kapající na hlavu není zas takový požitek, jak by se některým jedincům mohlo zdát. Přes neustálé intriky potrefených hus a kroužících supů mohu s čistým svědomím napsat, že jsem byl vzorný pracovník s nadprůměrnou kvalifikací, která byla oproti předchůdcům nesrovnatelně vyšší.
   Nedlouho po mém odchodu odešel i generální ředitel JUDr. Martin Roman, tvůrce nové tváře ČEZ, která se ale v praxi ukázala jen falešným divadlem a pokryteckým podvodem. Všudypřítomné vyvěšené směrnice a proklamace jsou totiž jen krmivem pro hloupé a naivní. Protože ve skutečnosti tam nefungují ani nejzákladnější logika a nejběžnější pravidla slušného chování, i důležité předpisy tam platí jen občas a jen pro někoho, a skutečné priority se od těch oficiálních zásadně liší. Přestože jsem se snažil nedávat to na sobě znát, tak mne postupně dostali až na pokraj totálního vyčerpání a  psychického zhroucení. Z mnoha tamních osob mám už dlouho pocit bezohledné zločinecké organizace.

   Asi s tím souvisí i fakt, že po dost divném odchodu z dost divného ČEZu (existuje ještě např. druhý díl, stačí říct, nebo kouknout do části Přehrady, a to tam ještě není ani zdaleka všechno, a plnou hrůzu tamních sci-fi hororových zážitků vykreslují průběžné poznámky) jsem hledal další práci více než 14 měsíců (déle než rok!!!), přes oslovení mnoha stovek firem a osob, a prakticky každodenní snahu všemi obvyklými cestami a prostředky. Občas to připomínalo házení flašek s dopisy někde na opuštěném ostrově, přičemž důvodem minimálního efektu určitě nebyla má vybíravost, ale spíše jsem měl často pocit, že mi někdo jiný zvedá telefon a vykrádá i e-maily. Což už delší dobu řeší i Policie České republiky (a nyní i Policie ve Vleké Británii), i když navenek s minimálním výsledkem. Velkou část té doby jsem bydlel u své tehdejší přítelkyně a veterinářky MVDr. Ivany Virágové v Příbrami, ale štěstí mi to zjevně nepřinášelo, podobně jak samotný vztah v době ČEZu. Celkově to bylo jedno z nejhladovějších období v životě, přestože její telefon zvonil téměř neustále, v rámci různých pohotovostí a služeb.
   Nepochybně jsem byl atraktivní i tehdy, a to nejen v oblasti pracovních nabídek. Přesto jsem dlouho nemohl sehnat jakoukoli normálnízvonil práci, což mi způsobilo značné finanční škody, a dostal jsem se prakticky na hranici totálního ožebračení. I z toho důvodu si připadám jak pronásledovaný disident. A jak to vypadá i po sedmi letech od mého odchodu, tak se osoby které tam páchaly největší škody ještě tváří buď vítězoslavně, nebo jak nějací hodní rošťáci, kteří vlastně nic tak moc strašného neprosvedli. Přestože právě tam šlo opravdu o hodně, a defakto oni přímo a osobně způsobili většinu škod, popsaných na této www. Například mé neuvěřitelně drzé a sporsté zločinecké okradení o vlastní děti, a mohou i za většinu mrtvých. Nejhorší z předchozích přátel mi i zpětně připadá Ing. Ladislav Vrtal, který tam zklamal zdaleka nejvíc (a možná to bylo i tím, že měl od někoho poškozený mozek, např. od své předchozí přítelkyně, která mohla být od pekelné mafie od Dagmar Pištorové).

   Ale zpátky k tématu hledání práce po odchodu z ČEZ, kdy jsem byl v nějaké zvláštní klatbě od mafie, ale i od státu, a dokonce i nějak nadpřirozeně. Zajímavostí je, že když jsem byl žádat o práci vedoucího odboru Stavebního a životního prostředí na magistrátu města Chomutov, tak mne primátor při osobním jednání nezvrhl, ani když jsem se přiznal k problémům s nadpřirozenými jevy (ale nepřijali mne jeho kolegové, a výběrové řízení radši zrušili). Běžně jsem se s tím ale nechlubil, a pohovorů v té době nebylo mnoho.

   Poté jsem více než měsíc pracoval v zemědělství ve firmě STROM Export, což bylo nečekané, ale zajímavé. Velice se mi líbil zdravý duch firmy (kterého jsem ale možná přivezl z vesnic v Povltaví, kde jsem cestou vyvěšoval inzeráty na loď), a projevovaná úcta. Podílel jsem se na budování posklizňových linek, především amerických sil na obilí GSI, čističek, sušiček, a potřebných dopravních cest. Což se hydrotechnice podobalo mnohem více, než bych čekal, a navíc to vypadalo, jak kdybych stavěl kosmodromy. Firma k tomu byla i výhradním dovozcem traktorů John Deere zelenožluté barvy a výrobcem zápřažných strojů vlastní konstrukce. Ale přes některé nadějné signály a pocit cesty správným směrem to zas nevydrželo a bez jakéhokoli logického důvodu jsem musel jít. Úplně nečekaně a nebyl jsem jediný překvapený. Už při nástupu jsem jim přinesl štěstí, když vyhráli hlavní cenu Grand Prix na veletrhu TechAgro 2012 v Brně. Takže mi tento nesmyslný zvrat pouze potvrdil předchozí divné zážitky. Možná zas jen nějaký mafiánský gauner zavolal, lhal a vyhrožoval, protože si nechci nechat ukrást vlastní děti. (Tipuji parazita typu Milan Čedík v červeném autě, který na mne čekal cestou do práce na Větrově nad Solenicemi, a pak se mne snažil zamořovat a nepustit před sebe. Vliv mohl mít i velice divný kolega Kačurjak ze Svidníku, rovněž typu Milan Čedík, který nastoupil dva dny po mně do úplně jiného oddělení, ale ihned dostal můj čerstvě přidělený stůl a k tomu zkoušel útočit černou magií (pekelná žihadla do zátylku), ale velice nepříjemná byla i stará účetní stylem připomínající nenormální sousedku ze Solenic (Vernerová). Zajímavostí byla i SPZ 666 kolegy Adriana, kterého jsem měl vystřídat, protože se neosvědčil, ale který to intrikami zcela otevřeně odsabotoval, přestože jsem byl téměř jistě mnohem lepší - byl předtím prodavač v autobazaru). Po mém odchodu se firma přejmenovala, což byla dle mého názoru velká chyba, a asi to i těžce nesli zaměstnanci.
   Ale zpočátku to vypadalo na tehdejší dobu nečekaně nadějně, hodně lidí mělo prakticky normálního příjemného ducha, firma měla celkově dobrou úroveň, a přes nuzné začátky se mi vrátila energie na plánování dalších aktivit, a dokonce se mi začali přátelsky ozývat lidé, kteří dlouho mlčeli. Takže to mohlo určitě přinést toužebně očekávané oživení, a návrat k normálu. I když zemědělství mne příliš neláká (a za útokem celkově vidím především
Milana Čedíka a Evu Nerglovou, a její mafii). Jinak pro zajímavost, většinu času jsem neměl ani vlastní stůl, a seděl jsem tam v koutě na židli. A v týdnu jsem bydlel v nejlevnějším hotelu v mikroskopickém pokoji ve sklepě, a bylo na ekonomicky na hraně. Ale ihned po nástupu mi dali auto i pro soukromé účely, takže jsem mohl prodat vlastní Hondu CR-V.

Rozestavěná posklizňová linka Opava-Kateřinky, které jsem věnoval nejvíce úsilí. Výhled z pracoviště na traktor John Deere u bunkru OP-S 16 v Opavě. U neustále přijíždějících kamionů jsem občas organizoval vykládku i po dvou. Křičeň u Pardubic. Téměř dokončená posklizňová linka Chyše. Posklizňová linka Opava-Kateřinky dokončená bohužel opět až po mém odchodu.

   V následující firmě C.I.C. Jan Hřebec, vyrábějící na Dobříši vzduchotechnické jednotky (což jsou ty velké skříně s ventilátory, co mají různé významné budovy např. na střeše), jsem měl na starosti klienty z regionu Praha, často velice prestižní, a pod rukama mi procházely poptávky na téměř všechny významnější stavby v republice. Od továren, stadiónů, nemocnic, administrativních budov, až po kostely, školy, restaurace a domovní bazény. Denně jsem žongloval s milionovými cenovými nabídkami a konkrétní sestavy jsem z velké části i osobně projektoval. Ale přes dobrou kvalitu výrobků, vstřícné ceny, a velice přátelskou odezvu od klientů, přicházelo příliš málo objednávek. Což asi bylo i útlumem staveb přes zimu a celostátní ekonomickou recesí. Každopádně to k dobré atmosféře v kanceláři typu "open space", obydlené už tak divným osazenstvem, příliš nepřispělo. Aktuální zkušenosti připomínaly spíše zajatecký tábor s přemnoženými nenápadně šikanujícími, provokujícími a okrádajícími nafoukanými bachaři, s neuvěřitelně prasečí výchovou. Často připomínali doslova sabotéry, snažící se jakoukoli zakázku překazit, což bylo opravdu k nevíře (styl i hlas většinou opět připomínal sousedku ze Solenic, viz jiná kapitola - ale útočící osoby to určitě nijak neomlouvá - nejhorší byli Arbesová typu zlodějská sousedka Vernerová ze Solenic, Golda typu Lofas ze Solenic - škody často pociťuji doteď, Majdloch typu Petr Čedík ze Solenic, a Velebil typu Milan Drazdík st. z Klenovic). Oproti tomu majitelé se ale většinou chovali velice korektně. Návrh vzduchotechnických jednotek jsem dělal i pro hasičskou stanici v Tatarstánu a dokonce se mi podařilo prodat kus vzduchotechnicky až do Petrohradu. Jinak kombinace názvu firmy a adresy zněla kouzelně, byl jsem "hřebec na zlaté stezce" a navíc mne tam poslal úřad práce. Ale zážitky byly spíše opačné, jak už to tak bohužel většinou bývá, takže jsem teď KO-Cicák.

Sídlo firmy C.I.C. Jan Hřebec Pracoviště ve firmě C.I.C. Jan Hřebec Výrobky, v rámci nabídky firmy C.I.C. Jan Hřebec jedny z nejmenších Na takovéhle by určitě došlo také. :o)

   Přes nenormální a zcela nečekaná období nezaměstnosti bych prakticky vždy uvítal příležitost něco užitečného dělat, i kdyby to mělo být na úkor výše platu nebo tématiky. Hlavně aby to bylo pokud možno s normálními lidmi v normální atmosféře a abych mohl mít z práce i z výsledku dobrý pocit. Lidé, kteří se ke mně chovali slušně a férově, snad nikdy nelitovali. Nehledě na to, že když jsem se měl dobře, tak se většinou měli dobře i všichni kolem. A nebylo to jen o platu, zakázkách, kvalitě, pracovních podmínkách a vybavení, když jsem o tom mohl rozhodovat. Jak je patrné i z následujících fotek.

Median & Lerach: Klientské setkání v Jeseníkách, exkurze na vodní elektrárnu Dlouhé Stráně. (2002) Median & Lerach: Klientské setkání v Jeseníkách, výlet na muzeum opevnění K-S 5 "U potoka". (2002) Median & Lerach: Klientské setkání ve Vranově nad Dyjí, výlet na zámek. (2003) Median & Lerach: Klientské setkání ve Vranově nad Dyjí, muzeum lehkého opevnění, uniforma je četnická. Pevnůstka vz. 37 E, ve střílně lehký kulomet vz. 26 v lafetě vz. 37. Kromě toho Dáša z profilu pro potřeby Policie. (2003) Median & Lerach: Klientské setkání ve Vranově nad Dyjí, výlet do elektrárny. (2003) Median & Lerach: Klientské setkání ve Vranově nad Dyjí, letiště Jihlava s pronajatými letadly Let L-200 Morava. (2003) Median & Lerach: Klientské setkání v Beskydech, skanzen vodních strojů v Rožnově pod Radhoštěm. (2004, fotil Kubula)
Median & Lerach: Klientské setkání v Beskydech, Pustevny. (2004) Median & Lerach: Klientské setkání v Beskydech, večerní překvapení. Tatra pro Rallye Paříž-Dakar s Karlem Lopraisem. Pozvání bylo projevem posvátné úcty. (2004) Median & Lerach: Klientské setkání v Beskydech, vzácná návštěva Karel Loprais, Bedřich Sklenovský, a závodní Tatra. (2004, kdo fotil netuším) Median & Lerach: Klientské setkání v Beskydech, Tomáš Tomeček a jeho soutěžní Tatra pro rallye Paříž-Dakar na polygonu Tatra v Kopřivnici. Možnost pořádného svezení byl jedním z nejsilnějších životních zážitků, i když to nebylo za volantem. (2004, fotila Dáša) Median & Lerach: Klientské setkání na Šumavě, přepadení českými bandity u hradu Kašperk. Následovala bitka a náš úprk. (2005, snímek z videa, které natočil Radim) Median & Lerach: Klientské setkání na Šumavě, večerní táborák. (2005, fotil Kubula) Median & Lerach: Klientské setkání na Šumavě, Muzeum na demarkační linii v Rokycanech, za volantem majitel sbírky techniky používané ve filmech, pan František Koch. Kromě jiných aktivit i organizátor akcí Bahna. Jeho vozidla vystupovala například ve filmech Obecná škola, Kolja, Tmavomodrý svět, Obchodník se smrtí a Zachraňte vojína Ryana. Vozidlo na snímku je Dodge T214 - WC 51. (2005, fotil Ríša)

Klientská setkání MEDIANu představovala něco na způsob třešničky na dortu, jinak byla práce většinou náročná dřina. Ale z naší strany pořadatelů byla dřinou i ona klientská setkání.

   Jsem zvědavý, jestli ještě někdy zažiji normální práci, kde lidem půjde o dobrý výsledek, kde nebudou cítit potřebu hrát si na nějakou úplně nesmyslnou a zcela nevítanou gladiátorskou arénu, kde bude normální klid na práci a kam bude příjemné chodit. Za dobu, co se soudím o pouhé právo vídat běžně své vlastní děti, kterým jsem nikdy nic špatného neprovedl, a které o kontakty prokazatelně stojí, jsem byl nenormálním způsobem připraven již o čtyři cenná zaměstnání (způsobem, který mi bývalá manželka pobaveně popsala několik let dopředu, že tak v jejím zaměstnání spolehlivě likvidují nepohodlné svědky zločinů mafií), ale už i o spoustu nouzových a rovněž poctivě získaných. Nikdy to nebylo za špatnou práci, a chování jsem měl vždy mnohem normálnější a lepší, než většina lidí okolo. Pro relativně běžné "přežití" by tam vždy stačilo pouze trochu více normální spravedlnosti, zdravé logiky a především menší ovlivnitelnosti důležitých vedoucích od různých přetvařujících se útočících psychopatů. Které snad někde uměle klonují.

   Zdroj obživy býval považován za jednu z nejcennějších věcí v životě, děti rovněž. (jaké jsou další nejdůležitější hodnoty normálního člověka asi dokážete uhodnout sami, napadeny byly všechny)

Pro zajímavost ještě několik dokumentů z výběrových řízení:
Koncepce Ředitelství vodních cest České republiky (2011)
Koncepce Svazku měst a obcí Krkonoše (2011)
Koncepce Výzkumného ústavu vodohospodářského TGM v Praze (2012)
Jinak pro zajímavost, tohle asi nejlépe vyjadřuje, pro jaké pozice jsem byl ochoten vynaložit více námahy, tj. co by mne opravdu zajímalo. Při odpovídání na ŘVC na mne mafie černomagicky zaútočila už při tisku koncepce v Příbrami (což je na výtisku někde v archivu určitě vidět, přestože v copy centru měli prý nový toner), a na výběrové řízení VUV zaútočili při příjezdu na dvůr budovy. Tam jsem měl velkou pravděpodobnost vyhrát, protože předchozí ředitel byl pro ministerstvo nepřijatelný (dle dostupných informací), a jediný další divný účastník, pravděpodobně černomagický parazit zjevený z černého teréňáku u vjezdové brány s telepatickými slovy "tímto se přihlašuji do výběrového řízení", by v poctivém hodnocení určitě neměl šanci (dle mého názoru Josef "Pepa" Novák / Milan Mikula, a nakonec tam nechali dosavadního ředitele).

   Kromě toho jsem žádal o všechny možné další pracovní pozice, např. včetně reportéra novin, pracovníka televizí, nebo kastelána, ale i na různých ministerstvech: Zemědělství (technickobezpečnostní dohled na přehrady), Životního prostředí (především odbor vod), Obrany, Průmyslu (v oblasti obranného průmyslu) atd. Formou odpovědí na jejich inzeráty, ale i z vlastní iniciativy, odhadem 500x, ale většinou bez jakékoli odezvy. (jen pro úplnost: na www Ministerstvu vnitra a Policie tehdy psali, že nikoho neshánějí, ale stejně by to bylo odbočení směrem, který by mi asi úplně nevyhovoval, i když jsem míval tyto instituce v úctě). Ale jak už bylo mé zoufalství velké naznačuje i fakt, že jsem zažádal i o práci prodavače suvenýrů na horské Luční boudě v Krkonoších. I ve snaze přečkat mafiánsky neonacistickou okupaci alespoň na nějakém hezkém a zajímavém místě.
   A přestože mám stavební praxe mnohem více, než se snaží různí nepřátelé předstírat, tak být každodenním pracovníkem na stavbě netoužím, už jsem si to docela rozsáhle vyzkoušel např. v době mládí a studia, a později na bunkru, i doma. Spíše je mi bližší oblast péče o již vybudované přehrady a další podobná díla, především vodní, a vytváření různých koncepcí, zadání, připomínkování, kontrol v terénu a na místě, případně projektování atd.

   Asi stojí za zmínku, že se objevilo i několik příležitostí v cizině, ale nikdy se bohužel nedostaly do fáze reálné nabídky Konkrétně se mluvilo o hydrotechnických stavbách v Bělorusku, Ugandě, Iráku, nebo v Afghánistánu, a kdyby se z toho něco podařilo zrealizovat, tak by to možná mohlo být hodně fajn. Asi nejblíže byla možnost podílet se na vybudování tepelné elektrárny v Chile s firmou Doosan Škoda Power, ale při pohovoru se chovali úplně jinak, než při srdečném pozvání v telefonu. Takže byli zase asi nějak vyměnění za bůh ví koho, nebo je zas něco sežralo (protože jsem to podobně zažil i na Ředitelství silnic a dálnic, a později v továrně Procter & Gamble u Londýna). :o/

Dodatek: Teď už v cizině jsem (ve Velké Británii od léta 2013), ale způsobem nepříjemným a podivným.
(Ve Velké Británii jsem odpovídal na mnoho dalších inzerátů, z inženýrských profesí např. i na Falklandských ostrovech, v Irsku, Bolívii, USA, Etiopii, ale nikdy z toho nebyla ani nějaká delší komunikace.)
Jinak zajímavostí je, že v Angličtině je slovo engineer (a engineering) prakticky jen údržbář se střední školou, asi dokonce bez maturity. Takže musím
vždycky zdůrazňovat, že mám vystudovanou kompletní universitu.

Pro doplnění tohoto děsivého příběhu se určitě podívejte i do části o bydlení v Anglii, protože je to nápadně podobné.

Na přelomu roku 2016/2017 jsem zase psal do České republiky na asi 1000 pracovních inzerátů, a za odměnu mám víceméně jen asi 500 odpovědí "bohužel", a že byl "vybrán lepší kandidát" (a k tomu občas telepatický dovětek: "měl bys je vidět", a některá odmítnutí jsou plná vlídných a pochvalných slov). Kromě toho jsem absolvoval asi jen 5 úvodních nezávazných video pohovorů na internetu přes Skype. Což mi přiipadá při mé kvalifikaci, praxi, a nulové vybíravosti žalostně málo. A zase to dokazuje míru škod, které mi byly způsobeny, pokračující zločinecké kradení komunikace, strach lidí z mafiánského teroru plíživého, i otevřeného včetně vražd, a téměř jistě i utajený oficiální úřední zákaz mne přijímat (vydaný v rámci maximálně nebezpečného spiknutí). Ale už mne v České republice znají asi už i všichni významnější personalisté, což je např. vidět na Linked In. A kdybych si mohl svobodně vybrat práci, tak samozřejmě nějakou prestižní ředitelskou, a nejradši bych něco velkého a užitečného vybudoval, nebo se alespoň o něco opravdu zajímavého a velkolepého staral (např. o největší přehrady na řece Vltavě).

Kromě toho bych byl určitě dobrý poradce, novinář, specialista, nebo vědec.

   Profesní životopis můžete najít i na již zmíněné internetové síti Linked In, kde je k vidění i něco na způsob referencí, především z doby působení v MEDIANu.
Že tam nejsou lidé např. z oblasti hydrotechniky je způsobeno především tím, že profily na Linked In prostě nemají, ale mnoho z nich se i bojí
(A to i o život, což naznačuje, jak hluboko už Česká republika klesla, a nejvíce to připomíná italský seriál Chobotnice, což už je opravdová hrůza.
Nebo je to jak ve filmu Smrt krásných srnců, ale ty děti jsou
dávno tuhé, alespoň duševně - projevem života je totiž např. komunikace.)

Jinak mám zkušenost, že nejhůře fungují lidé, kteří jsou v nějaké vazbě na bývalou manželku Evu Nerglovou, především přes její zaměstnání u notáře JUDr. Hallady, a souvisejících právníků (dělajících většinu pro mafiány). Což jsou bohužel všechny soudy v  hlavním městě Praha, ale i velké množství dalších významných osob v této lokalitě, včetně úředních a politických, kteří jsou následkem toho infiltrování, a zcela ovládnuti pekelnou mafií (která kromě jiného neustále a neuvěřitelně drze tvrdí, jak se mám celou dobu skvěle, a že si jen vymýšlím). A může to skončit i tím, že bude naprosto nezbytné všechny tyto osoby vyměnit za nové a čisté. A může to proběhnout i tím, že vláda jejícho veličenstva Velké Británie a Severního Irska poskytne oficiálně důkazy, že veškerá má svědectví a tvrzení už z roku 2008 jsou pravdivá a průkazná. A že je tudíž pronásledování, a soudní okrádání mojí osoby v České republice křivé, zcela neoprávněné, a průkazně zločinecké. A pokud vláda České republiky nebude ochotna tyto důkazy
urychleně akceptovat, a ihned provést radikální nápravu, tj. odstranění křivd, odškodnění, a potrestání zločinců, tak může být prohlášena za zločineckou a nelegální. A území může být např. přechodně obsazeno jednotkami OSN, až do obnovení svobody, a právně čistého prostředí. Ale měly by to asi být kulturně podobné země, které u nás nemají žádné mocenské ambice, ani politické cíle.
.


Jak to bylo s přehradami

   Od dětství bydlím u přehrady Orlík, což je nejvyšší betonová přehrada v České republice, se zdaleka nejobjemnější nádrží, dlouhou skoro 70 km. Děda býval mlynářem s vlastním jezem na říčce Lomnici kousek od Blatné, otec pracoval celý produktivní život na velíně elektrárny Orlík (na fotografii je podobný člověk v téže době), druhý děda pomáhal přehradu Orlík budovat, strýc vedl stavbu horní nádrže vodního díla Dlouhé Stráně (vpravo), jiný strýc pomáhal stavět přehradu Slezká Harta (vlevo, po mém nástupu do ČEZ na oba zaútočil nadpřirozený soutěživý parazit Ing. Adolf Šilhavý ve snaze násilně vykrást jejich stavební zkušenosti ve svůj osobní prospěch, a druhý jmenovaný to nepřežil). Kromě toho měli dva vedoucí v jachtklubu měli vysokou školu v oboru Vodní stavby, a třetí byl tehdy ředitelem ČEZ Vodní elektrárny (manžel spisovatelky Bernardinové, a jeden z hrdinů jejích knih, viz dolní část této stránky).
   Kromě toho jsem už v dětství neustále zkoušel stavět nějaké přehrady (a silnice). Ale především jsem se cítil dobře na přehradě Orlík při letních brigádách. Nehledě na to, že hrázný byl tehdy v Solenicích největší borec, měl flotilu motorových člunů, terénní auto, a spoustu jiných vozidel, vysílačku, všestranné výrobní prostředky, pohyb v přírodě i po zajímavé stavbě, a obrovskou míru svobody. Takže celkově to byla z mého pohledu vysněná práce. Měl jsem výborné známky ve škole, technický talent, a přehrady mne zajímaly. Tudíž jsem po gymnáziu zamířil na ČVUT Praha studovat specializaci Vodní hospodářství a vodní stavby.
   Toužil jsem po práci hrázného, i když mi řekli, že po vysoké škole bych byl pro takovou pozici příliš kvalifikovaný, a že podobných přehrad v republice mnoho není. A ty existující, že jsou stejně zabrané dlouho dopředu. Což se ale kupodivu v případě vysněného Orlíka nepotvrdilo. Ale tuto práci mi tehdy nikdo nenabídl, a o náboru jsem se dokonce ani nedozvěděl, i když jsem byl ve vesnici a bez práce.
   Období vysoké školy ale přesto patří mezi nejlepší v mém životě. Jedním z důvodů byla nečekaná míra svobody v kombinaci s projevy úcty ke studentům, celkově výborní lidé ve škole, a dobří přátelé na koleji. Univerzitu jsem absolvoval úspěšně, s vysoce nadprůměrnými studijními výsledky.
   Už během školy jsem začal pracovat na katedře Hydraulika a hydrologie coby pomocná vědecká síla, v rámci čehož jsem se např. podílel na měřeních na přehradě Fláje, umělé povodni na řece Ploučnici kvůli monitorování pohybu radioaktivních látek z těžby uranu (kde jsem se díky tomu ve volném čase podíval i na čerstvě opuštěnou ruskou vojenskou základnu Hradčany u Mimoně, přičemž ani při předchozí okupaci jsem Rusy skoro nikdy neviděl), a dokonce jsem vyráběl obrázky do učebnice v programu MS Designer. V rámci ročníkového projektu jsem cvičně vyprojektoval 90 m vysokou klenbovou přehradu na Šumavě, zcela mimo běžný standard, za což jsem dostal studenstskou cenu. A v rámci diplomové práce jsem pak řešil protipovodňovou ochranu obce Trhové Dušníky, v rámci které jsem si i samostatně rozsáhleji vyměřoval v terénu všechny potřebné geodetické práce (teodolitem mapu terénu a vyměření koryta, a nivelace pro přesnější výškové určení, s latí mi tehdy ochotně pobíhal Vladimír Vávra), a poté projektoval přeložku vodního toku, a matematicky modeloval průtoky v původním korytě (a když se přišla nějaká paní zeptat, co to děláme, tak jsem jí tehdy z recese odpověděl "dálnici, babičko, dálnici"). Což pak pokračovalo přípravou doktorské práce a rovněž zajímavými měřeními na řece Litavce o něco níže, kde jsem ale dělal mnohem zkušenějšímu geometrovi obětavého figuranta s výtyčkou s odražečem, a v rybářských holinkách do hluboké vody, zatímco on již používal tehdy nový pokročilejší laserový teodolit (tehdy se tomu říkalo "totální stanice"). Poté jsem pak z naměřených dat vytvářel matematický model koryta a okolního terénu v programu Atlas, pro plánované složitější simulace (ale bohužel byly tehdy věčné potíže s počítačem). Kromě toho jsme například absolvoval s kolegyní z katedry prohlídku kompletního koryta Příbramského potoka, ve snaze najít alespoň kousek v původním přirozeném stavu pro vědecká měření, což se ale nepodařilo. Protože tam takový prostě není. Poté jsem byl ještě vyžádán pro studium a vědeckou práci ve Švýcarsku, ale to jsem tehdy bohužel odmítl. Požadovaný rok se mi tehdy zdál příliš mnoho oproti jiným aktivitám, a byl jsem zase nesmyslně zamilovaný do další nepoužitelné ženy, se kterou reálně nebylo skoro nic.
   Po úspěšném dokončení vysoké školy jsem ještě asi rok pokračoval v postgraduálním studiu (Pgs./Phd./MBA) v Praze, v rámci kterého jsem pomáhal na vysoké škole ČVUT vyučovat předmět Úpravy toků na katedře skvělého docenta Ing. Karla Mareše, CSc. U většiny doktorandů bylo tehdy setrvání na škole především snahou prodloužit si příjemný studentský život, ale atmosféra už byla jiná. Takže jsem nakonec dal přednost normální práci, a budování domácnosti.
   Jinak spolužáci z univerzity pořádají každý rok tzv. hydrosilvestry, protože hydrologický rok končí jindy, než ten kalendářní. Kam mne pravidelně zvali. Bohužel jsem po přechodu do mediální sféry, a v rámci manželství, skoro nikdy nepřišel. I když jsem bydlel v Praze, a na většinu těchto lidí jsem měl z doby školy docela dobré vzpomínky. Takže musím říct, že mi to zpětně připadá trochu škoda, a někteří jsou možná trochu uražení i kvůli tomu (ale zas tak usilovně mne nesháněli, a většinou se přemlouvat nenechám).
   Ještě možná stojí za zmínku, že jsem promoval v Betlémské kapli, kde kdysi kázal mistr Jan Hus o nutnosti bojovat za pravdu, což patří mezi nejsvětlejší momenty českých dějin. A že moje velice úspěšné dokončení vysoké školy bylo z pohledu rodiny velké vítězství, protože i když byl např. můj otec na vesnické poměry celkem vzdělaný, tak univerzitu neměl z blízkých příbuzných nikdo.

Takovouhle pochvalu hned tak někdo nemá. V mém případě byla u příležitosti účasti ve studentské soutěži s ročníkovým projektem 90 m vysoké klenbové přehrady na říčce Křemelná, což bylo oproti jiným studentům nesrovnatelně náročnější. Diplomovou práci jsem rovněž pojal ve velkém stylu. Babičkám v Trhových Dušníkách jsem vykládal, že vyměřujeme dálnici. :o) Zcela zasloužený a opravdu poctivě získaný diplom. Celkem 5,5 velice náročných roků. Hodnota tohoto dokumentu je nesrovnatelně nižší, ale přesto často dělá velký dojem.

   Někdy v závěrečném období školy jsme s jachtaři u ohně diskutovali o počtu přehrad v Československu, které jsou vyšší než 20 m. Tvrdil jsem více než 100, což někteří zásadně zpochybňovali, protože vesměs netušili, že by mohly být přehrady i někde jinde, než jen na Vltavě. Odvážně jsem navrhl sázku o dva litry rumu. Na univerzitě jsem poté požádal svého učitele na přehrady o pomoc s počítáním. Profesor Vojtěch Broža, CSc, jeden z bývalých projektantů přehrady Orlík, mi tehdy ochotně pomohl, a dokonce mi daroval časopis s tabulkou všech přehrad v Československé socialistické republice. Ta pak byla důležitým zdrojem pro vytvoření podobné tabulky na internetu, jen tak z touhy podělit se o skvělé neznámé informace. Mnoho z uvedených přehrad jsem postupně osobně navštívil, některé často i pracovně. Ale většinu plánovaných fotografií jsem na své stránky dal až v roce 2011, v době nekonečného hledání nového zaměstnání. Přehrad nad 20 m jsme tehdy napočítali asi "jen" 80. Ale zapoměli jsme na vysoká odkaliště, kterých je určitě více než 20, takže v přepočtu na litry alkoholu to tudíž byla prohra, ale celkově cítím morální vítězství.

Na návštěvě u strýce přehradáře, který kdysi budoval Dlouhé Stráně. V tomto případě stavba malé vodní elektrárny v Jaroměři. Mimochodem je to můj kmotr a jmenuje se Vladislav Tocauer. Lávka je ohnutá širokoúhlou optikou. (2009) Český přehradní výbor - přehradní dny 2008 v Brně. Zahnutí není způsobené širokoúhlou optikou, ale klenbová přehrada to není. (exkurze na přehradu Vír I) Český přehradní výbor - přehradní dny 2008 v Brně (exkurze na přehradu Vír I). Český přehradní výbor - zasedání 2008 v Mělníku (exkurze na elektrárnu Obříství). Český přehradní výbor - zasedání 2009 v Novém Boru (exkurze na přehradu Chřibská). Český přehradní výbor - zasedání 2010 v Brně (exkurze na přehradu Nové Mlýny III). S profesorem Brožou, tehdejším dlouholetým předsedou Českého přehradního výboru. (Dlouhé Stráně, 2010)

   Jak jsem již uvedl v jiné kapitole, po dokončení vysoké školy jsem překvapivě k přehradám nenastoupil. Přestože Povodí Vltavy, které v té době reprezentovali Ing. Kulhánek a Ing. Holubička, nabízelo konkrétní zajímavé pracovní pozice s kariérním výhledem na několik let. A ostatní lidé z Povodí Vltavy, kterých jsem znal mnoho, z mnoha různých míst, byli většinou velice příjemní lidé.
   Ale chtěl jsem zakládat domácnost, neměl jsem skoro žádné peníze, a měl jsem tehdy mnohem lákavější nabídku od Medianu. Kde jsem již byl na dobře vybudované pozici. Po vysoké škole byl běžný student ekonomicky velice pozadu za většinou svých bývalých spolužáků ze střední školy, což snad toto nečekané rozhodnutí trochu omlouvá. K oboru jsem se poté vrátil až po 10 letech úspěšného působení v oblasti mediálního trhu. V době čtyřleté práce u ČEZ jsem měl poté možnost poznat některé nejvýznamnější přehrady doslova ze všech stran, což byla určitě zajímavá zkušenost. V oblasti technickobezpečnostního dohledu na vodní díla (TBD) nebyl u ČEZ žádný vyšší specialista. Problematika byla svojí závažností srovnatelná s jadernou bezpečností.
   Kdybych měl podporu od nadřízených, která je jinde obvyklá a naprosto samozřejmá, tak se mohlo mnohem více úspěšně propagovat např. formou přednášek v rámci Českého přehradního výboru a navazovat další kontakty. Kterých ale bylo i takhle docela hodně, např. Ing. Karel Sedlák z Ministerstva zemědělství, což byla nejvyšší autorita v oblasti TBD v České republice a autor souvisejících právních předpisů, ale např. i JUDr. Jaroslava Nietscheová z Povodí Vltavy, která je jednou z důležitých autorů Zákona o vodách). O velké části lidí ve společnosti Vodní díla TBD, která reálně vykonává TBD na nejvyšší úrovni v rámci České republiky, a se kterou jsem komunikoval velice často, ani nemluvě. Kontaktní osoby byli např. vedoucí útvaru zděných a betonových přehrad Ing. David Richtr , vedoucí pobočky Brno Ing. Stanislav Holomek atd, a velice dobré vztahy jsem měl i se svojí bývalou univerzitou ČVUT Praha, kterou zastupoval prof. Vojtěch Broža, DrSc. a Doc. Ladislav Satrapa, oba i v rámci vedení Českého přehradního výboru. Atd atd. Ale mohla se i realizovat spousta na místní poměry opravdu velkolepých záležitostí, včetně nových vodních děl třeba kategorie přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé Stráně, nebo nějaké pěkné přehrady v zahraničí.
   Jinak zajímavým a nečekaným důsledkem této práce byla i skvělá fyzička, protože přehrady jsou vesměs velká a rozsáhlá díla, v relativně náročném kopcovitém terému.

ČEZ: Nečekané, ale velice vítané jmenování zástupcem ČEZ v Českém přehradním výboru. Jenže téměř ihned následovalo nenormální soutěžení a vytlačování ze strany osoby, která jej podepsala. Přesto jsem aktivně působil 4 roky. Český přehradní výbor: Závěrečné vysvědčení od předsedy prof. Broži. Vodní díla - TBD: Ing. Richtr byl asi největším specialistou na přehrady, se kterým jsem se běžně setkával. Takže si kladného vyjádření velice vážím, a omlouvám se, že jsem jej použil v nouzi i k jinému účelu, než jsem mu původně slíbil. (Jinak soudce Mgr. Stočes k těmto dokumentům sdělil, že jej podobné blbosti vůbec nezajímají.) ČEZ: Tento člověk je důležitým přehradním specialistou a patřil mezi úplně nejlepší a nejnormálnější lidi u společnosti ČEZ.

Dlouhé Stráně strojovna. (fotil někdo z provozu EDS) Dalešice zkoušky přelivu. (fotila nějaká sympatická slečna reportérka) Dlouhé Stráně, horní nádrž při opravě těsnění. Plechová kisna ve dně není mé dílo, i když slouží k měření TBD. (fotil dodavatel) Kamýk, kontrola při snížené hladině. Podobnost s dělostřeleckým bunkrem je čistě náhodná. (fotil pracovník Povodí Vltavy) Homole, kontrola drenážního systému, 20 m pod zemí. Občas bylo nutné hlubší brodění. (fotila samospoušť) Orlík, tabule rychlozávěru vtoku na turbínu, desítky metrů pod vodou. (fotil vedoucí elektrárny) Slapy při povodni. (2009)
Pravidelná technickobezpečnostní prohlídka Dlouhé Stráně. (2010) Namátková technickobezpečnostní kontrola základových výpustí přehrady Dalešice. (2010) Pravidelná TBP Vrané. Strojovna elektárrny. (2008) Pravidelná TBP Lipno. Kontrola odpadního tunelu elektrárny dlouhého 3 km. Atmosféra přibližně z filmu Cesta do pravěku. (2008) TBP Hněvkovice 2010. Nově realizovaná plavební komora. Pěkná, nečekaná a ze strany mnoha lidí toužebně očekávaná. Jenže neplní své poslání, protože je dle mého názoru neuvěřitelně chybně realizovaná, neboť vznikla potřeba další zbytečné plavební komory na nedalekém jezu v obci Hněvkovice. S tímto řešením jsem zásadně nesouhlasil, ale tradičně to nevzali v úvahu, přestože jsem psal vyjádření za ČEZ. Dle původního rozumného projektu měl být cca metr vysoký jez zbourán a koryto prohloubeno. Kdyby to někdo neodsabotoval, tak už se dnes mohlo spokojeně plout od přehrady Orlík až na Hlubokou. Ten kdo tento nesmysl rozhodl způsobil škodu nejen na užitné hodnotě, ale i zbytečné finanční náklady ve výši blížící se pravděpodobně miliardě Kč, o které tím byl poškozen státní rozpočet. (2010) Pravidelná TBP Orlík. Ústí základové výpusti s uzávěrem typu Johnson. (2010) Pravidelná TBP Slapy. Injekční chodba. (2009)

   Žádnou další práci u přehrad už jsem ale kupodivu nesehnal, přestože jsem vzdělané a normální lidi určitě nezklamal ani svým přístupem, ani projevenou odborností. Což skoro připomíná nějakou klatbu, asi za větší důkladnost, nadšení pro věc, prozíravější přístup, a tudíž i za odvážné odkrývání "kostlivců ve skříních". Přesto jsou tato vodní díla mým koníčkem i nadále, obzvláště betonové hráze, i když to tak z následujících fotek nevypadá. Asi by to neměly řešit firmy typu Grafton, které jsou jak žáby na prameni, a u kterých dokonce nebyl ani jediný pohovor, nebo nějaká zajímavější komunikace.

Josefův Důl. Nádrž má přehrady dokonce dvě. (2010) Plavební stupeň Děčín. Lokalita plánovaného jezu/přehrady mezi Dolním Žlebem a Malým Březnem. Na snímku lodní překladiště. (2010) Bílá Desná. Pozůstatek nejhorší přehradní havárie v českých zemích. (2010) Nové Heřmínovy. Rozhraní vzdutí malé a velké varianty plánované přehrady, pohled proti proudu. (2010)
V České republice jsem navštívil téměř všechny přehrady.
Mnohé profesionálně, některé už předtím v době studia na univerzitě, a mnoho dalších ve svém volném čase.


Nagymaros. Překvapivě je v kopcovitém terénu. Co domorodcům vadilo na vcelku bezvýznamném jezu bych rád věděl. Zajímavostí je ještě ovlivnění mého vzhledu demonstranta nezvaným duchem E.S. z CEZu. (2010, fotila Iva) Gabčíkovo. Scéna jak ze Star Wars. Přes zajímavé manévrování ani nezavadili. (2010) Vodní dílo Gabčíkovo na Dunaji Plavební komora na Gabčíkovu by měla být dle mého názoru příkladem správné a použitelné dimenze vodní cesty, včetně průplavu Odra - Dunaj. Vodní dílo Kráľová na konci kaskády přehrad na Váhu. Který měl být původně i průplavem pro nákladní lodní dopravu.
Špičková a částečně přečerpávací vodní elektrárna Liptovská Mara na Váhu. Přestože Slováci mají občas ještě sklony k utajování z dob socialistického Československa, tak u téhle přehrady jsem informační tabuli našel. :o) Vodní dílo Liptovská Mara - Bešeňová, hráz vyrovnávací nádrže s železniční tratí na koruně. Vodní dílo Nosice na Váhu. Výlet po Vážské kaskádě na Slovensku. Zajímavostí jsou prapodivně řešené hradící uzávěry přelivů, kvůli možnosti převádění ledu. Vodní dílo Krpeľany. (2009) Zemplínské Šírava na východním Slovensku. Starina. Slovenské Poloniny na hranicích s Ukrajinou. (2010)
Ve Slovenské republice jsem rovněž ve volném čase navštívil většinu zajímavých přehrad.


Thames Barrier v Londýně aneb "přehrada" naruby (slouží k tomu, aby netekla voda z moře do řeky). Britové mají opačně spoustu věcí. Něco pro lepší představu o velikosti. Bariéra není jen hráz, ale i dlouhé míle protipovodňových stěn a hrází podél řeky Temže směrem k moři. Zde jedna z mnoha protipovodňových bran, konkrétně u náměstí v Grays. Film "Asterix v Británii" byl jedním z posledních, které jsem viděl v České republice před odjezdem. Aneb betonová stěna je místy využita pro galerii obrazů, přičemž některé jsou docela povedené. :o) Plánované randění kolem nich se mi ale bohužel nesplnilo. :o/

Průplav Regent`s Canal v Londýně, mírně exotická segmentová vrata plavební komory. Z pohledu středoevropana nezvyklá odrůda hydrotechniky, suchý dok v loděnici Chatham na řece Medway. V pozadí jsou vidět uzavírací vrata. Ponorka je HMS Ocelot z místní výroby v šedesátých letech. Rotační lodní zdvihadlo Falkirk Wheel ve Skotsku.

Brent Reservoir v Londýně, první "normální" přehrada, kterou jsem v Anglii našel, (prosinec 2013, v rámci posílání vánočních dárků svým dětem). Aneb něco mezi sypanou, zděnou klenbovou, betonovou gravitační a pilířovou přehradou. Setkání The British Dam Society (Britského přehradního výboru) v budově The Institution Of Civil Engineers v Londýně. Pozici tam mám Ing-Visitor. :-) (říjen 2014) Hanningfield Reservoir. Tak na téhle přehradě jsem málem konečně dostal nějakou hydrotechnickou práci u společnosti Northumbrian Water, konkrétně prodej párků na veřejném tábořišti. Ale říkal jsem si, že nějak se začít musí. Derwent Dam, která slouži za druhé světové války k nácviku útoku na německé přehrady, viz film Dam Busters (Ďáblové v oblacích). Ladybower Dam Kielder Dam ve střední Británii.
Laggan Dam ve Skotsku Pitlochry Dam ve Skotsku. Errochty Dam ve Skotsku. Cloanie Dam ve Skotsku. Glascarnoch Dam
Claerwen Reservoir ve Walesu Craig Goch Dam ve Walesu
A ve Velké Británii už také. :o)

   Po vynucené emigraci do Velké Británie jsem navázal přátelské vztahy s Britským přehradním výborem, a málem jsem zde dostal i plnohodnotnou práci v oboru bezpečnosti přehrad u společnosti Atkins. Ale prý mne poté pomluvili kolegové z České republiky. Přičemž reference jsou zde často přeceňovány, takže se stávají snadným nástrojem pomsty od různých hajzlů. Přesto jsem alespoň získal kontakty na významné firmy v oboru, při jejichž oslovení jsem již vynaložil značné úsilí. A musím říci, že kdyby takhle někdo požádal mne, tak už by asi nějakou práci dostal. Protože např. různá měření a pochůzky bych určitě zvládal dostatečně dobře, a hlubší znalost problematiky je nepochybně výhodou i na nižších pozicích.

Prý se mi různí přihlouplí mafiánští gauneři zkoušejí posmívat, že tomu vůbec nerozumím.
Ale opravdoví odborníci a profesionálové si prý říkají, "ještě že se nedozvěděl všechno!". :o)
Jenže svobodný přístup k informacím, a otevřená poctivá komunikace, a právo na vlastní názor a vyjádření, byly jedním z důvodů a výdobytků revoluce v roce 1989.

Jinak další věc, kterou na mne pekelné síly neustále zkoušejí je, "ať už si konečně vyberu, co bych chtěl dělat". Jenže já už si mnohokrát naprosto zřetelně a průkazně vybral, a přesto to bylo sprostě a bezohledně ukradeno, a předáno nepříteli.

Jinak z filmů o přehradách je k vidění seriál Velké Sedlo, který se sice moc nepovedl, ale přesto docela vystihuje tehdejší atmosféru např. i na Povodí Vltavy. Je dosti pravděpodobné, že ispirací byl původně výrazně větší Orlík, kde bylo i více lidí a techniky, a nevzpomínám si na žádné katastrofy (a co se týče seriálu, věci typu ukradená svatba, utopený vězeň, nebo úchyl typu Spilka ihned v úvodu, si mohli odpustit, a dle mého názoru zkusil první díl ukrást tentýž parazit, který útočí teď, a rukopis je to Olga Vernerová). K atmosféře komerční energetiky pro změnu existuje film Vajont, šílenství mužů, který je docela strašidelný, a podle skutečné události. Přesto jsou přehrady velice užitečná věc, a oblíbená atrakce, a dosti ovlivňují a ukazují technologickou úroveň jednotlivých zemí. Asi nejlepší film je Nový příběh Staré řeky, který je o budování přehrady Orlík v mé vesnici, a ta byla v té době naprostým vrcholem všeho, co se u nás budovalo.

Firma ČEZ je prý klíčovým prvkem ve špinavé konstrukci sprostého a bezohledného útoku od tajných služeb proti mně, a proti dobrým lidem v mém okolí.
Takže se určitě podívejte na fotoalbum na mém facebooku https://www.facebook.com/jiri.tocauer/media_set?set=a.545619058920278.1073741852.100004165669136&type=3m

(lze tam snadno a rychle založit anonymní profil pro přístup bez nějakého vyplňování, a případně zapnout following)

Asi i následkem událostí kolem mé osoby proběhlo 3.-7.7.2017 v České republice 85. celosvětové setkání přehradních inženýrů ICOLD, což je velká čest.

Důležité novinky POZOR! Více informací, včetně některých hodně šokujících, naleznete v části Přehrady. Důležité novinky Přehrady v Kočičákově doupěti



Jak to bylo s bunkrologií

    Pocházím ze Solenic, kde jsem žil většinu dosavadního života od narození v roce 1971. Už v době základní školy mne překvapil nález divného zabetonovaného bunkru na protějším břehu ve stráni nad řekou, téměř přesně naproti našemu domu. Otec mi tehdy vysvětlil, že je to bunkr nazývaný řopík, který je zbytkem tzv. Vltavské čáry, linie bunkrů vedoucích podél řeky. Tento název se mi velice zalíbil, takže jiný používat nebudu, přes různé rafinované snahy bunkrologických kolegů. Pořád ale bylo záhadou, jak takový bunkr vlastně vypadá zevnitř. Ale navíc i zvenčí, protože i malé otvory byly důkladně zabetonovány. Tento rébus opět vyřešil můj otec, který mne přibližně v roce 1986 vzal na výlet k našemu rozsáhlému příbuzenstvu do Opavy. Kde bylo k vidění tolik bunkrů různých tvarů a velikostí ze všech stran, že vytvořily náplň většiny tehdejší dovolené. Takovou dávku ochotné trpělivosti, včetně odvážného ježdění naším Wartburgem v zákazech vjezdu, a prolézání vnitřků pevností, jsem od svého otce nezažil snad nikdy jindy v životě. Vhodné průzkumné vybavení ochotně poskytl strýc ze staveniště vodního díla Dlouhé Stráně. Bylo to období prosperujících socialistických památníků OP-S 6 "Štítina" a OP-S 10 "Křižovatka", a pro velký úspěch v tomto období proběhl ještě jiný výlet podobného typu, ale na Dobrošov.
   Získané znalosti pak vyvolaly zvýšenou touhu prokopat průchod do solenického bunkru, což jsem zkusil realizovat s jedním kamarádem přezdívaným Seník (Aleš Sláma). Konkrétně za použití majzlíku a kladiva, což navázalo na podobně marné snahy různých našich předchůdců. Dodnes mne překvapuje, jak jsme zkoušeli v zoufalství dosáhnout vnitřku i periskopem. Tehdy jsem také dostal od otce k vánocům první bunkrologické knížky, z produkce náchodského muzea. Přičemž mne nejvíce zaujala publikace "Opevnění 1935-1938 Náchodsko", od autorů Ota Holub/Václav Kaplan. Následující zájem trval ještě v první části gymnázia čtením veškeré dostupné literatury o opevnění z roku 1938, což byl ale tehdy prakticky jen Ota Holub. Často prezenčně v příbramské divadelní knihovně, kvůli vzácnosti výtisků zapůjčených z jiných knihoven. Dodnes si pamatuji hltání úvodu knihy "A věže mlčí". Poté ale s věkem přecházely zájmy k jiným atraktivnějším tématům. Výjimkou potvrzující pravidlo byla ještě výprava na Stachelberg s přáteli z vysokoškolské koleje, v rámci výletu do Trutnova, kde jsem v roce 1995 udiveně poprvé spatřil vybavený a vyzbrojený řopík. (Kterému se nyní někteří jedinci snaží odebrat tradiční název "lehký objekt vz. 37".)

   Někdy v tu dobu se v České republice natáčel německý film Stalingrad (z roku 1993), kde jsem měl možnost účinkovat v rámci komparsu. Člověk si mohl vybrat, zda bude hrát za Rusy, což znamenalo nechat si oholit vlasy úplně dohola, nebo za Němce, kde si stačilo vlasy zkrátit. Poslal jsem tam několik kamarádů, ale osobně jsem se rozhodl "do hola" nejít, a německou uniformu nenavléct ani zkušebně. :o) Přestože času bylo dost, byly za to peníze, a účinkování znamenalo nemalou prestiž (nijak nesouvisející s politikou, ani zeměmi). A navíc opravdu zajímavý zážitek. Což je asi nejlepší odpověď na nynější demagogické pomluvy od různých mafiánů. (Další odpověď je, že když mne otec v době gymnázia neustále nutil mluvit s ním doma pouze německy v rámci procvičování cizích jazyků, tak jsem se s ním na dlouhou dobu přestal bavit.)

   Nečekaný návrat zájmu o československou bunkrologii přinesly přibližně roky 1997 a 1998, kdy jsme s jachtaři navštívili oblíbené lyžařské středisko Janské Lázně, kde však už v březnu nebyl téměř žádný sníh. Což vyvolalo potřebu náhradního programu, při kterém byly bunkry zajímavou možností. Totéž se nám stalo následující rok znovu, ale napodruhé už jsem měl s sebou předvídavě velkou hnědou rolovací mapu linie (tehdy jediný dostupný zdroj), a objel jsem jich velké množství. Dokonce se mi podařilo vylákat celou výpravu až na Dobrošov, kde nám ochotně umožnili prohlídku i mimo běžné otevírací roční období. Cennou trofejí byla zakoupená kniha "Československé opevnění 1935-1938" od Lubomíra Arona & kol., která mne vysloveně nadchla. Kromě jiného byla impulzem ke vzniku mých www stránek o Vltavské čáře, neboť obsahovala tehdy úžasný seznam stavebních úseků lehkého opevnění, včetně počtů objektů i v jednotlivých částech Vltavy. Tehdy jsem začal od různých známých shromažďovat informace o dochovaných pozůstatcích opevnění na Vltavě. Nejvíce při tom pomohl starý pastevec ovcí pan Bočinský z Předního Chlumu, který ochotně vyprávěl, i ukazoval v terénu. Při tom mne překvapilo, že kolem většiny zjevných pozůstatků bunkrů jsem chodil dlouhé roky bez povšimnutí. Ale byly úplně jinde, než bych čekal, a tehdy jsem ještě neznal vzhled roztlučeného řopíku. Vlastní děda pro změnu vyprávěl zážitky z těžby železa z trosek bunkrů za války, kdy tytéž bunkry osobně rozbíjel palicí.
   Se strýcem (jeho synem), a jeho dětmi, jsem pak absolvoval dvě větší výpravy na opevnění. Dlouho plánovaný výlet vlakem na Kralicko dopadl neslavně trčením v náhodně nalezeném rozstříleném bunkru K-S 9 v průtrži mračen celý hrůzný víkend (a to nás ještě předtím přepadly doslova armády velkých černých slimáků při noclehu v přírodě u kláštera Hedeč), a poté schlíplým návratem domů. Tehdejší mapy končily objektem K-S 10, jehož polohu jsem netušil a hledanou pozorovatelnu K-S 12b jsme minuli v mlze. Plánovaná tvrz Bouda, hlavní cíl výpravy, nenavštívena. Dokonce nenalezen ani tehdy ještě prázdný objekt K-S 8 při dlouhém čekání na vlak domů na nedalekém nádraží. Nejvzácnějším nálezem byl tehdy nedaleký obchůdek v Červeném potoce u pily, ve stavu akutní nouze. Cenné byly především svíčky a zapalovač.
   Druhá výprava byla motorizovaná na bunkry podél hranice jižní Moravy, od Břeclavi až po Jindřichův Hradec, což v té době ještě rozhodně nebyla běžná zábava. Nechyběla ani policejní kontrola v hraničním pásmu, u tehdy ještě vyzbrojeného bunkru MJ-S 15. Tehdy ještě byli obyvatelé zvyklí hlásit okamžitě každé podezřelé vozidlo.

Solenice - bunkr z pokojíčku Opava 1986 s otcem u OP-S 10. (vloženou fotečku pořídil táta) Studentská víkendová výprava na Stachelberg 1995. V pozadí objekt T-S 73. (fotil pravděpodobně průvodce muzea) Jižní Morava se strýcem a jeho potomstvem. U objektu MJ-S 29 u Mikulova. (asi 1998) Rokytnicko s Alexem aneb první výprava. Zajímavý bunkr R-S 54, situovaný u řeky. (1997) Orlické hory tehdy měly atmosféru Ardeny. R-S 81 u tvrze Hanička. (1997, fotil Alex, ale mým foťákem, tehdy ještě žádný neměl) Leze leze po železe ... Asi objekt K-S 7. (fotil Alex kolem roku 1998 svým prvním foťákem)
Návštěva v Milostovicích. Pěchotní srub OP-S 25 ještě před natřením na černo, což je pro tento úsek historicky správnější. Byl jsem i na zdejším setkání pevnostních muzeí v roce 2001. (foto 2003) Setkání muzeí 2002 na Trutnovsku ve Chlívcích - výkvět české bunkrologie. (fotil ani nevím kdo) Setkání pevnostních muzeí v Bohumíně. Objekt MO-S 3 postupně obkličovaný pískovnou. (2003) Kdysi a kdesi, docela časté. Pravděpodobně Setkání muzeí 2003 v Bohumíně, objekt MO-S 6. (fotil asi Alex) Setkání pevnostních muzeí ve Starém městě pod Sněžníkem. StM-S 33, jediný vybetonovaný "arábek" v úseku. (2004, fotil Alex) Setkání pevnostních muzeí na Trutnovsku. Procházka na Stachelberg z T-S 63, což je jeden ze tří vybudovaných těžkých objektů určených pro čelní palbu kanónu L1. (2005) Setkání pevnostních muzeí v Mladkově. Na snímku bunkr K-S 37, z kterého se střílelo ve filmu "Neporažení". Nápis je replika původního z roku 1938. (2006, fotil Alex, neměl jsem fotící náladu)

   Původní webové stránky vznikaly s ohromným nadšením a s přehnanými představami. Internet tehdy začínal, a stránek o opevnění bylo jen několik. Atmosféra byla průkopnická, většinou výrazně přátelská, s touhou o nezištnou propagaci málo známých témat mezi širokou veřejnost. Což přineslo zajímavé osobní kontakty, např. v roce 1997 jsem navázal přátelské vztahy z bunkrologem, kterému říkali Alexandr. S tím jsem poté absolvoval i první úspěšnou víkendovou pěší výpravu na linii v okolí Rokytnice v Orlických horách. Fyzicky náročná expedice se tehdy odehrála v podzimních poprašcích sněhu, a spalo se ve vymrzlých bunkrech. Na to, jak nás na Haničce vyhnali z tepla do noční vánice, přestože to byli Alexovi známí, do smrti nezapomenu. Noc na R-S 75 byla ale příjemná, a nadstandardní ochotná exkurze na Haničce předchozí den rovněž (po letech pak ode mne ještě odkoupili nadbytečné střílnové odlitky, čímž si to u mne definitivně vyžehlili).
   Ozval se mi i jiný bunkrolog, a nabídl knihy se slevou od Klubu vojenské historie Praha, což bylo příjemné a vítané. Bylo to období velkých bojů mezi kluby v Praze a v Brně, a roli možná sehrála i snaha získat příznivce. Protože nebyl jediný, dorazil i nadháněč z Brna. Ale do této potyčky jsem se naštěstí nezapojil. Bunkrologie tehdy měla ještě dokonce i nádech odvážné a mírně nelegální činnosti, včetně zásahů vojenské cenzury do nově publikovaných knih. Relativně rozsáhlé opevnění na jihozápadní hranici od Aše až po Bratislavu bylo v té době ještě aktivované, bojeschopné a utajované. Což se kromě jiného projevovalo umanutým tvrzením různých jedinců, že na jižní hranici žádné bunkry nejsou, a nikdy nebyly. Ale bylo to krátce po vstupu do NATO, a jednalo se o zřetelně mizející tlaky.
   Díky pozvání od Alexandra jsem tehdy při setkání pevnostních muzeí v roce 1998 poznal partu okolo muzea K-S 5 "U potoka", přičemž jsem v tehdy velice příjemném, nezávislém a nekonfliktním Klubu vojenské historie Kralka, fungujícím mimo hlavní proudy, spokojeně zakotvil na osm let (Králičtí kanóni - odvozeno od pohoří Králický Sněžník). Velký bunkr je velký bunkr, dobrá parta je dobrá parta, a měli opravdový kulomet, i když nefunkční. Převážně s Alexem jsem postupně navštívil prakticky všechny vybudované objekty těžkého opevnění, většinou na severní hranici. Celkově jich bylo přibližně 300, včetně mnoha vybudovaných jen částečně.
   Co se týče "Kralické pevnostní oblasti", příslušnost K-S 5 "U potoka" k tomuto uskupení je pouze geografickou záležitostí, opatrně akceptovanou kvůli bezplatné propagaci. Filozofií i stylem nám byly vždy výrazně bližší muzea N-S 82 "Březinka" u Náchoda, která byla pro "ká pětku" vzorem, a OP-S 25 "Trigonometr" v Milostovicích u Opavy, pro které byla pro změnu vzorem "ká pětka" (alespoň zpočátku). Důležité bylo i související Sdružení muzeí čs. opevnění kolem nedávno zesnulého Aleše Horáka. Což byl subjekt, který opravdu hájil naše zájmy, a navíc velice příjemnou formou (což je vždy maximálně důležité). I díky jeho snaze dnes patří bunkr klubu, protože mu jej armáda bezúplatně převedla. Čímž ocenila dlouholeté poctivé úsilí, a velké množství práce odvedené při její propagaci. Do té doby jsme tam fungovali pouze na základě ústní dohody, a mohli nás odtamtud kdykoliv vyhnat. Ale naštěstí to neudělali, a mají proto velké plus. (velké plus má i vláda USA za naprosto nečekané, a do té doby nepředstavitelné darování vzácného československého předválečného tanku LT vz. 35 České republice, který je pro fanoušky opevnění rovněž srdeční záležitostí, a v československých barvách mu to v Lešanech určitě sluší mnohem více - ale bylo to v souvislosti s americkou snahou umístit v České republice velký protiraketový radar, a s tehdejší českou ministryní obrany paní Parkanovou, a navíc ještě tehdy v USA pravděpodobně oficiálně nepřevládaly zločinecké síly)
   Jinak kdo by si chtěl přečíst nezávislý vnější pohled na události v Československu v roce 1938, tak existuje velice zajímavá kniha "Viděl jsem ukřižování" (v originále "I saw the Crucifixion"), kterou napsal anglický novinář Sydney Morell, a který byl přímým svědkem událostí. Z českých knížek jsou pak zajímavé především vzpomínky "Hraničáři ...", které napsal Martin Vaňourek (má mnoho dílů, dle konkrétní části hranice, ale skoro se neválčilo - náš bunkr byl v oblasti Červená Voda, a poblíž byla i Bouda a Adam), a jiný pohled na pohraničí dávají knížky "Jednotka určení SOS", kterou napsal Radan Lášek (hlavně druhý díl). A pořádný film dodnes kupodivu neexistuje ani jeden. Jen nějaké scény ve filmu "Neporažení", "Dny zrady", a tehdejší okolní atmosféru zdařile zachycuje i film "Uloupená hranice" (kde ale bunkry nejsou vidět). Z dokumentů mne pak napadají "Oživené pevnosti 1 a 2" od Aleše Horáka (ale není to úplně profi), starý dokument Krize ("Crisis" z roku 1939, ale také bez bunkrů), a dokument České televize "Poslední vojáci".

K-S 5 "U potoka" v době první návštěvy. Probíhaly tehdy přípravy na rekonstrukci prvního zvonu na levém křídle. Což je patrné z odstraněných kusů betonu, které byly původně nahoře na okraji šachty, roztřepené po výbuchu. (1998) Betonáž levého zvonu. (asi 2000) Akce čerpadlo. Majitel chtěl původně darovat jen nepotřebné části, ale nakonec se nechal přemluvit a poskytl celé čerpadlo. (asi tak 2000) K-S 5 "U potoka" letecky během rekonstrukce prostředního zvonu. (2001, fotil motorizovaný rogalista, který přišel na prohlídku s mýdlem a ručníkem v ruce a neměl na jiné zaplacení vstupného) Betonáž prostřední zvon, celkem asi 20 m3 betonu proloženého kamením. Štěrkovny byly velice vstřícné. (srpen 2001) Betonáž prostřední zvon. (srpen 2001) K-S 5 "U potoka" 2001, byl jsem machr přes šablony. (fotil asi Alex)
.

Akce agregát. Původně byl pod plachtou na nějaké zahradě plánovaný pro stavbu traktůrku. (duben 2002) Část členstva Klubu vojenské historie Kralka. (2002, fotil Lukáš) Tradiční uvíznutí, v pozadí obvyklý vyprošťovací tým. V telefonu se při pravidelném volání o pomoc vždy ozýval hurónský smích a připadal jsem si jak Rampa Mac Kvak. (2003) Akce hajzlíky, bunkr je na špičce kopce v pozadí. (březen 2004) Akce hajzlíky. Nalevo spisovatel Mgr. Martin Dubánek. (březen 2004) Rozsocháče, které jsme měli slíbené od Armády České republiky, ale radši je dali do šrotu. Odkud jsme je museli vykoupit, a ani přeprava nebyla jednoduchá. Akce hajzlíky. (březen 2004, fotil Lukáš) Akce hajzlíky. (březen 2004, fotil asi Alex) Dokončování kasematy. (květen 2006, fotila Tequila)
Jeden ze skvělých výletů bunkráků K-S 5 "U potoka" na jachtu VEGA, v pozadí slavný český hrad Zvíkov, kde bývaly uloženy královské klenoty. Někdy kolem roku 2000. Pořádání setkání muzeí 2004 Staré město pod Sněžníkem, autobusy byly dva. (fotila Sluníčko) Svatba přdsedy klubu Mgr. Tomáše Šetiny v Kroměříži, kde jsem tuším vezl nevěstu (na zadním sedadle, spolujezdec je Ing. Lukáš Novák, a kdo to fotil nevím). Bunkry máme opravdu rádi, takže jsme si jeden postavili i při zimním setkání u kamaráda Ing. Lukáše Nováka v Krejčovicích. Lehký objekt vz. 37 B, a místo kulometů jsme používali římské svíce. (Foto tuším Ing. Lukáš Novák)

Expedice Francie 2003, Verdun, Fort de Douaumount. Částečně opravený po bojích. (2003) Expedice Francie 2003, Maginotova linie, tvrz Hackenberg. (fotil Alex) Normandie, Atlantický val, baterie Longues-sur-Mer na mysu Le Chaos, pláž Gold, kanóny značky Škoda ráže 152 mm určené původně pro torpédoborce. Dělo na snímku dostalo při vylodění přímý zásah z křižníku Ajax. (2003) Opevněné zdymadlo ponorkového bunkru v St. Nazaire, z jehož střechy je tato fotografie pořízena. Plavební komora byla potřeba pro vyrovnávání přílivu a odlivu tak, aby na základně byla hladina stále stejně vysoko, a aby ponorky mohly vyplouvat a vplouvat v libovolnou dobu. Proto byla ochrana tohoto zařízení mimořándě důležitá. (2005) Normandie, vyloďovací umělý přístav Mulberry v Arromanches, pláž Gold. Bočně postřelovaná z původně českosloveného pevnostního kanónu L1. Foceno od stanoviště německého radaru Würzburg Riese. (2003) Arromanches, spojenecký přístav z doby vylodění v Normandii, fotil kolega z klubu.
Majitel German Occupation Museum Guernsey při návštěvě na Muzeu československého opevnění K-S 5 "U potoka" v roce 2004. Přijetí na ostrově Guernsey bylo v roce 2005 vynikající, a dodnes v nich vidím nejlepší Brity, jaké jsem měl zatím možnost poznat. Ostrov Guernsey, Atlantický val, dálkoměrná věž řízení palby. Normanské ostrovy byly za války jediné okupované britské území a proto mimořádně silně opevněny včetně baterie Mirus ráže 305 mm ruského původu. I z toho důvodu tam nikdy k žádnému vylodění nedošlo. (2005) Expedice na ostrov Guernsey v roce 2005 v rámci snahy získat protitankový kanón L1. Což se úspěšně zdařilo, darovalo nám jej tamní muzeum okupace. Přičemž původně byl instalován na Atlantickém valu u obce Wissant v Pas-de-Calais a nesl stopy boje. V době mobilizace v roce 1938 byl instalován na objektu K-S 19, výrobce je rovněž ve Škoda Plzeň. U spouště kanónu je majitel muzea Richard L. Heaume. (fotil Vaňous)

Opuštěná jugoslávská pobřežní baterie na ostrově Mljet v dnešním Chorvatsku. Tyhle výpravy sice nebyly v rámci KVH Kralka, ale tématicky souvisí. Na Mljetu se vzácně dochovaly i zbraně, pravděpodobně původně německé protiletadlové kanóny ráže 88 mm. Jeden z dělostřeleckých bunkrů baterie na slavném ostrově Vis, maskovaný za venkovský domek. Další častý typ úkrytu, asi pro protilodní rakety. Pravděpodobně lodní bunkr pro ponorku. Kulometná pevnůstka.

   Už po zveřejnění prvních rozpracovaných stránek o Vltavské čáře se mi ozval Radan Lášek s nabídkou spolupráce, a s informací, že připravuje knihu o Vltavské linii v rámci známé edice Pevnosti. Následovalo oboustraně užitečné vzájemné poskytování podkladů a kontaktů. Z mého pohledu byly cenné především mapy původního rozmístění objektů, a dobové fotografie. Tehdy mne také požádal o vytvoření propagačních stránek Vojenského skanzenu ve Smečně (kam tehdy patřil i jeho atypický prodloužený řopík u Dolního Bezděkova, který už má ale dnes na vlastní www stránce), a pro muzeum Veselka u Českých Budějovic. Ve Smečně i u Dolního Bezděkova jsem poté několikrát byl, ale vztahy s panem Krinkem bych nazval spíše jen nevýznamnými. Na muzeu Veselka jsem dokonce nikdy nebyl, a s dotyčným provozovatelem jsem nikdy ani nemluvil (možná jsem jej jednou viděl, ale nikdo nás nepředstavil - dnes tuším provozuje pevnostní skanzen Slavonice na jižní hranici, kde se pořádají i ukázky dobývání, včetně vydatných paleb z řopíků).
   Poté, co jsem na www umístil informace o Liběchovské příčce, tak se mi ozval pro změnu Jarda Beneš z Mladé Boleslavi. Ten si přál prostřednictvým mých stránek publikovat výsledky svých terénních průzkumů této linie, což ale tehdy bylo neúměrně časově náročné. Takže to proběhlo jen částečně, jak si můžete prohlédnout sami na patřičné stránce. Kontakty ustaly poté, co jsem jej seznámil s Láškem, a kdy na mou radu vydal vlastní knihu. S Radkem Láškem se ale občas vídám dodnes (do svého odjezdu z České republiky v roce 2013).
   Toulání po zaniklých liniích typu Vltavská čára je občas dosti podivná zábava, protože člověk dlouhé hodiny hledá něco, co už tam dávno není, a pak radostně poskakuje nad kdejakou hroudou betonu. Ale většinou to vynahrazuje krásná krajina, a atmosférou to nejvíce připomíná houbaření. Neustálé rady konečně vybourat dochovaný bunkr v Solenicích jsem ale naštěstí nevyslyšel. Je s tím neuvěřitelné práce a starostí, a to bych ho musel mít na vlastní zahradě.

Řopík v Solenicích. Pěchotní srub K-S 5 "U potoka". Střelecká místnost K-S 5 "U potoka". Aneb na nepřátelský tank kadencí 35 ran za minutu. (Lafeta pro dvojkulomet je to nalevo, ale nepatří k ní ani kulomety, any schránky s municí, ani opěrka, ani záměrný dalekohled s úchytem, to jsme vše sehnali jinde úplně čistou cestou. A rafička od mapy s držátkem je taky naše.) Pohoří Kralický Sněžník z dělostřelecké pozorovatelny K-S 12b. K-S 5 je tmavší kousek lesa pod klikatým křovistem na poli přibližně uprostřed. V tomto údolí pramení řeka Morava.

   Místo toho jsem nasměroval velkou část svého úsilí do působení na muzeu K-S 5 "U potoka", což mi přineslo mnohé radosti i strasti. Přišel jsem do klubu v době budování repliky prvního (levého) zvonu a aktivně jsem se poté účastnil většiny významnějších činností a událostí. V případě budování repliky prostředního zvonu, rekonstrukce umývárek, doplnění a optimalizace sbírkového fondu (kromě jiného jsem vypudil všechny německé exponáty, které do československého bunkru prostě nepatří), a pořádání setkání pevnostních muzeí ve Starém Městě pod Sněžníkem v roce 2004, jsem byl dokonce hlavním tahounem. Mezi účastníky byl i tehdejší ředitel Národního bezpečnostního úřadu Jan Mareš, ale inkognito, a pravděpodobně především z upřímného zájmu o problematiku. Tehdy všechny kluby v rámci shánění exponátů zapomenutých ve vojenských skladech zkoušely navázat kontakty na všechny možné úřady, které by mohly pomoci, a i pro mne to bylo překvapení. Ale ve výsledku jsem pak prováděl především jeho, už jen z pocitu zodpovědnosti za pověst muzea, i bunkrácké komunity.

   Jinak kdo znáte mé poznámky z dob kritické nestability (ke stažení v úvodu), tak tam je popsaný i zdroj exponátů na Slovensku, což proti mně bezohledná nemyslící mafie maximálně zneužila. Možná včetně vraždění dobrých lidí na zakázku USA a NATO, protože potřebovali na objednávku jejich podřadného agenta ve Vídni dokázat nějakého "nebezpečného nepřítele, napadajícího organizovaně vojenské objekty spojenecké země", a dokonce ještě nyní zažívám neustávající telepatické útoky od člověka, se kterým jsem hovořil telefonicky ve snaze získat něco oficiální cestou z opuštěného opevnění, a jsou jedny z nejhorších a nejdestruktivnějších za celou dobu. Dle mého názoru exitují zákony o přiměřenosti, ale i o ochraně kulturního dědictví, a především zákony zdravého rozumu. Moje osobní zapojení do odvozu některých věcí ze zrušeného, částečně rozstříleného (uvnitř), a později ještě zatopeného slovenského opevnění bylo minimální, ale schvaluji ho, a podobně to cítí většina upřímných zájemců o československé opevnění. Ať vyčíslí způsobenou škodu v jejich tehdejší evidenčních cenách. Dle mých informací to byla cena šrotu (jednotky korun), a slovenská armáda se už o bunkry vůbec nestarala, nebyly už ani zamčené mříže, a často ani hlavní dveře, a dokonce už dali sešrotovat hlavně protitankových kanónů, od kterých zbyly v bunkrech jen lafety (a bunkr B-S 2 byl opuštěný a ponechán osudu už asi od sedmdesátých let). A česká armáda nechala pro změnu sešrotovat velice vzácné lafety pro dvojkulomety, o kterých do té doby všichni jen zbožně snili, ukazujíce návštěvníkům prázdné střílny muzeí. A nebyly nejmenší náznaky, že by tato taktika svérázného úklidu, v kombinaci s devastací od lovců druhotných surovin a jiných zlatokopů, a destruktivních vlivů, měla přestat. Přestože například armáda ČR nám předtím oficiálně slíbila historicky cenné vnitřní vybavení zrušených bunkrů bezúplatně předat (na což jsme čekali jak na smilování, protože bunkry jsme začali provozovat úplně prázdné a vyrabované, což se řešilo různě nástěnkami, modely, a představivostí). Jenže podobně jako armáda SR byla v té době i ta naše v totálním rozkladu, zaštíhlování, reorganizaci, a chaosu, a zachránit něco normální cestou bylo prakticky nemožné. Měli úplně jiné priority, a těžkopádnost a neochotu ještě z dob socialismu, přestože všechno vybavení z bunkrů již prohlásili oficiálně za nepotřebné, v bunkrech už nebyly žádné zbraně, a to co tam zbylo, byla z pohledu aktivních vojáků 50 let stará nepotřebná veteš. Jiné věci jsme našli v armyšopu BVS, kam je armáda prodala coby šrot, a součást celého zrušeného skladu, a odkud jsme je museli kupovat za astronomické ceny (např. na jediný záměrný dalekohled jsme museli prodat asi 400-500 vstupenek, což není na bunkr někde v lese na hranicích rozhodně málo). A když nám např. pokoutně slíbili protitankové překážky ze zrušeného cvičiště, tak jsme je pak našli ve šrotu v Mikulově a museli jsme je vykupovat mnohem dráže zpátky, a spousta jich tam zůstala, protože nebyly peníze, ani odvoz. Z pohledu muzeí to byly jedinečné a nenahraditelné památky na naše předválečné opevnění, poslední známé exempláře, průkazně v rukách nezodpovědných neuvěřitelných blbců, kteří je nechali devastovat a šrotovat. A v případě Slováků navíc lidí, kteří k našemu opevnění neměli žádný, nebo dokonce nepřátelský nacionalisticky vztah, protože tam např. ještě dnes mají spoustu neonacistů. Takže se nedivte, že to většina prestižních klubů nevydržela (byli to většinou dlouhodobí vlastenci nejlepšího typu, neplacení dobrovolníci, prakticky charity, pečující s pouhého nadšení o československé bunkry, které doslova milovali, přestože jim ani nepatřily, byla to vesměs sestava nejprestižnějších muzeí a osob, nikdo je neorganizoval, a my jsme tam navíc ani nebyli první - a to že to Slovákům bylo víceméně jedno naznačuje i fakt, že tam nepotřebné vybavení nechali, přestože postupně mizelo několik let). Oproti reálnému významu, a oproti ostatním mnohem důležitějším a rozsáhlejším aktivitám klubu, i jednotlivců, je tento odstavec neúměrně velký, ale prý to různé dezorientované lidi hodně trápí, coby průkazný škraloup na svatozáři. Takže jen tak pro vysvětlení, aneb jak by řekl slavný Indiana Jones: "Tyhle věci patří do muzea!" (a už tam od té doby udělaly radost mnoha lidem). Moje role v tomhle příběhu byla hlavně ta, že jsem po své první návštěvě několika málo lidem potvrdil, že tam části starého zařízení jsou, že bunkry vypadají až překvapivě neudržovaně a opuštěně, a že se tam do takhle vzácných věcí dokonce pro zábavu střílí (a ti to pak samozřejmě ihned vykecali ostatním, jak je v Čechách dobrým zvykem). A jestli chcete vědět zajímavost, tak jiné naše bunkráky tam místní policie dokonce chytla při činu, a nechali je odjet i s naloženými věcmi (podlážkami do pozorovacích zvonů), asi i proto, že tehdy řešili úplně jiné a důležitější věci typu převaděči a pašeráci. Jinak způsob řešení odpovídal běžným zvyklostem v socializmu, který na Slovensku (ale i jinde) v mnoha lidech ještě zůstal (tehdy totiž bylo mnoho věcí nelogických, a zcela nefunkčních, a jinak prostě řešit nešly). A jestli se někdo někoho bál, tak hlavně bunkráci mezi sebou, aby se nepředběhli. Mne si pohraničníci jen dvakrát zapsali při setkání. A armáda České republiky pro změnu dodnes nevyklidila některé malé poválečné objekty, protože často ani neví, kde jsou, z čehož ale mají bunkráci samozřejmě radost. A jindy nás zas naši vojáci při definitivním ukončení provozu velkých bunkrů nechali, ať si odneseme co chceme (ale už to byly jen drobnosti). A protože mne uvedený Slovák telepaticky terorizuje a okrádá i nadále, tak bych rád připoměl, že při vzniku Československa byly na Slovensku téměř jenom ovce, a že si na úkor Čechů opravdu hodně pomohli, že už je místo vděčnosti 2x hnusně podrazili, a že i při rozdělení republiky dostali mnohem více, než by si zasloužili. A protože telepatcké vyhrožování nejhoršího typu pokračuje i nadále, tak ještě zbytek upřímnosti. Češi jsou nástupci těch, co proti nacistům budovali pevnosti, a byli odhodláni je maximálně bránit. A Slováci jsou Ti, kteří si padli s Němci do náruče, podíleli se aktivně na jejich dobyvačných válkách, a táhli po jejich boku až na Kavkaz. A to, že za to nebyli potrestáni coby nejhorší fašisté, bylo jen díky tomu, že je Češi přijali zpátky. Takže zase morální důvody. A nějaké samolibé nafoukané kecy, že bylo připravované muzeum, jsme už slyšeli tisíckrát, a pak unikátní památky zmizely na hromadě někde v koutě zapomenutého skladu, a při úklidu nenápadně ve šrotu. Protože nebyly peníze a lidi ani na mnohem důležitější věci, a kdyby to muzeum alespoň zahájilo činnost, a kdyby exponáty svezli do nějakých bezpečnějších prostor, tak by si to nikdo netroufl (ale za celé roky nevzniklo nic, a dokonce zaniklo muzeum na bunkru B-S 15). A slovenští nacionalisté a neofašisisté vnímají československé opevnění skoro jak Sudeťáci, tj. coby bezcennou památku na nepříliš vítané kolonizátory. Ale existuje i spousta výborných Slováků, které nejčastěji cítím z oblasti Slovenského povstání z roku 1944, a celkově byla tahle příhoda většině jejich populace úplně fuk. A jaké má pro ně naše opevnění cenu naznačuje i fakt, že jediný těžký objekt odolnosti 1, který byl v celé zemi vybudován, je pohřbený v silničním náspu. Jinak pokud vím, tak každý bunkr měl záložní lafetu někde ve skladu, takže byste se měli ptát, kde jsou (tipuji ve šrotu, nebo v Německu na Sigfriedově linii ze nějaký úplatek, což je asi hlavní důvod té nekončící nesmyslné štvanice na nesprávném místě, ale protože prý mám vliv). Ale Slováci nejsou všichni stejní, a např. v Piešťanech byli při návštěvě muzea slušní.

   Následovaly další náročné rekonstrukční a průvodcovské roky, a z klubu jsem odešel v roce 2006 nedlouho po namontování zrekonstruovaného protitankového kanónu (získaného a zrekonstruovaného zcela poctivě od muzea německé okupace na ostrově Gurnsey. Radosti bylo tehdy čím dál méně, a to nejen v bunkrologii, a cítil jsem aktuní potřebu odlehčení zátěže. Navíc jsem to měl po odstěhování z Prahy v rámci rozvodu o dalších 100 km dál, a dokonce jsem se o ně začal trochu bát kvůli divným událostem kolem mé osoby (něco podobného se týkalo i jachtklubu, mých dětí, a dalších blízkých osob, což je popsáno níže).
   Zajímavostí je, že s kanónem jsem se dostal v červnu 2006 do reportáže v České televizi, přestože to byla jedna z věcí, kde jsem hlavním tahounem nebyl. Sehnal jej pravděpodobně Jirka Vaněček dlouhodobým snažením, i zajímavou souhrou náhod, na Normanských ostrovech (viz Normani z Asterixe, dle našich zkušeností jsou ale velice přátelští, a k našemu muzeu byli velice vstřícní). Po přivezení firmou Škodaexport zajišťoval následnou rekonstrukci převážně Radek Kysilka, a přispění z mé strany bylo výrazně méně významné (i když docela rozsáhlé, a pestré). Ale tehdejší vystoupení v televizi bylo na požádání kolegů z klubu, asi proto, že jsem běžně pracoval s mediálními subjekty, a uměl souvisle mluvit i před kamerou. Podobnost se starší reportáží z N-S 82 "Březinka" na podobné téma byla čistě náhodná, i když přiblížení velkému vzoru potěšilo.

Reportáž v České televizi. Reportáž v České televizi. Reportáž v České televizi.

   Po odchodu jsem ještě radami i rukama pomáhal při budování repliky pravého zvonu. Což byl významný náročný mezník v celé rekonstrukci, a z vnějšího pohledu prakticky dokončení. V letech 1998-2006 jsem na bunkru i potřebnými přípravami strávil neuvěřitelné množství času a vynaložil překvapivé množství úsilí. Ale bohatě mi to tehdy kompenzovala radost z výsledku, vděční návštěvníci, většinou výborná parta v klubu a mnoho společných příjemných zážitků, včetně skvělých výprav na bunkry v zahraničí (které si každý platil ze svého). Přes některé frakce a úlety jsem cílevědomější partu táhnoucí za jeden provaz nikde jinde nezažil. Což je patrné i z výsledku, i když atmosféra už není co bývala. Ale pořád je na co koukat a několik lidí, které stojí za to potkat.
   Některé zdařilé fotografie objektu můžete najít v jiné části těchto www stránek v kapitole "Těžké opevnění", i když né vždy to tam vypadá takhle hezky. Zub času a různé jiné vlivy si vybírají neustálou daň, a skromné síly provozovatelů stíhají občas jen stěží dávat věci do pořádku. Což se týká především vnějších omítek. Veškerou činnost na K-S 5 jsem celé roky vykonával bez jakéhokoli nároku na mzdu zcela nezištně, přes vzdálenost 200 km od domova. Při naprosté většině nutných cest jsem si platil ze svého i benzín (navíc to bylo zpočátku v době, kdy trvalo jen vyjet z Prahy ven hodinu, protože ještě nebyla vybudována ani Štěrboholská radiála, a dálnice od Poděbrad do Hradce Králové byla zprovozněna až po mém odchodu z klubu, a dle mého názoru by měla být křižovatka u Hradce Králové určitě rovně směrem na Ostravu, a né nesmyslně se zatáčkou na sever).
  
Betonáž pravého zvonu. (srpen 2009) Betonáž pravého zvonu. (srpen 2009) Betonáž makety pravého zvonu. Tomuto typu pancéřového prvku se střílnami různě vysoko se říkalo šilhavý. (srpen 2009, fotila Lenička) Betonáž pravého zvonu. (srpen 2009, fotila Lenička) Dokončení betonáže pravého zvonu. (2009, fotil Jirka Vaněček) Pěchotní srub K-S 5 "U potoka", zvnějšku již téměř zrekonstruovaný. Nátěry omítek zatím bohužel nikdy dlouho nevydržely a z této strany ještě ani nebyly plně realizovány. Všechny tři zvony jsou repliky vybudované v nedávné době, o původní zvony objekt přišel v padesátých letech. (2011) Rozsocháče pro K-S 5 z VVP Hradiště. Aneb Tocauer 6 km od zbytků vesnice Totzau. (2010, fotil pravděpodobně Lobo) Rozsocháče pro K-S 5 z VVP Hradiště. (2010, fotil Jirka Vaněček)

 Klub vojenské historie Kralka: Toto vyjádření se sice netýká zaměstnání, ale zajímavá praxe to určitě určitě byla. Co se týče sbírek, ty jsem sice nezaložil, ale nepochybně jsem měl značný blahodárný vliv na jejich strukturu a úroveň. Slovensko v tom byla jen malá epizoda, klubu jsem např. poctivě sehnal a koupil asi 8 nefunkčních kulometů, spousty věcí přes armyšopy typu BVS a soukromé sběratele typu Muzea na demarkační linii v Rokycanech (pan Koch), ale i různé drobnosti typu staré sudy na palivo atd z rodinných zdrojů. Klidně vám napíšu podrobný soupis, ale je vidět, jaké máte priority, a názory na vyváženost různých jevů.

   Perličkou v bunkrologické kariéře bylo provádění specialisty americké zpravodajské služby po předválečném československém opevnění na Opavsku o vánocích 2012, ale opět to byla záležitost náhodná a neplánovaná, v rámci jeho kamarádství s mojí sestřenkou (se kterou se zná z jejího výcviku na Sky Marshala, hold každý má nějaké koníčky). Bylo to úplně normální, nic jiného jsme spolu neřešili, a pozdější nabídku na podobný společný výlet na Belgické opevnění nevyužil (odtamtud údajně přijel). P.S.: Občas cítím z lidí otázku, zda jsme si tam přece jen nedomluvili něco konkrétního. Ale bylo to úplně jinak, my jsme se totiž o ničem nezvyklém vůbec nebavili. A z celého setkání jsem měl pocit spíše jen určité nahrávky od "vyšší moci" ve snaze vytvořit příležitost. Ale zas tolik příjemné to nebylo, a celkově jsem byl z výletu k nejlepšímu příbuzenstvu zklamaný, a dospěl jsem k názoru, že klid a mír a bezpečí, už není v České republice vůbec nikde. Ale co se týče tohoto člověka, tak se choval docela korektně.

James Welch Ph.D, specialista americké zpravodajské služby, který se asi náhodně objevil u mých přbuzných v Opavě, když jsem tam byl na vánocích 2012. Při školení Sky Marshalls se totiž seznámil s mojí sestřenkou. Tohle je procházka po československém předválečném opevnění, kterou jsem pro něj zařídil, konkrétně muzeum OP-S 25 Triginometr. Více si o něm můžete přečíst v mých kontaktech na Linked In na internetu, které nejsou, a nikdy nebyly tajné.

   A když už jsme u podobných celebrit, měli jsme mezi rodinnými kamarády plukovníka letectva z Ministerstva obrany ČSSR (plk. Kettner, úžasná povaha, asi jak velitel z filmu "Vysoká modrá zeď", a znal jsem jej přes kamarádku od mámy), a protože jsem coby dítě sbíral vojenské čepice, tak jsem jich díky němu získal velké množství (ministerstvo postupně od nadbytečných čepic doslova vyluxoval, za což jsem mu dodnes vděčný). :o)
   A do třetice musím zmínit svého vedoucího střeleckého kroužku na střední škole, což byl vysloužilý výsadkář, který za okupace Československa vojenskými silami Varšavské smlouvy v roce 1968 odmítl vpustit ruské tanky na svojí základnu, pod vážně míněnou hrozbou použití protitankových zbraní RPG (takže tábořili venku za plotem, za což byl pak z Československé lidové armády vyhozen). Ale znovu opakuji, že nejsem žádný agent, ani nejsem nějak výrazněji vycvičen nějakou státní, nebo jinou vlivnou silou.

   Během života jsem se dostal na mnoho vojenských základen a objektů, ale z blízkosti pouze na místa, která už byla opuštěná, a nebyla v provozu. Vliv na to určitě měla i porevoluční atmosféra a zvědavost, ať už v České republice, na Slovensku, nebo třeba v Chorvatsku. Snažím se vždy chovat dle zdravého rozumu, a zbytečně neriskovat střety. A oproti komunistické přehnaně utajovací fóbii, a pronásledování všech zvědavců, se mi vždycky líbila západní otevřenost dokazující svobodu, kde člověk může fotit vše, co vidí (pokud tam výslovně není zákaz, což je vzácné - ale neokomunističtí duchové osmdesátých let se to zjevně snaží zvrátit, a už jsem zažil náznaky zastrašování a pronásledování i v Británii).

   Specifickým výsledkem bunkrologické záliby je obrovská krabice bunkrologických knížek, a dlouholetá touha po nějaké knihovně, kam bych je mohl dát. Ale v současné době potřebuji především nějaké stabilnější poměry, a vlastní bydlení. Což se bohužel i nadále jeví v nedohlednu. Na bunkry, i další podobné zajímavosti, přesto jezdím příležitostně i nadále, ale neorganizovaně. Protože v dnešní době je často příjemnější být o samotě. Ale jinak jsem vždy býval radši v nějaké dobré partě, kde se člověk mohl cítit bezstarostně, kde se bylo možné uvolnit a relaxovat, a kde byly důvody se od srdce zasmát. A mezi takové akce patřily i Silvestry části klubu v Krejčovicích na Šumavě u Ing. Lukáše Nováka.


Liběchovská příčka, nejsevernější první objekt u Chrastavy. (2010, fotila Iva) Linie na Opavsku s Alexem. OP-S 22, i v těchto místech probíhaly v roce 1945 boje při snaze o obchvat Opavy. (2009) Pevnůstka vz. 37 E, jež se zůčastnila nejintenzivnějších bojů v Hardeggu v roce 1938. Stopy byly bohužel setřeny v době reaktivace. Pevnůstka míří na most přes hraniční řeku, na snímku cesta do vnitrozemí. Na most mířily ještě další objekty, např. blízká sousedící pevnůstka vz. 37 A a bunkr v nároží celnice, kterou se chystali ozbrojení sudeťáci násilně obsadit útokem z tehdejšího Německa. (2009) Důkladný průzkum Vltavské čáry v oblasti Radavy s Radanem Láškem alias Codym, a doc. Ing. Vladimírem Sýkorou, CSc. z VŠCHT (známý též coby OMS, nebo nadháněč z Prahy). (2009) Jinak Radan Lášek je autorem mnohých knih, a jeden z mála lidí, kteří se mi po rozvodu spontálně ozývali i nadále a prakticky celou dobu. Ale bohužel se den po jedné z jeho návštěv u mne ve Štěchovicích objevil v ČEZu Adolf Šilhavý, vizuálně velice podobný, a způsobil mi naprosto neuvěřitelné škody. Zcela jistě i černou magií. Co si mám o tom myslet dodnes nevím. Jinak Cody přísně zakazuje své fotky na internetu, takže komunikace bude pro parazity vydatná zatěžkávací zkouška.
Těžké opevnění na Liberecku, nejzápadnější rozestavěný těžký objekt Li-C-S 5. Nedaleko Kořenova a Polubného u Václavíkovy Studánky. (2010, fotila Iva) Jeden ze tří nejvýchodnějších vybudovaných těžkých objektů Ko-S-1 "Nová stráž" v Komárně. Přesněji řečeno jeho žalostné zbytky. Ano, je to k nevíře, ale český bunkrolog je ochoten jet až do Komárna, aby našel tohle. Bunkr mířící především na železniční most přes Dunaj byl zničen při budování protipovodňové hráze. Ale už předtím jej značně poškodila maďarská armáda. (2009) Štůrovo (bývalý Parkán). Plánovaná poloha těžkého objektu pro čelní palbu na most přes Dunaj. Ten byl zničen na konci války a obnoven až po roce 2000. (2010) Dukla 2009, 2010. Pohled od průsmyku na cestu do vnitrozemí, o kterou probíhaly těžké boje. (2010, fotila Iva) Bardějov. Při příchodu na náměstí probíhala v chrámu bohoslužba a zněl hlasitý chorál, jak od husitů. Vyjímečný zážitek. (2010) Letisko Zolná 2009, 2010. Z tohoto letiště létal v roce 1944 F/Stg Stanislav Tocauer na La-5FN. (2010, fotila Iva) Vzdálený předek Stanislav létal na velice podobném Lavočkinu La-5FN (na fotografii La-7 v leteckém muzeu Kbely, kromě toho létal v Anglii na Spitfiru Mk.V - jak si můžete přečíst na stránce o mlýnu Míreč), (fotila Ivana)
LT vz. 35 brzy po návratu z USA. V roce 1938 tvořil naprostou většinu výzbroje našich tankových jednotek v počtu 297 ks a byl výrazně lepší, než většina tehdejších německých. Tento pochází z amerického státního muzea, kde byl vystaven v barvách z doby německého útoku na Francii. (2008) Stylový nocleh. (2011) Řopíkové Brdy 2013. Aneb typický vzhled roztlučeného řopíku. Na tuhle dlouho uvažovanou výpravu mne nakonec úplně nečekaně pozvali zajímaví trampové z Brd, a podíval jsem se díky tomu i na opuštěnou raketovou základnu "Klondajk" nedaleko Prahy, kde byly těsně před koncem komunismu umístěny protiletadlové rakety dalekého dosahu VEGA, pravděpodobně i s jadernými hlavicemi. (více viz stránka Pražská čára) Přechod Jeseníků 2013 od StM-S 43 u Kronfelzova po StM-S 66, přes Domašovský uzávěr Do-S 1-13, tvrz Orlík, až na OP-S 85 u Vrbna pod Pradědem. Aneb StM-S 50 u Branné.

   Na závěr je třeba říci, že není bunkr jako bunkr, a že z pevností československého těžkého opevnění dýchá dodnes jedinečná atmosféra tehdejšího odhodlání k obraně, a vynikajících vojáků na straně dobra.

Pro více informací čtěte část Opevnění. Bunkry v Kočičákově doupěti

Ještě malý pozdrav z politického exilu, aneb už je zase nutné utíkat před názorovým pronásledováním, zločineckým terorem, a ekonomickou bídou do ciziny. Jenže mám chvílemi pocit, že jsem utekl blíž k těm, kteří to celé způsobili (pravděpodobně USA, neuvěřitelně drze, a v naprostém rozporu s jejich pokrytecky hlásanými principy svobody, a dodržování lidských práv). A jestliže se obvykle člověka po návratu ptají: '"jak se tam k Tobě chovali?", tak Angličani by tentokrát rozhodně neprošli se ctí. Především co se týče pracovišť a zacházení, základní funkčnosti věcí typu telefon, e-mail, bydlení, ale i firemní kultury různých šidících prodejců, a obecné bezpečnosti. Ale několik dobrých lidí jsem tu určitě poznal, vlastně docela hodně.

F/Sgt. Stanislav Tocauer, stíhací pilot RAF z druhé světové války, a Supermarine Spitfire Mk.V, na kterém létal.

... ale když už tu jsem, tak se snažím alespoň něco vidět, aneb pro zpestření trocha britského opevnění:

Lehký křižník HMS Belfast. Doprovázel arktické konvoje do Murmanska, podílel se na potopení německého křižníku Scharnhorst a poskytoval dělostřeleckou podporu při vylodění v Normandii palbou proti pobřežním bateriím u Ver sur Mer na pláži Juno. Hlavní děla mají ráži  přibližně 152 mm a má jich 12 ve čtyřech věžích. Plovoucí bunkr. :o) (2013) Tilbury Fort, bránící Londýn před útokem z moře po řece Temži. (2013) Záběr jak z nějakoho akčního filmu. Co jsou někteří provozovatelé ochotní udělat pro větší atraktivitu svého muzea je opravdu neuvěřitelné. Přísáhám, že já to nebyl a ani jsem nic takového neočekával. Letecký pohled na Tilbury Fort. Angličani měli pravděpodobně panickou hrůzu z nájezdu nepřátel po řece Temži, takže jí mohutně opevnili, a tento konkrétní fort byl 3x modernizován. Znal jsem zde velice přítelského a solidního pracovníka jménem Jonathan Catton, ale bohužel prý náhle zemřel 25.8.2016.
U pokladny sousedního Coalhouse Fortu několik týdnů později na mne čekalo hasičské auto, mobilní služebna policie včetně personálu a vojenský Land Rover. A uvnitř něco, co vypadalo jak opravdoví krotitelé duchů. :o) Pohled od řeky přes ochranný příkop. Navíc tam zrovna slavili Helloween, což bylo jediné datum, kdy měli otevřeno. Střílna kasematy, nahoře stanoviště reflektoru. Moc zajímavý detašovaný objekt, jak od generála Šnejdárka. Voda poblíž je příkop, voda v pozadí je Temže. Dokonce tu mají i Temžskou čáru z místní obdoby řopíků. Pohled z boku na podemletou a sesutou pevnůstku, dle podstavce u střílny je štěrbina asi určena pro těžký kulomet vpředu i vzadu, a z boku jsou další pomocné střílny do stran (aneb v Anglii je opačně spousta věcí). V popředí vchod. Na závěr trocha humoru: Člověku to občas připadá, že Angličeni dospěli k názoru, že nejlepší je střele neklást vůbec žádný odpor a nechat jí prostě proletět. Kromě toho se projevil britský pověstný smysl pro fair play, když postavili bunkry na obou březích, aby je měl k dispozici i případný nepřítel. :o) Celkový pohled na pevnůstku, shodná štěrbina je i směrem na řeku, a součástí byly okenice. Vchod je napravo. Nápadně povědomý vzhled pevnůstky. Ale takhle vypadá až dodatečně zasypaná do pobřežní hráze a střílen bylo asi původně více po obvodu.
New Tavern Fort na pravém břehu Temže, v městečku Gravesend. Zde byly kdysi po obou stranách ještě další dvě malé pevnosti, stojící nedaleko. Fort Tilbury je přímo naproti na druhém břehu. Výhled z New Tavern Fortu po proudu řeky. Shornemead Fort naproti Coalhouse Fortu. Týlová stěna Cliff Creek Fortu umístěného na výběžku břehu. Deal Castle v Kentu nedaleko Doveru, součást pobřežní obrany proti Francouzům.
Pobřežní QF Battery v Shoeburynes na břehu Anglického kanálu (La Manche). Aneb pak že prý v Británi žádné bunkry nejsou. Tenhle je pro 4 věže lodního typu ráže 150 mm (QF znamená rychlopalné). (2013) 15 cm dělo, jedno ze čtyř původně umístěných na vrcholu bunkru v Shoeburynes. Nyní v muzeu The Historic Dockyard Chatham, ale už bez původního pancéřového štítu. Pevnost může mít i zcela nečekanou podobu. V tomto případě vznikla linie podobných základen ve snaze vysunout obranu co nejdále do neškodné oblasti. V pozadí je Holandsko, nalevo Dánsko, napravo pak Belgie a Francie, která je prakticky na dohled. (2013) Ještě jeden obrázek z ústí Temže u Shoeburyness, napravo další kasemata pobřežní obrany, v dálce opačný břeh ústí řeky směrem k Doveru. Právě je odliv. (2013)
Jedna z pevnůstek uzávěru ústí řeky u útesů Seven Sisters. :o) Fort Clonque na ostrově Alderney, vybudovaný za doby vlády královny Viktorie. Pevnůstka Fort Grey na ostrově Guernsey, rovněž z Viktoriánských dob. Každé ráno jsem na ní koukal z okna u snídaně.

... a trocha pozůstatků německého Atlantického valu na britském území:

Normanské ostrovy 2015, aneb příležitostná expedice k přátelům na bývalý Atlantický val na Channel Islands (Guernsey, Jersey, a Alderney). Jedno z dělostřeleckých postavení pro věže "Dora" s 15 cm námořními děly, pobřežní baterie Annes na ostrově Alderney. Bunkr má vnitřní prostory, a je součástí shluku různých podobných objektů. Dalekonosné dělo ráže 22 cm pobřežní baterie Dollmann na ostrově Guernsey. Věž řízení palby na ostrově Alderney. Moc člověka v takovéhle bunkru musela být nesmírná. Stačilo ukázat někam prstem, a hned se tam otočily všechny hlavně v dosahu. :o) Francouzská 10,5 cm hofnice na ostrově Jersey, jedna z nějčastější zbraní pro přímou obranu pobřeží na Normanských ostrovech. Stejnou mají i na Guernsey v rámci German Occupation Museum. German Occupation Museum Guernsey Návštěva a týdenní výpomoc v German Occupation Museum Guernsey byla nečekaným výsledkem mnoha let užitečného působení na muzeu K-S 5 " U potoka".

Dálkový těžký bombardér Consolidated B-24 Liberátor, používaný i československou 311. bombardovací perutí proti ponorkám. RAF Museum London v Hendonu 30.4.2016, zatím jediná návštěva z České republiky, po surově překažené slíbené od PhDr. Patrície Dvořákové asi o rok dříve. Mgr. Tomáš Šetina měl náhlou plicní embolii chvíli poté, co mi nabídl právní pomoc při sporu o běžné kontakty se svými dětmi s bývalou manželkou Evou Nerglovou. Ve stejnou dobu na podobnou plicní embolii zemřela má spolužačka z gumnázia Iveta Šotolová v Příbrami, který byla pravděpodobně nepohodlný svědek poté co přistihla podvodníka vydávajícího se za moji osobu v bytě MVDr. Ivany Virágové. Z podobných důvodů asi zemřela i má dlouholetá sousedka paní Vojtová v protějším domku v obci Solenice.
Malý důkaz, že bunkrácké kontakty měly trochu větší hodnotu: Mgr. Tomáš Šetina, předseda Klubu vojenské historie Kralka, na návště u mne v Londýně.
Za pouhé přátelství a nezištnou drobnou podporu byl ohrožen dokonce na životě.



Jak to bylo s jachtingem a kde se vzala VEGA

   Asi v roce 1979 jsem se stal členem Yacht Clubu Solenice, což byla pro děti v naší vesnici jedna z mála možností organizovaného vydovádění. Z počátku mi plachetnice připadaly nepříliš důvěryhodné, otloukaly surově hlavu a chovaly se zcela nevyzpytatelně. Tábory mne tudíž lákaly spíše přírodovědně tábornickou tématikou, a ježděním na kánoi. A během roku byly největším lákadlem promítání diapozitivů při výroční schůzce, a vánoční schůzky. Ale tehdejší vedoucí Ivar Horký měl talent i na spoustu zajímavých dětských her, na různé výlety, a občas byly zábavné i skupinové plavby na pramicích. Co se týče plachetnic, zpočátku to byly převážně nejmenší plachetnice třídy Optimist, a role kosatníka na jiných větších. Někdy kolem roku 1986 ale bylo najednou v loděnici po odchodu některých členů několik volných oddílových lodí, kromě jiných i plachetnice třídy Cadet s názvem Poldi. Nadchl jsem se pro představu krásné lodi i za cenu, že se na ní budu muset naučit jezdit, a absolvovat na ní závody. Problém byl sehnat kosatníka. Odrzlý Šandis, který se otevřeně vnucoval, se mi ani trochu nelíbil. Ale nakonec patřil mezi nejpracovitější lidi a nejlepší přátele, jaké jsem kdy měl. Opravami a zkrášlováním lodi jsme tehdy strávili velké množství času, zcela nezvyklé pro tento věk. S výsledky na závodech to bylo slabší, ale zase byla spousta zajímavých zážitků. Např. koule bahna opadávajícího postupně ze stěžně po jeho zapíchnutí do dna rybníka Bezdrev po převržení. Ale nejčastější místo, kde se závodilo, byl Velký Vír na jezeře Orlík, a čtveřice závodů nazývaná souhrnně Orlický týden, byla asi nejvýznamnější jachtařská událost sezóny v celém Československu (a je zajímavé, že ani o ní se seriál Vltava v obrazech vůbec nezmínil, což je v těžkém protikladu s přehnaně zdůrazňovaným Lipnem). Později jsem přešel na jednomístnou loď vyšší třídy Evropa s názvem Solaris, což už byla opravdová plnohodnotná jachtařina. Ale v době, kdy mi konečně začalo závodění trochu jít, tak jsem se soutěžním jachtingem skončil. Nejlepší výsledek byl 6. ze 14. při posledním závodu, opět na Bezdrevu. Pomohl tehdy silný vítr, který smetl slabší kusy na luxusních, naleštěných, ale křehkých lodích. Které jinak obvykle shrábly vítězná místa. Ale měl jsem konečně pocit, že by to nějak šlo.
   Neustálé přetahování o oddílové lodě mne přivedlo na myšlenku koupit si nějakou vlastní za peníze, které mi rodiče našetřili převážně z různých darů a pojistek, a dali při 18. narozeninách. Nečekaně jsem tehdy koupil loď třídy Vaurien, bez úmyslu s ní závodit. Tehdy jsem především toužil po dobrodružně výletnické lodi pro spoustu lidí, čemuž dobře vyhovovala, a inspirací byly různé kreslené seriály a knihy z dětství (možná znáte loď jménem Bonaventura atd.). Nevýhodou byla menší rychlost, a občas vadila i předpokládaná nejméně dvojmístná posádka, např. při hodně silném větru kvůli vyvážení. Jedinečný zážitek ale byly občasné plavby ve skluzu, protože měla nezvykle ploché dno. Stylem jízdy to pak připomínalo krátký winsurfing, jenže muselo foukat opravdu hodně, a muselo se jí umět dostat z vody. Název loď neměla, tak jsem jí pojmenoval Kalifornie, protože jsem měl rád westerny, a kapelu Hop Trop. V té době jsem měl navíc výrazné designerské ambice, což se záhy projevilo i na jejím vzhledu při rozsáhlejší, a nepříliš potřebné renovaci.

   Jinak v té době existovala v rámci jachtklubu význačná skupinka starších členů kolem Martina Špaka, a říkali jsme si Tvrdí Malvíni. S kterými jsme jezdívali na týdenní setkání u jezera nazývané "Malé Kameny", oproti "velkému soustředění" čistě rekreační, a často to bylo plné zajímavých zážitků. Což souviselo i s výlety na závody na Velkém Víru i bez lodí, na lyže do Janských Lázní (Černá hora v Krkonoších, kde mívaly Vodní elektrárny podnikovou chatu, dnes po divné privatizaci přestavěnou na penzion Kamínek). Ale i s dalšími fakt hezkými aktivitami viz např. sáňkování, hraní společenských her, Velikonoce, Silvestry (a dokonalé návštěvy u Jeníka Kroužka "popřát Nový rok" chvilku po půlnoci), a plesové sezóny popisované v části o vesnici Solenice. Dokonce jsmě měli tak blízké vztahy, že jsem se občas jezdili koupat a opalovat nazí na okolní místa včetně protějšího ostrůvku na Vystrkově, který byl asi dva roky po pádu komunizmu jen pro nás, a měli jsme s sebou i docela hodně zajímavých slečen (ale bylo to více méně jen o koukání). A hlavní náplní byla rozmanitá aktivní zábava, kterou jsme vesměs nazývali "bojové hry", a po kterých následovaly večerní táboráky s kytarou. Několik starších členů tehdy skvělé party si dokonce nakoupilo pozemky v Solenicích, s úmyslem tam společně bydlet a chodit do jachtklubu i do budoucna, a to dokonce i včetně lidí odjinud. Ale časem to bohužel kvůli zahájení různých rodinných a "důležitě" pracovních životů přešlo už jen do podoby výročních vzpomínkových setkání v restauracích v Příbrami, a poté to úplně vyšumělo do ztracena. V téhle partě jsem byl jeden z nejmladších, takže jsme tím trochu osiřeli. (Je naprosto symbolické, že hlavní důvod prakického ukončení aktivity téhle skvělé party v jachtklubu Solenice byl vysoce nepřátelský a nepřející Ladislav Vrtal st. (nazývaný Starý Štoura), který byl naprosto nepřijatelný, ale který se tam dost podivně zmocnil naprosté vlády. Přestože byl v oddíle nový přivandrovalec. A že v době mého návratu do Solenic o dvacet let později zlikvidoval jeho syn Ing. Ladislav Vrtal ml. i dětský oddíl, a udělal si z jachtklubu víceméně soukromé rekreační zařízení pro své známé a oblíbence. Aneb když někde získají vládu naprosto nesprávní lidé, tak je to většinou brzy vidět. Ale je mi naprostou záhadou, jakým způsobem dokážou ovládat mozky jejich okolí tak, aby jim to procházelo, a ještě se mohli vydávat za nějaké obdivuhodné obětavce a hrdiny.)

   V téže době jsem si zařídil ještě s jedním kamarádem, přezdívaným Ládín, průkaz na vedení velké plachetnice. To proto, abychom si mohli půjčit jachtu typu Štír pojmenovanou Vlčava, i když to taky neměla nikde napsané. Loď žádný zázrak, ale možnosti vyblbnutí skvělé. Což potvrdila i neuvěřitelná náhodná plavba na fantastickém dvojstěžníku Fortuna nedlouho předtím. Krátká projížďka dohodnutá náhodně večer u piva se tehdy zvrhla v třídenní výpravu, bez jakékoli přípravy. Celou dobu zněla spousta dokonalého humoru, a atmosféra na palubě byla nepopsatelně skvělá (a kdyby někdo poslal fotky, tak předem díky).
   Po nějaké době jsme rozvíjeli představy o kajutové lodi i s bývalým kosatníkem, protože by byla vhodnější pro delší plavby, a především pro balení ženských. I když je v té době bylo snažší nalákat na loď bez kajuty, kde se asi cítily bezpečnější. V loděnici v té době již dlouho stála rekonstruovaná loď vedoucího oddílu s hrdým názvem Královna (původně nádrž na beton při stavbě přehrady), ale bez známek nějaké činnosti. Snahy se nějak zapojit ale nevedly nadějným směrem. Poté směřovaly další myšlenky ke stavbě nové lodi, dokonce se mi v roce 1993 podařilo získat skelet 9 m jachty typu Corona, a k dispozici byli i dva spolužáci z gymnázia, ochotní něco podobného absolvovat (Taz a Váňa, popisovaní v kapitole o muzice). Skelet poté skončil u mého dědy na Mníšku pod Brdy, protože tehdy mi ještě imponovaly mnohaleté stavby plavidel. Následovalo ale několik bezesných nocí a jasné rozhodnutí, že je třeba koupit něco, co plave hned. Posléze se nám naskytla možnost koupit jachtu typu Corsair zvanou Cháron, ale ani v tomto případě to příliš nenadchlo.
   Poté se na obzoru konečně objevila loď opravdu důstojná, nesrovnatelně atraktivnější, typ Pávia, s hezkým názvem VEGA. Od člověka, který mi kdysi prodal Vaurien, ale cena ale byla v tomto případě pro chronicky prázdné studentské peněženky tak vysoká, že bylo nutné dát dohromady 4 lidi. Ládín s druhými doklady se odmítl zapojit s odůvodněním, že se mu nelíbí tvar (přestože jej nedávno vychvaloval). Váňa pro změnu zkoušel zakládat rodinu, takže také neměl zájem. Sehnat 4 lidi se ale v roce 1994 přece jen podařilo. Odvahu projevili bývalý spolužák z gymnázia Taz, kosatník Šandis, a do počtu jsme ještě nabrali jeho mladšího bráchu zvaného malý Šandis. Kuriozitou bylo, že ani jeden z nás neměl potřebné peníze na pořízení, a všichni jsme si tehdy museli vypůjčit celou částku. V mém případě od matky, přičemž peníze jsem poctivě splatil. Během let se poté nechali všichni spolumajitelé z různých důvodů vyplatit, takže jsem zůstal sám, a poslední splátka proběhla v lednu 2002. Vlastní loď umožnila všem zúčastněným zcela ojedinělé zážitky v nejlepší možný věk. Kotvení v opuštěné zátoce v absolutním klidu, s nějakou přátelskou posádkou na palubě, patří mezi nejhezčí zážitky v životě. Navíc si spousta lidí svezení ochotně odpracovala při nutné údržbě, což bylo všeobecným přínosem.

Poldi, oddílová plachetnice třídy Cadet. Na snímku osedlána jinou posádkou. Solaris, oddílová plachetnice třídy Evropa. Závody na rybníku Bezdrev. Kalifornie, plachetnice třídy Vaurien. První vlastní. (kdo fotil netuším) Skelet jachty typu Corona, délka 9 m. Vega, vlastní jachta typu Pávia. První spuštění na vodu po zakoupení a generální opravě, s tehdejšími spolumajiteli. (1995, fotil asi táta od Šandisů) VEGA pod plachtami. (2006, fotila Teguila) Podzimni plavba. (2005)

Alex u kormidla. Kryštof u kormidla. Lukáš u kormidla. Věrka od Lukáše marně hledající cestu dolů. Majkl Džordan family.

   Postupně jsem s VEGOU proplul křížem krážem celou údolní nádrž Orlík dlouhou téměř 70 km, včetně Kořenska až do Týna (kromě asi 2 km splavné Lužnice, kde občas jachtaři vjíždí do elektrických drátů), ale místo toho i Lomnici až na konec "zátoky". A protože se jezero díky přítoku řeky Otavy větví do písmena Y, tak celkově to bylo kolem 100 km vodní cesty. Jednu dobu jsem jezero opravdu miloval, a naprosto svobodné tiché prázdninové putování a kotvení, bez nutného ranního vstávání, a bez časového tlaku a nervování, bylo asi to nejlepší, co jsem v životě provozoval. Vstával jsem kdy se mi zachtělo, spát jsem chodil jak se mi zachtělo, na březích byla spousta opravdu dobrých přátel a známých, a táborové ohně na březích, kde jsem hrával na kytarou a banjo, byly často skvělé. Ale příjemné bývaly i pouhé návštěvy na kus řeči, na grog, na kafe, na panáka, ale bývala i pozvání na oběd. Kromě toho člověk docela často potkával i hezké mladé ženské, které se občas dařilo pozvat i na loď, a občas se dokonce rády předváděly nahé. Pro ostatní diváky byla hezká velká jachta většinou vítaná atrakce, tehdy jich ještě nebylo tolik, a navíc jsme byli zjevně přátelští, neškodní, zajímaví, a zábavní. A nikdy po nás nikde nezůstával žádný nepořádek, ani škody. Což bylo velice důležité. I to že jsem se na cizích místech nikdy nezdržoval déle než povolených 24 hodin. Podnikal jsem různé poznávací výlety po zajímavém okolí, a věděl jsem o každé hospodě, a do většiny bylo velice příjemné chodit. Plavby jsem zásadně podnikal jen na plachty, nebo za použití jiných tradičních metod, vždy pouze bez motoru. Z počátku jsem na nějaký slušný neměl volné peníze, ale později trochu coby truc. Protože jsem si uvědomil úplně jinou jachtařskou atmosféru, kotvení na nečekaných náhodných místech, pocit čistoty, potřebu lepšího plánování, dokonalejší jachtařské zkušenosti a celkově zajímavější dobrodružství. Doplout někam daleko byl opravdový zážitek. Odpadly i obavy o motor, odpovídající závaží a řešení paliva. V nepoužívání motoru byla i velká dávka protestu proti pozdějšímu zamoření jezera hlučnými smraďochy a jejich bezohlednými uživateli. Zrušení zákazu motorů na Orlíku prakticky ukončilo éru opravdových jachtařů. Do té doby např. uměli všichni přistávat jen na plachty, a bylo potěšením sledovat a porovnávat jachtařské dovednosti jednotlivých kapitánů. Byly i zcela jiné zážitky, zvyklosti, a tudíž i povahy. Bylo neuvěřitelné, jak prakticky všichni začali dávat přednost bezduchému putování na motor, a tak jsem skončit nechtěl. Jinak maximálně důležité byl opravidlo nejvýše 24 hodin stání na jednom místě (kromě dlouhodobého kotviště).
   VEGA je ušlechtilá plnokrevná rychlá loď, připomínající torpédový člun z války. Což možná i je, jen zmenšený. Dnes už navíc trochu old-timer elegantních tvarů. Konstrukce je to pravděpodobně původem holandská od konstruktéra jménem Van de Stadt, který byl pokud vím i konstruktérem bojových lodí. Jméno VEGA je převzato z hvězdné oblohy, kde označuje jednu z nejzářivějších hvězd, nacházející se v souhvězdí Lyry (v létě je kolmo nad hlavou, s namodralým světlem, a říkal jsem jí "mé kotevní světlo"). Slovo pochází původně z arabštiny a v překladu znamená "střemhlav padající skalní orel".
   Jachtu VEGA jsem vlastnil 18 let, stala se opravovým symbolem, ale už jsem jí musel prodat. Především kvůli špatné finanční i osobní situaci po útoku od mafie. Na www.kocicak.mysteria.cz/vega můžete na památku vidět nějaké další fotografie a technické podrobnosti (a další velice zajímavé ve fotoalbu VEGA na mém Facebooku). Naposledy jsem jí měl na vodě na podzim roku 2009, kdy jsem se vypravil až do Písku, i když bylo nutné kus dojít pěšky, protože tam bylo mělko, a tři jezy. Minule jsem poblíž u Borečnice potkával protijedoucí vyvalené kánoisty sjíždějící řeku, pro které byla velká jachta plující opačným směrem na plachty nečekaným zážitkem. V letech 2010, 2011 a 2012 jsem už nestihl vyplout vůbec, a důvodem byla především ztráta motivace, neustále dotírající nepříjemná individua při údržbě, a příliš mnoho nahromaděných provozních starostí typu náhle předraženého a znepříjemňovaného kotviště. Ale např. i nutného jeřábování, které provozuje zlodějský toxický terorizující grázl Josef "Pepa" Novák, smrdící peklem, se kterým už nechci mít nikdy nic společného.

   Co se týče nepříjemných věcí, tak mezi problémy údolní nádrže Orlík patří často i tzv. zelená (kvetoucí) voda. Neboli eutrofizace, a sinice občas v létě pokrývají většinu povrchu jezera (především na přítocích, kde mají zdroj živin a hnojiva ze zemědělství, a z měst pak z pracích prášků). A často se pak hromadí i nafoukané v zátokách, ale i u vlastní hráze. Běžně hustým kobercem, a v nejhorší podobě v horkém počasí to občas připomínalo louku, na které by člověk čekal pasoucí se krávy. Koupat se v tom nedá, mýt nádobí skoro také ne, brzdí to při plavbě, a strašlivě špiní loď i okolí, není skrz to vidět dno, a navíc nahromaděné v zátokách nevábně smrdí. Takže když jsem se hlásil na pozici ředitele Výzkumného ústavu vodohospodářského TGM v Praze, tak jsem chtěl soustředit své úsilí i tímto směrem. Ale známým problémem jsou i  klíšťata v lesích a lukách, občas infikovaná, a připomínající nějakou kletbu - a během mého života chytili klíšťovku (klíšťovou encefalitidu) asi tři lidé v mém blízkém okolí (Ladislav Vrtal ml., Ivar Horký, a možná i Sváťa Čech), a vždycky to mělo dlouhodobý negativní vliv na jejich povahu. A pokud se člověk aktivně pohybuje v terénu, tak jich nasbírá mnoho, a musí doufat v přirozenou imunitu (nebo očkování). Třetí divnou věcí je místy zvýšená radioaktivita v oblasti, ale protože na to nemáme žádné měřáky, tak se to prostě neřeší (pouze nechodíme na zjevně riskantní místa typu haldy po těžbě uranu, které jsou navíc hodně daleko).

   Ještě několik slov k jachtklubu. Tam jsem postupně prošel od nejmenšího dítěte až po jednoho z významných vedoucích, i když jsem se většinou mezi hlavní tahouny nehrnul. Více mi v tomto případě vyhovovala pozice důležité opory. Velkou inspirací a zdrojem vynikajících zážitků byla populární dvojice vedoucích Zdenda s Máňou, a později již zmíněná parta kolem Martina Špaka, což byli tehdy opravdoví správňáci, velice aktivní, a např. i jejich způsob chování k vedoucím byl něco naprosto skvělého.
   Poté jsem jednu dobu zkoušel obnovit a vést sobotní schůzky, zaniklé po odchodu výše uvedené dvojice (byl to pozdější dlouholetý starosta a budovatel nového Lipna s chotí). Kromě toho občas i páteční, dále nejméně jednu velkou vztahově důležitou brigádu, a jezdil jsem coby vedoucí na tábory. Dokonce se mi podařilo v rámci letního soustředění oddílu domluvit a zrealizovat závody s jiným, a mnohem větším, oddílem ČYK Praha (loděnice v Podolí pod pevností Vyšehrad), což bylo zcela nevídané, a mělo to velký úspěch.

   Kromě toho jsem jezdil pomáhat své tehdejší přítelkyni na další dětský tábor na Loužku, pořádaný pro děti z Příbrami. Dva roky po sobě, a na běžnější témata. (Což trochu připomínalo pionýrský tábor v Roželově, kam jsem jezdíval v dětství.) Asi nejvíce jsem se tam proslavil tím, že jsem jim naplánoval velkou polní hru, při které jsem po lese poztrácel prakticky všechny děti. Protože špatně pochopily první zprávu, a zabloudily. Ale jindy mne zas opravdu obdivovaly, a když jsem tam jednou přenocoval v klubovně, tak kolem mne při probuzení sedělo asi 15 děti kolem dokola na židličkách, a tiše mne v posvátné úctě pozorovaly. Protože jsem za přitelkyní Marikou (jejich vedoucí) přijížděl na plachetnici Kalifornie (a pak ještě na jiné rychlejší a menší půjčené), a byl jsem pro ně velká atrakce.

   Ale vzorem a inspirující osobou jsem byl i v dalších letech, a např. Ladislav Pravda ml. (Ládík) a Jaroslav Haken (Kraken) ze Solenic, se snažili můj životní styl maximálně napodobit. A pro další lidi byla VEGA místem natolik atraktivním, že pak začali jezdit na plachetnice a lodě i beze mne, např. Ing. Vladimír Vávra (Taz), Vlastimil Kvída, Mgr. Tomáš Šetina (Lobo), Ing. Zdeněk Saturka, Karel Oulehle, ale asi i další, a výrazně se inspiroval i Ing. Pavel Synek. Takže jsem vychoval několik jachtařů i nad rámec oddílu, většinou v té době byli přátelší, a vážili si toho velice, jenže ve výsledku to často přineslo nevděk, a dokonce spíše problém. Ale dokud to šlo, tak jsem byl většinou důvěřivý a vstřícný, a ochotně jsem svezl každého, kdo měl zájem. A seznam byl by to dlouhý (např. i JUDr. Bohdan Hallada, Přemysl Čech, Mgr. Michal Jordan, Mgr. Tereza Šimečková, Dagmar Pištorová, Radan Lášek, Mgr. Martin Dubánek, Ivo Tocauer, ale i Zbyněk Tocauer, Milan Drazdík atd., a tipuji, že v mladých letech i Denisa Dvořáková), a mezi lidmi, které jsem na vodě potkal, byl i Ladislav Smoljak.

   Členem našeho YCSE jsem byl v letech cca 1979-2007, což je asi 28 let. Prvně jsem byl na celkově 4. oddílovém letním soustředění, chvíli po vzniku. Ke konci jsem byl jednu dobu oddílovým dvorním fotografem, který zajišťoval fotografie i pro potřeby získávání sponzorských darů od ČEZ. Jinak patřily mezi mé silné stránky večerní hraní na kytaru u táboráku, dálkové plavby, a vynikající polní hry.
   Z jachtklubu jsem odešel, protože se fungování oddílu čím dál více vzdalovalo mým představám, a hezkých zážitků bylo čím dál méně. Rozhodujícím momentem byl okamžik, kdy mne klub nepodpořil ve snaze uhájit dlouholeté kotviště pro VEGU. Přestože jej používají i jiní a přestože jsem komplikace s přistěhovaným roztahovačným bezohledným rybářem nezavinil (starý František Kvída z Milevska, a co je to zač zase naznačuje výchova jeho syna Vlastimila, který např. organizoval zdevastování prezidenstké vily na Vystrkově, nebo se účastnil vypálení hausbotu banjisty Marko Čermáka ze skupiny Greenhorns, a navíc nám rozpůlil jachtařský tábor, čímž jsme o důležitou polovinu přišli, a podobní lidé si mne troufají poučovat o morálce).

   Bohužel poté nepomohli ani v záležitosti mých dětí, a to dokonce ani symbolicky, což už mi připadá úplně nepochopitelné. V prvním případě byla asi důvodem závist, protože jsem byl jediný, kdo měl vlastní jachtu. V druhém případě uražená ješitnost po mém odchodu z oddílu, ale oproti tomu jsou snad děti mnohem důležitější. Vykládám si to tak, že museli zešílet. Protože se nenašel ani jediný člověk, který by se jim snažil zachránit čest, a argumentace byla navíc neuvěřitelně hloupá ve stylu "mě se to stát nemůže" (dle mého názoru by se to dalo hodnotit i coby trestný čin neposkytnutí pomoci, protože to dost možná způsobilo průkazné škody). Což asi značně souvisí s vlivem bývalé manželky, přestože pro ně nikdy nehnula prstem, a také s ČEZem, kde mnoho z nich pracuje. Většinu lidí v klubu jsem předtím míval docela rád a žádné nenormální zážitky se mnou nemají. K tomu bývala veškerá činnost v oddílu opět bez nároku na odměnu, dokonce jsme platili i za účast na táborech tutéž částku, co děti. V době povodní 2002 jsem přijel pomáhat první z "nepovinných" přespolních osob a poté jsem byl pravděpodobně jediný, kdo dal sponzorský finanční dar. A nebyl to osamocený dobrý skutek a nezištný čin, např. stávajícího hlavního vedoucího Ládína (Ing. Ladislav Vrtal) jsem jezdit navštěvovat do nemocnice, když tam ležel s klíšťovou encefalitídou (dnes je tato nemyslící bezcitná podrazácká krysa spojovancím bodem většiny nejhorších zdrojů problémů), dalším třem jsem hrál bezplatně s kapelou na svatbě a další byl jedním z dětí, které jsem kdysi vedl. Mnoho lidí se nechalo v mnohém inspirovat, a na mé štando v roce 2000 přijeli téměř všichni.
   Kdyby za něco stáli, tak by nejen ihned a bez řečí napsali úplně neškodné vyjádření, o které jsem je prosil, ale ještě by nabídli účast u soudu coby morální oporu, a psali by např. petice na moji podporu. Ale to je asi zcela mimo jejich představivost. Místo toho je z nich nenávistná lynčující smečka, zfanatizovaná od nějakého hajzla, z důvodů více než podivných. Protože vytknout mi nemohli skoro nic, a navíc jsou náhle mrtví i dva nejčestnější vedoucí, kteří by jim za to byli schopní alespoň vynadat (Jeník a Vilma). Nechce se mi věřit, že doteď nechápou, na jak cenné a nedoknutelné věci sáhli, a na jak strašlivém páchání škod se úmyslně podíleli. Ale to je opět na téma trestných činů útlaku (což ještě teď vydávají za legraci) a nenahlášení závažných trestných činů.

Soustředění Kameny. (asi 1985, foto asi někdo z Admirality) Soustředění Kameny 1994, dálková plavba na Velký Vír. V kšiltovce vedle mne Ing. Petr Velas přezdívaný Lofas, který je ale ve skutečnosti celoživotní úhlavní a velice nepříjemný neustále dotírající nepřítel. Nynější neuvěřitelně podrazácké chování jachtařů je pravděpodobně z velké části následkem jeho s oblibou ponižujícího a závistivého intrikaření. Úklid tábořiště Kameny, což je ta brigáda, kterou jsem zorganizoval a vedl. (říjen 1994) Soustředění Kameny 2004. Zdánlivě duplicitní čtení je vyhlašování výsledků závodů v rámci večerního nástupu. Soustředění Kameny 2005. Zámek Orlík vlastní bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, v kterého jsem jednu dobu vkládal značné naděje. Ale protože byl členem vlády, která mi ?nepřímo? ukradla děti a práci, tak jsem jej nevolil a dal jsem přednost osvědčenému mafiobijci Zemanovi. (foto Kraken, výřez) Soustředění Kameny 2005. Zajímavostí je krysa se psem. Soustředění Kameny 2005. Hra na kytaru u táboráku. (foto Kraken)
Letní soustředění Kameny 2004. Před lesní "bojovou" hrou. Na pramicích. Letní soustředění Kameny 2002. Námořní bitva. Letní soustředění Kameny 2003. Noclehy bývaly jen vyjímečně za drhnutí paluby. Letní soustředění Kameny 2006. Na startovní čáře. Na pramičce komise. Letní soustředění Kameny 2004. Rozjížďka z otočné bóje typu VEGA. Občas pohyblivé ve stylu řeckých bájí, protože nedržela kotva. Letní soustředění Kameny 2004. Bouřková skrumáž na bóji nedlouho po startu. Letní soustředění Kameny 2004.
Výcvik jachtařů. Kachničky, nebo mne honí? Letní soustředění Kameny 2006. Závěrečná bitva velké polní hry. Letní soustředění Kameny 2004. Na pláži u lodí. Letní soustředění Kameny 2004. Převoz lodí z tábora zpět do loděnice. Letní soustředění Kameny 2004. Povodně. Loděnice Yacht Clubu Solenice. (2002) Z přespolních jsem tehdy přijel pomáhat první a asi jsem byl jediný, kdo tehdy dal finanční dar. Přišlo mi to správnější, než to posílat na nějaké cizí konto. (2002) Ve výsledku to byl radikální úklid sklepů celé ulice u řeky. (2002)

Výcvikové středisko Royal Navy v Thurrocku před 120 lety. Obligátní výuka v uzlování. Situace jak za časů v jachtklubu.
Pro zajímavost několik stylových fotografií z místa, kde nyní bydlím (ze sbírek místního muzea).

    Nezávisle na jachtklubu jsem s různými lidmi absolvoval i několik plaveb na moři s vypůjčenými nebo pronajatými loděmi. Nejvýznamnější byla měsíční plavba na známé dvanáctimetrové jachtě Freelord v roce 1996 z Turecka do Egypta. Poté následovaly v roce 1998 dva týdny v Řecku v okolí Korfu, a v letech 2000, 2002 a 2004 čtrnáctidenní expedice v Chorvatsku.
   První plavba bylo náhodné splnění snu, v rámci reprezentativní mezinárodní regaty E.M.Y.R. '96 z Turecka, přes Kypr, Izrael, až do Egypta. Což byla naprostá paráda. Dokonce jsme propluli skrz Suezský průplav až do Rudého moře do přístavu Hurghada. Inzerát na tuto plavbu visel dlouho nepovšimnut na nástěnce stavební fakulty, českou účast tehdy zajišťovala nadace TOF pana Cerhy. Kapitánem byl známý jachtař a spisovatel (nejen) sci-fi literatury Ing. František Novotný (pseudonym Mrož, např. na Neviditelném psu), a posádku tvořila různorodá směs. Oproti původním předpokladům byla téměř poloviční, protože ostatní zájemci nesehnali peníze (i když to bylo spíše o míře odhodlání, i my s Tazem jsme si museli znovu půjčit). O tehdy vyjímečné plavbě vyšly články v časopise Yacht 4, 10 a 11-12/1996, zmínka je i v knize "Za kormidlem nejen na Jadranu" od výše uvedeného kapitána. Zajímavou kapitolou bylo cestování po "biblickém" Izraeli, který měl jedinečnou atmosféru. Kromě pořadateli zajištěných pěkných oficiálních výletů jsme si proto navíc vypůjčili auto na cestu k Mrtvému moři a do Jericha. Které bylo na palestinském území za hraniční linií s kontrolami, které jsme však absolvovali úplně bez problémů. Poté jsme ještě s kapitánem podnikli úspěšný dlouhý výlet stopem to tankového muzea v Latrunu u Jeruzaléma. Kam jsme předchozí den vlezli omylem zadním vchodem a kde nás za soumraku chytli po zuby ozbrojení izraelší vojáci, protože bylo po zavírací době, a byla to vojenská základna. Což jsem začínal tušit, už když jsem lezl po vystaveném tanku Merkava a koukal na večerní nástup vojáků v nečekaně opuštěné a komorní atmosféře. Ale chovali se velice profesionálně a měli pochopení. V nedalekém Tel Avivu absolvovala naše posádka dokonce návštěvu u opravdového izraelského admirála, který nás pozval na večeři. Což s předchozím zážitkem nijak nesouviselo, vybral si nás v rámci uvítání místním jachtklubem, a byl to projev vděčnosti za československou pomoc při vzniku státu Izrael. V Egyptě jsme pro změnu zažili příjemnou společnou večeři s představiteli města Ismailia, kde končila oficiální trasa regaty.

Přílet do přístavu Antalaya v jižním Turecku. Start vlastní regaty jsme bohužel viděli z letadla při přistání. Přístav Girne na severu Kypru. Bojová loď tureckého námořnictva zajišťovala naši bezpečnost až do izraelské Haify, především kvůli plavbě podél Bejrůtu. Galilejské jezero v Izraeli, kde začal Ježíš Nazaretský svoji nadlouhou politickou kariéru. V pozadí Golanské výšiny. Jeruzalém, Zeď nářku, bývalý Šalamounův chrám. V pozadí Skalní dóm na Chrámové hoře. Tankové muzeum Latrun v Izraeli Tanečnice v Aškelonu. Izraelci byli vinikající hostitelé a opravdu uměli udělat radost. :o) Jericho v Palestinské autonomii. Vypůjčeným autem bez doprovodu. Egyptské pyramidy v Gíze, v pozadí Káhira.
Vladímír Vávra byl spolužák na gymnáziu, a poté nejlepší kamarád v době vysoké školy, i spolubydlící na koleji (vztahově tehdy téměř na úrovni bratra, ale později se to zhoršilo kvůli zaměstnání). Nechtěli jsme se z počátku chytit nějaké destruktivní party, tak jsme místo toho postupně navštívili prakticky všechna pražská kina, kterých bylo fakt hodně, a viděli jsme tehdy asi všechny tehdejší filmy. Což byli např. Vetřelci 2. Následně se Praze začala budovat multikina. :o)

   Druhá plavba byla pro změnu v Řecku na katamaranu pronajatém i s kapitánem za relativně levný peníz, posádkou byli přátelé z koleje a naše partnerky. Kapitánem byl známý budovatel lodí s názvem Olivín Jarda Švára. Nebylo to špatné, ale většinou téměř nefoukalo a tak se jezdilo převážně na motor. Nejnáročnější bylo dostat se nějak na Korfu, kde loď kotvila. Cesta vlakem do italského Brindisi (což je úplně na jihu u "podpadku") a následná přeplavba trajektem, a pak zase stejnou trasou zpátky, byla dosti vyčerpávající zážitek. Trvající vždy více než celý den. Cestou zpět jsme navíc omylem nastoupili do trajektu do Benátek, což jsme zjistili až opravdu na poslední chvíli a vybíhali jsme ven po zvedající se rampě.
   Plavba v roce 2000 už proběhla v období relativní ekonomické stability, a prohlásil jsem ji za svou svatební cestu. Chorvatsko mne tehdy opravdu příjemně překvapilo, krásným pobřežím s bludištěm ostrovů, srozumitelným jazykem, cenovou hladinou a tehdejší liduprázdností. Což se projevovalo i na ochotě místních lidí. Dokonce byly k nalezení i opuštěné bunkry, ale bylo tam chvilku po občanské válce, a tak jsme se báli min. Ale posádku tentokrát tvořili převážně osoby z jachtklubu Solenice, což na palubě vytvořilo úplně jinou, a mnohem svobodnější atmosféru. Parta byla mnohem podnikavější, přičemž kapitánování dostal na starost Ládín, a činil tak velice demokraticky. Bylo to tehdejšími přátelskými vztahy, značnou rovnoprávností, a velice snadnou nahraditelností. Loď byla z půjčovny ACI Jezera ve střední části chorvatského pobřeží na ostrově Murter, a celkově to bylo velice fajn. Pro velký úspěch jsme si podobné plavby zopakovali ještě v letech 2002 a 2004. I když bylo výrazně patrné přibývání turistů, což jsme částečně řešili vzdálenějšími lokalitami včetně Dubrovníku (3x) a ostrůvku Palagruža uprostřed Jadranu (2x). Posádky se mírně měnily, jednak z finančních důvodů, jednak z důvodu jiných zájmů. Velice obtížně jsme sháněli do posádky ženské (kromě mé manželky, za kterou jsem platil, a která to pak navíc vždycky pomluvila). Výraznější hezky ženský prvek by dojem z plaveb určitě ještě hodně zvedl. Poté jsem musel vzhledem k nevítaným životním kotrmelcům plavby na moři neplánovaně přerušit.

Regata EMYR 96 po trase Turecko, Kypr, Izrael, Egypt. Uprostřed kapitán a spisovatel Ing. František Novotný. (1996, fotil nějaký účastník regaty) Jachta Freelord, typu Oyster 39. Snímek pořízený někde u pobřeží Kypru. (1996, fotila Skořepová, ale mým foťákem) Biblické území, zde konkrétně poušť v okolí Jericha. Suezský průplav v roce 1996 U kormidla na Freelordu
.
Řecký ostrov Korfu. Loď je domácí výroby, nesoucí tuším jméno Olivín 5. (1998) Stará pevnost na ostrově Korfu Kotvení v Řecku, 1998
.
Chorvatsko, skupinový snímek posádky v Dubrovníku. Loď je Elan 34, s názvem Lara. (2000) Raketový křižník US NAVY na přátelské návštěvě v Dubrovníku v roce 2000, v pozadí rozestavěný most přes ústí řeky Dubravačky. Podvečer na moři, barvy jsou neupravené, a přesto ani vzdáleně nevystihují realitu. (2000) Obloha na konci plavby v Chorvatsku v roce 2000
.
Moře v Chorvatsku, za kormidlem já. (2002, fotila Tequila) Chorvatsko. Zbytek posádky v Trogiru. (2002) Moře v Chorvatsku. Loď je Bavaria 38, nesoucí jméno Lida. (2002) Výběžek ostrova Hvar s majákem, v pozadí chorvatská pevnina. LOď čelně, při focení téhle fotky z gumového člunu nás Ládín málem přejel, a pak byl ještě drzý, Což sice nebylo úplně běžné, ale něco to naznačuje. Město Dubrovník s pevností, na jižním konci Chorvatského pobřeží, rok 2002
.
Chorvatsko, maják na ostrůvku Palagruža uprostřed Jadranu. Skupinový snímek posádky. (2004) Moře v Chorvatsku. Loď je Bavária 34, vypůjčená podobně jak v předchozích případech v ACI maríně, se kterou jsme byli vždy velice spokojeni. (2004) Vlny jsou pro suchozemského Středoevropana příjemné zpestření, ale upřímně řečeno je moc rád nemám. Podvečerní idyla u mořského pobřeží. Podobné hezké a bezpečné opuštěné laguny opravdu miluji. Bývalý pirátský přístav Trogir, Chorvatsko 2004
Námořní jachtaření v normálních časech

   Další plavba se proto odehrála až v roce 2015, a to úplně nečekaně, poté, co jsem v rámci cesty k přátelům na ostrov Guernsey našel v jihoanglickém přístavu Weymouth historickou plachetnici Pelican Of London. Následně se mi podařilo navázat přátelské vztahy, a protože zrovna narychlo potřebovali sehnat neplaceného dobrovolníka na přeplavbu do Irska, tak mi coby zkušenému jachtaři nabídli místo v posádce. Konkrétně se jednalo o týdenní cestu z přístavu Falmouth na jihozápadě Anglie, Atlantickým oceánem kolem mysu Lands End na ostrov Lundy v Keltském moři (u Bristolského průlivu), a poté dále Irským mořem do irského hlavního města Dublin. Kde se náš tall ship na závěr vydal proti proudu řeky Liffey, aby se zúčastnil setkání historických plachetnic s několika dalšími plovoucími skvosty, v rámci Dublin Port Riverfest 2015. O plavbě vyšel článek v bezplatném katalogu LODĚ 3/2015 (150 000 čtenářů, distribuce většinou u benzínových stanic a ve specializovaných obchodech po celé České republice, English version for download), a v prestižním českém jachtařském časopisu YACHT 10/2015 (25 000 čtenářů, z velké části manažerů). Ten si lze u vydavatele i nadále objednat elektronicky, a původní nezkrácená verze je ke stažení zde.

.
Tall Ship Pelican of London pod plachtami u Anglického pobřeží (fotografie z archivu nadace Adventure under Sail). Za kormidelním kolem, většinou přibližně 2-4x hodinu denně. Plavba pod plachtami historického typu podél pobřeží Cornwallu. Posádku tvořilo v tomto případě 16 lidí. Přistání na ostrově Lundy v Irském moři. Na vrcholu nejvyššího stěžně v irském Dublinu. Lézt po stěžni a ráhnech např. v rámci zabezpečení plachet bylo nezbytné. Tall Ships Morgenster a Kaskelot v Dublinu, z paluby Palican Of London.
Pelican Of London, nečekaný návrat k jachtingu ve Velké Británii, po delší vynucené pauze

Pelican of London v loděnici v Hythe u Southemptonu. Záď Pelicanu s vrtulí a plošinou v loděnici Solent Refit v Hythe. Spouštění Pelicanu na vodu v Hythe, nalevo v pozadí je přístav Southampton. Připlutí do přístavu Weymouth.
V březnu 2016 měla plavba ještě pokračování, a to údržbou lodi vytažené na suchu v loděnici v Hythe u Southemptonu, a poté převážně noční přeplavbou do jihoanglického přístavu Weymouth, kde loď obvykle kotví (což je "kousek", jen asi 60 námořních mil).

   Kromě toho jsem napsal hodně otevřený článek i o druhé, a docela hrůzné výpravě, ale zatím se nenašel odvážný vydavatel (asi i proto, že časopis LODĚ přestal vycházet, což mne docela mrzí). Takže je příběh alespoň na internetu ke stažení, a to zde: Pravdivý příběh Pelicanu v doku 2016. Souvisel s tím ještě další navazující příběh, Stavros S Niarchos v Londýně, který vyjde ve zkrácené, a značně jiné neškodné podobě, v časopisu Yacht.

   Kromě toho ještě stojí za zmínku, že jsem někdy před rokem 2000 úspěšně absolvoval kurz pro rekreační námořní kapitány, a poté i potřebné zkoušky. Z té doby mám navíc podepsanou knížku od Rudolfa Kreutschneidera, který nám tam tehdy moc hezky vyprávěl o svých plavbách v bouřkovém pásmu kolem Antarktidy. Což naznačuje, že je to jachtař úplně jiné kategorie. Dokonce mne přemlouval, ať s VEGOU přepluji Atlantik do Karibiku, a že je to dle jeho názoru snadná úloha. Určitě vřele doporučuji jeho skvělou knihu "Cesta kolem světa pro pírko tučňáka". A co se týče VEGY, tak ta už je jen jezerní, a navíc už jí ani nemám. V případě námořních kapitánských dokladů ještě stojí za zmínku, že po jejich poctivém získání je úřady dosti podivným způsobem celonárodně zrušili, i když na nich nebylo nic závadného. Což je defakto projev neslýchané zvůle, a v České republice proběhla už tehdy kvůli tomu dokonce vzpoura proti státním úřadům, kdy část rekreačních jachtařů založila vlastní úředně platné doklady nezávislé na státu v rámci klubové činnosti, a část jachtařů si opatřila chorvatské, které byly mnohem snáze dostupné. I proto by asi v normální cizí zemi kvalifikaci uznali. (Podobně zajímavě byly v tutéž dobu naopak povoleny motory na Orlíku, který býval do té doby oblíbenou tichou rekreační enklávou, plnou téměř opuštěných míst.)

Otava, aneb plavba po české řece při malém vodním stavu. Oficiálně se neplulo, takže bylo trochu více soukromí, ale občas i téměř prášení za kánoí. Ale přesto bylo nutného přenášení docela málo. (fotil Jiří Franta) Otava v roce 2004, sestava z velké části náhodná. Cílové foto na místě, kam jsem dvakrát připlul s Vegou z opačné strany. (fotil asi Jiří Franta) Sjíždění části řeky Sázavy na raftech v roce 2012 s firmou CIC Jan Hřebec. Což je výrazně těžkopádnější způsob, ale bylo to příjemné překvapení. (fotila asi kolegyně) Kormidlovat raft občas připomínalo řízení nějakého tanku, a to včetně přejíždění jezů bez vysedání. 1.9.2012 (fotila asi kolegyně)
Alternativní forma vodáckého řádění, aneb sjíždění (splouvání) řek. Oblíbená česká lidová zábava, a podobných řek máme relativně hodně.
Ale podobně jak u jiných věcí je důležité říci, že populární je
to i proto, že to je docela bezpečné, a většinou příjemné. Splutou mám Otavu, Lužnici, docela velký kus Sázavy, asi 100 m Berounky v rámci hydraulické výuky na univerzitě, a relativně velké kusy Vltavy, včetně Prahy, kde jsem chvíli ve škole chodil na kánoistiku (než jsem si kvůli neustálé rýmě všiml, že školní rok je převážně ve zcela nevhodné zimě). A kromě toho ještě většinu vzdutí přehrady Seč. V cizině pak větší kus horské peřejovité řeky Isel, viz jiná část této www.

   Ze zážitků na palubě VEGY se mohu pochlubit i drobným hrdinským činem, což dělám jen vzhledem k situaci. Někdy kolem roku 2000 jsem kotvil naproti kempu Radava, když odtamtud začal noční pobřeží osvětlovat velký oheň, a začaly se ozývaly rány, asi od bouchajících sprejů. Požár se viditelně rychle šířil, a za nějakou dobu následovaly hysterické výkřiky, vybuchující plynové bomby hořících karavanů, a plápolající vysoké borovice. Takže jsem radši zavolal hasiče, tehdy ještě poměrně vzácným mobilem. Kupodivu jsem byl zřetelně první. A to mne divným způsobem fungování mobilní tísňové linky spojili nejdříve do Českých Budějovic, kde jsem musel říct, kde je nejbližší hasičská stanice. Pak mne přepojili k hasičům do Milevska, které jsem zjevně vzbudil, a kde jsem jim musel vysvětlit, kudy se jede na Radavu. Poté už se ale ve tmě na horizontu objevily spásné modré majáky. Hasiči ještě v okamžiku příjezdu zažili výbuch plynové bomby v těsné blízkosti, ale poté už oheň zdárně a beze ztrát udolali. Přes hrůzný vzhled ohně tehdy naštěstí nikdo nezahynul.

Výpis z lodního deníku S/Y Freelord 1996. Velkou část plavby jsem byl víceméně zástupce kapitána. Výpisy z lodních deníků plaveb v Chorvatsku 2000, 2002 a 2004. Z čtrnáctidenní plavby na Korfu, v okolním Řecku a na dohled od Albánie výpis neexistuje, protože ač je to k nevíře, kapitán ani nevedl lodní deník.

   V tuto chvíli sice nemám vlastní loď, poprvé od osmnáctých narozenin, ale lze si jí běžně někde půjčit.

Na setkání námořních jachtařů v Lipštátě jsem byl jen jednou, ale bylo to hezké.

Jinak jachting pro mne vždy býval něco na způsob příjemného koření života,
a žít na lodi trvale, a nebo dlouhodobě profesionálně, jsem v plánu neměl.
Ale vždy je to i o aktuální situaci, a o nabídnutých příležitostech.

Např. v době po odchodu z ČEZ
jsem málem dostal práci u Státní plavební správy, v odboru technického stavu plavidel.

Kdybyste chtěli vidět nějaký hezký film o jachtingu, tak mne napadají např. filmy "Vítr" (Wind), "Vlaštovky a Amazonky", nebo "Vodní svět".





Ostatní cestování, aneb jak to bylo se zimním tábořením

   Na úvod bych rád napsal, že mít co nejdelší prázdniny a dovolené, a jiné formy volného času v hojném množství, jsem vždy považoval za vrcholně důležité. Ale nikdy to nebylo na úkor výsledků ve škole, ani v práci (dokonce naopak, pohoda má dobrý vliv na lidi, a podporovalo to dobré kontakty). Přičemž volný čas jsem si vždycky uměl maximálně užít, a příjemně a užitečně strávit. Většinou s nějakými přáteli, kteří byli často skvělí (do napadení pekelnou mafií od Dagmar Pištorové, a poté od Evy Nerglové atd. počínaje rokem 2004, což je další věc, kterou mohu nárokovat coby průkazně vzniklou škodu). Naprostou většinu svého volného čásu jsem trávil "doma" v České republice, a odhadem jsem byl někde na výletě přibližně každý druhý víkend, a k tomu bylo asi tak 5 týdnů dovolené (i když to bylo často organizačně i kapacitně náročné). Velice důležité bylo, že odpočinek býval nerušený a pohodový (ale to většinou i práce).
.
   Co se týče dalšího rozsáhlejšího soukromého cestování do ciziny, tak mezi první opravdu významné výpravy patřil studentský výměnný pobyt v NDR v roce 1988. Který byl pěkný, převážně na ostrově Rujána, a s několikadenní zastávkou v Berlíně. Na plážích Baltického moře tehdy všude leželi a chodili úplně nahatí lidé a zjevně to nikomu nevadilo. A co se týče nás, byli jsme občas dokonce potěšeni, některé slečny byly opravdu hezké. Ale moře bylo studené a jídlo se ve studentské kantýně téměř nedalo jíst. Ještě, že tam byly levné hospody, a na "šnicl" vzpomínám se slzou v oku ještě dnes. Nedlouho poté se Praha zaplnila opuštěnými Trabanty a následně padla Berlínská zeď.
   Zcela vyjímečnou záležitostí byl rodinný výlet s otcem a ségrou do Itálie v létě 1989. Kdy jsme s podporou známých z Milána dojeli až do Neapole a na Capri. Viděli jsme hodně krásných zajímavostí po celé zemi, a kromě ostrova Capri, mne například nadchly Vesuv a okolí, Koloseum v Římě, Vatikán, Formule 1 v Monze, a muzeum Italského letectva u jezera Vigna di Valle. O tom mi pak dokonce vydali článek v časopise Letectví + kosmonautika, v čísle 25/1990. Ale celkově jsme měli "na západě" téměř žebráckou finanční pozici, což bylo velice depresivním zážitkem. Způsobila to železná opona, a negativně to ovlivnilo můj postoj k cestování na mnoho dalších let. Za zmínku ještě stojí zajímavý fakt, že jsme tam tehdy v televizi viděli překvapivou aktuální reportáž o srpnové demonstraci v Praze (v rámci výročí sovětské okupace z roku 1968), včetně záběrů z jejího potlačení. Nedlouho po návratu následoval listopad 1989.
   Velice zajímavá byla i studentská turistická vysokohorská výprava do italských a částečně i rakouských Dolomitů, asi v roce 1995. Součástí bylo i raftování, což bylo skvělým zážitkem, i když bez neoprenu na podchlazení. Hory byly každopádně nádherné, a především jsme se pohybovali v okolí střediska Madonna di Campiglio. Jen slibované teplé a suché podnebí se jaksi nekonalo. Lilo každé odpoledne, a teploty byly u ledovce blízké nule. Někdy v té době tam natáčeli film "Cliffhanger", jehož surovost mne šokovala, ale jinak jej považuji za velice zdařilý. Prvně jsem jej viděl s číšníky plážové restaurace na Velkém Víru na Orlíku, při jednom z kotvení s VEGOU na podzim na konci sezóny. Což bývalo na jezeře nejpříjemnější období, protože už tam prakticky nikdo nebyl, a personál býval proto v dobrém rozmaru.
   Asi v roce 1999 jsem absolvoval první, a zatím jediný, velký lyžařský výlet do francouzských Alp. Dokonce do olympijského střediska SuperDévoluy, kde bylo skvělé lyžování, ale bohužel tam neměli téměř žádné sedačkové lanovky. Mnohakilometrové "pomy" byly opravdu fyzicky náročné, protože si člověk neměl kdy odpočinout. K tomu jsem si ještě třetí den naštípl žebro při seznamování se snowboardem, u kterého jsem tehdy nepochopil princip. Což ale nikdo, a zraněných bylo několik. Ale přesto jsme všichni lyžovali dál až do konce.
   V letech 2009-2010 se mi podařilo procestovat velkou část Slovenska, což jsem už dlouho plánoval, ale k čemuž do té doby nebyla vhodná příležitost. Ale donedávna jsme bývali součástí jednoho státu, a navíc je tam hezká krajina, i spousta zajímavých památek. Mají to tam příjemně pestré, k tomu na relativně malém území, takže si to možná někdy zopakuji.

Německý ostrov Rujána v době NDR. Nedaleko se nachází poloostrov Usedom s raketovou základnou pro vývoj V-2 v Peenemünde. (1988) Braniborská brána v Berlíně v době NDR, tehdy ještě tvořila součást Berlínské zdi. Člověk napravo byl agent východoněmecké tajné služby Stasi, kterého jsem se musel před vyfocením zeptat, a povolil jednu. (1988)
Schönbrunn ve Vídni, rodinný domek rakousko-uherského císaře Františka Josefa I. (1989) S rodinnými přáteli z Milána na závodišti v Monze při tréningu F1. (1989) Vatikán v Římě, skutečný stát ve státě, sídlo papeže. Na snímku chrám svatého Petra. (1989) Ostrov Capri na jihu Itálie. (1989) Italské letecké muzeum Vigna di Valle u Říma. Na snímku stíhačka Macchi MC.202 "Folgore" z druhé světové války, v pozadí Macchi MC.205 "Veltro". Sbírku mají velice pěknou a originální s neokoukanými letadly. (1989)
Italské Dolomity, vysoko nad hranicí jakékoli vegetace. Italské Dolomity. Nejvýše jsme se pohybovali někde nad hranicí 3000 m nad mořem. Lana jsou secvaklá jen z recese. Lezení po římse na skalní stěně v Dolomitech, což bylo relativně běžné. Kromě toho jsme mnohokrát zažili dlouhé žebříky. Raftování v rakouských Dolomitech.
Lyžařské středisko SuperDevoluy ve Francii. Vlastní fotografie jsou nedostupné u bývalé manželky, takže alespoň obrázek z internetu. Pohled ze sjezdovky na hotel. (1999) Mapa lyžařského střediska SuperDevoluy ve Francii. Z Čech se tam jezdí přes Ženevu a byl moc hezky vidět Matterhorn. (1999, zdroj internet) Místo fotek alespoň tehdejší permanentka. (1999)Beskydy 2007, tehdejší přítelkyně Hanka Kolková z husitského města Tábor. Docela hezká krajina, zahraničí to sice není, ale bylo to fakt daleko. :o) Jinak Hanka byla tak trochu jak Dana Scully ze seriálu Akta X, a i mé děti jí rovněž vděčí za mnohé. Ale občas jsem jí říkal i Lara Croft.
Slovenské Tatry Předměstí Užgorodu na slovensko-ukrajinské hranici v roce 2010. Náhodná známá z vlaku slečna Oxana, původem ze Zakarpatské Ukrajiny, ale kromě toho Miss Ostrava a Miss Brno, mne do této bývalé části Československa pozvala na dovolenou (dokonce i coby hosta na její svatbu), ale pak už se bohužel neozvala.

   Především v době vysoké školy bylo velké množství příležitostí k různým menším výpravám. Které sice nebyly tolik ambiciózní, ale které mne zavedly do rozmanitých prostředí a lokalit České republiky, s různými přáteli a podnikavými známými. Jedním z méně obvyklých výletů bylo i zimní táboření na Lichnici. Což byla určitě jedinečná zkušenost, které se zúčastnili pozoruhodní lidé, a k vidění byl i atraktivní program. Jenže v noci mi byla i přes mohutné přípravy nepředstavitelná zima. Takže dobrovolně už asi nikdy (ale ani to není tak úplně pravda, už jsme o tom zase mluvili). Za optimistický slogan na konci dotyčné stránky se omlouvám, ale znělo to tehdy hezky, a o další výpravě jsem vážně uvažoval. Akci v té době pořádal kamarád z Klubu českých turistů, ale tuto štafetu už dávno předal. S touhle akcí pak souvisely docela časté výpravy do oblasti přehrady Seč do přátelského hostince Pod Drnem v Hoješíně, a na Ranč W ("ve výstavbě") ve Slavkovicích.

   Jediné mé táboření na sněhu to ale nebylo, ani jediné nocování při mrazu. Kromě další odvážné zimní výpravy, pro změnu do Jeseníků na Dlouhé Stráně, na běžkách v roce 1995, byla v chladných podmínkách i většina víkendových bunkrologických výprav. Protože na liniích obvykle bývá něco vidět jen bez listí. A co se týče zážitků, prakticky vždy byla při první noci neuvěřitelná nesnesitelná zima, protože jsem vždy očekával, že to nebude tak hrozné. Takže až druhou noc jsem nenechával nic náhodě, a pak už to bývalo v pohodě. Navlečeno veškeré oblečení, spacák pořádně utěsněn, jen s malým otvorem na dýchání, a pod karimatku vše, co bylo dostupné, včetně větví smrků. Protože nejhorší vždy bývala zima odspodu. Na nějaké spaní ve spodním prádle ve spacáku do -20 °C vůbec nevěřím.

Zřícenina hradu Oheb nad přehradou Seč, v pozadí zřícenina královského hradu Lichnice v Železných horách. V hospodě pod Drnem jsme již vypili mnoho veselých kalíšků. :o) Název je odvozen od původní podoby výčepu, který byl v podzemí ve starém sklípku. Arktická výprava na Dlouhé Stráně. Táborák se nám protavil asi metr hluboko a u stanu nešly zatloukat kolíky. (jaro 1995) Podzimní bunkrologická výprava Kralicko-Rokytnicko. (listopad 2003) Podzimní bunkrologická výprava Kralicko-Rokytnicko. Kabelová komora pevnostní telefonní sítě. (listopad 2003, foto Alex) Toto není exponát. Jedno z nejstudenějších míst, které si český bunkrák dovede představit, je bunkr brzy na jaře, kdy je v něm ještě naakumulovaná zima. Týká se především K-S 5, což výrazně snižuje atraktivitu jarních víkendů mezi průvodci. (2008) Silvestrovská oslava broděním. Doslova a bez legrace, řeka Oslava, 31.12.2009, dokonce dvakrát. Ale ani takovéhle věci běžně nedělám. Že na značených turistických stezkách existují brody jsem nečekal, mokré kalhoty taky ne, a k autu to tak bylo v mrazu několik opravdu náročných kilometrů.




Muzikantské zážitky a různé kapely

   Otec byl vysoce hudebně nadaný, a působil postupně v několika různých regionálních kapelách, hrajících populární hudbu na tanečních zábavách, ale např. i na dětských karnevalech v Solenicích, což bývalo u dětí velice populární. Muzika pro něj byla jedním z hlavních způsobů seberealizace ve volném čase, ale i zdroj vítaných peněz do rodinného rozpočtu, nad rámec běžného platu. O svých dětech měl naprosto jasnou představu, že jeho talent budeme dále rozvíjet, a že to dotáhneme alespoň na konzervatoř. Tento plán začal realizovat nenápadně nabídnutou hrou na klavír už v ranném dětství, v Lidové škole umění v Příbrami. Ale kombinace hysterické sadistické učitelky, a nepříliš zábavné činnosti, vedla brzy k naprosté nechuti. Ale v téže době jsem byl nováčkem v místním jachtklubu, a velice se mi líbily písničky hrávané u ohně na kytaru. Čehož otec rafinovaně využil ke změně hudebního nástroje i učitele, a tudíž jsem začal jezdit do hudební školy na Dobříš. Učitel byl nesrovnatelně rozumnější, ale to co mne musel učit dle osnov bylo něco zcela jiného, než jem si představoval. S hraním u ohně to nemělo společného absolutně nic. Takže i tuto školu jsem po nějaké době odmítl, a kytara skončila v pouzdře ve skříni.
   V době gymnázia ale odešel z jachtklubu na vojnu poslední kytarista, a náhle neměl kdo hrát u ohně na táboře. Proto jsem začal znovu cvičit, ale tentokrát bez školy, a po svém. Po nějaké době se to dalo poslouchat, a kytaru jsem začínal úspěšně nosit i k jiným příležitostem. Pokroky urychlovalo několik inspirativních muzikantů v okolí, od kterých se dalo lecos přiučit, nebo okoukat. Ke konci gymnázia jsem dokonce mezi spolužáky získal spoluhráče přezdívaného Váňa, se kterým muzika brzy získala novou kvalitu, přestože zpočátku neuměl téměř nic. Kromě toho jsem si koupil pětistrunné banjo, na které jsem se po nemalé vlastní námaze přijatelně naučil, což se předchozímu majiteli nepodařilo. Při konci studia na gymnáziu jsem si již dokonce zahrál i v první kapele, i když vytvořené pouze pro vystoupení na "Posledním zvonění". Ale součástí už bylo i opravdické společné zkoušení. Další spoluhráč Ládín se našel pro jiné příležitosti v jachtklubu, a jeden další občas neuměle přibrnkával u ohňů ve vesnici, protože neznal ani akordy. Přezdívku měl Smetí, ale jinak byl nečekaně muzikální.

   Po příchodu na vysokou školu jsem se již snažil založit pořádnou vlastní kapelu. Ale hledání cizích spoluhráčů na koleji nikam nevedlo, a tak se mi místo toho podařilo přecvičit na muzikanta dalšího bývalého spolužáka z gymnázia, přezdívaného Taz. Tehdy jsem ještě věřil, že muzikant může být každý. Šlo to z tuha, ale nakonec se dílo podařilo, a po nějaké době začal dokonce hrát pěkně na kontrabas. K tomu doplňoval Váňa druhou kytaru, a znělo to moc hezky. V této skupince tří bývalých spolužáků jsem zažil nejhezčí hudební zážitky, např. několik let "pálení čarodějnic" na Trhovkách (protože v Solenicích radši poslouchali kazeťák, což organizoval Smetí).
   Co se nás týče, hráli jsme vždy vlastnoručně a jen tak pro potěšení, nejradši folk někde u ohýnku. Ale zkusili jsme i folkovou soutěž "Zahrada" s vlastními písničkami, pod názvem kapely "Zátoka". Ale tehdy to bylo ještě příliš uspěchané a nesehrané. A proto i neúspěšné, bez pozvání na festival, i když s povzbudivým vzkazem od poroty.

   Paralelně s touto skupinkou přátel vznikla kapela ještě jedna, sice větší, vybavenější, a hrající po krátké době za peníze, ale celkově mnohem méně příjemná. Což bylo dáno rozporuplnou sestavou lidí, v tomto případě pouze z vesnice Solenice, kde nebyl výběr. Uskupení se původně jmenovalo "River Gang", a během existence v letech 1990-1993 mělo obvykle 5 členů. Kromě pětistrunného banja třímaného v mých rukou, to byl již zacvičený hráč na dvanáctistrunnou kytaru Ládín, a dosavadní přibrnkávač Smetí (Erik Schmidt), se za výrazných vlastních protestů rekvalifikoval na basistu samouka. Sestavu doplňoval náhodně divně vynořený Čéďa (Milan Čedík), který do té doby do sestavy bližších známých nepatřil ani trochu. Zkoušel spíše neúspěšně sólovat na kytaru a foukací harmoniku, a doháněl to samolibým výrazem. Navíc je od té doby neustálým a drze pronásledujícím zdrojem hnusných zážitků neuvěřitelného typu, a celkově jej považuji za ztělesněného ďábla (dle jiných názorů pouze nejlepší sluha). Už v kapele dávali s Erikem Schmidtem najevo maximální nafoukanou bezohlednost provokativním kuřením i při zkouškách, přes časté marné protesty od poloviny sestavy, a od té doby jejich drzost ještě výrazně vzrostla.
   Po krátké době přibyl ještě do kapely pátý člen, příležitostný vesnický muzikant přezdívaný nezvykle Anča. Hrající na bubínek, což ale nečekaně zvedlo celkový dojem. Většina sólových zpěvů zůstala na mně, k tomu zpíval basista zdařile druhý hlas, a zbytek sborově přizvukoval při refrénech. Hrávalo se po hospodách v rámci "country večerů", převážně v mnoha různých podnicích v Solenicích, a po okolních vesnicích. Vzpomínám si na Klučenice, Milešov, Kosobudy, a Kamýk nad Vltavou. Písničky byly většinou ve stylu "country" (jednoduchý bluegrass), převážně z produkce kapel Greenhorns, Fešáci a Rangers. Takovou kapelu jsem si přál mít od dob, kdy podobná dlouhé roky hrávala na závodech plachetnic na Velkém Víru, ale jen tak pro zábavu, a akusticky bez elektřiny.
   Poté odešel z kapely Čéďa z rodinných důvodů, a nedlouho poté i Ládín kvůli vojně, takže jsme zůstali tři. Bubnující Anča "přezbrojil" na kytaru, na kterou docela dobře uměl. Zvuk i atmosféra v kapele se změnily na chudší, ale čistší. Smetí trval na změně názvu, prý kvůli změně sestavy. Kapela změnila jméno na "Rafters" a pod tímto názvem působila další dva roky. Poté společné hraní ustalo pro naprosté vyčerpání nadšení. Hrát stále stejné písničky omrzelo, a na dalších jsme se nedokázali shodnout. Hraní v zakouřených hospodách s čím dál častěji bolavým krkem bylo hodně náročné, a radost to příliš nepřinášelo, a peníze prakticky jen na útratu daný večer. Mezi nejlepší zážitky tak patřilo občasné hraní pod širákem, většinou na dětských dnech. Což bylo charitativně bez nároku na finanční odměnu, a v mnohem lepší atmosféře, bližší té táborové. Kazila to jen basa na elektřinu, jejíž výměnu za kontrabas se mi v tomto případě nepodařilo prosadit.
   Po nějaké době začala hrát kapela znovu bez mého vědomí, ve výrazně jiné sestavě, zorganizované přehnaně ambiciózním basistou. Ale to už se mne prakticky nijak netýká, kromě převzatého repertoáru, který jsem je naučil, a který byl z části původem z jachtklubu. A toho, že vyhodili mého kamaráda jen za to, že se mnou kamarádil (bývalého starostu Ladislava Pravdu, přezdívaného Anča, který už ale také přešel na stranu sil pekelných, a např. mi zkoušel špinit i oblíbená místa a zážitky ve prospěch Páji Spilky, což je asi i tím, že začal pracovat pro Olgu Vernerovou). Název už se ale kupodivu měnit nemusel. Na závěr snad ještě stojí za zmínku, že podobným stylem se díky mně a na můj úkor přiživili i v jiných věcech, často mnohem důležitějších.

   Bez vazby na působení v kapele jsem často hrával u ohňů na mnoha nejrůznějších místech, jen tak pro zábavu. Často to bylo velice příjemné, a naprostá většina posluchačů bývala skvělá. Občas dokonce upřímně pochválil i zpěvák Jiří Helekal, zástupce pobřežní dinosauří popové sekce. Přesto jsem prakticky přestal hrát po odchodu z jachtklubu, z bunkru, a po rozvodu, což bylo defakto ukončení skupinových aktivit. Téměř všechny písničky jsem znal zpaměti ve slušné kvalitě, a bylo jich určitě více než 100.

Komediální kapela "Tlakové galoše" na gymnáziu při "posledním zvonění". (1990, snímek z videa neznámého autora) S banjem při jednom z prvních vystoupení v dnešní restauraci Kaskáda. (fotil nějaký posluchač) Dvě třetiny členů hudebního tělesa Zátoka. Country kapela River Gang 1990-93. Zleva Smetí, hajzl Čéďa (Milan Čedík), Anča, Ládín, Kočičák. (fotil nějaký posluchač) Plakát skupiny River Gang z roku 1991 u příležitosti Dětského dne. Moc hezky nakreslil Jirka Manušek. Plakát skupiny Rafters z roku 1994. V tomto případě mé dílko, zvířátka pochází z mých oblíbených komiksů. Plakát akce CESTA KOLEM SVĚTA z roku 1994. Svět je v tomto případě velký rybník v Třeboni, kolem kterého byly atrakce představující jednotlivé země. V našem případě americký divoký západ, ale slibovaní indiáni do sousedství nedorazili a hospodský se nás snažil dost divně vypudit z domluvené terasy. Tak hrozně jsme zas nehráli. I když pro reportáž v tehdejší televizi Premiéra zapoměl jeden kytarista z trémy nandat kapodastr. Neorganizované hraní pro radost na pláži jezera. (fotila asi Tequila)

Chybí tu fotografie uskupení Zátoka, ale Vladimír Vávra (alias basista Taz) prý nemůže najít fotky z tehdejší doby. Několik dalších fotek z jiných oblastí se ani nesnaží najít můj syn Jakub, který má pravděpodobně přístup k mým starým fotoalbům nedostupných u bývalé manželky. Jenže ten umí jen telepaticky vydírat, co všechno by chtěl poslat on. :o/

Jinak typický festivalový cestovatel jsem nebyl, ale přesto jsem coby posluchač jednou navštíl Svojšice, kromě toho velký výroční koncert skupiny Kamelot v Brně, několik dalších větších akcí (včetně Tochovic už v dětství), a mnoho jednotlivých koncertů zajímavých skupin, včetně některých ze série Solenické sluníčko.

Po útoku pekelné mafie jsem prakticky přestal hrát, ale docela mi to chybí, a kytaru s sebou pořád vláčím.



Vozidla, ve kterých jsme mne mohli vidět


Honda CR-V nedlouho po zakoupení v roce 2005. Přes atraktivní vzhled stálo 215 000 Kč. Ani takhle velké auto často nestačilo. Hlavní důvod pořízení teréňáku. Cesta do práce v době, kdy jsem pracoval na Orlíku. Honda CR-V, rok výroby 1997. Rok výroby 1997 nedlouho před odprodejem za 45 tisíc Kč.

   Vlastní vozidla v České republice
   Do relativně nedávna tmavěmodrá Honda CR-V r. v. 1997 s dvoulitrovým 16 ventilovým benzínovým motorem, pořízená na jaře 2005 kvůli spolehlivějšímu přístupu na bunkr, aby mne už nemuseli pořád vyprošťovat. Byla to velice zdařilá kombinace pohodlného a prostorného rychlého cestovního vozu, a lehkého terénního vozidla, úžasně všestranná a elegantní. Což bohužel značně přispělo ke zřetelnému pomatení mnoha lidí, občas s velice nepříjemnými snahami o komunistické znárodnění, včetně opravdu nepříjemných a nebezpečných útoků černou magií. Takže už jsem jí radši prodal, i když hodně pod cenou. Spolehlivě mne provázela cestou, i značnou necestou, celých 7 let. Během kterých absolvovala více než 100 tisíc kilometrů po celé bývalé Československé republice, od Aše až po Užgorod, bez výraznějšího technického problému. Rozhodujícím důvodem prodeje pak byla dlouhodobá nezaměstananost, a nutnost zaplatit daně a jiné nevyhnutelné výdaje typu alimenty (přeplatek na daních mi sice později vrátili, ale stejně to byla nutnost vyvolaná dopisem z České pojišťovny na téma životní pojistky, kterou jsem jim zrušil, což je stálo klienta a přízeň). Vozidlu jsem občas říkal "su-vé, cr-vé", a celkově bylo něco na způsob automobilu v knížce "Pan Auťák a Pražské tajemství", jen škoda, že neplavalo. Ale brodil jsem mnohokrát, dokonce i v tekutých píscích v Tatrách, a hodně hluboko v Komárně. Zajímavým důsledkem vlastnictví tohoto vozidla byl přechod muzea K-S 5 "U potoka" z dobrovolného vstupného na běžné vstupenky. Protože se špatně vysvětlovalo, že jsme chudí (což tehdy klub opravdu byl), a že pokladna je klubová, a auto soukromé (i když bylo relativně levné, a odůvodněné). Ale asi to nebyl jediný důvod, a vstupenky jsou celkově spravedlivější. Jinak u tohoto auta jsem měl báječný pocit, že mám konečně něco, co jsem si přál, a že mám vozidlo, u kterého je všechno v pořádku. Takže jsem klidně mohl jít na technickou kontrolu i náhodně bez přípravy, a bez problémů prošlo. (A pokud si z něj někdo dělal zlodějské klony, tak kradl zasloužený pocit dlouhodobě a těžce odpracovaného vítězství. Šetřil jsem na něj několik let z manažerského platu, a zas tak levné nebylo.)
   Předtím jsem vlastnil tmavě zelenou Škodu Forman s odstínem do modra, přezdívanou "Stoupa" (viz dětský kreslený seriál Gumoví medvídci, což bylo to odvozeno dle barvy - ale inspirací pro knížete Ignora byl téměř jistě Erik Schmidt, a jeho parta). Předtím jsem vlastnil vozidlo LADA/VAZ 2107 v nepraktické bílé barvě, nazývané lidově "ruský mercedes". Což bylo před rokem 1989 asi nejlepší běžné auto, dostupné v ČSSR, ale ke mně již doputovalo značně ojeté, a mnohem později. Bylo jediným věnem mé manželky při svatbě, protože mi jej její rodiče prodali "jen za 40 tisíc".
   V letech 2012-14 jsem byl téměř dva roky (nesouvisle) zcela bez vozidla, poprvé od získání řidičáku v roce 1990. Což bylo následkem divné nezaměstnanosti ve stylu padesátých let, která pokračuje v různých podobách nezaviněně prakticky doteď, pokud počítám i nápadně nepřiměřené pozice a nestabilní poměry.

Původně rodinný červený Wartburg 353W. Vedle stojí kompletní sestava hudebního tělesa Zátoka. (fotil asi nějaký odchycený mladý Šanda) Maminčin žlutý Wartburg 353W, oproti předchozímu měl jinou masku, náporový chladič a byl celkově hezčí. Ale jezdil hůř než předchozí. Osoba na vleku nejsem já. Bílá LADA/VAZ 2107. Lepší fotku momentálně nemám kvůli rozvodu. Někde u Lukova v rámci výpravy podél jižní hranice. Medianský stříbrný Ford Escort v maríně v Chorvatsku. Rodinná zelená Škoda Forman. Za oknem ještě mrňavý syn. Honda CR-V na rodiném snímku. Aneb s rodinou rostlo i auto. Bývalá manželka Eva Nerglová/Tocauerová přibližně od této chvíle při výletu na "bránu do pekel" na hradě Houska působila už pouze nejzávažnější škody.


   Vlastní vozidla ve Velké Británii

Po nějaké době v Anglii už bylo nad lidské možnosti chodit do práce hodinu pěšky, pak 8 hodin stát a běhat, a pak jít zase hodinu nazpátek. Vyřešilo to kolo, které se relativně osvědčilo, přestože jsem na něm předtím neseděl asi 20 let. Ale rychle jsem si vzpomenul, a určitě bych obstál i v soutěži elegance. :o) A přestože mne později nechali podepsat papír, že v Anglii neprší, tak nezbytným doplňkem se stala žlutá nepromokavá bunda, která se mi maximálně osvědčita i pro jiné účely. Suzuki Swift ročník 2003, první vlastní vozidlo ve Velké Británii. Peugeot 206, u kterého uznávám výbornou stabilitu v zatáčkách a docela hezký tvar. Ale rélně zaplacená cena byla skoro 2x vyšší a zcela nepřiměřená kvalitě. Ale málo místa pro nohy

   První vlastní vozidlo ve Velké Británii bylo Suzuki Swift ročník 2003, mělo pravostranné řízení, takže všechny důležité ovládací prvky na "nesprávné" straně (když jsem se s ním snažil poprvé rozjet při zkušební jízdě, tak se mne prodavač po chvilce zeptal, jestli vůbec umím řídit). Jinak tachometr mělo jen do 130, protože byl v mílích.
   Opravdu už mne bolely nohy, jízdní kolo odešlo do věčných lovišť, z věčných dešťů jsem byl nastydlý, a bez auta bych neudržel tehdejší náročnou práci v Commodor Kitchen (a kamarádovi z výletů navíc ukradli auto - a pak ještě motorku). To mé bylo obstarožní, poněkud otlučené, a zpočátku hodně žralo. Ale dojel jsem s ním až na ostrov Guernsey, na konec Cornwallu, a na závěr dokonce až na špičku Skotska k ostrovům Orkneye (fotka je z cesty přes Highlands). Takže ve výsledku se fakt osvědčilo, a po vyladění jezdilo za skvělých 3,5 litru na 100 km (jednu nádrž dokonce za 2,9, při rovnoměrné noční jízdě po dálnici). Možná by byla vítaná trochu větší stabilita v zatáčkách, ale velký problém to nebyl. Čtyřmístné provedení bylo trochu nezvyklé, ale v jedné osobě to nevadilo, a pro městský provoz a parkování to bylo dokonce významnou výhodou (místa pro nohy bylo více než dost). Barvu mělo přibližně jak meč "žihadlo" z Pána prstenů v přítomnosti skřetů, kteří ale bohužel zase vyhráli, a vozidlo skončilo divnou poruchou chlazení a motoru 16.11.2015, a na nepřijatelné ceně za opravu. :o/ Tradičně symbolickou zajímavostí je, že večer předtím jsem si dovolil napsat na internet vtípek na adresu britské vnitřní bezpečnostní služby MI5, pak mne pronásledoval divný kamion v rychlém pruhu dálnice (pocit Mojmír Špak) a porucha se objevila náhle a přesně poté, co jsem projel kolem černého auta u krajnice s otevřeným motorem, a pak už jsem dojel jen dolů pod kopec. Téměř jistě černá magie, a podobných zážitků mám více. Určitě to mělo vliv na ztrátu práce v Parcel Force (což maximálně přispělo ke ztrátě zaměstnání v Parcel Force, protože jízdy vlakem znamenaly méně odpočinku, více  prostoru pro problematické osoby, provokatéry, a jiné teroristy, a následně pro vznik konfliktních situací, a navíc více nastydnutí při čekání na nádraží atd.).
   Následoval Peugeot 206 rok 2002, další auto koupené narychlo, pod tlakem, a v nouzi. Při započtení škod na předchozím byla cena prakticky dvojnásobná, než byla na ceduli (Libry), a vydělával jsem na to měsíc, kdy čekalo v bazaru (což taky maximálně přispělo ke ztrátě zaměstnání v Parcel Force). Jinak špatně zakitovaná kapota stačila popraskat, ještě než jsem stihl doplatit celou cenu, a závad se brzy ukázalo mnohem více, přestože prý bylo nejlepší v nabídce. Jinak jak to vypadá, zase na úvod žrala za dva, což určitě není náhoda, a podobné přenášení potíží jsem už zažil mnohokrát. Už při placení zálohy kolem provokovala pekelná mafie a s prakticky stejným autem ihned provokativně a hlučně odjel dvojník MUDr. Jiřího Švarce (který se prý umí zjevovat v realitě dle libosti, jak kdyby to pro něj byly jen nějaké kulisy - takhle ale dle mého názoru lékař určitě nevypadá, tomuhle se vždycky říkalo ďábel, a mimochodem jednoho jeho dvojníka mám i v práci, a pocházejí od něj nejzákeřnější svinstva). Je dost možné, že tím vznikla i viditelná poškození, např. na dveřích, protože pochybuji, že bych si jich při vybírání nevšiml. Jinak když jsem nečekaně přijel z velké dálky do servisu, tak přijel ještě jeden skoro stejný s poznávací značkou TT, a kromě toho černý Swift, ze kterého bolela hlava, a jehož majitel se mne snažil vypudit (typově Michal Jordan). Určitě stojí za zmínku i podobná zajímavost s předchozím vozidlem. Když jsem absolvoval nějakou výpravu, kterou bylo těžké napodobit, typu vložené cesty lodí, letadlem, nebo velké vzdálenosti, tak spotřeba vždy klesla skokově asi o třetinu, a trvale. Dle mého názoru to potvrzuje existenci nějakého nadpřirozeného parazita fungujícího v zákrytu, přičemž jej dle mého názoru určtě někdo důležitý úmyslně kryje, a podporuje na můj úkor. Protože jinak by se určitě neudržel. Jinak motor v Peugeotu skončil podobně, po delším výletě a první cestě do práce se v něm objevilo něco, co připomíná průstřel, a prakticky jistě to vzniklo následkem útoku od pekelné mafie černou magií, z přesně načasovaně zjeveného černého teráňáku, snažícího se mi zamořit cestu, a zabít dobrého ducha z víkendu. Něco podobného zkusili i po druhém výletu do Walesu po výměně motoru. (Ale původní motor byl špatný už předtím, a auto jezdilo ztěžka, a dodatečně jsem asi zjistil příčinu ve špatném dávkování paliva do jednoho z válců. Dále se musel vyměnit kus výfuku, přepínač blinkrů (a pomohlo to asi jen na týden), a klíček je asi nejošklivější, jaký jsem kdy viděl (vykradená tlačítka, a navíc byl jediný). Divný hever neměl pasující kliku, a klíč na kola jsem vůbec nenašel (jedno kolo mělo navíc jiný šroub, takže by stejně nešlo sundat). Kromě toho ihned popraskala špatně vytmelená kapota, která navíc nejde dovřít, a někdy ani otevřít, a odloupla se boční lišta, vypadává sluneční clona u řidiče, volant je ošklivý ošoupaný, a ze začátku hodně lepil, tyč řízení je divná, a sedačky děravé, a kvůli MOT jsem musel vyměnit jedno kolo (a pak ještě jedno kvůli vibracím), a při maximálním zatočení něco divně jektá. Kromě toho řeším už potřetí nějaké nesvítící světlo. a celkově je to další auto koupené narychlo pod tlakem, a v nouzi ve Velké Británii, konkrétně v Autocentrum Advanced Service Centre Ltd v Grays (Terry Reynolds, a Nicky Carrington). Což jsou další zloději ještě drzejší, než jsem čekal, ještě jsem s nimi neskončil (telefon 0044 1375 384883, e-mail: contact@advancedservicecentre.co.uk ). Přestože si nechali zaplatit sešrotování předchozího Swiftu a jeho částečnou nedokončenou opravu, a pak jsem je našel u nich vystavené opravené na prodej za 499 Liber. Ale opravit zjevné závady na tom "novém" coby reklamaci už 2x odmítli, přestože téměř odzačátku svítila konkrolka poruchy motoru, a přestože mne nechali zaplatit 950 Liber místo ceny 750 Liber uvedené za oknem, a ještě se tvářili jaké mi dělají dobro (a přestože jsem zaplatil vlastně 1450 Liber včetně hodnoty předchozího Swiftu, který pro sebe opravili asi tak za 20 Liber), což je ve Velké Británii naprosto typické. Kromě toho motor nevydržel první delší výpravu, a po návratu cestou do práce skončil po útoku od pekelného černého terénního auta s děravým blokem, a výměna za málo používaný a skoro nový mne stála u dobrých lidí necelých 300 Liber (poté jsem ještě do paliva přidal čistič usazenin, nechal vyměnit zapalovací svíčky, a nechal vyměnit všechny tři filtry - vzduchový, palivový a olejový, přestože olej byl nový). Výsledek bylo okamžité snížení spotřeby na 5 litrů na 100 km, ale jen jednu nádrž! Poté asi zase auto někdo černou magií ukradl, takže sice jezdí mnohem lépe než s předchozím motorem (pak jsem ještě vyměnil rozdělovač a vstřikování), ale spotřeba je zase trvale dvojnábná 8-9 litrů na 100 km, takže asi někdo někde jezdí bez tankování. Podobná auta teď běžně vídám (a fotím) v ceně kolem 250 Liber, a asi v lepším stavu. Ještě bych rád zdůraznil, že celý problém vznikl tím, že si stanovili nápadně nesmyslnou přemrštěnou cenu za opravu, která dle mých informací mohla být levná (asi 1000 Liber za zapájení díry v chladiči, a výměnu těsnění pod hlavou u malého tříválce, které prý stojí asi 10 Liber). (Takže kdyby si Advanced chtělo zkusit zachránit pověst, tak ho ode mne může koupit za stejně výhodnou (původní) cenu 950 Liber, a ještě na tom vydělají lepší motor a nějaké drobnosti typu lepší výfuk, dvě kola atd., a ještě bych jim zpětně odsouhlasil prodej svého Swiftu, co před svědkem slíbili sešrotovat.).

   Vozidla rodičů, kterými to celé začalo
   Prvním předchůdcem výše uvedených vozidel a prvním skoro vlastním vozidlem byl vínově červený Wartburg 353W (v překladu "strážní hrad"), původně patřící rodičům a přezdívaný "Varťas". V té době jedno z prvních aut s předním náhonem, nad kterým mnoho lidí s nedůvěrou ohrnovalo nos. Navíc v té době již určený na odpis, a používaný jen ojediněle na krátké cesty. Vozidlo jsem rozebral, nechal vyvařit, částečně vylaminoval, poskládal znovu dohromady, vykitoval a nastříkal na červenooranžovo, což byla nejlevnější podobná barva. Generálka v garáži trvala asi rok, za nevěřícných pohledů a rozmlouvání od celé vesnice. Typická slova byla "kdybys šel radši na nějakou brigádu, tak by sis vydělal na nějaké lepší". Nenechal jsem se odradit, a renovované vozidlo se poté stalo zdrojem spousty hezkých zážitků. Bylo nezvykle rychlé, prostorné a průchodivé. Vadilo pouze palivo pro atypický dvojtaktní motor, které se muselo míchat, a které při spalování vydávalo nevábný zápach. Navíc jsem musel neustále něco opravovat, což ale bylo u vozidel v té době úplně běžné, a čehož jsem se díky tomu zcela nabažil. Po praktickém rozpadnutí z důvodu stáří jsem pořídil novější Wartburg, téměř shodného typu, ale žlutý. Přičemž jsem jej koupil své matce, a byl závěrečnou splátkou za půjčení peněz na jachtu. Kanárkově žlutá barva se výborně osvědčila, protože byla výborně vidět i za šera a za mlhy, i bez zapnutých světlometů.
 
   Firemní vozidla
   Zatím poslední byl "Třaf" typu Škoda Fábia z ŘSD, nebyl špatný, ale nevydržel dlouho. Navíc k němu nebyl přes "manažerský" status k dispozici vůbec žádný benzín pro soukromé účely, ani potřebné peníze. Ale trend zmenšování se podařilo částečně obrátit. Protože předchozí už budilo trochu úsměv, a bylo hrozně prťavé, i když jinak docela pohledné, praktické a rychlé. Přesto jsem se ale nemohl zbavit dojmu, že se mi auto nějak scvrkává. (Zajímavý byl jednu dobu i jiný trend, a to posouvání pracovní doby: V MEDIANu jsem dělal od 9:00, v IC Software od 8:00, na ŘVC od 7:00 a v ČEZu zpočátku od 6:00. Takže jsem si říkal, co bude příště, a tipoval jsem hajného. Ale i tento pozoruhodný trend se podařilo zastavit, i když v lese bych byl možná úplně spokojený.) :o) Předchozí pracovní vozidlo byla u Strom Exportu bílá fábie kombi připomínající housenku, ale jinak také docela hezká. Hlavně byla téměř hned po nástupu, a tím si u mne hodně šplhli. U předchozího ČEZu asi tak 15 různých, ale jen pracovně. Z toho častěji pouze tmavě zelená neoznačená Felícia kombi, a poté modrá Fábia kombi s běžnými firemními symboly, která vypadala mnohem důstojněji (i když byla značně ojetá v obyčejné výbavě). Na ŘVC dva Opely Zafira, z toho jsem jedné říkal ukňouraná. V IC Software žádné a cesťáky za vlastní mi přes veškeré sliby dodnes nezaplatili.
   V době práce pro Median asi 5 různých, z toho častěji pouze stříbrný Ford Escort combi, po dobu necelých 7 let. V roce 1998 působil dojmem zjevení, přestože to byl výběhový typ v ceně Škody Felície. Ale měl obzvláště zdařilou barevnou kombinaci, a přinesl zvrat i v oblasti jízdních vlastností, především v zatáčkách. Procestoval jsem s ním velkou část České republiky, absolvoval mnoho pracovních cest na Slovensko, a v rámci dovolených mne spolehlivě dovezl 3x do Chorvatska, a jednou na britský ostrov Guernsey. Kde se jezdilo vlevo. Což byl ale problém jen v nečekaných situacích, kdy se člověk spontálně "uklízí" na nesprávnou stranu. S tímhle autem jsem najezdil asi nejvíce kilometrů, absolvovalo i většinu mých tehdejších bunkrologických výprav, a měl jsem je běžně zdaněné. K tomu jsem souběžně provozoval rodinnou bílou Ladu, poté zelený Forman, a ke konci Hondu CR-V. Což bylo první vozidlo, kterému jsem dával přednost před pracovním, přestože mělo na silnici nepatrně horší jízdní vlastnosti (z důvodu větší výšky podvozku a hmotnosti).

Čezohyb 0. Opel Astra turbodiesel. Nejlepší pracovní vozidlo, ale brzy jej zrušili při havárii. Snímek je pořízen na dně horní nádrže Dlouhé Stráně. (2007) Čezohyb 1. Škoda Felícia kombi. První vozidlo oddělení provozních analýz, původně stála nevyužitá v elekrárně Štěchovice. (2008) Čezohyb 2. Škoda Fábia kombi. Novější vozidlo oddělení provozních analýz. (asi 2010)

větší mezera, aby nedošlo k přenosu infekce?

Že by kosmická loď? Chybí jen zelení mužíčci a logo NASA na dveřích. :o) Stromohyb 1. Škoda Citigo scvrklá za úplňku. Cicohyb 1. Škoda Fábia aneb 3AF na ŘSD. (2013)

   Výletnická vozidla
   Zajímavou zkušeností byla výprava vypůjčeným mikrobusem Ford Tranzit do Francie v roce 2003, kde jsme navštívili celé vyloďovací pobřeží, a mnoho dalších zajímavostí. Přičemž jsem během této expedice řídil v rámci střídání přibližně třetinu trasy. Jinak jsem si cizí auta radši moc nepůjčoval, i když krátkodobých svezení bylo mnoho, v nejrůznějších typech vozidel. Největší byla Tatra 815, kterou jsem si opravdu chtěl vyzkoušet řídit. Ale bylo to jen na zkušebním polygonu v Kopřivnici, neboť na náklaďák nemám odpovídající kategorii řidičského průkazu. Ale mimo veřejné komunikace mohu řídit co chci, a v případě dumperu jsem měl navíc slíbený výcvikový kurz v režii zaměstnavatele. Zcela nečekaná zkušenost pak byly dva měsíce předvánočního doručování královské pošty v Londýně, a hrabství Kent, kdy jsem téměř každý den jezdil s jiným typem velké dodávky, a po všech možných typech komunikací a sídel.

Fordem Tranzit u Mont Saint Michel ve Francii. Parkoviště bývá za přílivu pod vodou. Což je skvělá atrakce a kuriozita. Praga V3S Tatra 815 na polygonu v Kopřivnici. Dumper ze staveniště jaderné elektrárny u Bristolu. Tahle fotka by tu správně být neměla, protože jsem tohle vozidlo ještě neřídil, ale měl jsem to slíbené coby zaměstnání. Sice by to nebyla práce odpovídající univerzitě a praxi, ale z reálných nabídek v Anglii to do té doby bylo zdaleka nejlepší a nejzajímavější. Překazilo to pouze velice nenormální počasí, z čehož opět podezřívám nečí nepřátelskou černou magii. Část vozového parku dodávek, se kterými jezdím celý den i po centru Londýna.

   Nevozidla
   Ještě jeden zajímavý dopravní prostředek pro úplost, i když to není vozidlo. Za kniplem letadel mám nalétané v úhrnu asi dvě hodiny, na pěti typech letadel: Zlín Z-142, (Let L-200 Morava, Let L-13 Blaník), Piper PA-28/180 Cherokee a Cessna 152. Kromě toho jsem měl možnost vyzkoušet si i akrobacii, ale jen coby cestující.

Zlín Z-142, tenhle byl z té akrobacie v Hradci Králové. "Můj" prvotní byl z Klatov a fotky jsou sežrané u bývalé manželky. Let L-13 Blaník v aerovleku. Let L-200 Morava v Jihlavě. Piper PA-28 v Příbrami. Cessna 152.

   Jednostopá vozidla
   Nikdy jsem neměl žádnou motorku, a asi pouze 2x jsem měl přiležitost vyzkoušet si na chvilku řízení v době mládí, ale jen na nějakých mrňavých typu Simson 50 ccm. S cyklistikou jsem už dávno skončil obdržením řidičáku na konci střední školy, a své nepoužívané kolo jsem poté daroval (dalšímu nevděčnému zmetkovi). Chvilkovou změnu názoru přinesla až nutnost dostat se nějak do práce v Anglii, která byla nezvladatelnou hodinu a čtvrt pěší chůze daleko. Což sice účel splnilo, ale jen částečně, protože často pršelo. Ale pro prázdné kapsy, a totálně nestabilní a nevěrohodnou situaci, na nic lepšího nebylo.
   Jinak jízda v terénu mne opravdu bavila i na kole, i když vytoužený cyklotrial jsem si z praktických důvodů nikdy nepořídil. Ale občas jsem si jej půjčoval, a mé pozdější britské kolo mu bylo trochu podobné.

Zkoušení v rámci výběru nového vozidla. Zde na veletrhu Canary Wharf London Motorexpo.

   Zvláštnost ve Velké Británii je něčí snaha mi neustále "krást" a ničit nabíječky mobilu v autě. Už 5 během dvou let, a často to vyvolalo výrazné potíže např. s GPS (kromě toho mi jednu GPS ukradli kompletně i s nabíječkou, a novinkou je ukradená USB nabíječka i s dvěma kabely v rámci opravy auta). Kromě toho mi asi "pro jistotu" zlikvidovali i osvědčenou nabíječku doma. Prý to dělají především "dáši Jiří" a Mojmír Špak černou magií, v soutěživé a chorobné obavě, že by to náhodou mohlo nějak znamenat mít "přítelkyni v autě v automatickém režimu", a zvýšit tak moji šanci na obnovení spokojenosti a normálního života. Ale často to vypadá i tak, že MUDr. Švarc umí nějak vylézat z paralelní reality, a ukrást funkčnost nabíječky jen tím, že jí člověk nechá vidět, a bez dozoru (i když tam nikdo není).

V Anglii je bez dopravního prostředku život těžký.

Kdybyste chtěli nějaký názor a nápady: Honda CR-V měla dočasné odpojování motoru coby automatickou ochranu proti přetočení, a bylo to skvělé. Něco podobného by mohlo být i coby ochrana proti přehřání a zničení těsnění pod hlavou, a upřímně řečeno nechápu, proč to tak ještě není. U Swittu byl nečekaně a vítaně bzučák při couvání, který by měl být povinně. A u některých dodávek byla skvělá couvací kamera v zadní části, kterou bych dal podobným neprůhledným vozidlům také povinně. A pořád přemýšlím o tom, proč nemají solární baterie ani hybridní elektromobily, běžně parkující většinu dne někde na dvoře, a které by bylo možné nějakou solární fólií polepit skoro celá.

Jinak už delší pobu sleduji, že jakmile se mi nějaký typ auta líbí, tak se v něm ihned vozí parazit, a nestydatě s ním na mne útočí, a provokuje.



Fotografování a design

   První fotografující vzory byli pravděpodobně vlastní otec a jeho kamarád z Itálie Oskar, který byl technicky výrazně lépe vybaven. Kromě toho fungoval na základní škole v Klučenicích fotokroužek pod velením učitele Hlinomaze, univerzálního všeuměla, provozujícího výuku ve stylu Igor Hnízdo z filmu "Obecná škola".
   Zde bylo možné získat první vlastní zkušenosti jak s fotografováním, tak s vyvoláváním. Dokonce si bylo možné vypůjčit fotoaparát Flexaret, se kterým vznikly první vlastnoručně pořízené fotografie. Tehdy ještě černobílé na film 6x6, který bylo možné koupit v tehdy ještě existujícím obchodním domě v Solenicích. Jedna z prvních vyfocených věcí byla rychloloď Delfín (což byl kluzákový parník, který jezdíval na Kamýcké nádrži a který už také neexistuje). Fotografování mne bavilo, takže mi rodiče koupili vlastní foťák Vilia, sovětské výroby, už na kinofilm. S ním jsem pak prožil konec základní školy a téměř celé gymnázium. Fotografování ale bylo dosti nákladné, takže výrazně nepravidelné. Což bylo možná škoda, protože mám občas dojem, že co není na fotkách, je téměř vždycky zapomenuto. Fotografie jsem příležitostně vlastnoručně vyvolával ve fotokomoře elektrárny Orlík v Solenicích na tzv. "osmičce", a jednou dokonce i v jiné fotokomoře na přehradě Orlík, o které většina lidí neměla ani tušení.
   K osmnáctým narozeninám jsem dostal nový foťák Zenit 11, na vlastní přání opět mechanický, abych nebyl závislý na bateriích. Symbolizoval období konce gymnázia a začátek vysoké školy. Používal jsem jej ale spíše sporadicky, i když byl nepochybně kvalitnější, než předchozí. Výraznější změnu v postoji k fotografování přinesl až malý automatický fotoaparát Olympus AF-10 Super, který mi přivezl strýc Oskar z Itálie. Sice už potřeboval k funkci baterie, ale fotil snadno, rychle a skvěle, tehdy už zásadně barevně. Měl i vytoužený blesk. Výhodou bylo kapesní provedení, ideální na různé výpravy, kterých bylo v té době mnoho. Výborně pasující zánovní pouzdro jsem našel plavat ve Vltavě pod Karlovým mostem. Tento foťák byl mým věrným průvodcem na cestách až do léta 2002.
   Tehdy už se výrazně začínaly prosazovat digitální fotoaparáty, omezující komplikace a náklady spojené s nutností nakupovat filmy a vyvolávat fotografie. Pracoval jsem tehdy v počítačové firmě, takže to bylo logické rozhodnutí. Na jaře 2002 jsem vyzkoušel tehdy supermoderní firemní digitální foťák, tuším Panasonic 1 MPx, při klientském setkání v Jeseníkách. A po docela dobré zkušenosti jsem se rozhodl pořídit si nějaký vlastní. Typ doporučil kolega z práce, který vlastnil tehdy vysoce kvalitní Olympus C-700 Ultrazoom, jehož cena byla nemalá (přesto si tentýž a následné nepatrně modernější verze následně koupilo ještě dalších 5 kolegů a jeden spřátelený bunkrolog). Rozlišení měl sice jen 2,1 megapixelu, ale bylo to postačující po celou dobu používání. Fotografie vypadaly dobře i na formátu A4, nebo na celé obrazovce monitoru, jen se nedaly příliš zvětšovat. Postupně jsem si k foťáku dokoupil velké množství příslušenství, především předsádky na snímky s ještě výkonnějším teleobjektivem (přestože už byl jeden zabudován), a na širokoúhlé fotografie (nyní jsou obě předsádky B 300 a B 28 i s nutným mezikusem 45,6/55 na prodej, stačí se ozvat, pasují na všechny foťáky řady C-700). Skvěle se osvědčil polarizační filtr, takže výsledné fotografie někteří jedinci mylně považovali za uměle dobarvené. Počítačové úpravy fotek používám jen vyjímečně, převážně pro odstranění vad, např. u dárků a prezentací (pootočení, zaostření, ztmavení/zesvětlení, výřezy atd., asi tak od roku 2014 občas barevné korekce, ale retuše jen vyjímečně).
   Od té doby znamená cestování neustálé řešení dobíjení baterií a dumání, kam s fotkami. Kterých jsou nepředstavitelná kvanta, takže je nutné je neustále promazávat. Z víkendu, na který by mi bylo dříve líto celého filmu s 36 snímky, dnes běžně vozím 500 fotek. Nečekané rozšíření fotografického vybavení přinesl ještě mobilní telefon, počínaje rokem 2007. Přičemž foťáky v mobilu jsem dlouho považoval za úplný nesmysl, už kvůli malé kvalitě. Ale je paradoxem, že tatáž fotka z mobilu vypadá občas lépe, než z mnohem kvalitnějšího foťáku, a pro neplánované nebo provizorní focení většinou vyhovuje dostatečně. V září 2008 mi při výpravě na Sněžku nějaký turista zničil "velký" foťák C-700, asi promáčknutím spouště při dělání fotografie, o kterou jsem jej důvěřivě požádal. Takže jsem byl většinu dovolené bez fotek (což asi bylo účelem pravděpodobně úmyslného útoku), a aparát už nebylo rentabilní opravovat. Proto jsem si musel koupit jiný, i když jsem to neměl v plánu, protože už tehdy jsem byl ve finanční krizi. Ale nově koupený fotoaparát stejné značky i kategorie příjemně překvapil parametry i cenou. Olympus SP-570 Ultrazoom umí bez úprav prakticky totéž, co předchozí C-700 po pracném nasazování předsádek. K tomu má skvělé rozlišení 10 megapixelů, dvojitý optický stabilizátor, vysokou světelnost, a další zajímavé vymoženosti. Nemilým překvapením byl ale chybějící závit na polarizační filtr, takže je nutné jej držet v ruce, což zdržuje a odrazuje. A ve výsledku to kazí fotky. Další nevýhodou je občas nečekaně výrazné vlnovkovité deformování okrajů předmětů, což je patrné především na rovných a pravoúhlých útvarech. Většinou ale fotí výborně, i když převážně širokoúhle (ještě jsem trochu doufal v dálkové ovládání, ale to už bych chtěl asi moc).

Vilia Zenit 11 Olympus AF-10 Super Olympus C-700 Ultrazoom Olympus SP-570 Ultrazoom  

   Nepovažuji se za profesionálního fotografa, ale přesto už mi publikovali větší množství fotografií v různých knihách a časopisech. Vzhledem k malé rentabilitě témat ale zatím většinou bezplatně, převážně jen za odpovídající výtisk, nebo za flašku. Mé fotografie můžete najít např. v knihách "Putování po československém opevnění", "Utajená obrana železné opony", "Od bodáku po tryskáče", "Československé 7,62 mm lehké kulomety", "Vltavská linie", "Opevnění z roku 1938 – Postavení Vltava", "Čs. opevnění z let 1935-38 na masivu Králického Sněžníku" a "K-S 5 "U potoka", aneb historie jednoho muzea". Kromě toho se objevily na některých dalších muzeálních propagačních materiálech typu pohlednice, a v některých článcích v českých military časopisech. Kromě toho mi vyšel snímek přehrady Dalešice v časopise "Inženýrská komora 2010" (a možná by byly i v knize "Přehrady", kdyby byla žádost o podklady formulována jinak). Několik fotek mi vyšlo i v časopisu "Letectví a kosmonautika", v katalogu LODĚ, a v časopisu YACHT, v již zmíněných článcích. Nějaké fotky byly asi použity i v propagačních materiálech společnosti ČEZ, v rámci sponzoringu Yacht Clubu Solenice (pro který jsem je na požádání fotil).

   Pokud byste chtěli nějaké fotografie koupit, tak mne můžete zkusit kontaktovat, ale pozor na podvodníky. Mnoha dalších fotografií je k vidění např. na facebooku Jiří Tocauer.

Pohraniční pohoří Krkonoše vyfocené z hlavního města Prahy ze vzdálenosti asi 100 km. Náhodně vynikající viditelnost, nejvyšší hora České republiky Sněžka je vidět napravo. Fotka je jen mírně přitmavená a nepatrně zaostřená. Jinak počasí vypadalo jak nějaká zcela nezvyklá bouře, a prý mohlo jít o nadpřirozený jaderný útok ze strany USA (kem jsem tuším ten den psal e-mail v rámci pracovních povinností ve firmě STROM). Podobný útok jsem zažil i na přístav Archangelsk, odkud byla do té doby cítit nečekaně příjemná a normální atmosféra, výrazně odlišná od té špatné v České republice. A později jsem něco podobného ještě zažil v případně Anglického přístavu Bristol. Měsíc, vyfocený na vzdálenost 384 000 km. Fotka je téměř bez úprav a bez ořezu, a podobné umím vyfotit i z ruky. Vesmír se mi vždy líbil a kdybych se tam někdy mohl podívat, tak určitě radši v nějakém hezkém kosmoplánu, než v nějaké konzervě. Na fotce chybí jen zelený mužíček s transparentem "Máme právo na soukromí!". :o) Od dětství se mám snahu kamarádit se zvířaty, a tohle je jedna z vzácných návštěv při kotvení s lodí. :o) Nebudete tomu věřit, ale fakt jí do sebe nacpala. Jednou jsem takhle dokonce viděl zmiji, jak požírá slepýše, a vypadalo to jak drát s bužírkou. :o) Babočka Admirál. Jezero Orlík. Při cestě jachtou do Písku mne chvilku doprovázela volavka, a ze předu vypadala, jak kdyby měla invazní pruhy. Při cestě zpátky se ke mně pak připojila na skoro stejném místě asi ta samá, a pak mne provázela dlouhou dobu. Dokonce létala vždy přede mnou skoro stejnou rychlostí a sedala si tam, kde čekala otočný bod při křižování proti větru (který většinou trefila). Možná mi to nebudete věřit, ale cítil jsem že je smutná, když jsem další rok už nepřijel.
.
Branná v Jeseníkách, jedna z nejhezčích krajinek, která se mi kdy podařila vyfotit (a úplně neplánovaně). Jinak kolem městečka vedla pevnostní linie těžkého i lehkého opevnění, a kopec v pozadí je Černava a Šerák, v zajímavém lyžařském středisku Ramzová.

   Kromě fotografování jsem měl v mládí i velké designerské ambice, a dokonce jsem v oboru uvažoval i o profesionální kariéře. Nakonec jsem se ale vydal jinou cestou, ale přesto bylo mnoho možností k seberealizaci. Kromě různých drobných záležitostí typu modernizace vzhledu svých lodí a malování různých plakátů brzy následovaly i placené práce. Pro začátek jsem navrhl a poté skutečně realizoval vývěsní štíty dvou prodejních stánků, na náměsti v Mníšku pod Brdy, a na návsi v Solenicích. Poté jsem v době svého působení v agentuře MEDIAN dlouhou dobu vytvářel veškeré grafiky pro potřebu reklamy. Např. vzhled firemního výstavního stánku na veletrhu Média v dnešním Kongresovém centru (včetně zajištění realizace), velkoplošné firemní inzeráty v časopisu Strategie, reklamní bannery na internetu (které byly k vidění i na nejznámějších serverech), a různé prezentace a reklamní letáky softwarových produktů. Kromě toho jsem navrhoval design tehdejších firemních www, kompletní vzhled vyvíjených programů, obálek manuálů, instalačních CD, podložek pod myš, reklamních propisovaček, hrnečků, triček, i pozvánek na klientská setkání. V pozdějším období už jsem v některých případech využíval i služeb specializovaných profesionálních grafiků, což se týkalo např. novějších reklamních letáků, stávajících firemních www.median.cz a startovních obrazovek programů MEDIA OFFICE. Výše uvedené osoby jsem úkoloval, usměrňoval a kontroloval, a bez mého vlivu by jejich produkty vypadaly úplně jinak. Kromě toho jsem napsal i několik článků, např. do časopisu ComputerWorld v roce 1998, nebo do slovenského prestižního marketingového a mediálního časopisu Stratégie v roce 2005. Velká část důležitých i regionálních médií ode mne dostala nabídku na články a reportáže, ale odpovědi nebyly prakticky žádné. Což opět potvrzuje nějakou nenormální blokádu.
   Docela hrdý jsem i na obálku výše zmíněné knihy "K-S 5 "U potoka", aneb historie jednoho muzea", kterou jsem vytvořil bezplatně.

Knížka K-S 5 "U potoka"

   Docela rád bych měl možnost fotit běžně a dle libosti i nahé hezké dospělé ženy (samozřejmě dobrovolně, a pokud možno zadarmo, ale příležitostí bylo zatím málo, a opravdu ideální skoro žádné).

Chtěli byste nějaké vidět, že jo? :o)

Abyste neřekli, tak alespoň tahle fotka z veletrhu Aquaterm 2012 v Praze. Uznávám, že jsem se mohl tvářit inteligentněji, a že si slečna mohla stoupnout rovněji, ale jinak musím říct, že dělat třeba šéfredaktora časopisu Hustler by mne asi opravdu bavilo. :o) Jinak erotika, a dokonce ani pornografie není v rozporu s dobrem. Je to jak u všech jiných oblastí života, záleží na tom proč, a jak se to dělá. Náhodné focení doma. :o) Ukízka fotografie, které mi slečny posílaly úplně běžně. :o) Jinak takhle můžou vypadat hezká malá prsa. :o) (fotka mne usilovně přemlouvala, abych jí sem dal. Jinak mne zkoušeli přemlouvat, abych sem dal vlastní, a né vždu to byly špatné nepřátelské rady (občas to mělo opravdu dobrého ducha). Ale na to mi stačí např. poslat hezkou sympatickou pornoherečku, a pokud možno na hezké příjemné místo. :o) (tohle je ještě něco na úrovni běžné reklamy nebo sochy, nechci nahrát pokrytcům a cenzuře)

Spoustu dalších pěkných fotek najdete ve fotoalbech na Facebooku Jiří Tocauer

Kromě toho bych rád napsal nějaké knížky. Nápadů je sposuta, ale není kde a kdy. Protože to vyžaduje opravdu pohodové a klidné tvůrčí prostředí, a spoustu času.
Určitě bych si troufl i na scénáře k filmům.



Ženské

   Jsem absolutní a nejčistší heterosexuál, a zajímají mne pouze ženy. A to ještě jen hezké a sympatické, a pokud možno příjemně inteligentní. Plnohodnotný sex jsem měl asi 1000x, na všechny možné způsoby, a vždy se ženou. Plnohodnotných sexuálních partnerek jsem měl asi 20, delších vztahů asi 5, nebo i víc, podle toho jak se to vezme. S většinou nějak kamarádím doteď, a všechny byly dospělé, a zcela v souladu se zákonem.

   Kdyby Vás to zajímalo, tak po nějakém počátečním výzkumu se sestřenicí Álou, ještě v době dětství (byla něco jak slečna z českého filmu Volání rodu), jsem byl dlouhou dobu převážně romantický platonik. Což bylo následkem naivní důvěry v příběhy z knih, ale i hrůzy z předčasného těhotenství, a možná se trochu projevil i náročný vkus, a malý výběr. Ale kromě toho jsem měl velice špatný příklad ve svém otci, který byl velice špatný manžel, a nebylo co od něj okoukat. Ale navíc jsem si zpětně jistý, že mi holky kradli asi i černou magií už tehdy, a že se ke mně spousta nadějných iniciativních kamarádek vůbec nedostala. Výsledkem toho byl kromě jiného neuvěřitelný mindrák z brýlí, které jsem považoval za důvod, kterých jsem se zbavil až v době gymnázia a tanečních, protože jsem zjistil, že bez nich vidím lépe, než spousta ostatních.
   První opravdovou milostnou partnerkou byla sportovně založená Mirka Horáková z Prahy Hostivař. Součást dvojice sympatických kamarádek, které jsme říkali Hopsandy, protože skákaly závodně do výšky. Bylo to v mých 18 letech, po roce známosti, a častého dopisování (vypadala asi jak Sarah Connor z filmu Terminátor 1). A do toho lesa šla se mnou dobrovolně, byla tam se mnou už předchozí večer, a moc dobře věděla, co se tam plánuje dělat.
   Opravdová trvalejší přítelkyně byla ale až později Marika Hornickelová z Příbrami, a byla to v té době opravdová krasavice. Chodila na totéž gymnázium, co před tím já. A k tomu byla bystrá a vtipná, takže jsem byl na ní maximálně hrdý. Chodil jsem s ní dva roky, přičemž ten první byl opravdu hezký, a do ničeho jsem jí nenutil.

Takhle nějak vypadala Mirka Horáková během dvou prázdnin naší známosti. :-) (podobné foto z internetu, žádnou pořádkou fotku nemám, a v Anglii vůbec žádnou) Takhle nějak vypada Marika Hornickelová během prvního roku našeho vztahu. (podobné foto z internetu, pořádnou fotku nemám)

   Na internetové seznamky jsem začal přecházet až po rozvodu, kvůli snažšímu hledání protějšku s podobnými potřebami a zájmy. Ale občasné oslnivé úspěchy asi někomu hodně vadily, až z toho někteří začali dělat opravdu závažné nepravosti (přesněji řečeno nejtěžší trestnou činnost, dokonce krytou státními úředníky, a Policíí České republiky ve službách nejhorších mafiánů, a prominentních snobů).
:o/ Jinak tomu nemusíte věřit, ale po celou dobu jsem hledal novou manželku pro založení nové rodiny, jen se mi nechtělo předčasně slibovat věrnost a vážný vztah, po předchozí děsivé zkušenosti.
   Ženské se mi líbí jen trvale štíhlé, radši vyšší postavy, typicky hezky ženské, a příjemně dospělé. Určitě bez brýlí, a nesnáším taktizující couvající "návnady", dělající opaky, u které je navíc povinné sbalit rychle a okamžitě než přijde nějaký protekční parazit, jinak už člověk nemá šanci. Ale oproti tomu se mi líbí iniciativní a normálně komunikující, vstřícné pohledné sympaťačky, které jsou trvale příjemně inteligentní. Optimálně ve věku 20-30 let, pokud možno šikovné a ochotné hospodyňky, spokojené např. i při čtrnáctidenním pobytu v přírodě. Které si ani neumí představit šikanu za nějakou odchylku od absolutní dokonalosti, a které nedávají šanci jiným v mé přítomnosti. Nehledám ani svojí kopii, ani nějaké zrcadlo, ale příjemný a užitečný doplněk, a společnici pro každodenní pohodu. :o)
   Stačí mi jedna dobrá, ale dokud není reálně k dispozici pro všechny běžné potřeby a činnosti, a dokud se necítím spokojeně, tak není důvod se nějak omezovat. Věrnost se mi bohužel příliš neosvědčila (přestože jsem býval dlouhodobě vzorný), a předčasná už vůbec ne. Jinak více žen najednou jsem ještě neměl možnost vyzkoušet. :o)

   Občas mne zkoušejí špinit na všechny možné způsoby, jak to mafie, špatní politici, a podobné skupiny dělaly vždycky. Takže pro jistotu:
   Na těchto stránkách je několik věcí, které lze považovat za kontraverzní, nebo tabu. Je to ale spíše nezdravým hodnotovým systémem, a pokřivenou pokryteckou morálkou populace. Přidám ještě jedno, a to sexuálního sebeuspokojování a sebeukájení (onanie). Dle mého názoru je to v soukromí zcela normální forma náhradního, nouzového, nebo doplňkového sexu u mužů i u žen, a pokud je mi známo, tak podobně to vidí i zákony normálních a zdravých demokratických zemí (protože tím nikomu nevzniká žádná reálná škoda, jenže se ale o tom běžně nemluví, i přes existenci časopisů a politických stran typu NEI (report, kde se tuším na tohle téma psaly po pádu komunizmu velice rozumné články), a i proto to maximálně útočné a nebezpečné svině typu zločinecká čarodějnice Vernerová odmítají uznat, a maximálně zneužívají v kombinaci s nestydatým šmírováním coby záminku k neuvěřitelnému teroru a okrádání). Pro koho si myslíte, že se tisknou všechny ty erotické a porno časopisy, točí videofilmy, a proč mají www porno stránky největší návštěvnosti? Určitě je to mnohem lepší, než jít někde nějakou ženskou znásilnit, nebo bezpečnější, než riskovat nějakou prostitutku. (Případné trapné kecy, že si mám tedy najít holku, jsou zase jen drzé provokace od čarující, a státem kryté a podporované mafie, která mi je kradla, mrzačila, a krade doteď). Jinak právě postoj k téhle záležitosti umožňuje celkem spolehlivé třídění normálních a běžných tolerantních lidí, a nenormálních nepřátel (nejen mých, ale i celého moderního demokratického systému, a jakékoli opravdové svobody). Jinak nyní často vnímám další křivé obviňování, že problém byl v tomhle (prý např. i vláda pana Nečase to použila coby záminku, aby nemusela jednat, ale né prý proto, že si to samozřejmě tak jako ostatní dělám také, ale protože to prý zrovna bylo příliš často - osobně si myslím, že slovo neoprávněná diskriminace nemůže najít výstižnější příklad, a od lidí kteří systematicky posilovali homosexuály a zkoušeli prosadit snížení věkové hranice pro sex na 14+ bych podobné urážky na téma úchyláctví považoval za obzvláště závažné). Skutečný důvod to určitě nebyl, a vůbec nikoho nenapadlo něco podobného byť i jen zmínit v oficiální komunikaci byť i jen v rozhovoru. Přestože je to úplně běžné a dovolené. Ale nyní zločinci zoufale hledají nějaké záminky, kterými by mohli zpětně zdůvodnit své kriminální činy. Nebyly ani vůbec žádné holčičky, ani nic podobně odsouzeníhodného, typu úchylného nevítaného exhibicionismu. A protože v Anglii jsem bez ženské už asi tři roky, celkově bez významnější přítelkyně asi 6 let, tak až to zase bude doopravdy, tak asi budu muset hlásit "toto není cvičení!". Ale abyste pochopili, že to není žádná závislost, tak první rok v Anglii nebylo prakticky nic.
   Ale nepřátelé, většinou různí zaostalí, nevyzrálí a podjatí, mne často nenávistně provokují, zda bych to
např. šel dělat do televize atd. Takže abych jim zase připoměl, jak vypadá moderní právní země. Samozřejmě bych mohl, a dokonce by to mohlo být mé povolání, a tuším že jediné omezení je vysílání po 22 hodině večerní. Ale v tuhle chvíli bych na to přistoupil jen coby na doplněk k něčemu plnohodnotnému s nějakou opravdu atraktivní ženou. A mé opravdové přání to určitě není, a všimněte si čemu jsem věnoval opravdové úsilí. Jinak se velice těším, až důležitým dospělým osobám skončí puberta.

Příspěvek k tématu lidské sexuality. Britská kulturní památka Cerne GIant. Volně přístupná, a široce propagovaná.

   Oblíbená záminka je rovněž i moje občasná "aktuální záliba"v návštěvách www stránek na BSDM téma (ale zajímají mne jen kvalitní umělecké, zcela dobrovolné a neškodné, které se příliš neliší od herectví, gymnastiky, artistiky, kaskadérství, sportu atd. - a co se týče drsnějších věcí např. v historických filmech, i tam herečky vždy odcházejí zdravé a spokojené, a navíc s výplatou a prestiží). Reálně jsem osobně nějaké svazování zažil asi 20x, a vždy to bylo soukromě, naprosto dobrovolně, a bez jakýchkoli škod, jen v rámci pestrosti a oboustraně vítané zábavy. A dle mého názoru je to normální dospělá činnost, do které by vám nikomu nic být nemělo. Osobně si myslím, že lidé co napáchali nejen mně neuvěřitelné a naprosto nepřiměřené škody jen z nějaké závisti, povrchní znalosti, předsudků, a jiných zločineckých důvodů, jsou mnohem více úchylové a duševně nemocní. Nesmyslné zákazy, omezování a nucení lidí ke svému stylu života bylo vždy symbolem nezdravé a upadající společnosti. Počínaje revolucí v roce 1989 bývalo rozhodující maximálně důležité pravidlo, že co není zakázané, je dovolené, a zákazů musí být jen nezbytné minimum (a jakékoli omezení a regulace musí být dokonale zargumentované, a podložené nezvratnými důkazy). BSDM se běžně prodává v časopisech v novinových stáncích, na videokazetách a DVD, a běžně je k dispozici na internetu (i když najít tam to dobré je ještě těžší, než u normální pornografie - ale všimněte si, např. kolik běžných knih se nedá číst). Podobné netolerantní šmírující a invazivní rozkazovací, vynucovací a a šikanující typy jsem vždycky nenáviděl, a revoluce v Československu v roce 1989 byla určena právě proti nim. Kdo nepozná rozdíl mezi neškodnou zábavou a reálným násilím je blázen, a nemá základní rozpoznávací schopnosti (což je typické např. u Evy Nerglové, a asi i u Dagmar Pištorové). Je to jak rozdíl paintbollu a reálné války. Takže důrazně žádám prasata ze CIA a podobných nechutných zhovadilých institucí, aby mi přestaly posílat fotky umučených a rozřezaných mrtvých žen, malých nahých holčiček, homosexuálů, a jiný výplody jejich chorých mozků, které si ještě nechávají platit ze státních rozpočtů trapně zadlužených zemí (a navíc si to nejspíš často ještě objednávají oni sami, a navíc v konfliktech, které sami vyvolali z nejubožejších pohnutek). Jděte radši pronásledovat opravdové zločince, kteří k tomu ženy nutí násilím, ať už fyzicky, poškozením mentality např. zneužitím drog nebo nouze, a kteří je opravdu týrají a poškozují. A mně přestaňte krást z normáního života poctivě a normálně získané kamarádky, jejich fyzickou blízkost a náklonnost, a jejich komunikaci. Od běžných lidí se nijak výrazněji neliším. BSDM pro mne není nijak důležité, ale jde o princip. A nebyl to ani žádný oficiální důvod, dokonce i dle mafiánského nepřátelského posudku žádnou úchyku nemám. Ale znám lidi, kteří by to rádi dělali doopravy včetně opravdové řezničiny, např. Mojmír Špak, Erik Schmidt, nebo Radek Hovorka a Mgr. Michal Jordan.
   Jinak když se podíváte na podobné stránky důkladněji, tak si uvědomíte, že tam někdo úmyslně přimíchává věci, které vůbec nemají erotickou souvislost. Různé fotografie z databází trestných činů, z válečné dokumentaristiky, a z lékařských příruček atd. S dobrými duchy jsme se shodli, že to je vlastně jen terorizmus s cílem něco zamořit a zkazit. Téměř jistě z dílen chorých mozků FBI, CIA, a mafiánských úřadů USA obecně. Prý jsou to nějaké návnady, a prý snad dokonce na moji radu, aby si nějak zdůvodnili existenci podobných stránek pro svojí potřebu. Osobně si myslím, že stát nesmí být nikdy zločinec, a struktura těchto stránek přesně ukazuje, kdo jsou doopravdy aktuální vládnoucí lidé v USA.

   A pro úplnost ještě postoj k nahotě, i když ho znají asi všichni, co mne lépe znají. Vidět hezkou dospělou nahou ženu považuji za skvělý zážitek. Obzvláště u sebe doma, nebo někde v soukromí. Sebe ukazovat zas tolik nepotřebuji, a jiné nahé osoby mne nezajímají. Muži v pornografii jsou jen nutné zlo, a dobří rešiséři to vědí, a skoro je neukazují, a naopak maximálně ukazují, a umožňují vychutnávat celkovou krásu žen.
   Další podobné téma je sexuální komunikace s kamarádkami, které bylo po rozvodu docela hodně dokud mi fungoval telefon a e-mail, včetně výměny fotografií atd. Dospělí lidé v normální zemi to normálně můžou, a naslepo jsem nikomu nic neposílal, alespoň si to myslím. Přesto je možné, že někde něco koluje, ale od běžných podobných věcí všude na internetu se to zas tolik neliší. Posílali jsme si lecos, a prakticky vždy to bylo symetrické plnění přání za přání, a defakto to byla další forma náhradního sexu, ale mnohem cennější a osobnější. A navíc většinou defakto milostná předehra, protože často následovalo osobní setkání. A v rámci hledání cest, a setřásání pronásledujících parazitů, jsem dal dokonce do erotické seznamky na www.zakulisi.cz asi na týden své nahé fotografie, ale když jsem koukl na sestavu návštěv, tak jsem to okamžitě smazal. Protože to byli většinou zcela nevítaní muži, přestože tam bylo jasně napsané a nastavené, že hledám ženu. Není to žádný trik, a opravdu sháním jenom hezké a příjemné slečny nejlépe 20-30 let, a téměř jistě by mi dlouhodobě stačila i jedna opravdu dobrá (i když absolutní věrnost se mi příliš neosvědčila). A chvilkové toužení po grupen sexu bylo jen následkem znuděného manželství, a touhy poznat nějak "bezpečně" další atraktivní ženy, a asi i tehdy velkého množství přátel (ale nikdy jsem nikde nikomu neřekl ani slovo). Teď by mohlo maximálně zajímat např. jen několik fakt pěkných žen. :o) (pokud možno na bezpečném příjemném místě a bez časového omezení)

   www.lide.cz/dobrodruzny, asi už bývalý osobní profil na seznamovacím serveru Lidé. Bývaly tam různé hezké fotky, převážně z vlastní produkce, a aktuální kontaktní informace. V době nepříjemné nefunkční domácnosti byl vznik vzpourou proti rodinným poměrům, proto krycí název "dobrodruzny".
   Účet na podobně zaměřeném Facebooku jsem měl zpočátku jen chvilku, protože jsem na něm zažil podivnou ztrátu pracně vyplněných dat, a maximálně podezřelý zákaz zobrazovat jméno a příjmení, což vypadalo na něčí úmysl ve snaze falšovat. Kromě toho mám o příjemné a užitečné www dosti jiné představy. Bohužel ale nastalo výrazné zhoršení i na www.lide.cz, obzvláště po roce 2007, kdy zmizení mého jména a příjmení naznačovalo, že už provozovatel začal otevřeně spolupracovat s mafií, pravděpodobně z ČEZu. Dokonce se objevil "konkurenční" profil s mými fotografiemi (portréty), ale dotyčná osoba byla nižší postavy, cyklista, a snad někde od Znojma, což už byla asi snaha tehdejšího nejhoršího parazita odtajnit své záměry (říkal si Libor Hodný). Poslal jsem mu ostré varování a pak jsem jej došel nahlásit na kriminální policii Příbram. Nadepsali to jen "objasnění", a tvářili se, že to není nic škodlivého, což jsem od policistů té doby zažil vícekrát. Ale když jsem se kriminalisty zeptal, jestli by mu bylo jedno, kdyby na jeho rande s jeho holkou chodil někdo jiný, tak se zarazil.
   Dodatek: 31.3.2014 se bez varování objevila nová verze www.lide.cz , která dokazuje, že provozovatele také zcela ovládli nějací cvoci. Protože zmizelo všechno zbývající osvědčené a užitečné, vše co bylo pracně vyplněné a uspořádané (a asi u všech uživatelů), a to co se tam nově objevilo, je prakticky všechno špatně. Z mých připomínek je po 7 letech zapracovaná jediná, ale tradičně tak, aby to k ničemu nebylo (aby na uvítací stránce byly jen mladé ženy).
   Navíc přestaly fungovat osvědčené adresy profilů, které už v nějaké použitelné podobě asi vůbec neexistují, takže odkaz v úvodu už následkem dalšího útoku zločinců pravděpodobně fungovat nebude. Osobně si myslím, že v této zvrácené podobě nemají www.lide.cz šanci na přežití, a že jejich jediná naděje by bylo rychlé uvedení stránek do původního stavu. A k tomu by se měli všem uživatelům hluboce omluvit za další neuvěřitelný projev zhovadilosti a neúcty. Ale to asi neudělají, protože kromě jiného téměř jistě zametají stopy po nepředstavitelných zločinech, na kterých se překvapivě aktivně podíleli. Zmizení fungujících stránek mi jedno není, protože přes celkově rozporuplné zážitky jsem tam poznal několik velice dobrých kamarádek.

Miss Žatec Mgr. Alice Svobodová, asi nejnadějnější ženská, jakou jsem kdy měl Tahle fotka vznikla na přání slečny Výhled z hory Bořeň. Bez zážitků tohohle typu bych jen těžko hledal sílu na zahájení víkendů se svými dětmi. Seznámení v létě po rozvodu, 2007. Miss Žatec na výletě na Orlíku

Původní vzhled profilu www.lide.cz/dobrodruzny, ještě než provozovatel zahájil sebedestruktivní úpravy a modernizace na objednávku mafie. Někdy v téhle době si jej začaly nenormálně přivlastňovat jiné osoby, což by jim ale v normálních podmínkách určitě neprošlo (po nástupu do ČEZ, nejpravděpodobnější zloději jsou Zdeněk Saturka, Adolf Šilhavý, Ladislav Vrtal, Erik Schmidt, Karek Kadrnoška, Mišta, Suk, Pešek, Králík, Milan Čedík, ale asi se pak přidala ještě spousta dalších podobných, když viděli beztrestnost pachatelů). Počet nepatřičných osob na mém rande, především při prvním osobním kontaktu, byl až neuvěřitelný. Na památku alespoň ukázka tehdejšího obsahu. Titulní strana z doby ukončení provozu. Osobní informace Fotogalerie (možná nutno zvětšit) Hodnocení od návštěvnic První portrét použitý na www.lide.cz/dobrodruzny nosil docela štěstí. A takhle jsem dopadl v Anglii, což navazuje na podobné blokování v České republice.

Opravdu hezký seznamovací vzkaz na www.lide.cz :o)

Petra Makešová z okolí Mělníka, kde se vlévá řeka Vltava do Labe. Další zajímavá kámoška a přítelkyně, zde na přehradě Slapy. U ředitelství Vodních elektráren ČEZ ve Štěchovicích. Na ubytovně ČEZ Vodní elektrárny ve Štěchovicích. Dobrých kuchařek a ochotných hospodyněk si obzvláště cením. :o)
Veterinářka MVDr. Ivana Virágová z Příbrami. Jinak co se týče Ivany, především v pozdější době nápadně připomínala černou díru, do které bylo možné vložit libovolné množství dobra a snahy, aniž by to přineslo jakýkoli příjemný pocit. Nebo Červivce z filmu pán Prstenů, a jestliže se říká, že "lepší něco než nic", tak v jejím případě znama jsme dospěl k názoru, že přináší jen "horší nic", a že je "lepší nic, než ona". Ale na téhle fotce jí to fakt sluší, a podnikat s ní bylo možné skoro všechno, např. i dlouhé svižné pochody, i když měla mnohem kratší nohy. Kromě toho je velice zajímavé, že bylo mnohem lepší a povahou bližší při komunikaci přes internet, než osobně, skoro jak nějaká jiná (ale nová). Tohle foto celkem vystihuje okolní atmosféru během našeho vztahu. Který trval tři roky, a určitě mohl skončit i fungujícím manželstvím. Ale v tomhle případě bych nejásal, nepříjemných zážitků bylo až příliš mnoho.

Vzhledem k situaci jsem si nakonec znovu založil profil na Facebooku, který je asi nejbližší náhražkou, i když jsem tam zatím žádnou dobrou a bezplatnou seznamku nenašel.
Během roku jsem tam získal 5000 přátel, převážně krásných žen z opravdu celého světa (přičemž to více neumožnuje, takže už jsem musel začít promazávat). Ale komunikaci mi nedoručují téměř žádnou. Kromě toho jsem si všiml, že některé typy kamarádek systematicky mizí, takže mi je asi zloději z USA také nenápadně mažou (např. Arabky). A nápadně rozdílný metr při přísnosti k obsahu fotografií a příspěvků, i rozdílnou rychlost reakce, je možné dokázat také, a asi i snadno. Kromě toho mi neustále posílají upozornění, že jsem překročil limit 1000 odeslaných žádostí o přátelství, ale tolik jich určitě v seznamu není ani vzdáleně (možná zas rozpor kvůli nějakému parazitovi, kterého někdo podporuje a kryje, a který požírá i vzkazy určené pro mne).
(navíc mne tam různí lidé přidávají do skupin, kam bych nikdy nevlezl, ale zatím to neumím vypnout, a už to ani nestíhám řešit)

Zahraniční seznamovací Zoosk považuji defakto za podvod, a za pouze další krmelec pro ďábla. K tomu ještě drze lže, že je zadarmo, a zásadně dělá jen to, co člověk nechce.
Sex Messenger se také zásadně neosvědčil.

(Pohyby.co.uk dopadly podobně, ale Ti jsou v tom nevinně, a jsou opravdu zadarmo.)

P.S.: Dokonce i e-mail Yahoo byl dlouho v kombinaci s naprosto běžným telefonem Samsung SIII Mini absolutně nepoužitelný, a ze tří verzí jejich mobilní aplikace, kterou používali souběžně v úvodu v roce 2014, nechali v provozu pouze tu úplně nejhorší typu Čedík, která nefunguje prakticky vůbec. Dle mého názoru je to zase na objednávku tradičně zločinecké orgianizace CIA, a ve prospěch nejhorších mafiánů, které asi i tímhle maximálně krmí a podporují (typické je především neuvěřitelné zdržování při otevírání a čtení, a znemožňování odesílání, přičemž reklamace opět vůbec nepomohly). Jenže měnit e-mailovou adresu není úplně jednoduché, a nějak jsem ztratil víru v existenci nějaké lepší alternativy, která by vydržela fungovat dobře alespoň chvíli (nakonec jsem našel asi po roce nějaké použitelné řešení, ale oficiální verze je trapně špatná)

   Ale ještě k tématu Facebook. Vytvoření nového profilu jsem věnoval docela hodně času, ale potvrdilo se, že je to nedůvěryhodná firma, kterou americké zpravodajské služby zneužívají k cílené manipulaci a teroru. A to nejen stylem, výběrem a filtrováním obsahu od jiných uživatelů, a kradením vzkazů (které ani při 5000 kamarádkách neprocházejí prakticky žádné), ale např. i vyhružkami smazání profilu (tradičně v rámci pekelné mafie), ze msty za velký počet hezkých kamarádek z celého světa. Které by takhle rádi snadno a rychle ukradli (čímž mi něco, co se chová jak Milan Čedík vyhrožoval týden předem), a znehodnotili tím i pracně vytvořená fotoalba. Také je nápadné, že např. v nabídce možných známých se vůbec neobjevují osoby z České republiky, jak kdyby je někdo systematicky mazal. A např. když jsem odpověděl na zajímavé pracovní inzeráty v České republice, tak mi ze msty a snahy sabotovat zablokovali facebookový profil na 24 hodin, pod nápadně trapnou a účelovou záminkou nevhodné fotografie. Což byl asi jejich agent ve Swanscombe nasazený do sousedního pokoje, kde mne ještě navíc nechali okrást, a nejspíš mi i znásilnil holku za použití černé magie, a ještě demonstrativně na mé narozeniny, na které byla pozvaná.

Jinak jsem reálně čtyři roky bez přítelkyně, i když to může vypadat neuvěřitelně, a nepochybuji, že v normálních podmínkách by se nějaká vítaná určitě našla i v téhle bídě.
Ale od podzimu 2011 mi bylo umožněno jediné plnohodnotné normální rande, a hodně to souvisí s blokovanými a přesměrovanými komunikacemi.

Celosvětově známá a úspěšná česká topmodelka Denisa Dvořáková. U téhle slečny jsem měl velký pocit, že se mi chystá nějak hezky ozvat. :o) V podobě velice příjemného a skromného ducha mi s ještě dalšími pomáhala přežít nejtěžší měsíce v TESCO v Anglii, a poté mne dlouho prakticky denně provázela v době Commodore Kitchen (tam mi dokonce slíbila, že si mne vezme za muže, ale následoval nenormální útok od okolí, a počínaje vánocemi 2014 odmlčení). Takže reálně se ke mně zase nedostalo prakticky nic, a viditelná byla pouze zásadní změna stylu jejího facebooku, když jsem se jí ozval. Ale nakonec se přesto vdala za dost divného člověka, se kterým se seznámila v okamžiku, když jsem se po ní začal poprvé shánět po svém odjezdu do Velké Británie. :o/ Tahle fotka je ale staršího data, ještě s mojí dcerou Viktorií, a mám z ní opravdovou radost. Ale splněné přání by byla samozřejmě jen bez mimina. Ale reálně jsme se ani pořádně neviděli, a ještě mi ani neposlala nějakou novější fotku, kterou bych sem mohl dát. Prý se bojí, aby nedopadla stejně jak Patrície Dvořáková, viz konec této stránky. Denisa Dvořáková
Pro zajímavost a lepší pochopení - co mohla udělat dobrého Denisa Dvořáková: Např. odpovědět na pozdravy přes Facebook, telefonát a jiná komunikace typu e-mail, kontakt na Linked In, přátelství na Facebooku, pohlednici, fotku, podepsanou fotku, časopis, pozvánku na přehlídku, přání k narozeninám/svátku/vánocům, setkáni, oficialní podpora, pomoc s normalnějším bydlením a lepší prací, vztah, manželství, petice atd. (ale byl z ní mnohem lepší a zdravější pocit nez z jiných, a cítil jsem, že mi fandí proti bývalé manželce, než se přidala k pekelné mafii). Ale nedostalo se ke mně nic, i když často byla cítit snaha, končící někde jinde, nebo náznaky nepřímé pomoci mnohem nižší hodnoty. A co se týče duševní podpory a pocitu hezké neviditelné přítomnosti, a lákavých telepatických slibů, kterým člověk často docela věřil, tak to mne samozřemě těšilo, a trochu mi to i lichotilo. Kromě toho po mém prvním kontaktu zmizela většina projevů přízně k Hromkovičovi z jejího facebooku, a na Google přibylo mnoho jejích fotografií (ale cítil jsem i podporu od celé její rodiny). Ale oproti reálným projevům přízně, kterými se člověk může normálně pochlubit, a na které člověk může být opravdu hrdý, a oproti osobní fyzické přítomnosti, je to téměř nic. Denisa se jevila nečekaně reálně, velice důstojně, moudře, a na stejní vlně, a zcela imunní proti zlu, a nedosažitelná pro gaunery. Ale dopadlo to jinak, a chtěl jsem tu vystaviti způsob jeho chlubení snubním prstenem z jejího oficiálního svatebního videa (typu fuck of). Ale už jsem nenašel ani její facebookový profil, a to, že skončila mezi pekelnými parazity, bylo asi kombinací krádeží a manipulacemi černou magií, blokovanými komunikacemi, a neopatrností vůči svodům dělat zdánlivě nekodné (a úplně nepotřebné) nepravosti. Typu některých zjevených aut kolem mne "coby projevu podpory", což z ní téměř jistě odebralo nějakou nadpřirozenou ochranu "svaté". Prý by tu chtěla nějakou hezčí fotku, a až mi pošle nějakou podepsanou s věnováním, tak jí sem určitě dám.

Tiffany Thompson, nezvykle sympatická a populární americká pornoherčka. Jinak někdy kolem roku 2005 jsem reálně uvažoval o tom, že bych mohl zkusit být pornoherec. :o) (ale určitě nemám dokonalou postavu) Spřátelila se se mnou 30.12.2014 ve 21.50 anglického času. Jinak jestli Vás zajímají rozměry, tak 15-16 cm, a 4,5/3,5 cm, ale prý to není dost. :o) Ale pokud to opravdu nutně potřebujete vidět, tak s nějakou hezkou štíhlou sympatickou podobného typu klidně. Ale muselo by to být v příjemném, bezpečném, a pohodovém prostředí, a nejlépe jen v přítomnosti žen. :o) Kaqusha Thaci, Miss Kosovo 2008. Tahle vyjímečná ženská mi nabídla přátelství sama od sebe. Angel Mary Locsin, populární filipínská herečka, modelka a producentka. Iris Mittenaere, Miss France pro rok 2016. Ale zanedlouho zmizela, asi dostala od někoho nějakou "dobrou radu". Asi měla být nezvyklý vánoční dárek. :o) Jinak když se u mne ve Facebooku objevila v přátelích, tak bylo cítit, jak se Angličani lekli, že do toho jdou Francouzi poctivě, a jestli vůbec mají něco podobného, co by mohli nabídnout. (spřátelila se se mnou 26.12.2015 v 8:37)
Ještě nějaké zajímavé známosti z Facebooku, ale bohužel mi většinou blokují vzkazy i tam. Ale i takhle díky.

Miss Universe Pia Alonzo Wurtzbach z Filipín. Už tam ale asi taky není, prý mají nějaké potéže se smlouvami se sponzory, že nesmějí riskovat kontraverzní vztahy. Ale na Filipíny bych se podíval opravdu rád, a tuhle slečnu bych rád poznal osobně. :o) (spřátelila se se mnou 3.5.2016 v 18:05, asi britského času)Opravdová zajímavost, titul Miss Universe předala Miss Philippines Pia Alonzo Miss France Iris Mitenaere, což bylo opravdu nečekané. A oběma docela fandím, ale mohla by být od nich alespoň nějaká komunikace. Když už se nedaří domluvit setkání, která jsem jim nabídl. :o) (převzato z internetu z Parade)

Jinak mi připadá, že se ženské v mé blízkosti často zbytečně přetlačují, což maximálně vyhovuje především těm, co se snaží, aby nebylo nikdy nic. Místo toho by se měly snažit, aby bylo alespoň něco plnohodnotného, a to pokud možno celou dobu. Už protože by byla větší pohoda atd. A kdyby přišlo opravdu důležité rozhodování, tak to bude samozřejmě především podle atraktivity (což je u mne především o povaze, vzhledu,
celkovém dojmu, a slučitelnosti zájmů), vítanosti (chování, pocitech, příjemných zážitcích, a reálných zásluhách), a perspektivy.

"Holek" bývaly
přibližně čtyři stejně početné typy. Ty co šly s "ďábly" běžně a rády, ty co se nechaly snadno přemluvit, ty ce se nechaly přemluvit jen vyjímečně a stěží, a ty co se nenechaly přemluvit nikdy. Což bývaly ty, co mne zajímaly nejvíce. A asi i proto jsou teď pro nenormálně podporované a zesílené pekelné mafiány prvořadým cílem, a ke mně se reálně nedostává nic. :o/

Jinak obvyklý scénář je, že najdu hezkou sympatickou slečnu na podobné pocitové vlně. Protože se často hodně snažím, a navíc často vypadá, že čekala právě na mne. Je se mnou úplně spokojená, a má ze seznámení, i z příležitosti na zajímavý vztah upřímnou radost. Když se mi ale snaží samozřejmě, normálně, a bez obav ozvat, tak jí to buďto někdo znemožňuje, nebo jí kdosi přesměrovává na jinou osobu (téměř jistě na nebezpečného čarujícího podvodníka). A ten jí buďto násilně přebírá, nebo jí např. toxickými rozhovory změní názory a povahu, občas i vzhled, jak nějakým duševním jedem. Často je to provázené i náhle vynořeným dalším člověkem (obvykle má např. lepší auto), který se o ní najednou začíná intenzivně zajímat, a většinou si soutěživě vynucuje dominanci i za cenu opravdovdových špinavostí, a kupodivu často včetně zřetelných spolupachatelů pekeného typu. Kteří mi např. znemožňují na ní mluvit např. pod výhružkou propuštění z práce atd, zařídí si to tak, aby na ní mohl mluvit jen on, a být pokud možno pořád poblíž (často z nějaké zdánlivě úplně neškodné a beznadějné figurky), ale z její strany je většinou malá snaha se tomu nějak bránit, až nápadně. Takže jí začne našeptávat, vyjmenovávat a maximálně zveličovat všechny mé nedostatky, ale sebe začne vykreslovat coby naprosto dokonalou osobu (i když jsou to často opravdové žalostné nuly, a bezohledná prasata), a obojí často formou násilného přeprogramovávání, které ale mívá bohužel téměř pokaždé stejný výsledek. Ve výsledku končí brzy u něj s roztaženýma nohama, jak kdyby byl náhlý spěch nějak životně důležitý (ale až po našem seznámení, do té doby byla volná, ale vztah se mnou si prý dlouze rozmýšlejí hlavně proto, že to by už bylo napořád, což je ale docela malá pravděpodobnost), a často si ještě od něj nechávají ihned udělat dítě. A ještě se pak tváří, že to tak vždycky chtěly. Ale je na nich vidět, jak zhlouply, a ztratily hezkou povahu, jiskru i atraktivitu (protože je pravděpodobně nějak obírá o dobré vlastnosti, a místo toho přimíchává sebe, a své lidi), a navíc se s ním poté často rozcházejí překvapené, jak se to dotyčnému vůbec mohlo povést. V češtině tomu říkáme, že mají "vyjebaný mozek", nebo že se "z nich staly slepice". A on se mi pak ještě posmívá, že jsem jeho přípravář, protože bez mého zájmu by se k nim nikdy nedostal. Ony už jsou ale poškozené natolik, že se nevracejí, a většinou už ani není o co stát (a pokud se snaží vrátit, tak on už je umí snadno znovu ovládnout). Vždy je to na můj úkor, a nikdy nemám možnost se svobodně rozhodnout, a většinou by si bez této formy nenormálního útoku vybraly mne, a bylo by to fajn. Na některých z těchto slečen mi opravdu velice záleželo, a na boha se za tohle hodně zlobím.

Docela rád bych někdy zažil tolik snah od sympatických žen, kolik jsem já vynaložil pro ně,
a úplně nejlíp bych se alespoň chvíli cítil coby "palácový polštářový mazlík" v naprostém bezpečí, pohodě, a bez většího vynákládaného úsilí. Ale úplně jak ve filmu "Dva nosáči a video"
na pláži to být nemusí, ale určitě bych uměl být např. specialista, poradce, projektant, nebo spisovatel.

Běžné věci typu "ráda bych Tě někam pozvala", "ráda bych s Tebou někam jela", nebo "ráda bych, aby jsi šel někam se mnou", už jsem nezažil dlouho.

Jinak jedna slečna se mne ptala, proč nemám přítelkyni. Je to souběhem nenormálních okolností. Za prvé mi prakticky nedoručují žádné telefonáty, e-maily, dopisy atd. Za druhé mne dlouhodobě drželi bez peněz a bez jistoty, a stále ještě mne drží v bydlení zcela nevhodném pro návštěvy (i když to by se při větším odhodlání slečny nějak vyřešilo). Za třetí, když už se nejaká vstřícná a vítaná slečna našla, tak na ní ihned zaútočili nadpřirození paraziti včetně použití černé magie, a většinou jí poškodili, nebo pošahali mozek a
násilně převzali, nebo jinak přesměrovali. Za čtvrté kolem mne mafie vytvářejí i jinak dlouhodobě nebezpečné prostředí, a často nepříjemné okolí, na čemž se ale bohužel zločinecky podílelo, a stále ještě podílí, mnoho různých státních institucí, a to z mafiánských a demagogických důvodů.

Od příjezdu do Anglie 31.7.2013 bylo jedno jediné pořádné rande 26.-27.2.2014 s Veronikou Hlavovou ze Slovenska, což bylo celkově jediné opravdu dobré, a i nadále je to můj nejlepší zážitek ve Velké Británii, a že to nepokračovalo vztahem bylo asi kombinací útoku od parazitů včetně černé magie, a nedostatku peněz. Který mi úmyslně a douhodobě způsobovala mafie, a to rozmanitými metodami, včetně zneužití státních institucí z "dobrých důvodů". Kromě toho 2.11.2014 proběhlo seznamovací rande se slečnou Míšou v námořním muzeu v Londýně, ale to nenadchlo, asi i protože nadpřirození paraziti útočili celou cestu tam, a dál už z toho nebylo nic. Pro změnu na jaře 2015 měla přijet v rámci školního výletu na kamarádskou návštěvu PhDr. Patrície Dvořáková, kterou jsem blízce znal z dřívějška, ale náhle divně onemocněla. A to je asi tak všechno, co bylo opravdu reálné. (Ještě byly asi tři až čtyři slíbená ale odvolaná rande od zcela neznámých slečen, kam bych sice jel, ale na vztah to skoro jistě nebylo, a několik ojedinělých e-mailů a vzkazů např. na Facebooku, které se ale nedostaly ani za úvodní fázi. Kromě toho postrádám několik slíbených pohlednic a dopisů.) Zajímavou kapitolou jsou telepatické sliby od některých opravdu atraktivních kamarádek, které mne docela často provázejí v podobě dobrých duchů. Ale nesplnilo se z toho zatím prakticky nic, ale v reálné podobě by byly velice vítané: Lucie Petrusková (případně i s kamarádkou Monikou), Miss Universe Pia Alonzo Wurtzbach, Veronika Hlavová, světová top modelka Denisa Dvořáková, Miss France Iris Mittenaere, a nebo Ljuba, která ale slibovala reálně (a nesplnila). Ještě mi někteří trochu vyčítají, že jsem nenapsal Tiffany Thompson, a musím říct, že tu jsem kolem sebe vnímal taky docela často. :o)

Ještě občas cítím otázku, proč je těch slečen tolik. :o) Víceméně především proto, že odnikud zatím nebyly natolik nadějné zážitky, signály a pocity, aby si člověk mohl závazněji vybrat. Dále se často řeší, zda je nebezpečné se se mnou sejít, nebo se o to snažit. Protože např. přejít silnici, jet někam autem, jít si zaplavat, nebo se toulat někde v horách, taky není bez nebezpečí. Ale uznávám, že to člověk většinou přežije v pohodě. A kdyby to nebylo skoro život, že by mne ženské braly hned.
Jinak někdy cítím snahy mi posílat různé dvojnice slečen, které se mi někdy líbily. Ale to je zase úplně špatné pochopení. Protože mne především zajímají ženy, ze kterých mám podobně dobrý pocit (i když je to hodně i o vzhledu). Navíc ty co se mi líbily a nedaly, jsou vlastně ty co se nejhůře neosvědčily, a mají sklony to udělat znovu, a úplně stejně, s podobnými typy osob (proto kterým možná nemají "protilátky").

Ale zatímco pod vlivem
od různých nenormálních konkurentů dlouze řeší, jestli jsem pro ně dost dobrý, a radši poslouchají našeptávání a pomlouvání, než by mne alespoň zkusily, tak poté většinou jen tiše záviděly.

Prostě potřebuji mít vedle sebe vyjímečnou ženu, která by byla proti podobným divným útokům imunní, a tudíž celkově v bezpečí.

A přestože před narozením syna v roce 2001, a před napadením černou magií v roce 2004, přicházela většina věcí docela poctivě a logicky, tak jsem měl celou dobu pocit, že zrovna ženských (ale i zajímavých pracovních nabídek) se ke mně dostávalo podezřele málo. A od některých slečen často stačilo jen trochu více iniciativy a vstřícnosti ve správnou chvíli, např. v podobně opravdu zajímavé konkrétní nabídky (typu ráda bych, aby jsi ke mně přišel na večeři, a budeteme tam sami). Nebo když už skoro dokonalá příležitost byla, tak trochu povzbudit slovem, které ale chybělo překvapivě často. Je ale možné, že už tehdy někdo podobné situace systematicky kradl.

A ještě jedna důležitá věc, i když to možná nezní hezky. Vůbec není totéž, co nějaká žena absolvuje před naším kontaktem, a co poté, obzvláště pokud je oboustranný zájem velký. Protože mezičas používá ďábel k cílené infiltraci, vykradení, zamoření, znehodnocení,
pomlouvání, a nevítané deformaci.

Jinak to, že ve Velké Británii nemám žádnou přítelkyni, i to jak se se mnou zachází (ale i s mými kamarádkami), je prý rozhodnutí královny Alžběty II (Queen Eilzabeth II).

   14. 7. 2017 jsem měl telepatický rozhovor s paní královnou Elizabeth II (což je docela časté, ale tentokrát byla sdílnější, a v dobrém rozmaru). Jak asi víte, tak jsem v jednom připojeném dokumentu, ale i jinde psal, že důvodně podezřívám britskou tajnou policii MI5 ze znásilňování mladých žen, které se ke mně snaží dostat např. na seznamovací inzeráty. Asi aby je okradli o nějaké cenné vlastnosti. Ona na to odpověděla, že je neznásilňují, ale zabíjejí. Prý protože si mysleli, že jsou to nějací UFOni, protože měly nadpřirozené schopnosti (např. prý některé uměly projít zdí).  A že jich už bylo asi 200, a že některé byly tak hezké, že si je chtěli vystavit, ale že si to rozmysleli (asi jako dekoraci). Podobných signálů jsem měl mnoho, takže to asi úplný výmysl není. Ale jestli to byly nadpřirozené bytosti, tak spíše nějací andělé, nebo slečny s boží pomocí, aby překonaly zločineckou blokádu. Něco podobně ohavného opravdový dobrý bůh určitě nepromíjí., a ve skutečnosti se jen nejhorší povahy bojí, abych zase nezesílil. (Jinak přečtěte si něco o událostech v letech 1665 a 1666.)



Kde jsem bydlel, aneb nejen Solenice (v současné době ďáblova okupační zóna)

Novinka: Po úmrtí mého otce na jaře 2016 jsem zdědil domek v Solenicích (naší polovinu dvojdomku
č.p. 86, na základu návrhu mojí sestry, a po dohodě s ní, a je to docela velký byt 4+1 s rozsáhlým příslušenstvím). Což je sice docela důležitá změna situace, ale reálně je to zanedbaný domek vyžadující značné investice, zamořený divnými duchy po několik let trvajícím útoku od zločinců s černou magií, a následně na místě značně nepřátelském. Jak z pohledu sousedů nejbližších, tak i vzdálenějších, ale i z pohledu celostátního, např. základního právního a fyzického bezpečí. Navíc je tam při stávajícím rozložení sil maximálně obtížné najít práci (v celé České republice, natož přímo ve vesnici, nebo v jejím okolí), obzvláště nějakou alespoň trochu přiměřenou (prý za to můžou státem placení zločinci z USA). Takže pochopitelně řeším co dál, po domově se mi docela stýská, ale po nějakém příjemném. Navíc mi pravděpodobně zas někdo blokuje i doručování základní úřední korespondence, takže ani nevím, jak pokračuje úřední postup. Samozřejmě byly úvahy o prodeji, ale prožil jsem tam docela hezké dětství a mládí, je tam krásná krajina, a navíc je území po nájezdu černo magické a zločinecky státní mafie tak znehodnocené, že by se to ani nevyplatilo. P.S.: Aktualizace 4.3.2017: Dědictví se zase nápadně vleče, a pekelná mafie propojená s úřady České republiky se asi zase snaží dům ukrást, což už se mu děje od různých gaunerů už asi počtvrté (i když zase tak lukrativní není). Nepřicházejí opět ani žádné informace. P.S.: Usnesení přišlo až 20. července 2017, s informací o přepsání v katastru ke dni 16.5.2017. Případným zachráncům díky, a domů se téměř jistě vypravím v dohledé době, a asi natrvalo. I když zatím to vidím tak, že ať se kouknu kamkoliv, tak tam uvidím nebo uslyším nějaké problémové typy, kteří mne už jednou dokázali zničit. Ale prioritou je teď najít vhodnou práci.

Poloha obce Solenice na orientační mapě světa. Solnice se nahází prakticky uprostřed České republiky, a uprostřed Evropy. Solenice, celé katastrální území. V Kamýku nad Vltavou sídlí pouze doručovací pošta (odesílací je v Solenicích), a nejbližší policejní stanice je Milín.
Vlnovka řeky Vltavy je vidět na většině map České republiky, jižně od Prahy a přímo v Solenicích

Pro lepší představu jsem vytvořil mapu s vyznačenými bydlišti lidí s nejvíce problematickým chováním, kteří nejvíce kradou a škodí, včetně běžného používání nadpřirozených metod. Které mne donutili odejít kvůli neustálému nenormálnímu obtěžování z jejich strany, divným metodám okrádání, které mne připravily o většinu nejcennějších věcí včetně obživy, domova a vlastních dětí. Zde můžete vidět mapu biologického zamoření obce Solenice, protože jinak se podobné chování nazvat nedá, a normální lidi podobné věci ani neumí (viz poznámky v úvodu této www). Představit si to můžete asi jak lidi napíchlé (ovládnuté) od brouka ve filmu Hvězdná pěchota 3, ale bohužel umí škodit i jinak než pouhým hovorem, např. umí používat různé přesměrovávání komunikace, proměny vzhledu. simulace hlasu, paralyzující radiaci, přesně časované zjevování, nadpřirozené sledování atd. V mapce nejsou uvedeni mí přátelé a podporující osoby, protože mi je začali doslova vyvražďovat, a organizátorem je pravděpodobně Milan Čedík a "dáši Jiří". téměř jistě ve snaze mne oslabit a zastrašit ostatní, a bohužel je při tom kryje i Policie České republiky např. v Milíně, přestože mí přátelé byli většinou ti nejslušnější a nejlepší lidé ve vesnici, často rovněž všeobecně prospěšní. Jsem připravený se tam vrátit, ale potřeboval bych spolehlivý poctivý příjem (tím mne vlastně porazili a donutili odejít), nejlépe přiměřenou prací, a garantované bezpečí alespoň od státu, který by se měl urychleně očistit od zločinecké zvrácené a pokřivené logiky, a mafiánských zločineckých vazeb reálných i nadpřirozených.

Mapa biologického zamoření obce Solenice "divným zločineckým duchem" s černomagickými schopnostmi, stav před odjezdem do Anglie v létě 2013). Problémových osob bylo více, ale tato mapa vcelku vystihuje nejzávažnější místa. Úplně nejhorší byla trojice Olga Vernerová / Milan Čedík / Pavel Spilka, které osobně napáchali nejtěžší škody, z velké části průkazně (kdyby se Policie, BIS a soudy poctivě snažili, tak už to mohlo být dávno vyřešené). Nejvíce tam chybí některé osoby z elektrárny Orlík, především Jakub Hůla, Pavel Synek. Jaroslav Květ, a pan Starý z Blanska, a z dalších převážně externích Erik Schmidt, Adolf Šilhavý, "dáši Jiří", rodina Nerglů (především bývalá manželka Eva Nerglová a její otec Vladimír Nergl), Milan Mikula, Karel Oulehle, senior Jiří Tocauer z Kralovic, a asi i Mojmír Špak. V mapce nejsou uvedeni normální lidé, kteří mne pouze neměli z různých důvodů rádi atd (ale mnoho z nich bylo snáze poštváno proti mně, a jsou v červeném a žlutém, ale bohužel se tam ocitlo i několik původně zcela (nebo relativně) spřátelených osob - což bývali např. Vrtal ml. a Eva Pravdová, ale např. Milan Čedík, Petr Velas a Jan Kromka ml. byli nepřátelé vždy). Ale nejsou tam uvedeni ani mí spolehlivější přátelé a podporující osoby, protože mi je začali doslova vyvražďovat, a organizátorem je pravděpodobně "dáši Jiří" a Milan Čedík. pravděpodobně ve snaze mne oslabit, a bohužel je při tom kryje i Policie České republiky např. v Milíně, přestože mí přátelé byli většinou ti nejslušnější a nejlepší lidé ve vesnici, často rovněž všeobecně prospěšní. P.S.: V mapě není uvedeno, že Jaroslav Květ je součástí rodiny Lapků. Jinak zdrojem zamoření jsem určitě nebyl, ale je možné, že na některých lidech se projevovalo druhotné zamoření po útoku na mne.
Solenice z letadla, přehrada Orlík nalevo, domek přibližně uprostřed vesnice.

(tuhle fotkou končila verze po vykradení nějakým parazitem 3.2.2016, zbytek byl smazaný, jen pro zajímavost)

Zdrojem zamoření jsem určitě nebyl, ale je možné, že na některých lidech se projevovalo druhotné zamoření po útoku na mne. Prvotní zdroj útoku byl nepochybně z okolí Dagmar Pištorové, pravděpodobě její česko-rakouský (už tehdy bývalý) přítel "dáši Jiří", což se projevovalo např. zvýšenou nápadnou přítomností toxických černých aut.

   Jediné oficiální trvalé bydliště, které jsem kdy měl (kromě raného dětství), se nazývá Solenice 86. Což je asi tak uprostřed Evropy a ještě více uprostřed Čech, než Praha. Před tím bydlela naše rodina v činžovním domě trochu blíže u řeky Vltavy, včetně doby mého narození.
   Na pozdější úplně dokonalé podvečerní hry na schovávanou vzpomínám ještě dnes, tehdy ještě byly činžovní domy volně průchozí skrz sklepy. Poté se asi v roce 1978 podařilo otci získat "nynější" byt ve dvojdomku výše ve stráni, tehdy podnikový, takže následovalo stěhování (před námi tam bydleli Vavřinovi, a náš předchozí byt v činžovním domě zdědila rodina Kromků). V domku jsem si poté relativně brzy vyloudil vlastní pokoj v podkroví, i když temný kvůli mrňavém oknu, a zcela nepraktický kvůli komplikovanému protáhlému úzkému tvaru. Ale s hezkým výhledem na řeku se skalnatými břehy, což jsem tehdy považoval za maximálně důležité. Kromě toho přinesl výrazný pocit konečně získaného soukromí, svobody a suverenity. Takové malé vlastní království.
   Zvláštní kapitolou byly kluby, které jsme se snažili zakládat po vzoru hrdinů kreslených seriálů "Rychlé šípy" (což tehdy byla nepovolená literatura, podobně jak za německé okupace), a novější a trochu navazující "Kronika strážců". Ale nikdy se nepodařilo uspořádat více než několik schůzek. Proto byl opravdovým pokrokem vstup do Yacht Clubu Solenice, což byl klub opravdový a fungující, a v původní podobě měl velice dobrou a zajímavou atmosféru (tehdy byla ještě klubovna ve sklepě). A mezi nejsilnější zážitky patřila letní soustředění v tábořišti Kameny, o které jsme museli v následujících desetiletích svést mnoho těžkých a nerovných bitev. Kromě toho jsem hodně jezdíval k babičce do nedalekých Klenovic, kde jsem poté často pomáhal strýcovi na stavbě, při zvyšování domku o patro, a při dostavbě zadní části. I proto jsem poté na střední škole původně zamířil na stavební obor, což jsem si ale po školní praxi na stavbě učiliště Dubno rozmyslel (přestože na partu tesařů vzpomínám rád), a vydal jsem se na obor strojní. Protože jsem v té době miloval letadla, a uvažoval jsem o práci někde v konstrukci. Jinak babička tehdy dělávala správcovou veřejného kempu Bor vedle známých Trhovek u jezera Orlík (kousek odtamtud vyrostla v zatopené hospodě "U zvonu", ležící dnes téměř v největší hloubce), a později se přesunula i s dědou do kempu Podskalí, kde vždy správcovala celé léto. Jinak v dětství jsem tam býval něco na způsob velitele dětské smečky, protože jsem byl nejstarší. Co se týče druhé větve rodiny, děda z tátovy strany se podruhé oženil, a odstěhoval se do Hvozdnice kousek od Štěchovic, a kromě toho se ještě občas jezdívalo na bývalý mlýn do Mírče, a později do Prahy do Dolních Počernic (kam se děda po nějaké době přestěhoval, a jedny z nejoblíbenějších atrakcí tam byla častá pozvání do "biografu", a do cukrárny), a k tomu i na jeho chalupu do Mníšku pod Brdy (tohle stavení si koupil, protože se mu stýskalo po Mírči, a protože moderní domek v Dolních Počernicích byl jeho druhé manželky, a po jejím úmrtí se tam přestěhoval natrvalo). Jinak samoobsluha z filmu "Ať žijí duchové" tam byla prakticky za rohem.

   Jinak často přemýšlím, jak se pozná dobrý člověk, a asi je to především dle toho, co dělá, když má úplnou svobodu rozhodnutí, a když je v pohodě, a nikdo mu nesmyslně neškodí. Ale přemýšlím i o tom, jestli jsem někdy v životě udělal nějaké bezdůvodné, nebo nepřiměřené zlo, neboli úplnou zhovadilost. A přestože se hodně snažím, a jsem více než férový, tak jsem si za dlouhou dobu vzpoměl na jedinou, která byla opravdu má. A to bylo při rozlučkovém setkání na konci základní školy asi v roce 1986, kdy jsem se s tehdejším nejlepším kamarádem Bobšem Burdou snědli skoro celé rozlučkové občerstvení určené pro celou třídu, protože jsem se do místnosti dostali dříve, a za tohle se fakt dodnes stydím (ale považovali jsme to za velkou legraci). Bylo to totiž pod vlivem dětských seriálů a oblíbených hrdinů typu Garfield (jenže to samozřejmě ovlivnilo vztahy do budoucna, což mne mrzelo, protože jsme na základní škole byli nezvykle dobrá parta).

   Ale zpátky k tématu domku v Solenicích. Hřiště a tělocvična byly hned pod zahradou, trávili jsme tam spoustu času prakticky zadarmo, a na večerním kluzišti v zimě excelovala hra "rybičky rybáři jedou". Ale podobně populární bylo i noční sáňkování po pěšině mezi křovisky od "borovičky". Čehož jsem se maximálně účastnil, přestože jsem převážně denní typ. Další skvělou zábavou bylo i ježdění na kánoi na "ranč", často i na více dní, se spacákem a kytarou. Dokonce jsem si tam později chtěli po vzoru dětských knížek postavit malý srub, ale nashromážděné dřevo nám někdo odvezl (a pak si tam ještě postavili srub úhlavní nepřátelé). Ale to už se postupně měnily zájmy, i lokality pobytu, a později jsme to defakto vyřešili zakoupením jachty.
   Za zmínku ještě stojí velikonoce, které v pozdější době připomínaly středně velké vojenské operace, ale sloužící k všeobecnému pobavení účastníků i okolí. Podobný charakter měly i předvánoční Mikulášské nadílky, ale od doby, kdy počet čertů převážil nad počtem akceschopných protivníků, tak už to byla nuda. I když čerstvě povolený prodej zábavné pyrotechniky dočasně ovlivnil poměr sil, ale děti naštěstí neměly moc peněz (ale tehdy jednou jsem viděl něco podobného v Praze, a tam byli Mikuláš & spol. fakt chudáci).
   Ale naše mladé duše formovaly i jiné zážitky, např. tělocvična, hřiště, kino, a později i toužebně očekávané plesové sezóny. Kromě toho i jachtařská soustředění na Orlíku, a související lyžařské výpravy do Janských Lázní v Krkonoších. Kromě toho jsem s kamarádem Seníkem přečetl již v raném dětství velkou část solenické veřejné knihovny, a to běžně i 3 tlusté knihy týdně. Např. kompletního Karla Maye, spoustu válečných knížek, hodně sci-fi, a z domácích zásob pak např. knihy o letcích RAF, ale i kompletního Sherlocka Holmese od sira Arthura Conana Doyla. Zajímavostí je, že jsem v okolí věděl skoro o všech stromech, kde rostlo nějaké ovoce na volně přístupných místech, včetně období vhodné sklizně, což bývalo např. zajímavé zpestření výletů. Často to byly bývalé zahrady již neexistujících starých domků u řeky, o kterých lidé běžně ani nevěděli.
   Jinak v domácnosti jsem měl na starosti každou sobotu vysávání koberců, občas utírání prachu a zametání, mytí nádobí, průběžně topení v kotli ústředního topení, skládání uhlí, řezání a štípání dřeva, chození na nákup, pomáhání v kuchyni hlavně na vánoce (naklepávádní a obalování řízků, výroba bramborového salátu, vánoční pečivo, a všechny typy ručního mletí), pěstitelské a drobné chovatelské práce na zahradě (rytí, zalévání, krmení, podestýlání), starost o seno (sušení a obracení, ukládání), prořezávání stromů, věšení a sklízení prádla, malování velké části bytu, mytí rodinného auta, a později pěči o vozidlo i v roli amatérského automechanika.
 

   Po nějaké době jsem občas osobně organizoval sportovně zábavné dětské dny, dubnové pálení "čarodějnic" (což je zajímavá památka na českou historii, za socializmu nazývaná "mírové ohně"), a dokonce i jednu velkou diskotéku, kterých tehdy moc nebylo (a asi i díky úspěchu začaly probíhat pravidelné a široce známé Solenické diskotéky). Ale kromě toho například pro okolí zcela překvapivé vyčištění potoka na Mrtevně a Bohostického potoka od nepořádku, v rámci čehož jsem domluvil např i spolupráci s bohostickou organizací SSM ze sousední vesnice. Což bylo téměř nevídané, a trochu nás k této aktivitě inspiroval film "Jak svět přichází o básníky", aby se na nás v dobrém slova smyslu nezapomělo. Poté jsem byl posledním místním předsedou SSM (tehdejší mládežnické organizace), a musím říci, že např. spolupráce s místním Národním výborem byla narosto pohodová, protože tehdy se snažili dodržovat pravidlo "je třeba podporovat mládež" (tehdy pan Král, paní Uhrmannová, a paní Schmidtová). Mezi tehdejší nejvýše hodnocené akce patřily i účasti na takzvaných "akcích Z" o víkendech, což byly různé veřejně užitečné místní stavby, a údržba obce svépomocí. (Přede mnou byl předsedou silně protistátní Erik Schmidt, zcela překvapivě, ale protože zrovna nikomu nevadil. A kdyby nebylo mne, tak by asi většinu času jen seděli v klubovně, popíjeli nejlevnější alkohol a kouřili čaj, protože nesehnali marihuanu, a v zimě navíc u téměř nefunkčních kamen.)

   V době listopadové revoluce v roce 1989 jsem byl obyvatelstvem zvolen za jednoho z mluvčích Občanského fóra (coby nejmladší, a za studenty a mládež), což s místní politikou téměř nesouviselo. Většina lidí v Československé socialistické republice byla tehdy nespokojena se svojí životní úrovní, i se způsobem řízení státu, ale opravdovou revoluci si tehdy nedovedl představit téměř nikdo. Nástup kapitalismu a vstup do NATO pak už vůbec ne, které jsme vnímali víceméně coby obnovený Wehrmacht. Přesto by dnes návrat k socialismu asi nevítal nikdo, i když se situace po nadějném období výrazně zhoršila směrem k totálně bezprávnému nefungujícímu systému, bez jakýchkoli obdivuhodných hodnot. Ale to už jsem hodně odbočil od tématu. Jinak převlečení kabátu to určitě nebylo, a lidé by si měli vzpomenout, že revoluci v Československu zahájil právě Socialistický svaz mládeže (SSM). Snad ještě stojí za zmínku, že jsem byl jednu dobu i obecním kronikářem, což asi navázalo na předchozí pozici nástěnkář ve škole v Klučenicích (a dělal jsem i závěrečné tablo pro místní prodejnu), v jachtklubu a v SSM (obě obecní, v době, kdy na sousedních vysel např. plakát jak se liší jednotlivé typy jadených zbraní A/H/N a jejich účinky, což nás provázelo celé dětství, a hodně času jsme strávili s plynovými maskami, a v igelitových pláštěnkách v rámci nácviku, a jediné opravdu vítané informace byly na nástěnce místního kina). Ale už předtím byly snahy o vytvoření vlastního časopisu v rámci dětského klubu, a na gymnázium jsem pro změnu s kamarádem dělali muzeální vitrínu s modely letadel. (pozici obecního kronikáře jsem být kvůli ošizení od osob, které se v podobné roli objevily i později, viz text níže: Lapková a Novotný, a i tehdy se mi smáli do očí - tuším že pak už dalšího nenašly, což je v rozporu se zákonem).
   Ale jinak mne znala celá vesnice, a např. v rámci přípravy ročníkové práce ze zeměpisu na gymnáziu jsem navštívil snad všechny lidi v obci, v rámci sčítání domácího zvířectva atd. Přičemž i náš pes býval jedním z nejzajímavějších tvorů v okolí, a rovněž je s ním spojeno mnoho humorných a zajímavých historek. Např. o chození do hospody, čekání u branky, u obchodu, běhání za autem, nebo jak skočil za jízdy otevřeným oknem do cizího, protože se rád vozil. Další pak výborně chytal myši na zahradě, a nosil nám je na práh, coby dárek.

Stylové "zálesácké" toulání po okolí Solenic s výlety na "ranč", jedna z několika sestav. (fotil hodinový strojek přes drátěnou spoušť fotoaparátem Erika S.) Příprava "Mírového ohně". Jachtařské soustředění Kameny. Vlevo zakladatel Yacht Clubu Solenice Ing. Ivar Horký. Jachtařské závody na Velkém Víru, kde byla parta z našeho oddíl všeobecně proslulá, např. i pokřikem "narveme do popelnic!". Na motorovém člunu ze Správy přehrady Orlík jsem spával. Nejoblíbenější byly odvážné noční výpravy na Schwarzenbergskou hrobku, což je mírně hororový zámeček, tehdy v hustém lese. Rodinná hrobka šlechtického rodu Schwarzenbergů, v mládí jedno z nejoblíbenějších míst častých procházek a výletů především jachtařů.
Taneční, většinu doby se Sylvou Kamenickou, budoucí Miss Příbram. (fotil pan Kamenický) Soutěž středních škol, kterou jsme vyhráli dva roky po sobě. Fotografie z prvního klání, při obhajobě jsem velel. Gymnázium Příbram, třída 4.D, v roce 1990, sbírka individualistů a malých skupinek, a hezkých zážitků bylo relativně málo. Iveta Šotolová sedí v první řadě napravo. Kamarádka to nebyla, ale byla dobrosrdečná a bezproblémová. První motorizovaný výlet po získání řidičáku. Kromě toho začátky solidnější hudební kariéry.
Maturitní foto z roku 1990, které bylo dlouho coby reklama ve výloze fotoateliéru na Zdaboři. P.S.: Dle telepatického útoku od JUDr. Švarce tato fotka prý není moje. Zajímalo by mne, kolik dalších věcí se mi už podobně trapně snažil odebrat, jakými metodami, a s jakými následky.

   Jinak v době základní školy v Solenicích a v Klučeních jsem byl největší koumes a "vědátor" ve třídě. Na střední škole (gymnáziu) jsem byl v prvních třech z třiceti (ale nejuniverzálnější). Na vysoké škole to bylo asi nějak podobně, i když byla sestava samozřejmě výběrová a náročnější. Jinak celou dlouhou dobu asi 18 školních let jsem byl jedním z nejaktivnějších studentů i nad rámec povinností, a zúčastnil jsem se např. velkého množství nejrůznějších soutěží mezi školami, často velice úspěšně. Vzpomínám si na matematickou olympiádu, nějakou atletickou soutěž, štřeleckou soutěž, a různé znalostní soutěžě. Kromě toho jsme nacvičovali i Spartakiádu, ale dostali jsme se nejdále na Dobříš, protože to bylo velice výběrové, a vesnice moc neměli šanci. Ale např. moje tehdejší slohové práce četlo a slyšelo mnoho generací dětí. U učitelů jsem býval většinou docela oblíbený a populární, takže jsme si například mohli s kamarádem Petrem Tesařem dovolit na konci gymnázia i nějaké školní recese (např. "muži v černém" varující před zbytečnou cestou na zrušenou vojenskou přehlídku ve Washingtonu, a to během vyučování ve všech třídách, a později jsem za to dostal od přítelkyně knížku "Hrdina Pouštní bouře"). A mezi lidmi ve vesnici i obecně jsem byl znám coby jeden s nejlépe vychovaných, a nejzdvořilejších, ale i zajímavě a užitečně nejaktivnějších.
   Ještě stojí za zmínku, že mi připadalo příjemně zajímavé, kolik je v Solenicích dobrých ženských (většinou přibližně vrstevnice mojí mámy atd., a asi s tím hodně souvisel i můj klíčový vliv na zavedení digestoří nad sporáky do rodinných kuchyní v Solenicích). Jinak slečnám jsem se často líbil, ale přesto se mi reálně dlouho nedařilo najít přítelkyni, což bylo především naivitou vyčtenou z knih. Ale byl jsem velice společensky činný, a například jsem asi rok před koncem gymnázia působil i v příbramské skupině Instruktoři, což byla další mládežnická parta v rámci SSM, docela moderní a pokroková. Ale následující fotografie jsou z jiných aktivit, i když mají podobného ducha.

Jachtařské Malé Kameny, aneb setkávání Tvrdých Malvínů. Nedlouho poté nam toto tradiční stanoviště nazývané "palisády" ukradli. Malé Kameny, aneb zahájení éry oddílových kamioňáků. (fotila asi Marika, nebo Kamila, nebo Jitka) Náročný studentský život. Pod oknem jsme měli čínskou diplomatickou rezidenci. Jinak film "Jestli se rozlobíme, budeme zlí" byl jediný, na který jsem šel do kina tentýž den odpoledne i večer. :o) Populární víkendovka na chatě Hubert. Vypuštěná řeka v Solenicích při návratu z Huberta. Most je půsovdně ze stavby přehrady, přestavěný na lávku a dnes už vypadá jinak. Výlet na Znojemské vinobraní. Zatím nejlepší sklípek a nejlepší burčák. :o) Výprava do severovýchodních Čech.

   V době studia na univerzitě mi jednou kamarád po návštěvě Solenic řekl, že si myslí, že kdybych kandidoval na starostu, tak bych měl velkou šanci. Ale v tu dobu jsem býval v týdnu v Praze na koleji, a o víkendech pak často všude možně, a ve výsledku jsem po dokončení školy v hlavním městě zůstal. I z toho důvodu, že jsem si někdy na podzim 1996 našel "přítelkyni" z Prahy (celkově sedmá). A přestože z ní nikdo nejásal, tak tehdy uměla dát to, co člověk zrovna potřeboval a očekával, a kromě sexu byla i spousta jiných příjemných překvapení typu nevídané snahy, a šikovné hospodyňky, takže se následně stala i mojí manželkou.
   Jinak jsem bydlel v takové vzdálenosti od hlavního města, která negarantovala vysokoškolskou kolej spolehlivě hned na úvod roku. Takže přibližně každý druhý rok jsem prvních 14 dní neměl kde bydlet. Jinak jsem celou dobu používal tzv. Bubenčskou kolej (bývalá Ždanova) v Dejvicích, a kromě toho jsem jednou na úvod dostal na chvilku hromadný pokoj na Strahově (kam jsem se došel jen podívat, a hned jsem zase šel pryč), a jeden rok jsem bydlel v chalupě svého dědy v Mníšku pod Brdy. Jinak na koleji jsem měl na starosti fotokomoru.
   Když jsem tak na konci ledna 2017 přemýšlel, co významnějšího by mi mohl ještě tak někdo vytknout, tak to byla tzv. "modrá knížka" (neboli zproštění základní vojenské služby, která byla tehdy povinná). Což tak trochu souviselo s nadějnou prací v MEDIANu, a s tehdy už asi čtyřletým výše uvedeným vztahem. Ale to je asi tak poslední věc, která nebyla tvrdě vynucená tlakem mocnějších - kam patří původně části platu bokem, proti čemu jsem se snažil v rámci svých možností bojovat, přestože to bylo tehdy úplně běžné i jinde (především v soukromých firmách, ale i jinde, a v médiích např. proběhla informace o švindlování s náhradami na Ministerstvu obrany), a poté jsem byl počínaje rokem 2004 napaden, a dodnes neuvěřitelně intenzivně pronásledování nenormální čarující mafií, a žalostná neschopnost policie a politiků to korektně řešit, měla samozřejmě vliv na mé chování, a rozhodování (i proto, že mé zkušenosti už jsou značně odlišné, než u ostaních). Takže mne poté výrazně ušpinily různé nutné záležitosti v rámci obrany proti doslova pekelné mafii, což jsou i tyto www, a různé jiné ostřejší chování. Ale zpátky k tématu vojeské služby: Armáda tehdy prakticky nefungovala, nikde nebylo žádné ohrožení, dokonce se ani necvičila střelba z důvodu úspor peněz za munici (kterou nyní často zdarma rozdávají i se zbraněmi), takže by to byl jen neuvěřitelně nesmyslně promrhaný rok na úrovni trestu odnětí svobody. Navíc pravděpodobně ve společnosti špatného typu, protože vojenské katedry na VŠ a poddůstojnická příprava byly zrušené, a o to by byla asi horší šikana (např. kamarád Ing. Ladislav Vrtal alias Ládín mi vyprávěl různé vlastní děsivé příhody, a pozdější zážitky po příjezdu do Anglie v podobné poloze mé tehdejší obavy plně potvrdily). Armáda mi už v dětství dala najevo, že o mne zájem nemá (např. na exkurzi na sovětskou vojenskou základnu už na základní škole jsem pozván nebyl, i když mne to zajímalo skoro nejvíc - vysoký hubený brýlatý), a mé důvody úplně vymyšlené nebyly (trochu chatrnější a rozmanitě zvlněná páteř, prý z rychlého růstu, a asi i po nějakém přechozeném úrazu), i když se muselo přispět na zdravotnictví (ale polovinu mi zaplatil zaměstnavatel, což naznačuje, že už tehdy jsem měl velkou cenu, a správnost rozhodnutí potvrdilo i všeobecné zrušení vojenské služby nedlouho poté, a přechod na profesionální armádu). Pamatuji si, že se na mne u komise důstojníci v Příbrami dívali vyčítavě, protože jsem většinou z nich nedlouho předtím porazil v soutěži ve střelbě, a četli moji soutěžní studentskou práci o moderních stíhacích letadlech (se kterou jsem se dostal až do krajského kola v Nymburce). A kromě toho to byla jedna ze situací, kdy jsem se v životě nejvíce bál, a doopravdy jsem tam málem omdlel. Ale tehdy se budovala tzv. občanská společnost, a mezi podporované důležité principy byla i odvaha postavit se proti zjevným nesmyslům, i kdyby pocházely od státu (a asi byste měli vědět, že např. mnohem volnější vlastnictví osobních zbraní v USA má mezi důvody i schopnost ubránit se proti zvůli státu). A tehdy bylo podobné řešení opomenutého pozůstatku komunismu úplně běžné, a komentovalo to široce známé pořekadlo "modrá knížka v knihovně každého inteligenta" (jinak je to bílá kartička, ale přesto se mnou mohli počítat coby s docela kvalifikovanou dobrovolnou zálohou, což by byla asi i většina dalších členů klubů vojenské historie, a bunkráků obecně, kteří se podobnými tématy zabývají dobrovolně). A na závěr bych dodal maximálně důležitý dovětek, že tím nikomu nevznikla žádná škoda.
   Ženil jsem se hned poté, a svatbu jsem měl jednu z největších a nejvelkorysejších, protože to pro mne bylo fakt důležité. Všechno jsem si platil sám ze svého, nevěsta neměla věno skoro žádné, a rodiče nijak významněji nepřispěli. Ale bylo hodně darů, většinou vítaných. Obřad byl zámku Dobříš, a rodinnou hostinu s večerem, ale i noclehem, v bývalém kulturním domě v Solenicích (bývalá Družba, nyní Kaskáda). Kde jsem se díky přátelským vztahům mohl chovat skoro jako doma, a byl celý jen pro nás. A dokonce jsem tam pro své hosty nechal fungující zábavné automaty (např. autíčka), a kulečník, za které nemuseli platit. Což mělo velký úspěch (dokonce se tam připletly nějaké místní děti, a dostaly možnost jít zdarme na automaty taky, a pak mne vychvalovali ještě dlouho).
   Stejně tak bylo skvělé i předchozí štando v tábořišti Kameny na Orlickém jezeře. Což byla rozlučka se svobodou s přáteli z různých zdrojů a míst, např. z jachtklubu, z vysokoškolské koleje, z bunkru, z vesnice, a k tomu kolegové z práce, a majitel firmy SYB, takže to byl opravdu zajímavý mix. A kdo tehdy vydržel u ohně až dokonce nejlépe dokumentuje tehdejší nejlepší přátele. (Bývalá manželka tam měla vlastní známé asi dva, a ti šli spát brzo.)
   V letech 1997-2006 jsem pak s Evou Nerglovou přejmenovanou na Tocauerovu bydlel v Praze 4 - Lhotka (Sulická 40), ale bez změny "trvalého bydliště". Protože ji majitelé domu (její prarodiče) nechtěli dovolit, i když se nám tam později narodily i děti. Ale podobných špatných znamení bylo více, i když navenek to bylo dlouho velice šťastné manželství. Ale při zpětném hodnocení byla bývalá manželka počínaje sňatkem většinou jen línou přiživnicí, která se "udělala pro sebe" na můj úkor, a k tomu si nechala splnit většinu přání a zrekonstruovat celý byt (původně jen studený pokoj se společnou sprchou a WC na nevytápěné chodbě, ve výsledku pěkný 3+1).

Sulická 40 v Praze, kde jsem bydlel v horním patře asi od roku 1997 do roku 2006. Svatba v roce 2000 na zámku Dobříš. Po čtyřech letech vážného vztahu jsem si byl jistý, že dělám dobře, ale zjevně to byl velký omyl.  Špatných znamení při svatbě bylo opravdu hodně, ale tehdy jsem byl ještě úplně nad věcí, a nic jsem si z nich nedělal. Nevěsta byla až překvapivě hnusná, až jsem z toho byl znechucený, tu rtěnku si fakt měli odpustit. Ale kromě toho byly kazové prsteny (vypadalo to na černomagické ukradení od Milana Drazdíka už v klenotnictví), relativně vážná autohavárie večer přetím (fakt jsem neřídil a seděl jsem vzadu), pozdní příjezd (po pravděpodobně úmyslném naschválu od skříňové Avie), šlápnutí nevěsty do asfaltu, kolaps nějakého člověka z předchozí svatby, atd. Ale svatbu i štando jsem měl jedny z nejhezčích o kterých jsem kdy slyšel, a vše jsem si platil sám a ze svého. Bývalá manželka ale bohužel po narození dítěte téměř jistě dostala mateřskou dementci, kterou men předtím posměšně strašila, a po několika dalších letech mne vyhodila z domu a stala se jedním z nejtěžších zločinců, jaké znám. Pomatení populace v České republice je pravděpodobně z velké částí její dílo, i když asi až po poškození mozku od Dagmar Pištorové a její party neuvěřitelných zločineckých grázlů. Poslední vánoce doma v roce 2006 (ale už chvilku po vyhození z domova). Od narození dětí byl život spíše obdobím plným stresu. I když zázemí, jídlo a dárky byly samozřejmě vítané. Ale vrátit se zpátky k těmhle už určitě nechci ani náhodou. Že by se z nich mohlo stát něco tak strašného bych nečekal, a zážitky, které mi z nejhorších lidských důvodů způsobili, jsou naprosto šílené. Neuvěřitelný nevděk, okrádání, špinění a nejhorší vylhané pomlouvání, terorizmus atd. Přes předstíranou velkou lásku nebyl jediný reálný zážitek, který by naznačoval nějakou snahu mne získat zpět, i když jsem byl skvělý. Největší rekonstrukční chlouba byla kuchyň. Přesto jsem lepší fotku nenašel, ale takhle to doma běžně nevypadalo. Těžký kulomet ZB vz. 37 byl součástí sbírky muzeálních nefunkčních (úředně znehodnocených) kulometů, používaných původně v československém opevnění. (Někteří pomatenci mi zkoušejí vyčítat, že jej používali Němci za váky u svých elitních jednotek. Za to Češi určitě nemohli. Je to zbraň vyvinutá a vyráběná původně pro Československou armádu, a pro demokratické spojence včetně Velké Británie. Která pak byla hlavním viníkem, že skončily z velké části v nesprávných rukou. A jak se občas chlubí němečtí duchové, "za skvělou cenu". Ale reálně je to zbraň. která byla během války k vidění na obou stranách, a pro zajímavost, později skončily např. na Kubě, a asi i v Izraeli. Ale dokonce je až do devadesátých let používala i Československá armáda pro potřeby reaktivovaného opevnění na jižní hranici, přestože používaly tehdy už nestandardní munici.) Jeden z posledních výletů přesně vystihuje situaci v rodině. Od narození dětí se bývalá manželka dostala "k moci", okamžitě jí zneužila k jednostranné výchově dětí, takže pak byly "obě její". A já se ocitl tak trochu na vedlejší koleji jen coby zásobovač, údržbář a kulisa. Prý msta za to, že jsem děti něchtěl koupat a přebalovat, a vykonávat podobné typicky ženské práce. Ale od toho jsem přece štědře platil ženu v domácnosti na mateřské dovolené, kterou proti mne zneužila úplně maximálně.
Rozsudek rozvodu s Evou Nerglovou/Tocauerovou ze dne 18.6.2007. Tohle byla jediná formá setkávání, jakou ojediněle umožňovala bývalá manželka Eva Nerglová a její rodina v závěrčných letech mé snahy komunikovat. Zažil jsem i napadení montážním klíčem od jejího otce Vladimíra Nergla, a vždy byla souřástí nadpřirozená šikana. Jezdit jsem musel převážně neohlášeně, a dokonce jsem zkoušel požádat o asistenci Policii České republiky. Snažil jsem se jim alespoň do života dát nějaké normálnější zdroje informací, dokud byla možnost. Což se týkalo i víkendů atd. Asi dárky k narozeninám předané přes plot. 4.10.2012, úplně bez důvodu. Druhá knížka byla Guinessova kniha rekordů, protože předchozí, kterou měli na ukázku, měla maximální úspěch.
Jeden z důvodů krachu mého manželstvý byl prý fakt, že nebylo požehnané od mého otce, protože jsem odmítl vyhovět jeho snaze filtrovat mi hosty. K čemuž asi pak zneužil i církev a pomluvy u známých. Sice z odstupem potvrzuji, že nový přítel mojí matky je neuvěřitelné prase a hovado, ale šlo o princip, ale v tu dobu se ještě choval alespoň navenek slušně, a neměl jsem jej zařazeného. Ale i bývalá manželka, a její rodina, se později ukázali coby nejhorší zloději a prasata. Jinak nebyla žádné terno. nejen že neměla žádné věno a zpočátku byla hodně nevychovaná, a např. babička umřela na rakovinu její děda měl těžkou cukrovku (ale prý zemřel na smrtící injekci od doktora Švarce, aby nepřekážel), druhá babička těžkou plicní chorobu, na kterou zemřela, matka dlouhodobé neřešitelné psychické problémy s pracovní neschopností (ale ve skutečnosti je prý jenom líná), a otec nějakou chorobu jménem dna, což ani nevím co je. A ona sama prý má také nějaký únovový syndrom, což je dle mého názoru asi nějaká skrytá forma vampírismu. A k tomu nějaké divné nádory, prý nezhoubné, a navíc ještě občas neuvěřitelně velké hemeroidy (jak chlapské koule). Prostě jsem byl zase skoro svatý, a ještě jsem z ní udělal atraktivní ženu, kterou mi mnozí záviděli. Jinak jsem dlouho přemýšlel, proč má coby zdravotní pojišťovnu Ministerstva vnitra. Až nyní si po mnoha letech myslím, že možná byla potají agentka české BIS, což by vysvětlovalo její zcela nesmyslnou protekci, např. i v sousední soudní budově na Míčánkách. A kromě toho by mne opravdu zajímalo, zda mi byla nevěrná (a případně kolikrát, s kým, kdy, a kde). Sice jsem jí vždy věřil, ale některé zážitky s jejími služebními cestami do Českých Budějovic, oslavami v práci, a výletem s jejím šéfem, byly fakt podezřelé. Mne odepsala s překvapivou lehkostí prakticky ihned, i když jsem jí byl asi 9 let úplně věrný, a byl jsem jediný živitel. Jinak co se týče dětí, byl jsem přítomný u obou porodů.

   Svatbu provázelo mnoho špatných znamení. Nedařilo se mi sehnat svědka, zlatý prsten mi udělali s kazem (klenotnictví v uličce za OD Kotva v Praze), večer před svatbou moje máma nabourala auto svého nového přítele, ve kterém jsme jeli (a pak to na mne ještě někteří divní jedinci zkoušeli křivě svádět, jako bych jsem řídil já, a určitě byli stejného typu, co zločinecky útočí nyní), nevěsta byla vysloveně šeredná (až mi to bylo fakt líto), cestou nás úmyslně blokoval nějaký idiot s náklaďákem (takže jsem přijeli pozdě), mezitím se někdo z předchozí svatby zhroutil, a poté ještě šlápla do rozteklého asfaltu. Pak se hned u hostiny pochlubila, že "teď už mi ho nikdo nevezme", a zkusila hned "utahovat šrouby". Ale v té době jsem byl ještě úplně nad věcí, a svatba i štando byly jedny z nejhezčích, o kterých jsem kdy slyšel. Takže přesto to v tu dobu ještě vypadalo nadějně.
   Pak ale nevydržela ani první krizi, kterou z velké části zavinila, pak mne všude pomluvila, obrala o děti a o polovinu majetku, na který nijak nepřispěla, a pak se ještě zkoušela chovat nadřazeně. A teď si asi ještě myslí, že mne bude moci bezohledně pronásledovat a okrádat až do smrti, i když už ke mně nemá vůbec žádná práva. Napáchala strašlivé škody nejen mně, a pokračuje v tom i nadále, za podpory různých sebevražedných a teroristických blbců a mafiánských kamarádíčků. Navíc mé děti ještě vychovává způsobem a směrem, se kterým bych nikdy nesouhlasil. Osoba i zážitek se vždycky hodnotí především podle výsledku, a ten je strašný. Je sice možné, že jí někdo kolem roku 2003-2004 posahal mozek v rámci snahy nepřirozeně zvýhodnit Dášu Pištorovou, ale kdyby bývalá manželka po porodu nenasadila totálně sobecký a nepřijatelný směr dalšího soužití, tak by podobná sekretářka nikdy neměla šanci. Ale od doby rozluky pravděpodobně posahala právě Eva Nerglová mozek mnoha dalším lidem, a výsledek je většinou k pláči. Typický příklad jsou děti, jachtklub, úřady, a mí zaměstnavatelé. Takže se stala rovněž nejtěžším zločinecem, a extrémně nebezpečnou čarodějnicí, podobně jak její konkurentka. A mé děti jsou v jejích rukách pouze obzvláště zákeřnou zbraní.

   Jinak v našem soužití sehrál maximálně negativní roli domek, který patřil jejím prarodičům. Sice to bylo bydlení na hezkém místě v hezkém domku, a po mnoha leteh práce, a vynaložení mnoha mých peněz, jsem tam v horním patře vybudoval docela solidní byt 3+1. Ale jinak to tam bylo totálně bez soukromí, a s maximálně omezenou svobodou co se týče úprav a rozsáhlejších aktivit. A kvůli množství jejích příbuzných kolem, jsme byli většinou jak nějaký veřejný průchoďák, kde se střídala jedna nepozvaná nevítaná návtěva za druhou. Takže jsme ještě před založením rodiny zkoušeli hledat nějaké jiné bydlení, kde bychom byli ve větším soukromí. Ale přes rozsáhlé hledání jsme nenašli prakticky nic, co bychom si mohli při svém platu normálně dovolit (nejlevnější byl malinkatý domek v nepřehledné zatáčce v Průhonicích). Takže jsme se rozhodli zůstat, což bylo asi pro další vývoj rozhodující. Další problém bylo, že bývalá manželka byla defakto frigidní, a normálním způsobem jí téměř nešlo uspokojit. A v době kolem mateřství byla asi 3 roky téměř nepoužitelná, a neschopná plnit manželské povinnosti. A i její nadstandardní přízeň mi jí defakto přebral můj vlastní syn, do kterého si asi nějak duševně nalezli různí mí neuspěšní nepřátelé a konkurenti (a bylo to to vidět všude).

   Od listopadu 2006 jsem byl kvůli rozvodu zpátky v Solenicích, ale přes nedobrovolný návrat jsem se domů těšil. Čekal jsem příjemnou domácí atmosféru mezi lidmi, které jsem znal, zrenovování vlastní lodi, na kterou nebylo nikdy dost času (ale i proto, že jsem prakticky celou dobu uvažoval, že koupím jinou, i když byla opravdu dobrá, jenže provozně náročná), a občasný pokec s přáteli u piva. Kromě toho i toulání po krásné krajině, a v plánu byly i nějaké opravy na domku. Velice pravděpodobně by následovalo i častější chození do jachtklubu s případným vedením pátečních dětských schůzek, které už v tu dobu byly zrušené (protože je nikdo nebyl ochoten vést). I když to byl hlavní účel oddílu, a přestože to znemožnilo životně důležitou obnovu členstva. Což jsem chtěl pomoci napravit, už kvůli svým dětem, ale i z úcty k hezkým tradicím.
   Ale skutečné zážitky byly hluboké zklamání, atmosféra ve vesnici byla nečekaně nevlídná, nepřející, s neskrývanou touhou se po člověku nesmyslně vozit. Většinou ze strany naprosto nepatřičných osob a s neuvěřitelnými formami šmírování, dotěrnosti a vměšování, často to byla opravdová zdivočelá zhovadilá zlodějská a provokující lůza (tato slova se mi také nelíbí, ale je to naprosto výstižné). Vůbec jsem na to nebyl připravený, bylo to něco úplně jiného, než jsem vnímal při svých krátkých víkendových návštěvách. I když opravdu nebezpečných původců je asi jen 20 z 350 obyvatel, a to ještě po započtení několika hajzlů přespolních dojíždějících. Ale bohužel se většinou nejvíce naparují, roztahují, zkouší si hrát na celebrity a zjevně se jim v nynějších podmínkách nápadně dobře daří (ale svého vesnického zviditelnění dosáhli téměř zásadně za peníze druhých, často v rámci stranických úkolů, a nyní už prakticky otevřeně kradou). Typické jsou pro ně nejhorší formy komunistických manýrů, ale samozřejmě pouze jednostranně, a převážně jsou to různí téměř negramotní nebo polovzdělaní nafoukanci, nezvládající ani nejzákladnější pravidla slušného chování. Chvílemi to připomínalo sudetoněmecké povstání, včetně všudypřítomných nezákonných hákových křížů a fotek führera, a dokonce mají i svého vlastního fanaticky zbožňovaného Adolfa (Adolf Šilhavý přezdívaný Áda, který svou "podporu" rozhodně nezískal poctivě). Je k nevíře, jak vždycky umí být tam, kde je člověk nechce vidět, a dělat přesně to, co člověku hodně vadí. Další nejvýstižnější přirovnání je stádo hnusných zombií, nebo upírů. S chováním rozjívených kapsářů, kteří nevědí, kdy přestat a kteří rádi sklízí bez zásluh a bez námahy. Zvláštní kategorií jsou divně nalepení lidé, kteří nejsou ani přátelé, ani fanoušci, ale pouze nenormální napodobující konkurenti používající nejubožejší a nejpodlejší metody, které bych si donedávna neuměl ani představit. Ale samozřejmě mají úplně jinou logiku a zcela jiný hodnotový systém, protože jinak by to nikdy neudělali. Typická je především nepříjemná nenáhodnost a zcela nenormální časování různých projevů jejich existence a zcela nevítané intenzivní a násilné okupační zamořování jejich duchem, což se pak projevuje intenzivní snahou paralyzovat, snižovat kvalitu, falšovat pocity, ale asi i na odklánění různých důležitých kontaktů a zdrojů. A co se týče témata bláznů, nevím jak jinak by se daly nazvat osoby, které na mne začaly nesmyslně útočit přes projevy nezištného přátelství z mé strany, a které nejsou schopny ovládat své projevy nezvladatelného šmíráctví, neustálého obtěžování (včetně dotěrností, vnucování a zhovadilého vměšování), ale také nestydatého lhaní a neuvěřitelné kleptomanie, a kromě toho i jiných podobných vysoce škodlivých duševních chorob, nepochybně  maximálně společensky nebezpečných.
   Asi nejhorší je sousedka Mgr. Olga Vernerová v druhé části dvojdomku, která už náš tehdy převážně prázdný byt asi začala považovat za své teritorium, což mi dávala po celou dobu každodenně najevo. (Jestli jí chcete vidět v naivně idealizované podobě, tak je vidět v hlavní ženské roli filmu "Král Ralph" / "King Ralph", ale ve skutečnosti je výrazně hubenější, dlouho smrděla peklem, což možná souviselo i s jejich opravdu divným psem, a nevzpomínám si, že by někdy byla kladná postava). Formy neustálého osobního obtěžování z její strany, např. při jakékoli mé činnosti u dělíci zdi, a její samolibost a pocit beztrestnosti, byly zcela neuvěřitelné. Člověk si nemohl v klidu uvařit ani sníst jídlo, vykoupat se, nebo se snad pouze normálně umýt, a především si nebylo možné dojít ani na WC bez rizika téměř jistého napadení nebo dotěrností z druhé strany. O věšení prádla už ani nemluvě, po dobu už asi pěti let. Něco takového jsem nikdy nikomu nedělal a jestli opravdu existují smrtelné hříchy, tak tohle je asi jeden z ukázkových případů. Svůj pokoj v podkroví jsem kvůli ní musel opustit už dávno a radši jsem spal několik let v nejvzdálenější místnosti. Což byl do té doby společný obývák a pro změnu to vyvolalo tahanice v rodině, za které byla opět odpovědná ona. Chtěl jsem to vyřešit odstěhováním jinam, ale v nestabilní situaci jsem jiné vhodnější "bezplatné" bydlení nesehnal, a v dané chvíli to navíc byla jedna z mála relativních jistot, které mi ještě zbyly. Domek byl něco na způsob tátovy víkendové chalupy (kterou téměř nepoužíval) a muzea jeho mládí, koupený nedávno od ČEZu po několika letech náhle zvýšeného vyděračského nájmu, ale bez jakýchkoli oprav. Několik let jsem zde ve výsledku pouze v nouzi přečkával divné roky za neustálého nenormálního terorizování od okolí a určitě to nebylo žádné příjemné bydlení. Spíše jen past, ve které se mne někdo snažil za každou cenu udržet.
   To, že mi neuvěřiteně náhle zmizely téměř všechny jistoty, je z velké části způsobeno i její vinou, kvůli neustálému dotěrnému samolibému vměšování a škodění. Asi by bylo vhodné sdělit v souvislosti s jejím povoláním, že dětský domov není žádné obdivuhodné, ani charitativní zařízení, a že pasťák se tomu neříká náhodou - ovzduší v její přítomnosti tomu odpovídá, spolehlivě likviduje jakoukoli dobrou atmosféru. Kdysi jsem měl snahu dětský domov podporovat, dokud mi nedošlo, jak je to zvrácené a nemorální zařízení (mnohem lepší by bylo je úplně zrušit a děti dávat do náhradních rodin, a v nouzi na chvilku třeba církvi, nebo do domova seniorů, ale podobnou změnu bych asi doporučil i v případě ústavů pro duševně choré, kde je třetina lidí zdravých a potřebovali by jen změnu prostředí, třetina patří do vězení (včetně velké části personálu), a zbytek těch co si fakt neumí pomoci by možná lépe zvládla církev). Navíc absolutně nechápu, jak může všeobecně proslulá odporná psychopatka, cílevědomě mrzačící a okrádající lidi, mít svěřené k výchově desítky dětí. Určitě zničila spoustu lidských životů úmyslně jen tak z hlouposti, arogance a závistivé nepřejícnosti, nebo jen tak pro zábavu. Nejen ten můj. Co asi produkuje za lidi si lze snadno představit. Je to skutečná teroristka v pravém slova smyslu a policie by jí to musela snadno dokázat i při vynaložení minimální námahy. Přestože má dle mých zkušeností nenormální telepatické a ovlivňující schopnosti včetně podsouvání myšlenek, přivolávání na WC náhlou potřebou a způsobování náhlých bolesti hlavy podobných migréně. Jindy je pro změnu cítit ostré píchnutí v zátylku s dlouhodobější toxickou otravou připomínající uštknutí, a při delším pobytu v jejím okolí vzniká divná křeč, což je asi vynucený obranný reflex. Když občas poslouchám její přesně časované dotěrnosti, tak si říkám, že asi slovo "kleptomanie" může mít i zcela nečekaný původ.
   To, že jí ještě nevyhodili a nezavřeli naznačuje, že pro někoho nenormálního pracuje a že měla možná kromě jiného za úkol mne dorazit a umožnit zametení stop. Vůbec nechápu, jak neoblíbené asociální individuum, lezoucí domů přes plot na ojediněle neupravenou zahradu, mohlo hned po škole získat ředitelování dětského domova, kde byla teprve chvíli jiná ředitelka, která se tehdy skvěle osvědčila (tehdy byla ještě poctivá). A co se týče zkrášlení dotyčné budovy a pořádání dětských "olympijských" her, na kterých si vybudovala svou upírskou kariéru, tak ani to nebyly její nápady. Což potvrdila realizací dokonce i vtipu "nejlepší zahrádka je betonová", a dokonce i červené mrňavé auto si koupila po vzoru mé tehdejší přítelkyně. Oproti tomu její náhle vzniklý "přítel" PepaN (po mém návratu do Solenic, asi aby se dostal blíže k "potravě") si pro změnu založil výnosné podnikání na velice rozmanitém porušování všech možných předpisů, a za získané peníze postupně skupuje místní budovy Ministerstva vnitra. Zatímco vládkyně pasťáku si založila živnost na kradení dětí a lidském utrpení (a asi si tahle jedovatá zrůda pro nečekaný úspěch zkoušela brát práci i domů, do čísla popisného 88 - německy "acht acht"). Oba jsou pak typickou ukázkou platnosti přísloví, "dělej čertu dobře, peklem se ti odmění" (ale takových "lidí" je tu spousta). Celkově dnes vesnice připomíná něco na způsob vybydleného a duševně vypáleného Twin Peaks, kde se člověk téměř bojí vylézt na ulici. :o/
   Rozhodl jsem se znovu zveřejnit i soupis tehdejších nejhorších dorážejících hajzlů, škodících viditelně přímo v mé blízkosti. Za vzniklou situaci a neustálé stupňování kritické situace jsou přímo osobně zodpovědní. Soubor je ke stažení zde. Jejich motivací byl kromě jiného boj o vliv a dominanci ve vesnici, což stálo asi i život jednoho starostu (tzv. starý "Šťoura", neboli Ladislav Vrtal st., který byl sice v době mého mládí úhlavním  nepřítelem, a to protože jsme zásadně nesouhlasil s jeho stylem vedení jachtklubu - kam se infiltroval díky mně, ale v době "kritické nestability" to už bylo dávno pryč, a spíše byl jedním z nečekaně normálních lidí, téměř opora). Jinak obci po mém návratu z Prahy v rámci rozvodu zřetelně soutěživě a nepřátelsky zaplavila velice podezřelá individua, nepochybně z okolí Dagmar Pišotorové a ve snaze znemožnit nabrat dech, přičemž nejvýrazněji byl cítit "dáši" Jiří s černými auty, ale např. provokoval např. i zcela nepatřičný člověk z firmy Media Research (a u Vrtala ml. se vynořil peoplemeter, a tvářil se tak nafoukaně, jak kdyby jej vynalezl). Ale zhovadilé invazivní zlodějské chování různých pomatenců přímo z obce to vůbec neomlouvá.
   Ještě k tématu Vernerová, která je typickým příkladem, jak se chyby mohou řetězit, a rozrůstat, až do zcela nečekaných a gigantických rozměrů. Takže protože jí kdysi včas nevyhodili, a protože se snažila veřejně moc neukazovat, tak se začala spousta vnějších lidí na základě povrchní zkušenosti domnívat, že její funkce a délka trvání je nejlepší důkaz, že to je důvěryhodná a důležitá osoba. Jenže to tak vůbec není, je naprosto strašná (a vždycky byla), a zpočátku jí tam nechávali jenom z lítosti (což mi i jednou telepaticky řekla, a určitě doufá, že jí případně budou litovat zase).

   A protože je Olga Vernerová téměř jistě maximálně nebezpečný energetický upír, kategorie Matrix, tak by mne velice zajímalo, kam mizí
nakradená energie, a na co jí používá. Dle mého názoru si tím např. vytváří falešné osoby, a krmí některé své oblíbence typu Mojmír Špak (což je sice divadelní sympaťák, ale v skutečnosti docela hodně psychopat, a už ve školce téměř ukousl celý nos svojí spolužačce, a později přišel o řidičák kvůli samozvanému "vychovávání" lidí na silnici metodou terorizování, a z té doby má tuším papíry na hlavu, o čemž se ale mezi "slušnými lidmi" nesmělo mluvit, a asi i bere drogy). A je to opravdu důležitá otázka, protože Vernerová kromě jiného téměř jistě krade i děti normálním lidem a rodinám, a to i metodou černé magie. Což je další metoda vynucování jejího pohledu na různé věci.

Těsně vedle, pro změnu v čísle popisném 84. (27.08.2008) I když to tak nevypadá, šofér vylezl nezraněn.
Jedna ze zajímavých událostí tehdejší doby

   Protože je už zase nutné být více konkrétní, tak nejhorší jsou: zlá hloupá bezohledná sadistická psychopatická fekální čarodějnice s nacistickými sklony ...nerová (Olga Vernerová, nenávidí dobrého ducha, svobodu, radost, spokojenost, dobré čisté vztahy a nezištná přátelství, ale i překvapivá a chytrá technická řešení atd.), používající nenormální zamořující synchronizace (které jsou pravděpodobně snahou ovládnout a převzít kontrolu, a dělají to i další), její zkázonosný otravný fousáč Pepa-N (Josef Novák), tradiční místní blázni a nasazovači brouků Satan-pilkovi (Spilkovi - rovněž extrémně nebezpeční, nejen v přeneseném smyslu, např. Pája Spilka byl hospitalizovaný paranoidní schozofrenik ještě v době převažujícíh normálních lidí, a když se někde řeší pedofílie, tak se mi vždy připomínají oni), včetně přivdaného smůlunosného přívažku (Petýrková), většina gaunerských CE-diků (Čedíkovi ze všech tří domků, kromě dam z čísla 74 - extrémně nebezpečný je Milan Čedík), zákeřní prdíkovi předstírající neustále něco jiného, než doopravdy jsou (Větrovský - jehož dvojník mne v Anglii terorizuje v práci, a píše všude SB a EVY, a stará Větrovská), tradičně nevychovaní zlodějovi (Lapkovi), místní hyenofil vydávající různé útočné skřeky (Novotný), "mladí" lofasovi, po kterých všude zůstavají nějaké díry (Petr Velas a Petra Velasová - co se týče překladu přezdívky, je velký rozdíl něco mít a něco být), přísavný provokující přičmoudlý Martin z R, podobně vlezlá neskutečně tlustá bachyně (Šandová), a mnozí další agresoři dosahující různé úrovně schopnosti maskovat svojí destruktivní činnost. Za zmínku ještě např. stojí tradičně dotěrný mopedový skrček U (Ureš), který po vynechání v tomhle soupisu, z důvodu chvilkového zdánlivého zklidnění, začal být ihned nenormálně rozjařený a začal terorizovat nanovo, což je v případě podobných osob typická charakterová vlastnost (další podobný je např. Maňák). Hajzlové přespolní importovaní jsou pak především kůl-A/hůl-A (Jakub Hůla), zlodějovic rozlézavý plevel (Jaroslav Květ), a prokazatelně praštěný vedoucí provozu S (Pavel Synek). Za tento jmenovitý seznam se omlouvám, ale zatím zcela selhaly všechny obvyklejší metody řešení (zatím nejúčinnější se bohužel jeví obyčejné odplivnutí, a asi by fungovali i excorcisté, ale znatelný zklidňující účinek měly i trestní oznámení, přes velkou snahu mne zastrašit), a navíc by mohl být soupis mnohem delší - např. osoba, která zde dlouho chyběla, byl sice relativně přátelský Evžen Brožek, ale množství maximálně varovných zážitků od něj bylo taky vysoce nadměrné. Zajímavostí je, že v nějaké formě organizovaného psychického teroru intenzivně pokračují i skoro rok po mém odchodu z České republiky, přičemž se snaží neuvěřitelně agresivně nalepovat na všechny možné věci, především zabírat všechno cenné, a to doslova jak zcela nevítaná prasata, cpoucí se ke korytu (a když se řeší jejich potrestání, tak se místo sebe zásadně snaží podstrčit jen ty nejlepší a nejčestnější lidi, opět neuvěřitelně absurdně). Což opět naznačuje, kdo už delší dobu vládne, a co je jeho cílem. (Pozn.: Hodně nenormálních špatných věcí, keré nyní zažívám od sil pekelných, dělával už v dětství velice intenzivně Erik Schmidt - např. snahu ničit ze závisti cizí nové věci, různé formy divného předbíhání, hlasité krkání, nablývání, a další prasečí projevy, opravdu hnusné intrikování atd. Z Vernerové a jejich rodiny byla pro změnu v dětství často cítit atmosféra pekelného práškového uhlí, které teď často zažívám od mnoha nejhorších útočníků, např. v černých pekelných autech.)
   Všechny uvedené osoby i proto považuji za nenapravitelné a někde na úrovni nacistických válečných zločinců a kolaborantů. Což je patrné ze skutkových podstat jejich činů i z následků. Jejich více či méně organizovaným a vysoce promyšleným terorem jsem byl okraden o vlastní děti (už 7 let), často jsem delší dobu bez práce a tudíž bez peněz (už mi ukradli nejméně dva roční platy v odpovídající profesní kategorii, přestože jsem byl vždy výborný pracovník), totálně mi zdevastovali životní styl i osobní vztahy, a celkově mne násilně totálně vykořenili. To vše po asi 10 letech všudypřítomných nevyprovokovaných hnusných zážitků, dokonce i ve vlastním bytě od nenormálních sousedů. Neustále dotírající individua mne připravila i o několik skvělých přítelkyň, ze kterých většina mohla být i dobrou manželkou, a které by pravděpodobně měly zájem. Ale navíc už mám v nedávné době mrtvé a fyzicky zmrzačné rodinné příslušníky (1x předčasné úmrtí, 1x rozdrcená kyčel při "léčbě" pískání v uších - už také úmrtí, 1x srdeční selhání s invaliditou, 3x mrtvice - většinou po pobytu v nemocnici, ale i všichni dědové zemřeli divnou smrtí). Aktualizace 12.7.2016: dle informací z České republiky za dobu od mého odjezdu do Velké Británie zemřelo během tří let už pět mých příbuzných. Celkový dojem z toho mám takový, že mi "dáši Jiří" za asistence svých více či méně ovládaných figurek nenápadně vyvražďuje rodinu, i ve snaze zlikvidovat nepohodlné svědky. Poté co je maximálně zneužil k nejhorším psychologickým útokům černomagickými metodami, a rozeštval podvody, např. blokovanou komunikací a provokacemi od falešných osob. Věřte mi, že bych byl mnohem radši, kdyby byli zdraví a užiteční. Divně a předčasně mi nedávno zemřelo i několik dobrých známých, včetně dvou významných svědkyň z míst bydliště (jedna mladá prý na náhlou plicní embolii), a jediný právník mezi mými kamarády v tutéž dobu také málem nepřežil asi tutéž náhlou plicní embolii, jakmile mi opatrně nabídl pomoc. Ale za pozornost stojí i fakt, kolik umřelo jiných obecně uznávaných veřejně činných dobrých lidí, opravdových celebrit. A i jeden z mých nejoblíbenějších příbuzných neustále vede řeči o smrti, zatímco kolem krouží nápadná černá auta (jeden dokonce zaparkoval uprostřed křižovatky u jeho domu, stáhl okénko, a provokativně si nás prohlížel). Dokonce mám velké podezření, že i reportérka České televize Jana Sotonová, která zahynula při tragické autonehodě v roce 2014, se o tuto záležitost zajímala. Vyděšených lidí v mém okolí je opravdu hodně, ale určitě se nebojí mně. Že to zásadně dlouhodobě ovlivňuje jejich stav i chování špatným směrem je nepochybné.  Lidé kolem mne bývali vždy opravdoví správňáci, zatímco osoby, co se mi teď smějí, bývali obvykle největší hajzlíci. Že se jim teď dobře daří je symbolické. Za to vše jsou pachatelé prokletí (včetně mafiánských úředníků), a doufám, že skončí v pekle.

   Podobně tomu bylo s nečekaně sehnanou prací u ČEZ, získanou na inzerát skoro po čtyřech měsících snažení. Jenže tam byli bohužel z velké části ti samí, nebo překvapivě podobní lidé. Navíc spousty dobrých známých, které jsem tam do té doby měl, najednou nepochopitelně změnily chování, jak kdybych jim vlezl do revíru (přestože tam žádného jiného odborníka v mém oboru neměli). A jedinečnou práci, která tématikou nadmíru přesně zapadala do mého vzdělání i zájmů a která tudíž vyvolávala značné naděje a očekávání, rychle totálně znehodnotili. Nezlepšilo to ani přestěhování mé kanceláře do elektrárny Orlík v dubnu 2008, kterou jsem měl asi kilometr od domu. Což byla jedinečná příležitost a při tomto typu práce by se to normálně rovnalo nálezu pokladu. Ale celková atmosféra byla slušně řečeno rovněž hodně divná a nepříjemná. Vždy prakticky od prvního dne, přestože jsem se choval slušně, zpočátku jsem všechny přátelsky zdravil a pracoval jsem precizně. Asi za to mohl především nerozdýchaný "teréňák", dále snaha srazit po návratu "z velkého světa" někam pod jejich často žalostnou úroveň a tradičně choulostivá pozice kontrolora.

   Ale na rozdíl od nich naštěstí ještě stále žijí i lidé přátelští, sympatičtí, se zdravým rozumem, kteří neokrádají své bližní, neorganizují pro ně čertovy uličky, nepáchají různé divné formy loupežných přepadení a nepořádají štvanice ve stylu mozkomorů. A to dokonce i v Solenicích, ve Štěchovicích a v ČEZu.

Přehrada Orlík, symbol Solenic i chlouba místních obyvatel. Fotografie z roku 2009, kdy jsem měl v elektrárně kancelář v nejvyšším patře, nalevo na kraji nad řekou. Solenice se Šumavou v pozadí. Solenice domek. Solenice z Předního Chlumu na protějším břehu řeky. Solenice letecky, v pozadí následující přehrada Kamýk. Solenická podkova z vyhlídky Altánek. Střední Povltaví, kde jsem vyrostl. Pohled na Solenice z rozhledny Onen svět na Zadním Chlum (název pochází z nebezská krásy při pohledu na oblaka časté mlhy nad řekou, téměř kolem dokola. V pozadí jsou vidět Brdy.

   Další fotografie Solenic a nejbližšího okolí jsou k vidění v kapitole Přehrady 1948-1968" (u přehrady Orlík), a v částech věnovaných linii předválečného opevnění "Vltavská čára" - Solenice a Šefrovna. Vznik stávající podoby vesnice v rámci budování přehrady dokumentuje velice pěkný film "Nový příběh staré řeky", natáčený přímo během výstavby stylem hraného filmu. Některé účinkující jsem znal osobně, např. autobusák Lexa mne ještě vozil na základní školu do Klučenic, a remcající dělník s holinkami u kamen často řídil autobus na gymnázium v Příbrami. Po tehdejším gigantickém staveništi je dodnes v okolí mnoho zajímavých stop, ale málokdo o nich ví. A přestože je v obci výkonná elektrárna, tak jedna ze zajímavostí jsou relativně časté výpadky elektřiny při bouřkách, protože tu odebíráme z rozdvodny v Milíně z vedení přes lesy. A ani s pitnou vodou to není žádná sláva, a přesto byla jednu dobu asi nejdražší v České republice, což se objevilo i v tisku.
   Původně byly Solenice jen osadou, která byla tvořena několika vesnickými chalupami stojícími podél potoka v zadní části dnešní vesnice. Ten už je dnes ale téměř bez vody a zbylo po něm jen údolíčko od Větrova přes Pacov, rokle za dnešní školou, a dlážděné koryto bývalého ústí do řeky. Osada byla součástí Větrova, který byl tehdy mnohem obydlenější a významnější, a kde byla i původní škola (dnes je to dům s "velrybou" stojící za kapličkou, která představuje jediný solenický "kostel"). Na opačné straně dnešních Solenic stojí u řeky osamělý dům u lávky přes Vltavu, který byl původně samotou, a ve kterém bývala vorařská hospoda Zavadilka. Poblíž byl i malý mlýn na Líšnickém potoce, podél kterého se k řece blížila skupina vesnických chalup nazývaná Dolní Líšnice. Kolem roku 1960 byla mezi těmito místy vybudována podél Vltavy nová moderní vesnice pro pracovníky přehrady, a osadou se stal pro změnu Větrov. Součástí Solenic se navíc staly v době největší slávy dokonce i sousední Bohostice. Ale protější břeh, nazývaný Přední Chlum, byl přidělen k sousednímu Milešovu, což jsme považovali za úplný nesmysl a neslýchanou křivdu. Protože tvořil logickou součást Solenic, a i veškeré zázemí bylo "společné". A co se týče skal nad řekou s vyhlídkou Altánek, které jsou asi nejhezčí částí obce, tak ani ty k nám organizačně nepatřily, a jsou součástí nedalekých Zduchovic (proto se jim říká "Zduchovické").
  Filmový historik Karel Čáslavský tvrdí v jinak výborném seriálu Vltava v obrazech, že Solenice měly být velké socialistické letovisko, což se ale nikdy nepodařilo. Jenže to není pravda. V době mého dětství v sedmdesátých a osmdesátých letech byly Solenice v době letní sezóny doslova nacpané k prasknutí, a bylo zde téměř nemožné sehnat byť i jen jednu jedinou volnou postel, přestože ubytovací kapacita byla asi 1000 rekreantů. Tehdy v obci fungovalo mnoho významných podnikových rekreačních zařízení, k tomu velký hotel, a probíhaly zde i mezinárodní výměnné a studijní pobyty. Z cizinců k nám nejčastěji jezdili východní Němci, kteří nesměli cestovat téměř do žádné jiné země, a jejich typický hlahol se rozléhal do širokého okolí. Ale ve významném počtu se u nás objevili i Kubánci a příležitostně zde bylo možné potkat i mnoho dalších rozmanitých národností. Vesnice byla totiž kromě jiného téměř každoroční etapovou zastávkou mezinárodního cyklistického Závodu míru (kde jsem možná někde k nalezení v TV reportáži z cíle na Větrově), a motoristické Rallye Příbram. Nějaké zajímavé návštěvníky asi přilákala i naše tehdejší raketová základna na Lavičkách, a mezi nejsilnější dětské zážitky patřily například jízdy v koloně s pásovými nosiči, a svezení na tamní vojenské parní lokomotivě (její koleje, původně vlečku pro stavbu přehrady, můžete vidět ve filmu "Zbraně pro Prahu"). Ale ve vzdálenějším okolí se natáčel i film Most u Remagenu (v Davli pod Štěchovicemi v roce 1968, a tanky s bílými hvězdami byly vydávány za důkaz americké intervence), někde u Štěchovic se odehrává i děj knihy "Bronzový poklad" z doby pravěku (a dodnes tu hledají poklady z války po Němcích), a pro milovníky historické plavby vorů existuje docela pěkný film "Plavecký mariáš", který byl natáčen v dnešní zátopě vodního díla Orlík. Tuším někde na řece Otavě nad Zvíkovem, a docela dobře zachycuje atmosféru tehdejší řeky. (A kdyby pan Čáslavký chtěl ještě nějaké tipy na chybějící epizody, tak kromě původně slibovaného nerealizovaného dílu o opevnění Vltavy stojí ještě za pozornost jachtařské závody na Velkém Víru, a motocyklové závody přes dva mosty na Podolsku.)
   Jedni z posledních zahraničních návštěvníků v obci Solenice byli Jugoslávci, v době počátečních nepokojů v jejich zemi, které ale považovali jen za nějaké nevýznamné ojedinělé fanatiky. To už ale bylo krátce po revoluci v naší zemi. A co se týče rekreačních zařízení, v té době ještě v obci fungovaly dva objekty Ministerstva vnitra, dva Českých energetických závodů, dále ČKD Praha, Ministerstva zdravotnictví, Cementáren a vápenek (CEVA), Sdužených oceláren - národního podniku Poldi Kladno (SONP), Restaurací a jídelen (RaJ), Kovohutí Příbram, Vysoké školy ekonomické Praha, a možná ještě i nějaké další. Tipuji např. Československá státní pošta, Československá autobusová doprava, a možná i nějaká plavba, protože v obci za řekou bylo i výtažiště "parníků" a jiných lodí, tehdy používané především coby zimoviště. Ale byla tam např. i loď Orel, původně nedokončený československý předválečný hlídkový člun, určený k ostraze hranice na Dunaji (a kterému se VEGA mimochodem také značně podobala). Tehdy ale byla na vrcholu popularity především rychloloď Delfín sovětské výroby, plující často na Slapy a zpět, kterou symbolizovaly i nutné sudy z palivem u přístaviště pro žíznivější motor z tanku.
   Ale infrastruktura vesnice takovéhle zatížení téměř nezvládala, a to i přes druhé zdravotnické středisko na jiném zakotveném parníku. Takže např. byť i jen nakoupit pečivo, nebo jet někam autobusem, nebo třeba jen zaparkovat auto v ulici u řeky, bylo skoro nemožné. A na koupališti Popelíky nedaleko hráze byla doslova hlava na hlavě (především ve vodě), a deka vedle deky.
   Mimo hlavní sezónu bylo sice volněji, ale přesto se tam vyskytovalo velké množství účastníků různých podnikových školení, a dětských škol v přírodě, pořádaných pro žáky z měst zamořených exhalacemi. V rozkvětu byla tehdy i turistika, po které dodnes zbyla v okolí nezvykle hustá síť zajímavých značených stezek, a přímo v obci pak spousty laviček zarostlých porůznu ve křoví.

Solenice někdy kolem roku 1965. (pohlednice ze sbírky pana Pavelčíka, nyní ve sbírce Ing. Tocauera) Území po obcí Solenice nazývané Mrtevna při pohledu z Pacova někdy kolem roku 1965. (pohlednice ze sbírky pana Pavelčíka, nyní ve sbírce Ing. Tocauera) Solenice od Pacova někdy kolem roku 1970. Místo zvané "U borovičky" je ale trochu jinde, přestože stromek vypadal podobně. (pohlednice ze sbírky pana Pavelčíka, nyní ve sbírce Ing. Tocauera) Solenice někdy kolem roku 1965. Zajímavostí je, že tehdejší popis pohlednice je "Větrov, osada Solenice". (pohlednice ze sbírky pana Pavelčíka, nyní ve sbírce Ing. Tocauera) Restaurace Družba v Solenicích někdy kolem roku 1970. V mládí mne zde obsluhoval číšník Starka a kino bylo vyhlášené v širokém okolí. Po revoluci zaniklo a po chybné privatizaci budova dlouho chátrala. Nynější hezký vzhled je památkou především na nejlepší období pod vedením Pavla Vystyda. Stávající personál je ale naopak jeden z nejhorších v historii (2012/2013). Přístaviště u hráze někdy kolem roku 1975. (pohlednice ze sbírky pana Pavelčíka, nyní ve sbírce Ing. Tocauera)
Rychloloď Delfín plující mezi přehradami Orlík a Slapy někdy kolem roku 1980. Yacht Club Solenice tehdy ještě jezdil často na závody, které mívaly hojnou účast. Bezdrev na podzim 1989. Rallye Příbram asi tak v roce 1986, nejlepší vozy tehdy mělo JZD Slušovice. Lepší fotografii možná najdu časem. Nosič s raketou 2K6 Luna (Frog-3) ve Vojenském technickém muzeu Lešany. Jaderné hlavice mohly mít do18 hodin.

   Protože změna režimu v České republice po roce 1989 znamenala v případě Solenic téměř zhroucení celé obce, protože privatizace velkých podniků, ale i rekreačních zařízení se vysloveně nepovedla, a tradiční převažující klientela přestala jezdit. K čemuž ale došlo i z toho důvodu, že po zrušení levných pobytů bylo možné jet za stejné peníze i na jiná, neokoukaná, a často mnohem hezčí místa, převážně někde u moře v západní cizině. Voda v Kamýcké nádrži je totiž bohužel velice studená, a koupat se v ní téměř nelze, a v zimní sezóně je uzavřené údolí v kombinaci s převažujícími uhelnými kotelnami něco na způsob plynové komory. Bývalé ubytovny pro dělníky z doby stavby přehrady mají navíc většinou společné příslušenství na chodbě, což celkově zapříčinilo, že je zde 25 let po revoluci mnoho velkých rekreačních budov prakticky prázdných a nevyužívaných, zastaralých, a v různém stádiu rozkladu. Bývalý největší místní zaměstnavatel, hydroelektrárna Orlík, funguje v dnešní době již téměř bez obsluhy automaticky, bez pracovníků stálé údržby, a navíc zanikla i místní továrna na plyšové hračky Hamiro. Což mělo ve výsledku značně destruktivní vliv na strukturu obyvatelstva, ale pro změnu se objevily příležitostné námezní síly, tentokrát např. z Polska, Ukrajiny a Jižní Korei. Kromě toho zde jednu dobu fungoval i azylový dům pro válečné uprchlíky z Jugoslávie, která se tehdy během občanské války bolestivě rozpadala na menší státy. Zajímavostí pak bylo tréningové středisko fotbalového klubu Bohemians z Prahy, jehož členové dokonce dokázali na našem obzvláště drnovitém hřišti vypěstovat překvapivě docela hezký trávník.
   Ale ve výsledku přežily v obci privatizaci prakticky jen objekty placené ze státního rozpočtu, např. rekreační a školící středisko Ministerstva vnitra, kam často jezdí cvičit i elitní jednotky Útvaru rychlého nasazení Policie České republiky.
   I proto jsem se zde donedávna cítil relativně bezpečně, přestože v obci i v blízkém okolí proběhlo pozoruhodné množství trestných činů, včetně těch nejzávažnějších. Často vykonaných v rámci organizovaného zločinu, např. v bývalém komunistickém rekreačním středisku Vystrkov, ale dokonce i přímo v Solenicích na návsi před prodejnou potravin. Ale nedaleko je i Žďákovský most, a místnímu správnímu centru, městu Příbrami, se občas říká české Palermo. Což je asi následek zvláštního statusu tohoto bývalého slavného hornického města, ze kterého asi pochází i většina uranu v ruských jaderných hlavicích (ale radioaktivity se odmalička bojím). V asi nejhlubších dolech na světě pracovali hodně i vězni, včetně politických, a v jednom z dochovaných táborů "Vojna" se natáčel americký film Hartova válka, kde hrál zajatecký tábor z druhé světové války. V souvislosti s podsvětím asi stojí za zmínku, že loupežníci operovali v místním kraji i v době Rakouska-Uherska, a k jedné bitce se ztrátami na obou stranách došlo i u blízké vesnice Nepřejov.
   Pozornost si ale určitě zaslouží i divné úmrtí dítěte v místním "dětském domově" (tuším, že po nezvyklém píchání v zátylku, přičemž nemělo rádo ředitelku) a neuspěšné psychotesty této ředitelky (která pak navíc doslova smrděla peklem). Ale přesto tam klidně zůstala, což potvrzuje, jací lidé už delší dobu rozhodují o podobných záležitostech (navíc je to dle mých informací feťačka, omezující svěřeným dětem svévolně kontakty, a kradoucí jim poštu, a asi správně tušíte, že to je již zmíněná sousedka Olga Vernerová z dvojdomku). Na nedaleké elektrárně v Kamýku pro změnu občas vytahují mrtvoly, včetně mé bývalé sousedky, bydlící z druhé strany domku. Ta ale byla na rozdíl od předchozí uvedené osoby docela sympatická a přátelská (v den zmizení jsem potkal jejího manžela, jak jde od místa, kde pracovala u řeky, přičemž byl nápadně nervózní, a zjevně nerad, že jej vidím - pan Ureš - novou přítelkyni si pak našel překvapivě brzy). A Roman Maňák, další svázný člen party Erika Schmidta možná ví více o sebevraždě jeho sousedky, která se jmenovala Iva Švagrová. Oproti tomu přátelská a neškodná sousedka paní Vojtová odnaproti, která toho musela v okolí našeho domku také asi hodně vidět (nejen po roce 2006), zmizela rovněž dost náhle. Jiný člověk (tehdejší pracovník elektrárny Orlík Pavel Spilka, přezdívaný "Pája") pro změnu přivázal v elekrárně kabely od výtahu k zábradlí, a pak si ho šel přivolat do jiného patra, aby zjistil, co to udělá (dneska se mi se svými dětmi a zbytkem své odporné a maximálně toxické rodiny směje do očí, a pravděpodobně i drze okrádá). Atd., atd.

   Že jsem směřoval k odstěhování i přes opravdovou lásku k místní krajině je asi zřejmé. Ale v Sudetech v roce 1938 byla také hezká příroda, a přesto odtamtud utekl každý, kdo mohl. Po děsivých zkušenostech se solenickými a příbramskými sousedy jsem proto logicky zkoušel hledat především něco, kde by žádní nebyli. Jenže přes oslovení všech podniků Povodí, všech Národních parků, Lesů České republiky, i Vojenských lesů, mi zatím nikdo nic takového nenabídl. Nejblíže realizaci byl domek jezného v Brandýse nad Labem, ale k optimálnímu řešení to mělo daleko (vysoká cena bydlení vzhledem k platu, kanceláře šéfa i kolegů v tomtéž domečku, a navíc stál uprostřed města). V téže době jsem měl ještě alternativní nabídku dělat "říčního velitele" velké bastionové pevnosti Terezín, z doby Marie Terezie, kde je asi volných bytů spousty, ale celkově to nepůsobilo příliš nadějně (úsekového technika povodí Ohře, ale systém výběru opět nahrával parazitům, a území má ojediněle pošpiněnou pověst z doby zneužití od nacistů - ale to co lidé obvykle znají je jen malá část celkově rozsáhlého komplexu).
   Doslova blizoučko jsem měl ale pracovní pozici ředitele divize bazénů ve firmě Mountfield, kde bych si asi na nějakou odlehlou chaloupku na hezkém místě, třeba v lese u vody, snadno vydělal (pak mi od nich začaly chodit divné reklamní dopisy s podkovou, s čtyřlístkem, atd., ale myslím si, že byly vyměněné místo nějakých důležitých). A nedávno jsem se dokonce ocitl nečekaně blízko pozice ředitele Výzkumného ústavu vodohospodářského TGM v Praze Podbabě, což by byl domeček u vody nečekané velikosti, ale bohužel jen půjčený (kdyby se rozhodovali normálně, tak bych asi z přítomných tří kandidátu vyhrál na celé čáře). Pro úplnost snad ještě stojí za zmínku účast ve výběrovém řízení na místo nového ředitele Ředitelství vodních cest České republiky v roce 2011, kde jsem se ale bohužel nedostal za fázi dopisu od 1. náměstka ministra dopravy, že si důkladně a opakovaně přečetl mnou navrhovanou koncepci. V případě úspěchu by asi k takové práci slušelo bydlení na nějakém remorkéru. :o) Ale žádal jsem např. i o práci kastelána na středověkém hradě (přesně už si nepamatuji na jakém, ale byl to nějaký docela známý, asi Pernštejn), což by také mohlo být velice zajímavé (i když se svojí kvalifikací mám určitě na víc).

   Co se týče pamětihodností přímo v nejbližším okolí Solenic, za zmínku stojí zřícenina bývalého královského hradu Vrškamýk (nazývaného též Kamýk, nebo Hunec), který byl před vybudováním Karlštejna důležitým správním centrem rozsáhlého území jižně od Prahy. Na opačné straně od Solenic stojí na osamělém kopci v lese velice pěkný kostelík, známý coby poutní místo Maková Hora. Do třetice ještě stojí za zmínku rozhledna "Onen svět" u obce Lašovice, odkud je pěkný výhled na krajinu středního Povtaví (název je odvozen od krásy výhledu, který je občas jak v nebi, a je to způsobeno mračny z mlhy nad řekou). Dále se v okolí nachází městečko Krásná Hora, které sice unikátními pamětihodnostmi neoplývá, ale odkud pochází zlato pro královskou korunu Karla IV. Která je dodnes nejdůležitější součástí korunovačních klenotů českých králů. Co se týče zámku Orlík (původně hradu), tak ten je vzdálen asi 12 km vzdušnou čarou, a relativně blízko je i královský hrad Zvíkov, který byl kdysi opravdu důležitým opěrným bodem královské moci (asi 20 km). Původně byly korunovační klenoty uloženy za jeho hradbami, a nikdy nebyl vojensky dobit (i když v jednom případě zvolila posádka svobodný odchod, v celkově beznadějné situaci). Samotná řeka Vltava bývala jednou z nejdůležitějších komunikací v celé zemi, a do Prahy po ní proudila nejen většina stavebního dříví, kamene, písku, a jiného materiálu (který je v historických památkách zabudován dodnes), ale i většina soli pro celé České království, těžené tehdy v Alpách. I proto bylo podél řeky podobných hradů spousta, ale jsou zde i výrazné stopy mnoha hradišť již z doby pravěku, což potvrzuje význam lokality. Za zmínku stojí i románský klášter v Milevsku, který dokazuje, že už ve 12. století dokázali naši předkové vybudovat stavební díla překvapivé úrovně (v Anglii jsem našel zříceninu podobného v Reculver Roman Fort, a když jsem se tam v duchu zeptal, kdo to stavěl, ozvalo se "angličtí otroci"). Nebo pěkné poutní místo Svatá Hora v Příbrami, s rozsáhlým církevním areálem, který je i památkou na rozsáhlou historickou těžbu stříbra a olova v této oblasti. Na Dobříši je pro změnu hezký zámek rodu Colloredo-Mansfeldů s pěkným parkem, a poblíž je i starý hrad nenápadného vzhledu. Z modernějších dějin je pak důležitá Slivice u Milína, kde 12. 5. 1945 skončila druhá světová válka poslední větší bojovou operací. Ta je vzdálena asi 11 km vzdušnou čarou.

Tábořiště Popelíky. Večerní jezero Orlík Noční pohled z přehrady Orlík Solenice z protějšího břehu, pohled proti proudu. Solenice z protějšího břehu, pohled po proudu. Vltava u starých Solenic
Zduchovické skály Solenické Machu Picchu fotografované z "ranče". Duha nad Solenicemi, v pozdí Zduchovické skály nad Podkovou. Solenice 86, "trvalé" bydliště asi od roku 1978. Zadní polovina k domku nepatří a bohužel odtamtud z čísla 88 operuje terorizující psychopatická a skutečná čarodějnice. Co se týče této fotografie, návaznost na předchozí je skoro přesná. Sněhová nadílka, v tomto množství vzácná. Návaznost na předchozí fotografii je opět skoro přesná. Pekená obloha na Větrově u Solenic, která celkem odpovídala tehdy převažující atmosféře jak v nějakém hororu, nebo ve zlém snu. Přes kdysi příjemné bydlení to tu bylo v letech 2006-2013 převážně opravdové utpení, přes velice vítanou snahu několika málo zbývajících dobrých lídí.
Solenice 86, pohled ze zahrady. Vlevo za plotem a svislou okapovou rourou bydlí maximálně problematická zlodějská čarodějnice Olga Vernerová. Můj pokoj býval ten v podkroví, ale po rozvodu jsem se kvůli nesnesitelnému a neustálému obtěžování z její strany odstěhoval do obývajícícho pokoje, což jsou ta dvě okna u sebe. Čímž jsem si vykoledoval sprostý útok od vlastní sestry Jany Tocauerové, který navázal na předchozí od Karla Oulehleho, který se snažil domek ukrást pro sebe coby rekreační chalupu. Obojí včetně téměř nepřetržitého použití černé magie. Kromě toho domek zkoušel pravděpodobně ukrást i Zdeněk Saturka, pozdější ředitel ČEZ Vodní elektrárny, a už v roce 1978 starý pan Vacek. Což mohlo být také zdrojem různých nenormálních útoků. Jinak na třetím okně zprava jsem pravidelně v zimě kmil ptáčky. Ale i to mi zkusila na zvěr ukrást Vernerová asi ve spolupráci s mojí pošahanou matkou, aby mi nezbylo nic, co by člověka posilovalo. Vyrobila dokonce optck maximálně toxické ernm,aické krmíko, něco na zpsob černé díry, a dala mi ho o výhledu z okna. Krmítko vlastní konstrukce, postavené narychlo z odřezků z jachty VEGA, protože staré jsem nenašel, a z parapetu zrní padalo dolů (kde pak na jaře vzniklo obilné políčko). Přistávající sýkorka je příklad častého návštěvníka, a kromě toho bylo hodně vrabců, a občas nějaký větší pták typu kos. Obývák socialistických rozměrů, předek. Obývák socialistických rozměrů, zadek. V obýváku, fotka pro nějakou slečnu. Solenice v okolí našeho domku (žlutý s bílou čárkou nad sklepem, kterou jsem maloval vlastnoručně). Velká budova je tělocvična, s přistavěnou bývalou klubovnou SSM. Napravo u potoka je vidět jeden z domků starých Solenic. Hřiště bývalo v zimě kluziště, a pod ním je ještě druhé dětské s prolézačkami.

   Domov je místo, kde se člověk cítí dobře, kde si může odpočinout, uvolnit se od starostí, kde má člověk soukromí, bezpečí, hezké zážitky a dobré přátele. Takové bydlení už jsem nezažil dlouho.

Otec a děda Jiří Tocauer (senior, 1944-18.4.2016), v závěru života žil v městečku Kralovice u Plzně. V době vojenské základní služby tam sloužil u protiletadlových raket S-75 Dvina/Volchov na pozici navigátora, a má dokonce na kontě i jeden cvičný sestřel v Kazachstánu. Profesí byl elektrikář s maturitou, v rámci čehož nastoupil coby operátor do tehdy největší československé hydroelektrárny Orlík, a působil zde většinu života. Hovořil plyně italsky, německy, a trochu rusky, kromě toho byl znalcem historie, především církevní, a bohužel toho asi i maximálně zneužíval, i když jinak byl relativně kultivovaný. Byl dobrým a zkušeným muzikantem, hrajícím na harmoniku i na klávesy, a kdysi rovněž na dechové nástroje v několika kapelách. Vždy mne učil k důvěře v úřady, a v lékaře (kteří jej poté zmrzačili, a pravděpodobně by jej i 2x zabili už někdy kolem roku 2000, kdybych nezakročil). Důvěru z mé strany měl jen v dětství, a v dospělosti bych se mu určitě nesvěřil ani náhodou. Už proto, že se o mne většinu života téměř nezajímal, a prakticky o mně nic nevěděl. Navíc měl za sebou pravděpodobně opravdu hnusné pokusy na lidech, v rámci "léčby" pískání v uších, které ale asi vzniklo kombinací jeho nezodpovědného lezení do silného magnetického pole 90 MW generátoru za běhu, a útoku černou magií od zlé čarodějnice sousedky Vernerové (což jsem zažil taky, a prakticky mne to např. stálo zub). A možná i proto to se mnou v pozdější době především po rozvodu nemyslel dobře, a měl především panovačné a despotické nesmyslně pomstichtivé sklony, i když jsem to nezpůsobil já. Dokonce např. když jsem mu chtěl udělat radost, a několika relativně přátelským osobám jsem poradil, aby mu zavolali, tak se z nich stala nepřátelská hovada. Snaha jej tahat z bryndy, kterou si on sám zavinil, mne pravděpodobně stála vlastní rodinu, a dokonce mám často výrazný pocit, že mi dokonce černou magií znásilňoval následující kamarádky a přítelkyně. Možná tvořil hlavní vleklý problém, a nejdestruktivnější "pátou kolonu". Co byl za otce asi nejlépe naznačuje fakt, že přestože byl vyučený elektrikář, tak mne to nikdy nenaučil, a přestože si hrál na velkého muzikanta a bezohledného učitele, tak si mne s mojí kapelou nikdy nebyl ani poslechnout. Pravděpodobně maximálně kradl čenou magií, nejen ženské, ale asi i telefonáty. Pravděpodobně se nějak nesmyslně slil s úhlavním nepřítelem Milanem Čedíkem (kterého upřímně nenáviděl, viz foto černého auta SKO na facebooku, v reportáži z první výpravy do Skotska) a asi Petrem Velasem (před kterým mne možná v dětství zkoušel chránit), čímž se z něj navíc asi stalo ještě i extrémně dotěrné homosexuální prase. Což předtím téměř jistě nebyl. Dle mých informací je po smrti a po uložení do hrobu (7.5.2016), ale jeho duch občas škodí dál (např ve Skotsku při druhé výpravě bylo mnoho jeho dotírajících škodících dvojníků). Takže i proto můj názor na něj se ještě zhoršil, protože už není naděje, že by se někdy přece jen stal dobrým tátou a dědou (což mi ztracené nepřipadalo, ale to spíše svědčí o mé nepoučitelnosti a naivitě). Byl i opravdu špatný manžel. P.S.: Tento text určitě časem uvedu do nějaké kulturnější podoby, ale stále ještě jsou příliš živé různé nepředstavitelné zážitky. A kdyby nebyl šikanujícím ignorantským samolibým a ješitným "debilem", tak by se mnoho špatných věcí určitě vůbec nestalo. Ale jestli jste ho našli v nějaké divné databázi na internetu, tak tohle konkrétně mu nevyčítám, přišel jsem na to náhodou po revoluci, mluvili jsme o tom asi jednou, prý nikomu neublížil, a byla to podmínka cestování na západ. Ale asi měl i mnoho dalších dobrých důvodů typu pronásledování jeho otce, zkonfiskovaného domu v Mírči atd. Ale blázen určitě nebyl, spíše občas zastaralý a nesmyslně přísný, pedantský, a urážlivý typ člověka plný nálad a rozmarů. Jinak v době mého dětství byl soukromým učitelem hry na harmonikou, na kterou uměl velice dobře, proto k němu chodila celá vesnice. Ale učitel byl starého typu a despotický, a u dětí tudíž neoblíbený. Ke konci produktivního života si přivydělával coby průvodce turistů věšinou v Praze, a tlumočník a překladatel. Jinak co se týče pohřbu, u mne by ho určitě měl, a důstojný. A koho to zajímá, tak rodinná hrobka je v městečku  Mirotice hned u vrat hřbitova (nápis je dřívější "lepší" nejspisovnější). P.P.S.: Po dědictví na něj pohlížím trochu vlídněji, a tenhle text ještě určitě nějak upravím, přestože mne to do nějaké výrazněji lepší původní situace příliš neposouvá.. Matka a babička Marie Tocauerová (*1947), žijící po rozvodu v městečku Rakovník, a kromě toho pobývající v létě na chatě u Krásné Hory. Většinu života šička v továrně na plyšové hračky a panenky, později pokojská v hotelu, ale nejlepší byla když chvilku dělala skladnici u obilí. Bývala výborná hospodyně, kuchařka, zahradnice, a chovatelka drobné havěti, milující přírodu. Její druhý manžel Milan Mikula se ale vysloveně nepovedl (nepříjemný fousatý tlustý trpaslík, používající vysoce zamořující toxický hlas, a předvádějící ojediněle falešné a zlodějsky pokrytecké a rozpínavé povýšené chování, je to nějaká zvrácená kombinace osob Milan Drazdík (její bratr), Michal Jordan (bývalý kolega z MEDIANu), Roman Vaněrka (bývalý spolužák z Gymnázia Příbram), Vasil Špak (bývalý voják od raket ze Solenic), a při prvním setkání z něj byl cítit Josef Novák („Pepa“), jinak předstírá, že je kameník, ale převážně produkuje děsivé paskvily - na této fotce naštěstí není, a lde mého názoru se nějak vetřel na nesprávná místa i nadpřirozeně, a napáchal strašlivé škody v celé rodině). Jinak matka má jen základní školu a vyučení, jenže už v dětství měla i zánět mozkových blan, a nedávno i divnou mrtvici, dle mého názoru vyvolanou úmyslně a uměle, přičemž účelem bylo asi kromě jiného předělat jí na starou Spilkovou (což je naprostá hrůza, asi tím chtěli vyrobit nesmyslné umělé propojení). Často je z ní cítit i zešílená vraždící zlodějka Dagmar Pištorová. K tomu se její snaha převychovat jejího mafiána na slušného člověka obrátila v pravý opak. Ale kdysi mívala skvělou sociální inteligenci, a byla jednou z nejoblíbenějších osob ve vesnici, a byla nezištný, nejpracovitější a nejmoudřejší tahoun v celé její rodině. Ale mojí důvěru už dávno nemá, a to její prase jí nemělo nikdy (pro představu: když měla druhou svatbu, tak jí dokonce zhovadile překazil následné focení, asi "protože už měl splněno"). Určitě bych se jim nikdy nesvěřil, a matka mi už většinou jen neskrývaně škodí. (což píšu v nutné sebeobraně) Momentálně pravděpodobně fanaticky podporuje jakéhosi Adolfa a nějaké "S", a nestydatě a bezohledně pro něj krade, včetně použití černé magie. Což může opět souviset s jejím druhým manželem Milanem Mikulou (a možná i se Spilkou). Nikdy nebyla moc chytrá, ale pod jeho vlivem si pravděpodobně připadá geniální, a prasečím způsobem (a stylem blázna) zasahuje do věcí, kde je úplně nevítaná a nezvaná, a na které vůbec nemá (a kterým dokonce vůbec nerozumí). Jinak je určitě třeba zmínit, že v době "kritické nestability" mi věnovala knihu na téma jak je "S" skvělé, a jak s ním je a bude všeho dost, a kromě toho mi občas drze a nestydatě vzkazuje „stejně to pak bude celé Tvoje“. V kombinaci s Evou Nerglovou a s Milanem Mikulou je jedna z nejodpornějších osob, které znám. Kromě průkazné nulové komunikace od dětí, kterou určitě mohla zajistit, jí důvodně podezřívám ze zmrzačení nejméně dvou mých důležitých a nadějných přítelkyň, spíše více. A často jsem měl navíc pocit, že mne úmyslně podrazila v nějaké pomatené naději, že by se jí intrikami mohlo podařit ukrást a přivlastnit si mé děti, a nejhorší zločinecké osoby typu soudkyně Petráková a právnička Udatná jsou jí nápadně podobné. Její otec Václav Drazdík byl složitá osobnost, a běžně např. mlátil děti holí hlava nehlava, a jednu dobu byl téměř ďábel propadlý alkoholismu. Z čehož se ale úspěšně vyléčil. Jinak její stávající verzé možná šíří nějaké radioaktivní zamoření, jak po jaderné válce, a k tomu atmosféru osmdesátých let, určitě ve spolupráci s nějakou tehdejší verzí seniora JT. Sestra Mgr. Jana Tocauerová (*1974), žijící v Praze. Přes občasný veselý kukuč s ní nemám hezké zážitky skoro žádné. Je vystudovaná učitelka, ale nemá ráda děti, a živí se coby průvodkyně turistů (už v době školy prováděla na zámku Orlík). Hovoří francouzsky a možná ještě nějak jinak. Kromě toho hrávala docela dobře na piáno, byla coby ou pair ve Francii, a dělalávala coby brigádnice barmanku na diskotékách v Kozárovicích. Mojí důvěru ale neměla snad nikdy, a nesvěřil bych jí vůbec nic, dokonce ani žádné tajemství. Často se chová jak nějaká povýšená čarodějnice od pekelné mafie, a pravděpodobně neuvěřitelně zhovadile manipuluje s lidskými osudy a zásadně okrádá o nejcennější věci, a ještě to vydává za legraci. Je neschopná normálního vztahu, a je typickou ukázkou výsledku výchovy svého otce, jehož byla dlouho oblíbenkyně. Strýc Milan Drazdík se svými syny (má ještě jednoho stejného, jak ten nejmenší). Bydlí v nedaleké vesničce Klenovice, v pozadí nepříliš vzdálený mlýn Zahrádka, popisovaný na těchto www u opevnění jižní Moravy. Bratr matky, fotka sem tak trochu nepatří, ale v dřívější době byl vztahově nejbližší příbuzný. Profesí opravář zemědělských strojů, většinu života pracující v zemědělském družstvě. Doma podivný kutil s občasnými hezkými výtvory, které ale málokdy dokončil. Moji důvěru už dávno ztratil, a synové ji ani nezískali, což asi trochu souvisí. Systematicky okrádal vlastní matku (babičku, dokud žila), a v zimě jí odmítal topit. Celkově se z něj téměř jistě stalo líné čarující prase, bezohledně kradoucí nejcennější věci, nejčastěji metodou černé magie. Pravděpodobě si se svým učňákem připadá nejchytřejší člověk na světě, přestože většina jeho výtvorů nejsplňuje ani základní parametry odbornosti a kvality, a o nějakých dobrých mravech a úmyslech ani nemluvě. Pravděpodobně jedno z nejhorších prasat, dotěrný úlisný homosexuál nejhoršího typu, a jeden z nejnebezpečnějších ďáblů, používající nejšpinavější metody. Milan Drazdík se svojí rodinou u svého domu ve vesničce Klenovice (chybí jeho nejstarší syn Milan). Jinak tato obec bývala jednou z nejvýraznějších ukázek vylidňování venkova.
Pro úplnost nejbližší rodina, ale vztahy jsou hodně volné i následkem vnější agrese, a kontakty jsou tudíž už jen ojedinělé.
Bývali jsme jednou z nejsolidnějších a nejvzdělanějších rodin v obci.
Druhá svatba mojí matky Marie Tocauerové 28.6.2008. Zjevně maximálně spokojená (neustále mi děkovala za pomoc při odchodu od despotického otce), vlevo babička Karolína, které se to moc nelíbilo, protože jí to připadalo proti bohu, a napravo moje sestra Jana Tocauerová, a komě ní ještě kamarádka od matky. Druhá svatba MArie Tocauerové s Milanem Mikulo v Krásné Hoře. Její nový manžel se ukázal coby naprosto nepřijatelný zlodějský gauner, a osoba zcela nalevo vedle mojí sestry je Karel Oulehle, který je pravděpodobně ještě mnohem nebezpečnější. Senior Jiří Tocauer v ústavu pro tělesně postižené v Kralovicích (USP), kam jsem jej jezdil navštěvovat s rodinou. Při této návště mi nabídl peníze, popsané ve starší verzi těchto stránek.  Tyto peníze jsem bez váhání odmítl, takže skončily u sestry (která navíc dostata stejnou částku bez zásluh), takže jsem si nakonec přece jen vzal. Bylo to asi 150 tisíc, a že to z jeho strany nebylo nějaké unáhlené rozhodnutí naznačuje i fakt, že tuto částku pak sám od sebe ještě dodatečně zvýšil o dalších asi 120 tis. Kč. Za celý život nic jiného podobného nepamatuji, byly časy, kdy odmítal koupit i barevnou televizi a auto. Jenže tyto peníze byly proti mně téměř jistě maximálně zneužity coby "ďáblova" záminka k neustálému teroru a totálnímu okrádání. Přestože reálně jsem to byl já, kdo se neustále snažil věci řešit, pokud možno normálně v duchu doby, a kdo byl celou dobu iniciativní i navzdory často zcela odrazujícím reakcím a podmínkám. Nedlouho předtím jsem mu zachránil 2x po sobě život, a pak se mi ho podařilo docela slušně zvednout. 15.2.2004 Jeho otec byl velice sečtělý, a uměl Esperanto, což byl umělý jazyk kdysi vytvořený pro lepší dorozumnění různých národů. Rodinný výlet do Mariánské Týnice 10.10.2004. Jeden z dalších výletů za otcem do Kralovic, kde jsem jej poté většinou vozil na prohlídky okolí, a za jeho známými a přáteli, což byli často církevní stavby a osoby. Za výlety jsem si od něj nic nebral, ale obvykle mne pozval na oběd. 2.1.2009
 Setkání s rodinnými přáteli z Itálie v Kralovicích 31.5.2010. Výlet na Svatou horu do Příbrami a na Makovou horu (na fotografii). babička si o tenhle výlet řekla, ale přidala se i moje matka a dosti nám to zkazila. Což je bohužel docela časté. Za výlet jsem si nic nevzal, a ještě jsem babičku pozval na oběd. 23.7.2011 P.S.: Babička už je taky po smrti, a pravděpdoobně leží tam co děda Václav Drzdík, v městečku Krásná Hora u vrátek novější části hřbitova (další místa Drazdíků a Hlavatých jsou Klučenice a Lašovice, a asi i další).
  
Kdybyste chtěli nějaký psychologický profil mých rodičů, tak matka byla přibližně jak přítelkyně hlavního hrdiny z filmu MASH, a otec jak německý odstřelovač z filmu Nepřítel před branami (když byl v pohodě, ale zas tolik proněmecký nebyl), nebo plánovač z cyklu filmů Básníci: "a pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty". A sestra asi jak špatná blonďatá členka komanda zmijí z filmu Kill Bill 1-2. Milan Drazdík mi sice v dětství imponoval, ale reálně dlouhodbě připomínal spíše nějakého vedlejšího blbce ze seriálu Simpsonovi. Babička byla trochu jak rytíř Jedi Yoda z filmové série Hvězdné války. (A bývalá manželka byla něco na způsob kadeřnice z filmu Diskopříběh, ale torchu hubenější, a více zkažená a nepopulární, a navíc byla bohužel nějak nenormálně napojena na rodinu Spilků, která s námi nijak nesouvisela). Ale pozor, teď jsou to neuvěřitelné zkurvené svině, které maximálně a zcela vědomě přispěly k nynější všobecně špatné situaci, a často se při tom ještě usmívali. Dle mého názoru jsou ve službách ďábla, a běžně používají černou magii, a jsou extrémně nebezpeční (mne do toho nepleťte, jinak senior JT je již po smrti, ale škodí dál, a babička z Klenovic už taky umřela, ale ta byla trochu lepší). Systematické týrání a okrádání potomka od rodičů je jedním z nejodpornějších lidských činů, a z mého pohledu už není nejmenší šance na obnovení normálních vztahů. A jaké vměšování si dovoluje to nechutné zlodějské tlusté prase z Klenovic, to už je úplně neuvěřitelné. Být příbuzný nění žádné právo k přednostnímu okrádání, ale odpovědnost např. pomáhat v nouzi. Místo toho je to téměř nepřetržitý proud nepříjemných zážitků, pocitů, a souvisejících nejhorších podezření, takže s nimi hluboce opovrhuji, a proklínám je prakticky každý den. Ale celé je to výtvor zločinecké zrůdy Dagmar Pištorové a především jejího bývalého přítele "Jiřího", kteří mne asi od roku 2004 intenzivně zkoušejí zničit černou magií, a především systematicky postupně likvidují všechny mé zdroje jistot a zázemí. Že se jim tohle podařilo je neuvěřitelná prohra všech normálně uvažujících a normálních lidí. A že kvůli tomu klidně otrávili a těžce poškodili celou Českou republiku, ale např. i Anglii, je pro jejich bezohledné nacistické chování a myšlení naprosto typické. Infiltrované osoby typu Milan Mikula a Karel Oulehle pak posloužili coby maximálně destruktivní zbraň, a např. kombinace zmrzačené dementní Evy Nerglové a zmrzačené dementní Marie Tocauerové, v kombinaci s divnými nově rozvinutými schopnostmi čarodějnic ovládat a demagogicky mást okolí, patří mezi to nejhorší, co jsem kdy zažil.
Ještě v roce 2003 jsem Dagmar Pištorové říkal, že mám docela dobrou rodinu (co se týče původu), a myslel jsem to vážně. To, co následovalo, je tudíž následkem agrese od ní (téměř jistě černou magií), od Evy Nerglové, a od zločineckcýh úřadů, které zčásti přímo páchaly nejtěžší zlo, a z části kryly jiné zločince až zarážející nečinností, a nápadně chybným rozhodováním. Z pohledu ďábla
sice asi byli nejbližší příbuzní první na řadě, ale to je příliš neomlouvá. Snaha je ubránit byla marná i proto, že si každý rychle a ochotně našel nějakou nesmyslnou záminku,
aby se mohl dát k dispozici nejhroším hajzlům, což je zřejmé především z dokonalého časování podrazů, ale i z výsledku. Neustálé zhovadilé zvyšování laťky, vynucování nesmyslů, ignorování i drobných proseb, neuvěřitelná systematická nespravedlnost, a drzé vměšování, by ukazovaly spíše na nějaké upíry. Jenže člověk není žrádlo pro rodiče ani pro příbuzné, ani nějaká
jejich hračka na týrání, a po deseti letech nechutných zážitků je vděčnost a úcta už prakticky pryč. Dle mého názoru se nechali koupit, a navíc lacino, a úplně nesmyslně, a překlopili se tím do nějaké pekelné podoby jejich nejhorších verzí, dlouhodobě, a prakticky bez dobrých zážitků. Otec mi odmítl napsat i pouhý obyčejný dopis do pekla v Anglii, v době kdy vztahy byly ještě normální (on dostal dva luxusní), a matka mi neumožnila ani telefonát s babičkou (její matkou), která poté umřela (přestože jí navštěvovala běžně). Přes mnoho proseb, a obojí bylo velice snadné. Velice důležité.
Kromě toho ještě poznámka na téma ségra. Kdykoliv se nějaká nadějná a krásná kámoška rozhodne vypočítavě, bezcitně, a hloupě, pro zdánlivě pohodlnější cestu dle peněz, a snobského luxusu (často jen zdánlivého, protože je to pravděpodobně většinou jen trik ďábla k odlákání, a jejímu okradení o hezké vlastnosti, a zneškodnění), tak se většinou promění na mojí sestru povahou i vzhledem.

Ještě k tématu otec senior JT, protože byl hlavou rodiny, a tudíž úvodním vzorem. Většinu života byl málo srdečný a málo otcovský, ale jinak docela kultivovaný, vzdělaný a sečtělý, a domácnost měla relativně vysokou úroveň. Ale choval se k nám spíše jak nějaký úřad. S matkou si už nerozuměl, často ani se mnou (a dokonce ani s protekční sestrou), a po rozvodu se hodně změnil, a poté se zhroutil, a pokusil o sebevraždu (což nikdo nečekal, protože vypadal nezdolně a nezničitelně).  Rozloučil se srdečně, ale nic jsem netušil, a zachránil jsem jej na poslední chvíli. Časem se mi jej podařilo dostat téměř do normální původní polohy, možná dokonce spokojenější. A docela často jsem jej navštěvoval. Ale po nějaké době začal
posílat divné dvojsmyslné SMS "že bude vraždění neviňátek", "zda si budu přát smrt žalostnou nebo milosrdnou". ale i vést divné řeči a zobrazovat symboly, např. "že mi dá muzeum smůly", "že by mi rád dal přednost na hřbitov" atd. Vykládám si to tak, že byl v té době zneužit partou kolem Dagmar Pištorové a jejího "dáši Jiřího", coby nástroj a médium, a tudíž že byl defakto posedlý ďáblem. Téměř jistě k tomu posloužila i shoda křestních jmen, a ty by měla chránit církev. Občas teď na mně telepaticky loudí, že když neměl ani pohřeb, tak že by rád alespoň mši. Ale v tuhle chvíli by toho téměř jistě zase nějak zneužil, a takže mne napadá leda tak mše proti zlému duchu. Protože to co na mne téměř nepřetržitě a dlouhodobě útočilo na konci jeho života bylo naprosto strašné. I proto jsem mu radši ani nevolal, když mi psala matka SMS, že umírá, protože jsem zase jen cítil velké riziko neoprávněného a neuvěřitelně nespravedlivého útoku. Ale pak za mnou přesto přišel jeho duch coby přítel. Ale ve výsledku mne teď provázejí dva, trochu slabší útočící, a občas i ten dobrý. To zlé je pravděpodobně převážně něco nového, co vzniklo agresí vnějších osob typu "dáši Jiří", Švarc, Goldmann, Mikula, Oulehle, Čedík atd.

Pro změnu jiný častý náznak o mojí matce ve stávající strašidelné podobě (záhrobně pekelně bezohledně zlodějské). Prý nějak neoprávněně hospodaří se všemi mými zdroji (včetně příležitostí), a všechny je zhovadile rozdává úplně nesmyslným způsobem. Přičemž nejvíce jich dává svému stávajícímu druhému manželovi
, kterého doslova nenávidím, a který se jmenuje Milan Mikula. Protože prý by bez nich okamžitě umřel. (A ještě k tomu byl jedno drzý dovětek, že bych měl být rád, protože je to starý Kvapil - podobně zhovadilou argumentaci zažívám často, a navíc to byl při prvním kontaktu nejvýrazněji Josef "Pepa" Novák, a později často Michal Jordan, a kromě toho Roman Vaněrka a Vasil Špak - otec Mojmíra, pokud bychom tedy věřili na klonování figurek). Ale podobně neuvěřitelně destruktivní rozsáhlé vykrádání, a systematické ničení zdrojů především černou magií, provádí např. i bývalá manželka Eva Nerglová (Tocauerová). A ještě co se týče mé matky, velice podezřelé byly i její výlety do Strakonic k jakémusi psychotronikovi, který na jejím chování zanechával značné stopy, což se týká např. tématu "neškodné" prášky.

A ještě krátká zmínka k mé sestře Janě Tocauerové. V době kritické nestability mi darovala lístky do divadla Lávka (kde proti mně maximálně destruktivně zenužili černou magii), když jsem se snažil zjistit co znamenají divná čísla, která se začala objevovat např. přes poznávací značky aut, tak mi doporučila věštkyni numereložku (kde to proti mně opět maximálně zneužili), a navíc se snažila vykonstruovat obvinění z pedofílie při návštěvě u matky v Rakovníku, a když se jí to nepovedlo, tak alespoň kazit jedno z mála vzácných setkání u matky na chatě v Krásné Hoře. Prostě je úhlavní nepřítel většinu života, a maximálně zneužívá především okamžiky krajní nouze. Ke svému nejlepšímu dlouhodobějšímu příteli Ing. Tomáši Svobodovi se také chovala jako nějaké prase. A nakonec místo něho přivedla do rodiny Karla Oulehleho, ze kterého byl maximálně závažný problém, který trvá doteď. A kdyýž mi jednou volala "v akutní nouzi", ať jí ihned přijedu pomoct odstěhovat, a já tam jel v pracovní době a ještě jsem si tam odřel auto, tak u něj byla druhý den zpátky. A když jsem se z nouze po rozvodu musel odstěhovat v  Solenicích do obýváku, tak mne sprostě a bezohledně napadla. A když se mne otec v této věci kupodivu zastal, tak za ním úplně přestala jezdit na dlouhou dobu. A když tak o tom přemýšlím, tak v životě téměř nikdy nic zajímavého nepředvedla, přes neobvyklou nafoukanost. (Vzpomínám si snad jen na to, že zvládla univerzitu snažšího typu, trochu lépe hrála v soukromí na piáno, že několik let dělala v létě průvodkyni na zámku Orlík, že chvilku vyráběla figurky ve Francii, a že jednu dobu dělala barmanku na populárních diskotékách, a poté se podílela na natáčení asi jedné reklamy na straně produkce. Přesto si na mne troufá vytahovat.)

Jinak když už jsem u těch "branek do vlastní sítě", několik slov k tématu Milan Drazdík. Naprosto mne šokovalo, když začal pěstovat marihuanu na zakázku, tj. coby formu utajeného podnikání. Ale kromě toho např. okrádal svojí matku (babičku) natolik, že naprosto všechno cenné muselo být důkladně schované (přede mnou se nebála vůbec, a právem). Svoje děti vychoval naprosto příšerně, až jsem tomu nemohl uvěřit. A důvodem zhoršení našeho přátelského vztahu bylo jednak to, že jsem jeho synovi na prosbu levně
sehnal relativně slušný počítač, ale odmítl jsem mu jej opravovat (a odvezl jsem ho IT technikovi asi jen jednou). Druhý závažný důvod k nějaké nechutné podlé formě útoku, teroru a okrádání o nejcennější věci bylo, že když si on překvapivě pořídil mlýn coby víkendovou chalupu, tak jsem mu poradil, že pokud je veřejná cesta přes jeho dvůr bez jakéhokoli právního podkladu, tak že jí dle mého názoru může klidně uzavřít i bez ptaní. A to jej prý vedlo ke sporu se silničáři, který jej úplně zničil, a za to že se mi tedy neuvěřitelně prasečím způsobem bezohledně mstí (a začal např. předbíhat na úřadech, asi i průkazně, aby je poškodil, odradil a znefunkčnil, a asi i proto mi brzy poté nepomohli). Jinak jeho mlýn je podezřele podobný mlýnici z Mírče, a už před tím byl na podobné téma divný zážitek s jeho knížkami, odkud náš mlýn divně zmizel. Jinak občas umí manipulovat s lidmi. Takže když svojí matce (babičce) v zimě odmítal topit, aby ušetřil, a zavíral jí radiátory ústředního topení, přestože si od ní téměř jistě bral nemalé peníze z důchodu. A ona  jej ve vymrzlé místnost ještě chvílila za to, že jí dává pod peřinu láhev horké vody coby náhradu. Takže jsem jí koupil elektrický krb.

Jinak často mi zkoušejí oznamovat (asi z USA) coby "dobrou zprávu", že Milana Drazdíka a Marii Tocauerovou mají určitě v úmyslu zabít také (a Janu Tocauerovou určitě taky, a ještě se občas mluví o Zbyňkovi). Ale je to zase jen snaha odklidit další nepohodlné svědky, a další lidi z mé strany, kteří byli většinu života normální a užiteční. A že se jen pekelná mafie snaží dokončit své dílo, poté co je nejdříve zmrzačili, a otočili na nesprávnou stranu. Určitě si myslím, že správnější je zveřejnit jejich případné průkazné zločiny, a jestli mají polehčující okolnosti, ať o nich otevřeně mluví.


   Jinak co se týče teorií, kdo jsou nenormální černá auta, tak je jich několik, a pravděpodobně to je nějaká směs. Část z nich jsou asi nájemní vrazi a nejhorší zloději, kteří se ke mně jinak neumějí dostat, a to především z řad mafie z okolí "dáši Jiřího" (kterou vypustila úplně nesmyslně a zhovadila Dagmar Pištorová), Ale i různých pomatených a zločineckých úřadů typu tajných služeb, které jsou od nich z velké části infiltrované, zmanipulované a ovládnuté. Používajíce úplně nesmyslné záminky, úplné lži atd. Část těchto černých vozidel je možná z mé rodiny, kterou prý hned v úvodu nechal vyvraždit "dáši Jiří", ale udržel jsem je silou vůle, a protože i bůh to odmítl uznat, tak se kolem mne nějak pohybují, jenže v různých absolutně nevítaných podobách. Cožje asi tím, že když už "patřili ďáblovi", tak se jich odmítl vzdát, a používá je coby obzvláště zákeřné a zcela ovládané zbraně. Mnoho černých vozidel v mé blízkosti mohlo vzniknout z důvodu nezákonně přesměrované a blokované komunikace, tj. telefonu, e-mailu, ale i dopisů a kontaktem s nesprávnými lidmi nebo stroji. Další podobná vozidla jsou možná úplně nadpřirozeného původu typu "nebezská jízda", ale o jejich chrakteru hluboce pochybuji (pravděpodobně jsou něco na úrovni Španělů ve střední Americe, a jejich chápání dobra je úplně odlišné od moderního člověka). Dále se kolem mne téměř jistě pohybují nějací neofašisté, nebo reinkarnovaní nacisti typu jejich vedení a jednotek SS. Ale celkově lze říci, že černá barva obecně znamená "nepravá", a že se jim podařilo z velké části obsadit i do té doby neškodná a normální černá vozidla. Která ale vždy přitahovala určitý typ duchů a často i proto sloužila k zastrašování.
   Ale toto považujte jen za úvodní stručný názor pro ty, co nečetli mé poznámky uvedené v úvodu. Až na výjimky tato vozidla, která mne pronásledují, zastrašují, a provokují v neuvěřitelném rozsahu, téměř vždy maximálně škodila, a některá vypouštějí nějaký mrtvolný duševní jed, z kterého je pocit asi jak z živočišného uhlí, nebo z nějaké mazlavé mumie. Možná opravdový černý mor, a nejčastěji je z toho cítit coby pachatel Ing. Ladislav Vrtal (ml.), "dáši Jiří", Adolf Šilhavý a Milan Čedík, ale i MUDr. Jiří Švarc a Eva Nerglová/Tocauerová (a mnoho aut je určitě z firmy ČEZ). Navíc tvořili a asi i nadále tvoří nějakou nenormální pekelnou mafii opravdu strašidelného typu, která je vysoce koordinovaná a organizovaná, mají neuvěřitelné zpravodajské informace o mé poloze a činnosti, a neustále zneužívají možností se zjevovat, a měnit své poznávací značky, atd. Uvedený jed je schopen okamžitě měnit chování lidí z přátelského na vysoce nepřátelské, a jet za takovým aute i krátkou chvíli je vždy vysoce destruktivní (alepoň při oslabení určitě).
   Ale je to něco průkazného, a téměř jistě velice dobře zdokumentovaného. A je zajímavostí, že jsem zažil, že je běžná místní policie v Grays dokázala na delší dobu z Chadwell St Mary úplně odehnat, možná i díky "svatému" charakteru obce (což je něco zcela jiného, než výše uvedená "jízda"). Další věc, která je spolehlivě oslabuje, je jakýkoli můj významnější úspěch (protože stávající nedůstojná poloha je jejich dílo, a symbol jejich vítězství, a každý jejich nepotrestaný a neodsouzený zločin je povzbudil, přestože "vítězství" prakticky vždy dosáhli metodou nejhorších švindlů, a sprostého vynucování nejhoršími možnými nástroji, mezi něž patří i tato černá vozidla). P.S.: Po napsání tohoto článku shořela pračka při praní mého prádla, což je zase naprosto typické, navíc byla společná, a z uplynulých 4 domů nebyl např. ani jednou v pořádku vodovod a horká voda. P.P.S.: Dle některých mých zdrojů jsou morové sloupy v České republice ve skutečnosti lapače duchů, kteří mor vyvolávají. A prý jsou nyní přetížené, a církev by to měla řešit.

   Jinak občas cítím otázku, proč si říkám Čechoslovák, když Československo už neexistuje (od roku 1993). Je to tím, že jsem se v Československu narodil, dlouhou dobu jsem v něm docela spokojeně žil, a že jsem s rozdělením republiky na dva státy nesouhlasil. Kromě toho jsem navíc i vojenský historik zabývající se dlouhé roky tématikou československého opevnění, a trochu to pramení i odsud.

   Jinak zločinci, a další blázni a paraziti už si natolik zvykli na to, že jim otevřené terorizování mojí osoby beztrestně prochází, že už se ani nesnaží své nenormální chování nějak maskovat, a tváří se, že je normální. Přestože je často zřejmé na první pohled, a na první poslech, a to včetně nepochybného úmyslu. Což naznačuje, jak daleko už posunuli hranice (např. "dáši Jiří"/Milan Čedík/Adolf Šilhavý/Pavel Spilka). A když se někdo nebojí ozvat, tak se ho snaží bezohledně zlikvidovat, běžně i fyzicky, a černou magií. (k tomu dnes byl např. vzkaz, že už mi "N málem odpustilo" - ale co přesně tím myslí nevím, snad hodně spornou "nevěru" nějaké nevděčné zlodějské podrazácké prolhané upírské děvky)

Webové stránky o Solenicích jsem chtěl vytvořit vždycky, ale představoval jsem si je úplně jinak.

   Kromě toho prodávám zánovní kytaru Hoyer včetně laminátového kufru.

Pokud to ještě podezřele neschopně nedokázala Policie České republiky, ani reportéři, budu časem vděčný za jakékoli svědky proti osobě jménem Mgr. Olga Vernerová. A to ve všech směrech trestné činnosti., např. kradení pošty dětem, zamezování kontaků s dětmi, fetování, vraždění atd. Nic mi v tuhle chvíli neposílejte, určitě by to někdo ukradl. Ani to nikdy neposílejte jen na jediné místo, a vždy by v kopii měla být i nějaká média typu Reflex a TV Nova, i když ani ty se vůbec neprojevují svobodně, odvážně, a důvěryhodně. Vlastně jsem dobrého novináře a reportéra prakticky ještě neviděl, a do dvou jachtařských časopisů se mi v roce 2015 podařilo dostat asi jen díky nečekanosti směru, a nepřipravenosti zločinecké cenzury. A jak jsem si všiml, tak mnoha novinářům asi připadá mnohem bezpečnější jet někam do aktivní válečné zóny, než udělat rozhovor se mnou. (Zajímat mne budou pravděpodobně i další osoby, např. kdo a jak jí kryje při problémech, schvaluje jí různé výhody a výjimky oproti ostatním Dětským domovům, atd. Ale maximálně důkladné zkoumání a nekompromisní tvrdé exemplární potrestání by měli absolvovat i JUDr. Ludmila Petráková, JUDr. Lenka Vinklárová, JUDr. Markéta Wildová, JUDr. Alena Novotná, Mgr. Libor Stočes, Mgr. Pavla Schütznerová, MUDr. Jiří Švarc, PhDr. Petr Goldmann, JUDr. Marek Bodlák, a to i zpětně, a samozřejmě i jejich mafiánští  spolupachatelé a krytí. Protože především oni stojí za nepředstavitelným posílením zla a nejhorších gaunerů z bezohledné vražídící mafie (kterou představuje především "dáši Jiří"), kterým dali na základě objednaných vylhaných rozhodnutí k dispozici pro zločinecké účely státní instituce a nástroje, a rozpoltili bezpečnostní složky, což vedlo defakto k jejich zhroucení. Kromě toho poslední jmenovaní téměř jsitě mohou i za nevídaný nárůst agresivně homosexuálních napadení a excesů (které občas vydávají za nějaký "fucking hell" (a k tomu ještě vyhrožují, že by mohli přejít na fyzické mlácení), ale i útoků na čistotu potravin a kulturu stravování atd., ale dokonce i šíření drogově závislých) Včetně dalších přímých útočníků řadím do nejzávažnější skupiny asi tak 50-100 lidí. A jestliže neexistují žádní odvážní a zvědaví novináři, tak to je dalším maximálně závažným důkazem nenormální totalitní společnosti, a opravdu nebezpečného prostředí. (A to že je vražda ruského velvyslance v Turecku na dvou nezávislých zpravodajstvích v ČR asi až na desátém místě, taky znamená zřetelné centrální režírování, a je zase jasné, odkud.)

   Pavděpodobně mi mafie znovu zkusila zničit počítač (po dalším útoku černou magií, v době vánoc 2016, zlobíla klávesnice a zhasínal displej, takže to bylo psané v situaci, kdy jsem nevěděl, kdy bude další možnost). Takže další dlouho očekávaná věc, seznam jmen pravděpodobných obětí, většinou nepohodlných svědků, zatím jen heslovitě: Václav Drazdík, nevychovaný známý od Milana Mikuly, syn pana Köhlera z Malé Moravy, pan Hruška, starý Langer z tábořiště Kameny, asi manžel od trochu divné tety Marty, Aleš Horák, jachtaři na Velkém Víru, Josef Bučil, pan Šrůtek ze Státní plavební správy, reportérka Slonková, herec a režisér Smoljak, možná dítě utonulé na přehradě Seč, Havlíčkovi z Prahy Sulická 40, ex-ministr Gross, kapitán parníku na přehradě Dalešice, Miss Mexicko, paní Vojtová, Iveta Šotolová, pan Procházka z Větrova, teta ze Škvořetic, Roberto z Itálie, Iveta Bartošová, pan Zelenka z APSV, Jan Kroužek (Jeník), Vilma Zajíčková, modelka v Praze ve vaně, divná teta z Písku (autorka rodokmenu), možná i babička Karolína Drazdíková z Klenovic (i když ta už byla opravdu stará). Ivo Tocauer, senior Jiří Tocauer, kreslíř komiksů Saudek, Jonathan Catton, z méně oblíbených Ladislav Vrtal st. (ale v té době nebyl problém už dlouho), Zdeněk Saturka. Seznam není úplný. Náhle zemřela i spousta zcela kladných osobností typu ex-prezident Václav Havel, ale např. i soudce z procesu se skinheadem). Kromě toho došlo k závažným poraněním, např. paní Popelková, nebo Martin Douša, a vím o několika dalších pokusech o likvidaci spřátelených osob. A po mém odjezdu do Británie např. umřela i manželka stíhacího pilota RAF z druhé světové války F/Sgt. Stanislava Tocauera. (Většinu informací mám jen z textových zpráv nejistého původu.)
   Vrazi původně pochází určitě od Dagmar Pištorové, a jejich surovost a bezohlednost, ale i metody byly neuvěřitelné, ale v nenormálním prostředí vznikla druhotně spousta dalších podobných agresorů. Téměř jistě v tom maximálně závažnou negativní roli hraje americká CIA. Přičemž ďábel získává figuky i tím, že prostě zabíjí lidi. A jestliže se někdo přesto snaží předstírat, že je v České republice pohoda, tak je to prosperita typu nacistické Německo. A prý se chystají zabíjet další dobré lidi (určitě i proto, že jste nepotrestali pachatele, o kterých jsem vám včas řekl, což jsou asi často jejich agenti, což se týká i nápadně nepotrestaných, a nadále útočících, a maximálně sebevědomých nejhorších kolegů v práci). A celkově je to ukázka výsledku vlády pekelného negra v USA (ale koukněte se i po světě, co se v tu dobu kde odehrávalo, a události na Ukrajině a v Číně byly spíše reakce). Při prvním kontaktu jsem v něm viděl Ing. Zdeňka Zídka ml., ale tomu defakto vděčím jen za několik hezkých zážitků z dětství, např. výletů. Jak se říká, opravdová škoda je jen dobrého člověka.

Náhlé úmrtí asi nejnadějnějšího přátelského člověka v britském Grays a okolí, o kterém jsem se dozvěděl při fotografování plavby dvojstěžníku Stavros S Niarchos po Temži, dne 22.9.2016 v podvečer. Bydlel v East Tilbury Village u pevnosti Coalhouse Fort, a seznámil jsem se s ním asi měsíc po mém příjezdu do Anglie v roce 2013. Byl průvodcem na pevnosti Tilbury Fort, a jedním z pořadatelů předvádění dělostřeleckých střeleb z mobilní houfnice z druhé světové války. (převzato z internetu z Clacton Gazette) Historické dělostřelecké ukázky pro veřejnost na Fort Tilbury dne 5.10.2014 (Gun Fire With The Garrison) U dětí to mělo maximální úspěch, asi největší za celou dobu v Británii. Ale nějaká prasata ze CIA (USA), ve spolupráci s psychopatickým nepřejícím duchem Orly Vernerové, prý tradičně zhovadile a účelově vyhodnotili, že když má historik a pracovník muzea Jonathan Catton k dispozici takovéhle dělo, tak že je maximálně nebezpečná hrozba, a je nutné jej urychleně zlikvidovat.
Historik Jonathan Catton a Gun Fire With Garrison na Fort Tilbury

Dle vytrvalého telepatického vyhrožování a jiných signálů jim z dobrých lidí v tuhle chvíli nejvíce vadí jeden ze zbývajících přátel Ing. Miloš Pluchař (kamarád ještě z vysoké školy a z koleje, a organizátor zimního táboření na Lichnici, přestože kontakty nejsou skoro žádné, zbývající dobří příbuzní z Opavy, a asi i zbytek Škvořetic, dále Richard Heaume z Guernsey, přestože kontakty jsou minimální, Ing. Tomáš Svoboda z firmy SYB, přestože tam už dávno nejsou kontakty téměř žádné, hospodský Havlíček z Hoješína, kterého jsem už také roky neviděl, ale asi i British Dam Society, především oba bývalí předsedové Ian Hope a Andy Hughes. Prostě vše, co bylo zdravé, normální, přátelské, a co by mohlo dávat naději na něco zajímavého do budoucna. Útočníci jsou někde z oblasti Eva Nerglová/Jakub Tocauer/Švarc/Goldmann, Dagmar Pištorová/dáši Jiří, Olga Vernerová, Milan Čedík, Erik Schmidt, Petr Velas, senior JT a CIA. Dále jim zřetelně hodně vadí Lucie Petrusková (i když to hraje na dvě strany), a Pia Alonzo Wurtzbach, a v bezpečí asi stále ještě není ani PhDr. Patrície Dvořáková, na kterou už podlý útok proběhl.

Ještě jedna zajímavost: V Písku
bývala u náměstí lékarna, kterou vlastnil bratr mého dědy Josef Tocauer. Bývala výborně vidět na konci filmu "Dobrý voják Švejk", v době závěrečných běžících titulků. Jenže tenhle záběr zmizel a je fakt důležitá otázka, proč. (Ale podobným způsobem mi zmizely titulky a logo z reportáže o kanónu na bunkru K-S 5 "U potoka", odvysílané v České televize, a to přestože byla uložena na mém počítači, a to dokonce ve dvou nezávislých verzích. Tipuji, že jen proto, že jsem tam vystupoval. A v knize "Vodní mlýny v Čechách V" není nesporně významný mlýn naší rodiny v Mírči dokonce vůbec uveden, a místo toho je "přerozdělen" mezi jiné podobné v okolí. To jsou další nezvratné důkazy rozsahu a metod spiknutí, a snahy naší rodinu a svědky zfalšovat, a doslova vymazat.)

Kromě toho je zřetelně vidět, že se někdo systematicky snaží zlikidovat  (nebo alespoň zastrašit, nebo neřešitelně znepřátelit) všechny lidi, ke kterým bych mohl v nouzi největší jít např. pro půjčku. Podobně téměř jistě zaútočili i na mé jediné bydlení v České republice. Přestože se to z mého pohledu jeví coby nějaká záhrobně pekelná čarující mafie, tak je to dle mého názoru nepředstavitelně bezohledná zločinecká americká CIA, útočící z naprosto nesmyslných důvodů, proti naprosto nesmyslným lidem. A opravdu by mne zajímalo, kolik z jejich pracovníků může zcela poctivě dokázat, že z dlouhodobého pohledu opravdu prospěli a pomohli USA a jejich obyvatelům. Protože jsou to vlastně podnikatelé se zlem, kteří uměle vytváří hrozby, aby zdůvodnili svojí existenci, finanční požadavky, a zesilovali svojí moc množstvím ovládaných lidí. Dle mého názoru jsou defakto centrála světové zločinnosti, a to jak organizované, tak individuální, a těmto zločincům navíc rozmanitě poskytují ochranu a materiální zásobování (defakto jsou něco na úrovni organizace Spectre z filmu o 007). A od nového prezidenta USA jsem očekával, že to ihned zastaví, především mé úplně nesmyslné pronásledování a terorizování, což se téměř jistě nestalo. A pro úplnost cítím potřebu napsat, že CIA je pravděpodobně úplně zbytečná instituce, která pouze úmyslně destabilizuje celý svět. A její kontakty jsou většinou nejhorší zločinecké organizace a osoby, které jsou většinou pouze hamižné, nebo touží po moci. Které pak USA kvůli tomu systematicky podporují na úkor slušných a užitečných lidí. Pokud by byli opravdu to dobro, za které dlouhodbě vydávají, tak by jim mělo pro okolní svět stačit Ministerstvo zahraničí, pro obranu malý mírový Pentagon, a dle mnoha ohlasů by mohli zrušit např. i FBI (protože i to má nějaké divné samolibé invazivní a okupační praktiky, namířené proti zahraničí). Osobně si myslím, že Islámský stát je ve skutečnosti CIA, a že si tím řeší spoustu svých zájmů a problémů. A že poté co se jim podařilo rozvrátit Blízký východ a Severní Afriku, a nepřímo poškodit konkurenční Evropskou Unii, tak se snaží vyprovokovat střet i na Dálném východě v Severní Koreji a Číně, a určitě se neustále snaží rozložit i Rusko. A to že se po srážce filipínské nákladní lodi s torpédoborcem US NAVY náhle objevili vraždící islamisté na Filipínách je dle mého názoru pomsta CIA, a jaké metody používají je z toho úplně jasné. Takže bezpečnější prostředí u spojenců USA je především proto, že tam jejich mafie neútočí tak otevřeně, a nesnaží se je rozkládat.

Někteří mí nepřátelé určitě řeší, jestli by nebylo jednodušší zabít mne, než hledat, chytat a soudit všechny ty zločince. Aby pokleslo ohrožení jiných nevinných lidí. Nebo mne donutit k sebevraždě (což se mimochodem nepochybně dlouhodobě děje, a především nejhorší původci této katastrofy doufají, že by se jim mohl podařit zopakovat scénář likvidace mého otce). Každý normální člověk vám ale potvrdí, že tímhle způsobem dobro nikdy nevyhrává. Kromě toho církev sebevraždu přísně zakazuje. Navíc mám svět rád (a to praktický celý včetně např. Severní Korei) , přes aktuální zamoření mého okolí, a rozhodujících osob v mých záležitostech, nejhoršími zločinci, kteří získali
převahu vždy jen černou magií, a bezohlednou surovostí nacistického typu. A na závěr ještě jedna zajímavost. Dle některých zdrojů je možná  začátek světa "Budiž světlo" okamžik mého narození (první světlo, první mytí, první pták na okně atd.). Takže byste také mohli zažít "Budiž nic". Můj vztah k věcem, které znám, to nezměnilo, a k sebevraždě se určitě nikdy nechystám. V tuhle chvíli si přeji dožít se asi tak 100 let v plné svěžesti, a po plodném a užitečném životě. Který by měly představovat i nějaké nové a lepší děti.

Už dlouho přemýšlím, jak by mělo vypadat nové dobré a
trvalé bydlení. Určitě by mělo být bez jakéhokoli tlaku od okolí, a to i co se týče hluku a výhledu.
(už při psaní se to snažili dopředu ukrást a znehodnotit: senior JT, Ureš, Pája Spilka a Aleš Sláma)

Tak proč ještě řeším Solenice? Protože nic jiného prostě není. Ale docela se mi svědčila i Praha.

Samozřejmým předpokladem pro normální fungování je i zdroj dostatečných a spolehlivých dlouhodobých příjmů, a základní bezpečí.

Jinak z obce Solenice je teď většinou cítit coby převládající duch nejhorší místní dementní blázen Pavel "Pája" Spilka, prakticky jak nějaký okupant, který to tam celé totálně sežral. A že mu tohle někdo umožnil je opravdová tragédie. (Ale Erik Schmidt do toho často zkouší telepaticky doplňovat, že je to ve skutečnosti on, coby jeho bývalý kamarád a inspirátor.)

Jinak to, že se mi neozývají ani regionální noviny, a jiná média, je prý i kvůli tomu, že je má "paní Vernerová pod kontrolou" (asi se tam vetřela předstíraje charitativní činnost).

Některé další informace pro změnu k naší rodině naleznete v části Mlýn Míreč
Mlýn Míreč v Kočičákově doupěti



Děti

   Ač je to k nevíře, děti mi byly prostě ukradeny bez významnějšího důvodu na mé straně. A to mafií, zcela podporovanou špatnými a mafiánskými úředníky České republiky. Asi i proto dosavadní snahy dosáhnout nápravy úřední cestou bohužel pouze zcela potvrdily špatnou pověst českých soudů a úřadů, a to v míře nečekané. V této záležitosti jsem zatím nezaznamenal ani jediného poctivého a dobrého státního úředníka, který by si zasloužil čest a úctu, ale těch doopravdy špatných už asi 25. Včetně ombutsmana, ale absolutně nulový výsledek přinesl např. i dopis prezidentu republiky Ing. Miloši Zemanovi (přestože jsem po změně politické situace čekal zdravější logiku). Znění přísahy a podobných dokumentů jim asi většinou vůbec nic neříká. Jak suverénně popírají nejzákladnější pravidla, na kterých je postaveno fungování celé této země, je úplně neuvěřitelné a jsou opravdovou špínou na tváři České republiky. Asi marně čekají na podlézání a na úplatky, a proto zatím zažívám pouze neustálé střídání trestných činů zanedbání povinnosti a zneužití pravomoci. Prorůstání zločinu do státní správy bylo hodně patrné, a neštítí se vůbec ničeho. Za záminku k ukradení mých dětí, a k šikaně za pouhou odvahu se ozvat, jim stačil pouze jiný názor na některé věci kolem nás, který jsem jim v naivní důvěře svěřil (protože jej mám dosti nečekaně podložený důkazy, a za šíření téhož je paradoxně spousta duchovních dlouhodobě placena ze státního rozpočtu). Že se v dnešní době v České republice setkám s opravdovou středověkou inkvizicí bych nečekal, a bez legrace jsem byl

křivě obviněn, pošpiněn, a okraden pouze za šíření bludů!

   Přičemž blud je prý jen něco, na co nejsou zvyklí. A to jsem svědectví o
svých divných zážitcích sděloval pouze některým blízkým a souvisejícím osobám, a mé děti mezi ně nepatřily. Prostě "přání otcem myšlenky" a "kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde". Kdyby šlo o obhajobu práv nějakého gaunera, tak to by trhali rekordy. Protože dobro v této zemi už dlouho tahá za kratší konec, jak je vidět nejen na soudech.

Děti v Solenicích Dárečky. Manufaktura na jednohubky. Jachetní výprava. V podpalubí lodi. Gibraltar.
  Procházka u babičky. Pes je tak trochu reinkarnovaný, předchozí byl téměř stejný. Procházka u babičky. Letecký den v Příbrami. U babičky 2010. Budování přehrady. Výlet na bývalý rodinný mlýn v Mírči (fotila babička, jediný výlet v roce 2011).
Hrad Karlštejn, památka na nejlepšího českého krále Karla IV. Jeden z posledních výletů, nadpočetná osoba je veterinářka MVDr. Ivana Virágová, chybějící osoba je syn Jakub, který tradičně neposlouchal, a někam utekl. Výlet podél potoka. S Ivanou jsem prožil tři nepříliš příjemné roky v celkově velice neúrodném prostředí. Sice překvapivě hezky přijala mé děti (a děti jí), ale jinak v důležitých věcech až příliš často systematicky podrážela. Což zásadně pomohlo mým nejhorším nepřátelům a nejvýrazně přispělo k mé aktuální situaci (a připravilo mne to i o ty děti). Že chyba nebyla ve mně naznačuje i fakt, že když jsem se s ní rozšel, tak volala mojí mámě, ať se vrátím. Hrad Křivoklát, nadpočetná osoba je babička Marie Tocauerová. Občasné tajná umožnění setkání s dětmi byla asi tak jediná dobrá věc, kterou jsem od ní v uplynulých letech zažil, ale občas to zkoušela kazit. Přehrada Slapy, asi nejhezčí z moderních v České republice.

   Několik fotek ze vzácných setkání s mými vlastními dětmi po rozvodu. Bývalá manželka nám umožnila jen 12 normálních víkendů včetně jedné zimní a jedné letní týdenní dovolené, a to pouze v letech 2007-2008. Víkendy každý třetí týden tehdy měly u dětí velký úspěch, a chovaly se pak asi příliš normálně. Takže si je pro jistotu zcela přivlastnila kvůli panickému strachu z konkurence, z bezcitné nevděčné hamižnosti a lakoty, a z uražené ješitnosti ve stylu bezohledné zhrzelé milenky. Která si ale vůbec nevážila toho, co měla, a nezištně dostávala, a na důležité potřeby svého partnera úplně kašlala. Což bude i tím, že i původně to byla ubožácká neatraktivní a nevychovaná rozmazlená chudinka ze špatné rodiny, prakticky "štětka", ke které jsem přišel náhodou po jednom nepříliš podařeném táboráku. Určitě nebyla žádné terno, a i nejnutnější výchova stála opravdu hodně námahy. Neměla ani věno, ale přesto jsem si jí vzal za ženu, protože se zpočátku opravdu hodně snažila. Jenže když vedle mně "vyrostla", téměř výhradně za mé peníze a za mé podpory, tak mne začala nenápadně shazovat, a poté mne při první příležitosti bez zaváhání podrazila, okradla a dokonce na mne poslala i nájemné vrahy, aby mne odklidili z cesty. Nyní považuje mé děti za svůj soukromý majetek, se kterým může nakládat dle své libosti, a jejich názory a přání jsou jí úplně fuk. Což jim dává s oblibou despoticky najevo, a nenechá je napsat ani pohlednici, a dokonce nebylo ani žádné přání ke 40 narozeninám, přestože i alimenty jsem dlouhé roky platil vzorně (za dobu, co bývalá manželka blokuje kontakty, už asi 300 000 Kč - žádost o přehodnocení částky kvůli blokovaným kontaktům a nečekaně malým příjmům její spřátelený Soud pro Prahu 4 nestydatě ignoroval, justiční dohled a policie rovněž, a ještě mne drze uráželi. Takže při poslední snaze o návštěvu už na mne přišel bývalý tchán s výhružkami a s napřaženým montážním klíčem a při následné snaze zatelefonovat zvedl synův telefon nový "přítel" bývalé manželky, a ještě se mi posmíval.) Jak někdo může ještě něčemu takovému fandit absolutně nechápu, protože sama od sebe by pro nikoho z mých známých nikdy nehnula ani prstem. Asi už zapoměli, že rádi jí měli jen proto, že jsme jí měl rád já, a protože se chovala, jak jsem jí já naučil. Jakmile se ale "udělala pro sebe" a rozhodovala sama, tak okradla i vlastní děti, připravila je o spousty hezkých zážitků, a celkově mi to připomíná nějaké násilné poslání dětí na fašistickou převýchovu. Krytou navíc nenormálními úředníky České republiky. Děti jsou z toho neuvěřitelně vyděšené a frustrované, ale už se bojí ozvat (teď už asi ani ne - dlouhodobě jednostranná zločinecká výchova nepochybně napáchala své). Že je to maximálně nezodpovědná pomatená osoba naznačuje nechávání malých dětí dovádět na serfovém prkně 100 m daleko od břehu bez dozoru a bez jakékoli záchranné vesty, i když uměli sotva plavat (hlášeno soudu zcela bez efektu), běžné krmení jejího dědy čokoládou, přestože trpěl těžkou cukrovkou, a nechávání jej ve špíně, i když nechodila do práce a bydlela v jeho domě, ale i vážný úraz hlavy syna už v ranném dětství, když jsem byl zrovna na cestách. Podobných důkazů, že je opravdu špatný člověk, by se našla dlouhá řada. A co se týče syna, od začátku se chová jak něco nasazeného od nepřítele, nebo od nějaké kukačky, a jeho vlivu na mou bývalou manželku, i na moji dceru, ale např. i na moji matku (jeho babičku) bylo zneužito vrchovatě. Z čehož poté měli prospěch většinou jen samí dlouholetí nepřátelé, což byli většinou nafoukaní závistivci, a různí neprávem uražení ubožáci a sobci. Ale přesto není úplně špatný, snažil jsem se to přehlížet, a doufal jsem, že z toho vyroste. Jenže násilné odloučení napáchalo další nedozírné škody (což bylo nepochybně účelem, kdyby se děti chtěly polepšit, zde je "návod jak být hodným dítětem"). Velice důležitý poznatek z let 2007 a 2008 byl, že zatímco v přítomnosti bývalé manželky a její rodiny byly děti obvykle nesnesitelné, tak pokud byly jen se mnou a s mými přáteli, tak byly většinou docela dobré. Dnes už ale dlouho vůbec nekomunikují (situace do konce roku 2016, pak se to nepatrně zlepšilo, ale oprvadu jen nepatrně), ani když nepochybně mohou, i přes nelegální zákaz a další obstrukce ze strany jejich mafiánských zlodějů a vychovatelů. Takže už pro mne logicky vůbec nejsou prioritou, protože už delší dobu jsou pravděpodobně jen kopiemi mých úhlavních nepřátel, a jsou od nich plně ovládány. Což je další průkazná nenapravitelná škoda nejhoršího typu, způsobená od zločinecké České republiky, a od všech pachatelů rozmanitých svinstev v uplynulých deseti letech. A pravděpodobně jim ochotně slouží i coby další extrémně nebezpečné černomagické zbraně. Bojoval jsem dlouho, poctivě a férově, i přes neustálé výhružky od extrémně nebezpečné mafie, přes přesvědčivé důkazy o jejich reálné moci, a to až na hranici sebezničení. Ale víc už ode mne nemůžete chtít, a nemohu dávat něčemu, co prakticky celou dobu jen demonstrativně bere, obzvláště v následně dlouhodobě havarijní situaci (a ještě mne to pak syzstematicky zkoušelo shazovat a ponižovat). A s velkou nechutí musím říct, že syn Jakub pokrytecky sabotoval mé úsilí od samého počátku. Prý aby to nějak neublížilo mamince, a k téhle zlodějské logice strhnul i svojí sestru. A ve výsledku to možná ohrozilo mnoho mých přátel i na životě (ale defakto byl v té době pouze zcela ovládaný nástroj Evy Nerglové a jejího otce Vladimíra Nergla, se kterými trávil nejvíce času, a tento směr výchovy odkryl jejich skutečné charaktery - takže docela často je z něj cítit něco na způsob syna čarodějnice Morgany z rytířů kulatého stolu, nebo syna převychovaného od kapitána ve filmu Hook, jenže po více než 10 letech). Takže tím, že někdo zločinecky umožnil jeho ukradení, úplné zablokování normální komunikace (což znemožnilo běžné narovnávání vztahů a názorů), a způsob zvrácené výchovy typu demonstrativní nevděčnost, ignorování jakýchkoli proseb, prasečí návyky, a jeho nadřazení černou magií nad moji osobu už v raném dětství, z něj defakto udělal jen pekelného parazita, který hledal hostitele pro svůj příchod na svět, a vybral si na to mojí bývalou manželku, kterou zcela zabral (doslova ukradl), a totálně ovládl, a k tomu potřeboval ještě nějakého zásobovače, a dokonce ovládl i mojí matku (babičku), takže pro něj taky krade (protože reálné zážitky tomu po střízlivém vyhodnocení přesně odpovídají). To že ještě občas cítím dobré duchy svých dětí z několika společných zážitků v dětství (převážně po rozvodu) to nevynahrazuje ani vzdáleně. Protože "ďábel" sedící na mém synovi patří mezi to nejhorší, a nejvíce bezohledně škodící, co kolem sebe cítím (včetně snahy vraždit dobré lidi, jen abych se nezvedl, a abych nebyl silnější).
   Ještě bych určitě zdůraznil, že okradením o děti jsem nebyl poškozen pouze já, ale celá má široká rodina, která tím kromě jiného ztratila motivací, ale i důvěru ve stát, i ve mne. A že související změny mého životního stylu (a mého okolí) poškodily všechny mé přátele a známé. I tyto škody lze vymáhat soudně, protože změny jsou prokazatelné, a důvody také.

    K tomu je dobré připomenout některé obvyklé prokalamace a přísahy: "v dobrém i zlém", "dala mu syna", "dala mu děti", "v nouzi poznáš přítele" atd. Místo toho jsem zažil nejzrůdnější kudlanku a  "pomstili se mu na dětech", navíc v naprosté většině od lidí, kterým jsem nikdy nic špatného neudělal. To, že dokázali zařídit, aby vzorný otec vzorné rodiny zažil kvůli dětem prakticky jen neuvěřitelné utrpení, a téměř žádné hezké zážitky, a že už jsou nyní prakticky jen další ďáblova kořist a návnada, je nepředstavitelná a opravdu ostudná prohra dobra. Je nutné zdůraznit, že při legraci, za kterou se to mnozí snažili trapně a dlouho vydávat, nevznikají žádné škody, ale jen hezký pocit, který trvale zůstává. Oproti tomu to, co už delší dobu rozjařeně předvádějí různé osoby, se vždy nazývalo šikanou, zlodějnou, zhovadilostí a vandalismem. Kromě výše uvedených přísah existují i další, např. "bránit svobodu a demokracii", "pomáhat a chránit", nebo "bránit ústavu" (což není odvozeno od slova ústav, ale zakládající listina státu). Ale realita je jiná. Jediné, co jsou schopni a ochotni bránit, jsou bohužel jen jejich platy, a kromě toho nejtěžší zločinci (až nečekaně otevřeně, včetně lajdáků a demagogů), a opravdu neuvěřitelné "házení perel sviním".
 
   Určitou naději vyvolávali snad jen policisté z Vnější služby Praha Vršovice, ale asi se zalekli zdivočelého gaunerského ČEZu, právnickosoudní mafie ve službách bývalé manželky (kde pracuje) a možná i náznaků černé (zločinecké) magie nebo voodoo od různých zrůd (ale dle mých zkušeností se snaží zločinci čarovat jak vzteklí). Občas to vypadá, že kolem operuje opravdový ďábel se všemi svými nekalými metodami (známými např. z pohádek, z církevních kázání, ale bohužel i z inkvizičních procesů), kterými v lidech cílevědomě probouzí jen ty nejhorší vlastnosti a všechno pokřivuje, falšuje a nahýbá nesprávným směrem. Je k nevíře, kolik podivně pomatených umanutých lidí, a jiných duševních mrzáků, mu ochotně slouží. Výsledkem je skutečný Kocourkov fašistického typu (což jsem nikdy nepodporoval), kde se systematicky ignorují nejzákladnější pravidla jen proto, aby bylo dosaženo nějakého předem naplánovaného cíle. Takže mne osobně nevyslechl téměř nikdo, protože křivárny se asi anonymně od stolu dělají snáz. Navíc tak činí s oblibou o vánocích, a o jiných důležitých výročích, už několik let v řadě. Jak kdyby měli vymyté a umanutě zablokované přeprogramované mozky. Jak je to možné nevím. To sice bývalo k vidění vždycky, ale vždy jen u několika nejhorších jedinců, a obykle se to rychle snažil někdo normální napravit. V tomto případě ale naopak často napáchaly největší škody osoby, které měly první a nejvíce pomoci (včetně rodiny), a často tak učinili pouze pro vlastní chvilkové obveselení. Podrážejí naprosto systematicky, a navíc většinou v nejdůležitějším rozhodujícím okamžiku, což je až překvapivé. A jestliže někdo pomáhá nepříteli na můj úkor, a navíc když jsem krajní tísni, tak to asi není můj kamarád, ani vítaná osoba.

   Jinak narození mého syna v roce 2001 bylo opravdovým svátkem pro celou rodinu, a přinesl s sebou velká očekávání. Asi i proto následoval nezvykle velký protitlak od nepřejících osob, kterým se bohužel zločinecké záměry podařily až děsivě. Ale jeho počáteční popularita se odvíjela především od popularity otce. Jinak už v dětství měl vážnější úraz hlavy, během návštěvy u rodiny Nerglů (rodičů ex-manželky), a stalo se to v době mé nepřímnosti (ale jeho matka u toho byla, je to jediné vážné poranění, které během společného života utrpěl!!!), a kromě toho se téměř projevuje černomagický vliv Přemysla Čecha (telefonicky se vnucoval těsně před porodem doslova prasečím způsobem), seniora JT (pravděpodobně zneužil mé tradiční naivní důvěry stylem knížete z filmu Krotitelé duchů II), divného Araba (který se divně vynořil po porodu, aby mojí bývalou manželku zašil, dle jeho názoru vylepšil, i když to bylo úplně nepovedeně), starý Nergl (který jej doslova ukradl bezohlednou psychopatickou soutěživostí, což ale dělala i má zhovadilá matka s prasečím přítelem Mikulou), ale vidět z něj byli např. i Milan Čedík (z neznámého zdroje, i když to byl úhlavní nepřítel), mladý Vajscochr (kreý umřel už v dětství na leukemii, a nikdy jsem mu nic špatného neprovedl), a asi se tam nějak procpal i "dáši Jiří", Ladislav Vrtal, Erik Schmidt (pekelné prase), Karel Kahovec ml., Karel Kadrnožka, Adolf Šilhavý, Pavel Spilka, Milan Drazdík (hloupost výchovy by tomu odpovídala), a např. i Mojmír Špak (neuvěřitelné pekelné prase). Jinak byly i další průvodní jevy útoku, např. měl brzy slepé střevo, divné problémy s mandlemi způsobené asi černou magií (tipuji moje matka s jejím pprasečím druhým manželem), a dokonce mi od porodnice odtáhli auto z místa s nepřehledným provizorním značením, což stálo asi 1000 Kč, a nutnost jít na policii. Výsledkem je skrytý maximálně destruktivní terorizmus, a zákeřné posměšné podrazáctví.

V roce 2012 jsem vyslyšel prosbu organizace Lékaři bez hranic, a přes svoji špatnou finanční situaci jsem jim poslal finanční dar pro podporu jejich činnosti. Pak jsem je požádal, zda mi mi mohli pomoci alespoň radou nbo doporučením v boji proti mafiánským doktorům, kteří mi ukradli děti a napáchali děsivé škody. Prý je něco podobného vůbec nezajímá. Přestože jsem jim napsal, že kdyby pomohli, že jsem ochoten přispívat pravidelně. Podobně jsme dopadl u všech dašlích oslovených podobných "charit" a iniciativ. Např. Helsinský výbor, Člověk v nouzi atd. Prostě jsem u nějakých dlohoprstých mafiánů nebyl schválen, aniž by byl nějaký významnější důvod kromě aktuální nepohodlnosti a uražené ješitnosti.

Kdykoliv se bývalá manželka nebo mé děti dozvědí o jakékoli nové práci, novém bydlení, nové možné přítelkyni,
nebo nějakém možném hezkém zážitku, nebo jen o nějakých spřátelených osobách,
tak je to vždy tvrdě napadeno stylem bezohledného zlodějského a teroristického ďábla, a zatím skoro vždycky "vyhráli" metodou černé magie.
A k tomu ještě  telepaticky vydírají.

Že
tyto děti po letech úplného odloučení, a jednostranné nepřátelské výchovy v této podobě nechci, je snad jasné (a už to ani nebolí a nedrásá, jenže nezapomínám).
Ale potřebuji urgentně uzavřít téma alimentů.
Jsem si jistý, že poctivé odškodné za psychickou újmu by bylo mnohem vyšší, a že by tudíž měli vrátit i již zaplacené peníze.

Jinak v případě mého syna má smysl se snažit jen v případě, že by se nejdříve maximálně usilovně snažil on.
Což nedělá ani vzdáleně. Dcera byla zcela pod jeho vlivem. Možná by pomohlo jej pokřtít, a případně mu změnit křestní jméno.

Nepochybně existují obecně stanovené minimální standardy komunikace, setkávání, a informovanosti v době po rozvodu,
které všechny oslovené státní instituce a další subjekty svéhlavě, drze, účelově a demonstrativně ignorovaly a pravděpodobně i vědomě zatajovaly.
K tomu navíc používali coby "zdůvodnění" intenzivní podsouvání nejšpinavějších křivých obvinění na mou osobu,
které si ale nikdy netroufli vyslovit nahlas, protože by byly snadno vyvráceny.
Napáchané škody tohoto rozsahu v osobním i profesním životě (a nejen u mne) jsou opět na nejvyšší tresty pro zúčastněné pachatele,
a na maximální odškodné.

SMS od dcery odeslaná z telefonu mé matky, poté co jsem jí napsal, že blokování kontaktů od dětí jí nikdy neodpustím. Historicky úplně první spontální kontakt od dcery, ale docela hezký. Narozená je 14.9.2003. Poté jsem dětem poslal nějaké knížky a pohlednice, tak mi napsala ještě vzkaz přes facebook, což je nečekaný úspěch. P.S.: Slovo "patuješ" místo "pamatuješ" je zas překlep měnící význam, podstrčený od "parazita". Dokonce se našel i vzkaz od syna Jakuba, a na odpověď reagoval i nadále, což je první kontakt po roce, a podobný nečekaný kontakt asi potřetí v historii. Předtím mi jednou v době marného hledání práce zavolal, že našel na autobusové zastávce inzerát na burzu práce, a úplně první kontakt si teď nepamatuji. Narozený je 19.9.2001.
Ukázka komunikace od dětí v září 2016, ale zase jen jeden den, a bez pokračování. Poté byla asi po týdnu ještě chvíle facebookových zpráviček se synem, celkem normálních. Ale poté zase ani nepřišlo přání k mým 45 narozeninám. Dle telepatického vzkazu jim to zase zakázala maminka. Dle mého názoru další průkazný trestný čin nejvyšší závažnosti, před zraky širokého okolí. Jinak za celou dobu jejich života jsem od nich nedostal jediný normální dárek, nebo alespoň pohlednici. Ale přesto máme relativně dobré vztahy. P.S.: Ozvaly se zas v době vánoc 2016, a obě mám i coby přátele na Facebooku. Interval čtyři měsíce je nevídaný pokrok.

Při zpětném hodnocení byl soud v Praze, divně ovládaný od mojí manželky, úplně nesmyslný a sebevražedný. A stejně tak nechat se posuzovat od předem zaúkolovaných nepřátelských lidí, kteří byli členy téže mafie, co ona. Navíc ve zřetelně nenormálním prostředí, destabilizovaném od dalších divných nepřátelských mafií. Ale nečekal jsem podraz ani od ní, a už vůbec né od svého státu, tj. České republiky. Teď na mne občas dokonce zkoušejí vytahovat téma "zrada". V takovém případě by si měli nejdříve důkladně promyslet a uvědomit, co to zradaje je. Protože dle mého názoru se zrady dopustila předvším Česká republika, a to na svém zasloužilém, užitečném, a značně oblíbeném občanu Ing. Jiřím Tocauerovi (což jsem já).

V opravdu spravedlivém prostředí by pro mne bylo mimosoudní vyrovnání spíše nevýhodné, protože i případné náhrady škod výrazně převyšují cokoli, co by po mně někdo mohl chtít (typu výživné). Ale kdybych byl Monte Christo se spoustou peněz a neomezenými kapacitami, tak bych klidně zaplatil, ale pak bych je postupně všechny zničil oprávněnými žalobami atd.

A co se týče různých zákeřných nafoukanců, kteří napáchali nejtěžší škody, tak je třeba je neustále veřejně odhalovat, co jsou doopravdy zač. I kdyby byli někteří z mé rodiny. Aby se nemohli chovat nadřazeně.

   Dopisy institucím, a provonilé osoby, abyste pochopili, že jsem se snažil více než dostatečně. A že jsem byl opravdu ignorován ze všech stran, pravděpodobně na objednávku mafie, a včetně použití metod černé magie k zneškodňování a blokování jakýchkoli zdravých a vítaných aktivních osob, a jiných oponentů proti mafii (všechny kompletní listiny jsou ke stažení v úvodu této stránky, následující soupis je kopie z jiného již dlouho veřejného dokumentu):

Ministerstvo spravedlnosti, odbor dohledu, Mgr. Helena Hrabinská, z pověření vedoucí oddělení stížností – dopis ze dne 14. 8. 2012, č.j. 1550/2012-OD-PP/3, kterým odpověděli na mou stížnost na nesmyslnou pokutu za urážku soudu, ať už jim nepíši, že to není jejich věc, a že stížnosti nebudou řešit. Před tím dopis ze dne 14. 5. 2012, č.j. 164/2012-OD-STIZ/5, kterým reagovali na výmluvy, a kde tentokrát uvedli, že vidí jen průtahy. Přestože soudci porušili prakticky všechno, co porušit mohli, včetně nejzákladnějších pravidel. A to zřetelně vědomě a úmyslně. Pokud to dohled nevidí, tak je to buďto absolutní nekompetentnost, nebo spíše úmyslná podpora trestných činů. Předtím ještě dopis ze dne 17. 2. 2012, č.j. 324/2012-OD-PP/3, kde je za správnost uvedena ještě paní Milena Krstevová, kde je mi pouze vynadala za použití e-mailu bez elektronického podpisu (který nemám) při poslání stížnosti na postup soudů (s přiloženým textem odvolání proti rozsudku) a dále již jen výmluvy.
Jiná poznámka na totéž téma: Podezření na zločinné spolčení jsem již hlásil na Ministerstvo spravedlnosti dne 3. 2. 2012 e-mailem. Načež mi odpověděl 6. 2. 2012 Ing. Jiří Novák s informací, že není v jejich kompetenci řešit jednotlivé případy. Ale bohužel uvádí i nesmyslné informace, že jsem neposkytl žádné důkazy, přestože je jich soudní spis plný a v odvolání na ně konkrétně poukazuji. Což jsem mu sdělil. Vyhýbavé je i znění dopisu od Ministerstva spravedlnosti ze dne 17. 2. 2012 z rukou Mgr. Hrabinské, který jsem poté obdržel. Na což jsem poslal nesouhlasnou reakci dopisem ze dne
21. 2. 2012.

Soudce Mgr. Libor Stočes, a jím jmenovaní soudní znalci MUDr. Jiří Švarc, Ph.D., PhDr. Petr Goldmann: Maximálně neprofesionální a neetické jednání. Bylo zřejmé, že žádné ohrožení dětí ze strany otce nehrozí. A pokud je ohrožuje někdo jiný, tak je úkolem Policie tyto osoby vypátrat a zneškodnit. A pokud to nejsou schopni včas zajistit, tak jsou povinni navrhnout nějaké korektní a důstojné dočasné řešení. Ale určitě není logické ukrást děti otci, a otce dětem. Který je navíc prokazatelně dobrý, který má své děti rád, a kterého mají rády ony. Vše téměř jistě proběhlo pouze na objednávku ze strany bývalé manželky, a způsobem, který si vyžádala ve snaze maximálně poškodit. Zcela v rozporu s právem. Přičemž jí vůbec nejde o bezpečnost a dobro dětí, ale vždy jen o ní samotnou.
Co se týče uvedených soudních znalců, téměř jistě dostávají zločince z rukou spravedlnosti, a nepohodlné svědky a jiné poctivé osoby naopak odstraňují z cesty. Obojí na objednávku a dle potřeb mafie. Že tyto své nástroje zneužili vůči mně je pouze shodou náhod, a následkem osobních vazeb bývalé manželky, které podobné metody jejích kolegů z právní kanceláře vždy velice imponovaly.

Neprofesionálně a nápadně nevyváženě se chovala i předchozí soudkyně Mgr. Pavla Schütznerová.

JUDr. Alena Novotná – zbrklým neuváženým zamítnutím předběžného opratření ze dne 19.7.2011 překlopila celou kauzu do zcela destruktivní roviny, a všechny další rozsudky a jednání to závažně ovlivnilo. Důsledky jsou zcela nepřiměřené a absolutně nedozírné.

Bez jakékoli snahy o nějaké normální bližší poznání ihned hodili do jednoho pytle se zcela nevhodnými osobami, což potvrzuje úmyslnou snahu způsobit škodu.

JUDr. Ludmila Petráková a její přísedící JUDr. Lenka Vinklárová a JUDr. Markéta Wildová: Odsouzeníhodné totální selhání kontrolní funkce odvolacího soudu. Je velice pravděpodobné, že rovněž na něčí objednávku. Podpořily napadení nejzákladnějších hodnot této země.

Opatrovnice. Co se týče konkrétních osob, na první a druhé stání u soudu přišla Petra Zajíčková (průkaz číslo 69), na nejhorší třetí stání Mgr. Renata Kulhánková (průkaz číslo 60), poté u vynesení rozsudku není osoba uvedena, ale asi to byla opět Mgr. Kulhánková (Petra Zajíčková to nebyla). Při odvolacím soudu opět není přítomná úřednice uvedena (ale asi to byla Petra Zajíčková, která se přes úvodní úsměv na pozdrav, poté chovala velice nepřátelsky). Ani jedna z nich neprojevila během soudu žádný obvyklý zájem o mou osobu, ani jakoukoli iniciativu ve snaze obnovit normální kontakty.

Stížnost na postup Obvodního soudu pro Prahu 4, dopis k rukám předsedkyně (JUDr. Jaroslava Pokorná), ze dne 1.2.2013. V kopii Veřejnému ochránci práv a Ministerstvu spravedlnosti (odbor dohledu a justiční odbor). Obvodní soud pro Prahu 4 odpověděl dopisem ze dne 13.2.2013, reakce na stížnost ale obsahuje pouze lži a výmluvy. Podepsána zástupkyně JUDr. Donka Vocetková (pouze strojem), za správnost A. Hrušková (i rukou).
Některé lži: Že lhůty jsou přiměřené, např. dokonce ani vůbec nevysvětlili, jak je možné, že na jedno podání dosud nebyla vůbec žádná reakce. Dále nekriticky obhajuje soudce Mgr. Stočese, přestože se rozhodně důstojně nechoval. Dále není pravda, že by žádný úředník nesměl potrestat soudce za jednání, které je zcela v rozporu se zákony a dobrou soudní praxí.

Stížnost na postup Městského soudu v Praze, dopis k rukám předsedy (JUDr. Jan Sváček), ze dne 1.2.2013. V kopii Veřejnému ochránci práv a Ministerstvu spravedlnosti (odbor dohledu a justiční odbor). Odpověď ze dne 5.3.2013, podepsána strojově JUDr. Libor Vávra v.r., za správnost ručně Vlastimila Billianová. Obsah opět jen ostře formulované odmítnutí a tradiční demagogie, neboť součástí stížnosti byla i stížnost na chování soudců a na průtahy, což demonstrativně lživě popírá.
Navíc je JUDr. Vávra zcela nevhodná osoba k odpovědi na stížnost, protože byl jednou z osob, na kterou byla stížnost podána, a tudíž je zde opět zjevný střet zájmů a podjatost. Až si občas člověk říká, zda je taková neprofesionalita a drzost v České republice vůbec možná.

Městský soud v Praze – místopředseda JUDr. Libor Vávra, dopis ze dne 22. 5. 2012, č.j. St 122/2012, posměšná reakce na stížnost na Ministerstvo spravedlnosti, ze dne 7. 5. 2012, kterou jim postoupili. Ignorování zjevných procesních chyb v neuvěřitelném rozsahu, neetické neprofesionální chování. Poškození zájmů České republiky i Městského soudu v Praze.

JUDr. Ivan Kobliha, podepsaný coby předseda senátu Městského soudu v Praze, odmítl odvolat JUDr. Petrákovou a její senát pro podjatost, dopisem ze dne 5. 10. 2012. Ta obratem potvrdila pokutu za urážku soudu, dále potvrdila zamítnutí předběžného opatření, a Mgr. Stočes začal ihned dále protahovat jednání. Dopis je ručně podepsán Klára Šaldová („za správnost vyhotovení“).

Policie České republiky – neetické a neprofesionální chování policistů Milín (popsáno i v jednom z trestních oznámení) a Dobříš (popsáno v dopisu policejnímu řediteli). 2012 08 01 doplnujici informace k trestnimu oznameni 6 - opetovne poslani policejnimu rediteli.doc, kromě jiného popis zážitku na Policii Dobříš – odmítnutí převzetí důkazu, vysoce neprofesionální nepřátelské chování, polonahý policista.
Vrácení části oznámení a urychlené odložení případu dopisem z Vršovic ze dne 23. 7. 2012, č.j. ORIV-7945-21/TČ-2012-001419, podepsáni vrchní inspektor nprap. Marek Pleva a vedoucí útvaru npor. Mgr. Stanislav Šimek, snaha se vyhnout vyšetřování v ČEZ (koukněte na úvod části Přehrady na konci této stránky).

Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10, státní zástupce JUDr. Marek Bodlák, dopis ze dne 14. 8. 2012, č.j. 1ZN 407/2012 – odmítnutí stížnosti na odložení případu, nápadně lživá odpověď, navíc s výrazně urážlivým a ponižujícím tónem lecos naznačuje. Pravděpodobně úmyslné krytí trestné činnosti.

Ministerstvo vnitra a Ministerstvo obrany někdy na přelomu let 2008/2009, reakcí pouze žádost o potvrzení odeslání skrze e-malový dotaz. V osobních poznámkách v PC je sice datum 8.12.2009, což je nepravděpodobné, protože jsem patřičný e-mail odesílal z kanceláře, kterou jsem měl rok předtím. Správné datum odeslání je pravděpodobně 19. 9. 2008. Podobných pokusů falšovat poznámky v počítači jsem zaznamenal více (pravděpodobně v době práce u ČEZ na pracovním notebooku v rámci nelegálního šmírování).

19.7.2012 Ministerstvo vnitra (hlavní adresa, policejní ředitel, a hlášení korupce), Ministerstvo obrany, Generální inspekce bezpečnostních sborů, Ministerstvo spravedlnosti, Bezpečnostní informační služba – nahlášení nestandardních událostí e-mailem. Potvrzení přijetí přišlo e-mailem od MVČR, MOČR a Ministerstva spravedlnosti, od GIBS přišla doručenka. Od MOČR přišlo nejdříve odmítnutí od paní Hany Štefánikové dne 20.7.2012, poté ale podání bez urgence přijali dne 23.7.2012 e-mailem od Dagmar Čižmárové.

Městská část Praha 4 – tajemník Lanny Dudra, dopis ze dne 9. 10. 2012, č.j. OKAT/305/12/Dud, že neshledal pochybení (v odpovědi na stížnost na chybné konání opatrovnického úřadu ze dne 6. 9. 2012). Což je lež, protože pochybení jsou zřejmá.

Magistrát hlavního města Prahy, ředitel magistrátu Ing. Martin Trnka, dopis ze dne 16. 10. 2012, č.j. S-MHMP 1189109/2012, odpověď na stížnost na postup opatrnovnického úřadu Praha 4. Prakticky opět jen výmluvy. Místo snahy řešit vlastní pochybení jen snaha přehodit problém jinam a rada požádat o revizní posudky.

Fond ohrožených dětí – paní Mácalová, e-mail ze dne 5. 6. 2012 bez odpovědi, u odvolacího soudu bezdůvodně nepřátelská, pravděpodobně někým zmanipulována, stálo by za to zjistit, kdo jí poslal. Předvolána pravděpodobně nebyla.

VZP – 2x e-mail ze dne 23. 5. a 5. 6. 2012 na oficiální adresu info@vzp.cz , žádná odpověď. Nepochybně poškození zájmů akcionářů a rozpor s dobrými mravy a poctivým chováním k zákazníkovi.

Notářská komora – e-mail ze dne 3. 2. 2012, žádná odpověď – poškodili zájmy poctivých notářů

Ministerstvo práce a sociálních věcí – dopis v kopii, žádná odpověď

Lékařská komora - stížnost na neprofesionální a neetické chování MUDr. Švarce ze dne 4. 2. 2012, odpověděl člen revizní komise MUDr. Zdeněk Rybář, dopisem ze dne 15. 2. 2012, č.j. 12/00-001/0128, obsahem je jen výmluva, že lékař, který je soudní znalec, se jich netýká.
Poté co jsem se odvolal proti tomuto zjevně nesmyslnému závěru, mi předsedkyně revizní komise MUDr. Jana Vedralová, poslal dopis ze dne 20. 3. 2012, č.j. 12/00-001/0128, kde je jen potvrzení výmluvy.

Komora soudních znalců – 2x e-mail ze dne 17. 2. a 8. 5. 2012, odpověď zapření prvního, přestože přišla obratem doručenka podepsaná rovněž Eva Saidlová. Jinak pouze výmluvy a rada stěžovat si soudu, který znalce jmenoval. Kromě etického pochybení lží, že e-mail nepřišel, pravděpodobně i poškození zájmů poctivých soudních znalců.

Veřejný ochránce práv (Ombutsman) – pouze výmluvy, že nemohou nic dělat, ale alespoň telefonát trvající asi hodinu (od paní Bártíkové), s radou poslat stížnost na Městskou část Praha 4, což jsem udělal. Dopis ze dne 30. 8. 2012, podepsána Mgr. Ing. Lenka Doubravová. V dopisu rada jiná, poslat stížnost předsedovi soudu, což jem rovněž udělal.

Upozornil jsem i Amnesty International, Helsinský výbor, Lékaři bez hranic Člověk v tísni, a další. Ale aniž by byl patrný nějaký efekt, pouze z Helsinského výboru mi snad poslali nějaké další rady, které ale tradičně nikam nevedou.

   Následně jsem se rozhodl v dlouhodobě bezvýchodné situaci, po vyčerpání zdrojů a dalším nenormálním vyhazovu ze státní firmy, odejít do ciziny. Přičemž jsem 21.8.2013 poslal prohlášení na velké množství institiucí: Ministerstvo vnitra, Ministerstvo obrany, Generální inspekce bezpečnostních sborů, Ministerstvo spravednosti, Bezpečnostní informační služba, Policejní prezídium, Protikorupční policie, Obvodní soud pro Prahu 4, Městský soud v Praze, Senát, Kancelář prezidenta, Ústavní soud, Vláda, Vrchní státní zastupitelství, Veřejný ochránce práv (ombutsman), Vrchní soud v Praze, Krajský soud v Praze, Nejvyšší státní zastupitelství, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Městská část Praha 4.
Výsledek byl opět téměř nulový, i když přišly téměř všechny doručenky. Mafiánský Obvodní soud pro Prahu 4 se rozhodl předstírat, že nic nedostal (asi úmyslně zablokovaná e-mailová adresa). Policejní prezídium poslalo informaci o postoupení záležitosti Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy (30.8.2013, přiložen patřičný dopis č.j. PPR-22408-2/ČJ-2013-990100 ze dne 29. 8. 2013).
Dále tentokrát přišel dopis s Ministerstva práce a sociálních věcí, kde je uvedeno, že neuvádím žádný konkrétní požadavek (č.j. 2013/54565-21 ze dne 11.9.2013, podepsána Mgr. Kateřina Jirková, e-mailem z téhož dne od Heleny Štramberkové, poté ještě jednou tentýž s datem 18.9.2013 a číslem jednacím 2013/27476-21/1, kde je navíc uvedeno vyřizuje K Kotalová, který byl doručen e-mailem od paní Heleny Štramberkové 20.9.2013). Následoval ještě dopis č.j. 2013/66093-21 ze dne 21.10.2013, podepsána Mgr. Kateřina Jirková, vyřizuje Mgr. K. Kotalová, který už je zcela trapný a nesmyslný ve stylu výtvorů mafiánských pachatelů této kauzy, opět z e-mailu paní Heleny Štramberkové.
Z institucí se ozval ještě Senát, dopisy ze dní 5.9.2013, č.j. 10645/2013/S, podepsána Mgr. Květuše Procházková, doručen e-mailem ze dne 12.9.2013, kde jsou pouze výmluvy a neužitečné „rady“. Následoval pak ještě jeden č.j. 11964/2013/S ze dne 11.10.2013, podepsána opět Mgr. Květuše Procházková, doručený e-mailem ze dne 14.10.2013, který je ale opět v podobném duchu).
Armáda se tentokrát rozhodla držet stranou a podání odmítla, asi nechtějí zažít další útok od mafie (Hana Šafránková 22.8.2013 s odůvodněním, že podání nesplňuje standardy pro provoz).

   Prezident republiky Ing. Miloš Zeman – osobní dopis ze 31. 12. 2013 po 6 měsících ve Velké Británii (doručen 8. 1. 2014, asi se cestou do České republiky někde „zdržel“). Odpověď ze dne 13.1.2014 od prezidenské kanceláře, podepsaná JUDr. Jaroslava Janáčková, vedoucí oddělení styku s veřejností, vyřizuje Ing. Filipová, odeslala Petra Padevětová. Obsahem pouze informace, že prezident nemá ve věci žádné pravomoci a nemůže konat jakékoliv kroky, což je nepochybně lež. Rád bych věřil, že je to jen další padělek.
   Protože kdyby ne, tak přes očekávání okamžitého rychlého vyřešení neuvěřitelné křivdy a nespravednosti, využil i mou podporu pouze k vyřízení osobních účtů a následným samolibým oslavám ve stylu komunistických potentátů. Kromě toho jsem zaregistroval ve zpravodajství na www.idnes.cz, na který má nepochybně značný vliv, již větší množství reportáží, které nápadně připomínaly provokování a snahu ponížit. Což by bylo opravdu ubohé a po mém opravdu hezkém dopisu bych něco tak hloupého nečekal. Ale podobný nevděk v tomhle zvráceném a ďáblem ovládaném světě zažívám neustále. Mým dětem i mně už v té době ukradl další rok.

   Kromě toho jsem v rámci prohlášení ze dne 21.8.2013 upozornil i mnoho médií: Česká televize, TV NOVA, TV Prima, Rádio Impuls, Noviny Periskop, Příbramský deník, Lidové noviny, Právo, MF Dnes, Blesk, Stanice Českého rozhlasu, Časopis Respekt, Reflex, Euro, Týden, Lodě, Yacht. Neobdržel jsem ale žádné dotazy, a ani jsem nezaznamenal žádnou reportáž. Což je opět nepochybně velice divné. Pouze Česká televize odpověděla, že to nebyl žádný dotaz k vysílání (Kamila Kaislerová).

   22. 2. 2014 opětovné obeslání většiny důležitých institucí České republiky, a kromě toho i většiny důležitých, ale i některých menších souvisejících médií. Formou e-mailu jsem znovu zdůraznil, že jsem byl státními úřady vmanipulován do stavu krajní nouze v mnoha nejdůležitějších oblastech života, a že tato zcela nevyhovující situace nadále trvá. Takže jsem proto nucen pokračovat i nadále v občanské neposlušnosti, a to tím, že neposkytnu daňové přiznání (což je stejně jen symbolický čin, protože jsem stejně neměl skoro žádný výdělek). Reakcí zatím byly pouze doručenky z většího počtu institucí. Opět stojí za pozornost, že z médií zase nepřišel ani jeden dotaz. To by se snad nestalo ani za komunizmu.

   Pro úplnost je ještě třeba vysvětlit situaci s písemnou poštou. Do 31.7.2013 jsem veškerou korespondenci vyřizovál maximálně zodpovědně a poctivě. Přestože bylo již delší dobu zjevné, že je ze strany státních úřadů zcela zločinecká, v rozporu s nejzákladnějšími zákony České republiky, např. neuvěřitelně jednostranná a nespravedlivá, a styl zřetelně naznačoval autorství téže maximálně nepřátelské osoby, přestože uvedené instituce byly různé. Vzhledem k tomu, že už jsem měl následkem toho problém i se základní obživou, ale byly i zjevné systematické a intenzivní organizované útoky na mé zdraví, tak jsem se rozhodl tuto zcela nesmyslnou a absolutně neplodnou komunikaci ukončit. Už proto, že se již jednalo pouze o útoky na úrovni výstřelů od mafiánské a šikanující skupiny osob. Což je z atmosféry jejich dopisů nechutně cítit dodnes. Po obdržení dopisu od Judr. Ludmily Petrákové ze 4.6.2012, ve kterém je kromě jiného posměšně uvedeno, že Mgr. Stočes není podjatý, a proto že chce, aby rozhodoval znovu, tak se na obloze objevil velký hákový kříž (jiný než je na www). Dle mého názoru některé uvedené dopisy už při pouhém otevření mohou vážně poškodit zdraví. I z toho důvodu jsem se je rozhodl neotevírat a předat coby důkazy Policii ke zkoumání, pokud někdy nastanou normální časy.
   Na adrese Solenice 86 od mého odjezdu převážně nikdo nebydlí, sestra Mgr. Jana Tocauerová tam jezdí zřídka, a otec Jiří Tocauer senior tam býval jen ojediněle (a poté zemřel 18.4.2016). Kdo vyzvedává poštu, jak, a co se s ní děje nevím. Ale pochybuji, že by to bylo nějak zodpovědně (a už předtím poštu skoro jistě drze kradla např. Mgr. Olga Vernerová i ze schránky, např. když jsem byl v práci, a možná to dělal např. i pan Ureš, a vše bylo téměř jistě dokumentováno BIS). O příchozí poště mne nikdo neinformuje, a upřímně řečeno, při škodách, jaké už mi autoři více či méně organizovaně napáchali, mi je to celkem jedno. Byl jsem kvůli nim ve stavu blízkém zhroucení a zdraví mám jen jedno.
   Přesto jsem se rozhodl asi po roce alespoň orientačně zjistit, jaká pošta na mne čeká, kdyby tam přece jen bylo něco normálního. Takže 23.6.2014 jsem telefonicky požádal svoji sestu o stručný soupis, ale ten nepřišel, a dokonce mi tento kontakt asi zmizel ze seznamu telefonátů v mém mobilním telefonu (datum jsem měl napsané, orientačně odpovídá, ale nemůžu ho tam najít). Při urgenci přešla odpověď, že seznam napíše táta senior. Což neudělal, ale přeposlal tři dopisy, které vypadaly jinak, než úředně. Dva byli vymahači výpalného pro mafiánského mobilního operátora O2, na nějž jsem dal najevo názor formou asi 5 reklamací (přes naprosnou oprávněnost tradičně nikdy neuznány, proto jsem nezaplatil poslední fakturu), a nahlásil jsem je i na Policii a dalších institucích. (takže tímto se na seznamu mafiánských figurek objevili ještě JUDr. Michal Benda, advokát, Praha 2, dopis ze dne 8.4.2014, a Marek Vačík, inspektor č. 1 (nějak takhle si samolibě říká Milan Čedík), Jeseník, dopisní razítko ze dne 23.4.2014), snaží se vydírat asi desetinásobek „dlužné“ částky. Do třetice přišel dopis od „Lékařů bez hranic“, kteří by rádi nějaký sponzorský dar. Jeden jsem jim totiž v roce 2012 poslal, ale když jsem jim poté napsal, že bych od nich potřeboval pomoc v opravdu důležité záležitosti, tak odpověděli, že se jich to nijak netýká. Takže čekat nyní nějaké normální dopisy a pohlednice je asi zbytečné. Jen doufám, že ty pytle s poštou, co jsem viděl vozit dodávkou České pošty z Kamýka nad Vltavou rodině Spilků, nebyly mé. Osobně podezřívám poštu Kamýk nad Vltavou z krádeží nejvyšší závažnosti, ale i to málo, co mi bylo doručováno do poštovní schránky, téměř jistě drze a trapně vykrádali sousedící osoby, a možná i nějaké další. A to jak reálně rukama, tak černou magií.

Ještě pro zajímavost: Asi třikrát jsem se rozhodl zkusmo odtajnit svou aktuální adresu pobytu ve Velké Británii a dát ji na www. Protože jsem dospěl k názoru, že negativní osoby jí zřetelně stejně znají, a že by to třeba mohlo k něčemu užitečnému pomoct. Pošta nepřišla žádná navíc, ale např. při vylezení z domu ve 4 Schoolfield Way na mne vždy čekalo nějaké hovado, které mi ukazovalo směr, kterým mám jít (což je svérázná forma maximálně nebezpečného loupežného přepadávání, kterou zažívám velice často už roky). Obvykle ukazuje mnou plánovaný, nebo jediný možný směr. Pokud jsem tudy šel, tak jsem vždy cítil urychlené a vysoce nepříjemné toxické nalézání pocitu Pavel „Pája “Spilka ze Solenic, s dlouhodobým účinkem. Což je další forma útoku černou magií, která značně ovlivňuje rozhodování a chování (protože jsem se tomu musel vyhýbat). Ještě co se týče pošty, i v Anglii mi poštu často kradli, především cennou osobní, a často přicházely dopisy na jména, která vypadal na nějaké kódované "skrytě pro mně" (ale takové jsem ani neprohlížel, a většinou byly z Anglie).

Provinění výše uvedených osob není jen v tom, že způsobily a nečinně přihlížely utrpení mnoha lidí, ale že navíc doslova zabili dobrého ducha České republiky. Za to by zasloužili tresty od dvaceti let po doživotí. Bez legrace. A rád bych ještě zdůraznil, že osoby, které nijak nereagovaly, a nepomohly, jsou často ještě horší, než ty, co reagovaly bez užitku.

   Asi většinou přemýšlíte, v čem je háček.  Z jejich strany ten, že mi upřeli právo na vlastní názor, který je základním právem v České republice (ale i v jakékoli jiné normální zemi, a dle výkladu účelově pomatených mafiánů se o názorech nesmí mluvit, takže mi ještě upírají svobodu projevu, kvůli které byla revoluce v roce 1989). Dále mi upřeli právo svědčit o reálných zážitcích, které se opravdu staly (pouze byly nečekané, a nevítané). Dále popřeli právo na spravedlivý proces, ale asi i na další běžné, a normální věci.

Jinak to zas zkoušejí házet na mne se odůvodněním, že jsem neměl psát dopisy, a více tam chodit osobně (a třeba před nimi klečet a žalostně prosit). V poctivém světě by mezi dopisem a osobní návštěvou neměl být velký rozdíl, a navíc to bylo daleko od bydliště v době, kdy jsem neměl po okradení od mafie peníze skoro ani na základní výdaje. Navíc v té době fungovalo nějaké černomagické předbíhání, takže kdybych tam jel, obzvláště objednaný, tak by tam zase někdo číhal u dveří, a pak by mne o dva kroky předběhl, a celé to tam obsadil černou magií (takže defakto zaklel, což se ale asi přesto stalo). Kromě toho jsem kvůli dětem absolvoval osobně a fyzicky velice traumatické zločinecké soudy, a příšernou zkušenost s opravdu špatnou advokátkou, takže osobní komunikace byla (a nevšiml jsem si, že by byl výsledek lepší). Navíc mafie byla už tehdy natolik silná, že mne mohl větší tlak zlikvidovat, a nulová reakce i nulový úspěch těchto dopisů to zcela potvrzují. Ale celkově je to také další ukázka toho, že nikdy nemají dost, a že mne neuvěřitelně zlodějští mafiáni pouze chtěli vidět na kolenou.

Ještě je třeba zdůraznit, že jedniný důvod totálního selhání státních úřadů České republiky byla uražená ješitnost, a neuvěřitelně krutá a bezohledná msta, od hloupého mafiánského soudce Mgr. Libora Stočese (jednou jsem si mu troufl nedostatčně uhlazeně napsat něco o zbytečném zdržování nepotřebnými otázkami, když se dopisem zeptal na něco samozřejmého, a typ to byl v té době Radek Hrabčák), a pekelného šarlatána vydávajícího se za experimentálního doktora, MUDr. Jiřího Švarce (za stížnost na jeho neprofesionální chování při vyšetření, a typ to byl v té době mafián Ráth). Ale pravděpodobně jen z rozmaru a nesmyslně uražené ješitnosti mi už v úvodu maximálně tragicky zaško
dila soudkyně Mgr. Pavla Shütznerová, jen kvůli pozdnímu příchodu při sněhové kalamitě, a kvůli tomu, že jsem po třech hodinách v autě nejdříve nutně musel na malou na záchod. Toto je reálně České soudnictví, a to tam ještě není vidět klientelismus (mafiánství) soudců.

Ještě považuji za velice důležité, že během několika let těchto nenormálních událostí vzniklo v České republice několik silných politických stran, které v úvodu telepaticky slibovaly urychleně odstranit křivdu vůči mojí osobě, a problém účinně řešit. TOP09, Úsvit, Zemanovci, ANO, a možná i nějaké další.
Což bylo velice překvapivě, ale bylo to na základě veřejné poptávky, protože dosavadní nejsilnější strany úplně zklamaly, a týkalo se to především ČSSD s Paroubkem, a ODS s Topolánkem. Která pak navíc téměř zanikla, ačkoliv byla dlouho nejsilnější stranou v zemi.  Jenže ani od nových politických stran jsem zatím nezažil žádný opravdu nadějný, a užitečný signál. A že tím myslím především osobní rovinu a přínos je naprosto logické. Normální je např. na úvod otázka: "Co pro vás můžeme udělat?", a tu jsem  zatím odnikud neslyšel. Kromě toho se postupně zhroutily všechny tajné služby v České republice, které jsem požádal o pomoc, včetně protikorupční Policie a velení Policie celkově, ale i Bezpečnostní informační služby (BIS = česká obdoba MI5, televizně přezdívané CI5), a vojenské kontrarozvědky (což je tak trochu česká obdoba MI6).

Kromě toho prezident Václav Klaus vyhlásil
1.1.2013 na konec svého funkčního období úplně bezdůvodnou a nesmyslnou všeobecnou amnestii. Kolik úmorné práce Policie a soudů tím znehodnotil, a jak tím ty dobré poškodil a ohrozil, a kolik obětí a svědků vyděsil, a jak tím narušil celkovou atmoféru v už tak destabilizované zemi, si umí domyslet každý. Protože vymahatelnost práva a potrestání zločinců je naprostý základ. Ještě bych rád připoměl, že v rámce amnestie byli propuštěni a vráceni do normálního života i prakticky všichni sexuální delikventi a různí psychopati, zatímco mně coby elitnímu občanovi dokonce bezdůvodně ukradli děti, ale i jakoukoli přiměřenou práci, a normální bydlení, a ještě ze mne dodatečně zkoušejí dělat nějakého úchyla a cvoka, aby to nějak zdůvodnili. A nějaký pokrok v mých věcech není vidět vůbec nikde. Což celkově dokumentuje nepochopitelnou úroveň osobní nenávisti, nevyvážensoti, a neprofesionality vůči mojí osobě, od vládnoucích a rozhodujících osob v České republice. A protože jiné důvody nejsou, tak dělají na zakázku pro mafii.



Emigrace do Velké Británie, aneb kde bydlím od léta 2013

Odlet z letiště Praha Ruzyně, letěl jsem podobným letadlem o chvíli později. Temže u Grays a Tilbury z letadla, v pozadí ústí do moře. Fotografie je z internetu a uvedenou www adresu vřele doporučuji.
Sympatická policistka na letišti v Praze na mne při pasové kontrole koukala smutně, že to vzdávám, a že je opouštím. A jiná hodná slečna z odbavení zavazel mi dovolila vzít si s sebou zadarmo i těžkou kytaru, kterou bych tam jinak nechal. Ale kromě toho jsem měl zase nápadně blokovaný telefon, a asi i proběhl nějaký útok biologickou zbaní v podobně infekčního člověka s rouškou, s pocitem šíření cholery (který byl pak vidět na jiné nedaleké policejní služebně). Po příletu do Anglie jsem měl rozlomený zámeček na tašce, a na letišti stáli rozkročení samopalníci s tvrdým výrazem, jak v nějakém akčním filmu (a na první účtence za bydlení, podepsané ještě tentýž večer, je vytištěné číslo 007, což asi měla být pochvala od vyšší moci). Popíry žádosti pro vydání povinného čísla národního pojištění pak bylo divně umazané od červené barvy, s telepatickým vzkazem, že to je jako bych se upsal krví (nevím, jestli to tak mají v Anglii všichni).

Ještě jsem měl nějaké signály, že když byl od března 2013 ve funkci prezidenta České republiky překvapivě Ing. Miloš Zaman, který se tam dostal předstíráním snahy věci rychle napravit, že jsem měl čekat. Ale neměl jsem už jiné příležitosti k obživě, a myslím si, že tři měsíce byly mnohem více času, než by bylo
třeba na nějaký rychlý zákrok, a na upřímné reálné projevy snahy věci rychle napravit. Po mém odjezdu mi pak pořád telepaticky vzkazoval, že mi zatelefonuje, ale reálně si místo toho začal hrát na bývalého komunistického prezidenta Gustáva Husáka, a spojil se s velice pochybným politikem slovenského původu. Takže celkově popřel všechny zásady čisté politiky, které předtím propagoval, a na závěr dokonce proti mně (ale i proti Velké Británii) spustil nějakou mediální kampaň nejtrapnějšího a nejšpinavějšího typu. A navíc když mi bylo nejhůř, až tomu nemohu uvěřit doteď. Kromě toho byl v listopadu 2013 přes veškeré důkazy propuštěn mafiánský politik David Rath (asi aby mohl zastrašovat a ovlivňovat svědky, a likvidovat důkazy), a ten téměř jistě patří k téže zločinecké skupině, která mi napáchala většinu popisovaných škod (a v MUDr. Švarcovi byl zřetelně vidět). Jinak chvilku před mým odjezdem padla 17.6.2013 česká vláda Petra Nečase (a důvody byly téměř jistě zástupné, a v souvisloti se mnou), a od 10.7.2013 byla u moci nová vláda Jiřího Rusnoka (ale jen několik měsíců, a nevšiml jsem si žádného pokroku). Což se týká i následující vlády Bohuslava Sobotky, která po volbách vládne od 17.1.2014, a zatím se mi nikdo od nich neuměl ani normálně ozvat, a korektně a užitečně odpovědět na vytrvalou snahu volat o pomoc, a poctivě komunikovat (a to už mnoho let). A dokonce jsem měl pocit, že se mne snaží dokonce osobně okrádat černou magií o nejzákladnější osobní záležitosti (nejvýrazněji v době vánoc 2014, a mělo to podobu jeho klonu v sousedním pokoji, a od té doby zmizel velice nadějný kontakt od ducha Denisy Dvořákové, který byl největším překvapením po příjezdu do Anglie).

Do Anglie jsem odjížděl s neopraveným zubem po čerstvě vypadlé plombě poté, co mne 2x nechali
čekat na akutní snadný rychlý zákrok 14 dní, kvůli čemuž asi praskl. Tento zub není opravený doteď, ani po čtyřech letech, a celou dobu kvůli tomu nemůžu kousat na jednu stranu. Prý snad už ani opravit nejde, i když naděje umírá poslední.

Další nečekaný jev byla atmosféra v Anglii. Protože Británii jsem vždycky považoval za jednu z nejrozvinutějších a nejmodernějších zemí na světě, ale to asi spíše není. Velice rychle proběhlo zaplavení okolního území naprosto nepřijatelným duchem Olgy Vernerové a Erika Schmidta, ale hodně se šířil i duch Pavla Páji Spilky, Ladislava Vrtala, Mojmíra Špaka, Milana Čedíka, a mého otce, a oproti tomu mne s mým moderním zdravým pohledem na svět rychle zatlačili do totální defenzívy. A ve výsledku je z toho pocit blízký socializmu v Československu 80. let minulého století, což bodově doplňují některé moderní technologie a jevy.

   Příběh zaměstnání a bydlení ve Velké Británii je dalším dokladem stávající situace, a způsobených křivd. Ale i skrytého státního terorizmu, a nenápadného mučení. V srpnu 2013 jsem z nouze začal pracovat v Anglii coby skladový dělník (picker, alias sběrač zboží ve velkoskladu), což byl profesně neuvěřitelně hluboký propad (po předchozích pracovních pozicich typu hlavní inženýr, ředitel divize, nebo nejvyšší specialista ředitelství jedné z největších firem). Na úrovni nejhorší perzekuce za komunizmu v Československu v době 50. let. Aniž bych pracovně cokoliv zkazil, spíše jsem měl průkazné a vynikající výsledky. Ale mafie napojená na státní úřady v České republice mi po vzoru nejen komunistů, ale i nacistů, znemožnila najít jakoukoli přiměřenou obživu, a zdroj příjmů. A dokonce mne neuvěřitelně intenzivně teorizovala i doma, dokonce ještě s mafiánsky policejní asistencí. Takže jinou cestu, než odejít ihned do ciziny, jsem už v té době neviděl. A atmosféru to mělo opravdu jak odchod někam do války, a na to jsem připravený vůbec nebyl, a navíc jsem si připadal i starý a osamělý.

Velkosklad TESCO Thurrock Distribution Centre během noční směny. Oproti slibům byl příjem odhadem poloviční, k tomu špatné zacházení, a navíc byly neustále důvody k podezření na falšované hodnocení. Následně jsem dva měsíce nesehnal práci, i když byla několikrát důvěryhodně slíbena. Každodenní pracovní nástroj. Uvnitř bylo 150 podobných stometrových polic a byl jsem tam hrdým řidičem náklaďáčku v popředí. Tak trochu kombinace autodromu, hledání něčeho dle navigace, a počítačové hry Tetris při skládání, jenže na čas. A zkuste takhle žonglovat třeba s osmibaleními dvoulitrových limonád. Jinak myši tam běhají s ocásky kolmo nahoru, taky jak autíčka na autodromu, a straky spokojeně krákorají v nejvyšších policích, kde na ně nikdo nemůže. :o) První kontakt s maximálním rozporem oficiální propagandy a reality v Anglii. Cedule u vchodu do velkoskladu TESCO Thurrock Distribution Centre.

   První firma byla TESCO Thurrock Distribution Centre, kam jsem se dostal přes inzerát slovenské agentury na internetu (a v tu chvíli to bylo velice vhod). Slibované peníze vypadaly zajímavě, doma jsem byl už totálně okradený a podfinancovaný, takže to byl silný argument. K tomu jsem si od toho sliboval zlepšení Angličtiny, která často sloužila coby záminka k okrádání od různých nepřátel, formou vyřazování z výběrových řízení. A možná i nějaké to cestování po zajímavých místech, ale předpokládal jsem jen blízké okolí kvůli penězům. Kupodivu se podařilo zrealizovat cestu do Británie, i nástup do firmy, i když bylo cítit rozsáhlé škodění, včetně použití černé magie. V práci se používal malý elektrický náklaďáček, na kterém se stálo, a hledané zboží bylo v počítačové navigací, a potvrzovalo se čtečkou čárkových kódů. Tempo téměř soutěžní, ale dělal jsem to odhodlaně a poctivě, a nejméně stejně dobře, jak ostatní. Přestože jsem byl 2x starší, ale naštěstí s fyzičkou z vesnice. Ale když jsem jim hned v úvodu řekl, že bych mohl být užitečný i jinde, protože mám zajímavou kvalifikaci, tak to považovali za urážku, a pouze za záminku k větší šikaně. Stejně tak snahu používat Angličtinu, protože to byli Slováci. Pravděpodobně skrze mne vidělo hodně Angličanů, a bylo cítit, jak jsou z poměrů a chování ve firmě v absolutním šoku, a že měli sklony začít TESCO všeobecně bojkotovat. Ale přesto jsem tam poznal asi dva dobré šéfy (malý vlasatý z denní směny, a ten co mi naléval polévku na štědrý den), a několik dobrých kamarádů mezi kolegy, kterých jinak byla spousta, a rychle se měnili. Bohužel často různí nemocní zlatokopové, a asi i trestanci, kteří běžně zastrašovali atd. Kromě toho bylo často nefunkční nebo špatné vybavení (především většinou poškozené a oficiálně zakázané klece na zboží jenže jiné nebyly, ale velice často zlobily i tiskárny pro označování zásilek, dále kriticky nutné čtečky čárkových kódů, a občas i náklaďáčky), a normy byly opravdu ostré (ale navíc švindlovali s koeficientem po kontrole kvality sběru, což jsem jednou zažil naprosto zřetelně tak, že mne poslali po nezvykle dobrých procentech po "check pointu" rychle domů, a druhý den zas byly nízké). Ale co je na tom nejhroznější, tak to celé ještě dělali nejen před očima mnoha jejich kolegů, kteří určitě slyšeli naše diskuze (a běžně se na mne přátelsky usmívali, jak kdyby věděli, kdo jsem), ale i britské Policie - protože jednou si mne nechali zavolat k velínu (což také zdržovalo), a stáli tam dva typičtí lidé v obleku jak z filmu někde ze Scotland Yardu, ale chtěli mne asi jen vidět, protože mne beze slov zase ihned poslali pokračovat v práci (a ještě ze mne dělali blbce, že mám slyšiny, ale jindy mne zase terorizovali za to, že jsem napoprvé při svém jménu v rozhlase nepřijel, a touhle střídavou metodou pokračovali celou dobu). Co se mne týče, byl jsem tam prakticky úplně sám, ale především z počátku mne provázeli duchové přátel, především některých kamarádek (ale prasata je bezohledně požírala, což je velký problém celou dobu, a skoro na všech místech, a další se trochu stáhli, když jsem se musel začít bránit, protože jinak bych nepřežil). Ale rád vzpomínám např. na lidi, kteří se seběhli mi upřímně pomoci při převržení klece se zbožím v zatáčce (což se občas stává každému), a na jiného dobrého Slováka, který mi nezištně daroval výborné pracovní rukavice, které jsem nemohl nikde sehnat. A když přijel nějaký jiný a docela kultivovaný Čech, tak po něajké době řekl naprosto výstižnou větu: "Normálně cítím, jak se tu ze mne stává idiot". Ve firmě jsem byl při téměř nepřetržité šikaně a okrádání od teamleaderů celých 6 měsíců, ale po úvodním období mi dávali práce málo, a slibované příjmy to nebyly ani vzdáleně (postupně sotva na přežití). K tomu mne ještě zmlátili v téměř firemním bydlení (a dokonce jsem zaslechl telepatický návrh při příchodu dalšího bydlícího do domu na konci bitky, zda by mne neměli dorazit, pravděpodobně Gábor z mého pokoje, který se neustále drbal, a spal celou dobu jen ve slipech na nepovlečené posteli - takže jsem se zavřel, a čekal na policii, které byla sice v telefonu neochotná, ale policisté kteří přijeli byli profesionální a pomohli, a dokonce odvezli do nemocnice na rengen hlavy). A o něco později jsem si ještě poranil nohu následkem šikany, a nervování např. hulvátským hulákáním přes rozhlas, a z obojího byla týden pracovní neschopnost. A mnohem déle trvající následky, a přestože jsem si platil celou dobu pracovní pojištění, které nám na úvod nabídli, tak mi nedali nic. A ještě ze mne dělali blbce, zvýšili šikanu, zablokovali obvyklý růst hodinové sazby, a snížili pracovní hodiny (tj. celkový plat). Obvyklé přesčasy mi nikdy ani nenabídli. A dokonce po mém odchodu mi nechávali dál z bankovního účtu strhávat pojistné, na což jsem přišel až po delší době (a pokud si dobře pamatuji, zatím nic nevrátili). Ale byly i další oficiálně nenahlášené fyzické škody, např. horečka z neustále bolavých zubů, což mi dělali černou magií v kantýně. Jinak do práce jsem po zmlácení nastupoval ve špatném stavu, s monoklem na obou očích, odřeninami, a hrudníkem bolavým tak, že se bylo obtížné sehnout. Podruhé jsem nastupoval s bolavou nohou, kterou jsem nemohl ohýbat v nártu. Ale velice jsem se bál, abych nepřišel o práci, protože jsem byl bez peněz už z České republiky, zůstat v Anglii bez peněz a bez znalosti prostředí mi připadalo úplně děsivé, a hodně varovné podrazy byly už při zácviku. Jinak práce to byla těžká, a často na hranici zmrzačení, např. zkuste rychle nakládat 8-balení dvoulitrových limonád v počtu např. 20 kartonů, a navíc být při tom ohrožován dalšími lidmi pracujícími na čas s docela masivní technikou. Dělal jsem noční směny, kvůli trochu vyšší mzdě, ale i kvůli stabilní pracovní době. Do práce bylo obtížné dojíždět, autobusy tam nejezdily, a tudíž to byly dlouhé trasy pěšky za každého počasí (i hodinu daleko), a k tomu občas někdo svezl autem za 1 Libru. Ke konci hodně pomohlo jízdní kolo, koupené levně od končícího odjíždějícího kolegy (ale jednou mi jej téměř jistě zkoušel ukrást nějaký černoch v luxusním teréňáku asi pro své dítě, a nebyl to jediný podobný škodící útok). A úplně nejnebezpečnějšího homosexuála jsem zažil právě v TESCO, a dokonce mi ojebáváním černou magií vytáhl střevo, pouze synchronizovanou jízdou, a zastavit jsem nemohl kvůli neuvěřitelné a neustálé šikaně od dvojice vedoucích Šiška - Mezsároš (jiný černoch v červeném kulichu s velkými rty, typu vedlejší role z filmu Predátor, a byl z něho cítit Tomáš Hrazdíra (to ale býval docela kamarád z jachtklubu, kde byli snad všichni hetero), ale tenhle uměl telepatií vyčarovat i fyzické poranění, a prý byl dokonce ještě nějak infekční, a byl tam ještě jeden podobně problematický, a podobných zákeřných fyzických útoků s následky bylo více). Jiný parazit typu Václav Drazdík mi pro změnu dokončil poranění nohy synchronizovanou chůzí, přičemž si na mne nápadně počkal (to jsem i písemně hlásil). Dále tam např. škodily různé zlodějské klony Ladislava Vrtala z ČEZ (dokonce nedaleko parkovala černá fábia s "ČEZáckou" poznávací značkou U), a Pavla Spilky, Milana Čedíka, a asi i dalších, často byli hodně agresivní a nebezpeční, a k tomu útočila i opravdu nebezpečná čarodějnice typu moje sestra Jana Tocauerová s Vernerovou (rovněž s dlouhodobými následky). Na konci dohodnutých 6 měsíců mi oznámili, že už mi firma bude garantovat práci jen jeden den v týdnu. Ale už předtím bylo práce málo, často mne posílali domů dříve, třeba i po dvou hodinách, ale bylo i poslání domů obratem po nastoupení do náklaďáčku. Takže jsem nepochyboval, že to myslí vážně. Zpočátku jsem se tan navíc cítil jak děda ve válcovně železa v Praze Modřanech, a postupně jsem v TESCO nasbíral 5 různých dlouhodbých fyzických poranění (nepočítaje zmlácení, nastydnutí, zuby, plyn, a pád na schodech s krvácením), a poslední z nich bylo celkové brnění asi od páteře, kterého jsem se zbavoval dlouho. (Ale do TESCO přesto chodím nakupovat dál.). Zajímavostí je zážitek z podzimu, kde jsem si promrzlý koupil ma trhu černé filcové rukavice, a byl jsem z nich úplně nadšený. Ale asi ještě týž den jsem při večerní procházce potkal policejní auto, najednou byl jeden prst ze strany prasklý, a telepaticky se od nich ozvalo "my je potřebujeme víc". Jinak přes špatnou situaci jsem se snažil posílat dětem dárky, a na všechny strany pohlednice (ale za které zase většnou nepřišlo nazpátek nic, většinou ani poděkování). A když jsem pro děti k vánocům vyrobil fotoalba ze společných zážitků, tak mi ve fotolabu v TESCO Thurrock (nedaleká velkoprodejna, né sklad), udělali fotky skoro černé (ale už nebyl čas je měnit, a kromě toho bylo zase všude cítit útoky i černou magií). O tři roky později byla oznámena rekordní pokuta společnosti TESCO ve Velké Británii (asi 129 milionů Liber, za účetní podvod), ale to mi reálně nic nedalo ani finančně, ani vztahově, ani co se týče pracovního zařazení.
   Dobří známí ze Slovenska si od začátku února 2014 vzali dovolenou, a nabídli mi, zda bych s nimi nechtěl absolvovat týden výletů po Anglii. Takže jsem si řekl o dovolenou také, ale odmítli mi jí dát (přestože se tvářili, jak jsem nepotřebný). Takže jsem dal výpověď, protože to byla téměř první zajímavá příležitost něco vidět. Do té doby jsem navštívil jen blízké okolí, např. "povinný" Londýn vlakem, a když jsem se byl znovu např. 9.8.2013 prvně podívat na sídlo královny Buckingamský palác, tak byl uvnitř chycen nějaký vetřelec, u kterého nebylo jasné, jak se tam dostal. Dle mého názoru to byl člen pekelné mafie, který se to tam snažil zabrat černou magií. Dále jsem jel na blízké pobřeží moře vlakem, do Chathamu autobusem a vlakem, a největším počinem byl okružní výlet Canterbury - Hawkinge - Folkestone - Dover vlakem a autobusem v sousedícím hrabství Kent za řekou. A měl jsem v plánu pokračovat ještě dál, ale následovalo maximální sabotování další trasy a návratu černou magií, např. nejezdily autobusy dle jízdního řádu, ale ani dle rad chodců, jenže mi nejelo ani nic zpátky do Londýna, a nakonec jsem sehnal jen předražený noční expres z Paříže, který přijel podmořským tunelem. Čímž jsem se tuším dostal na účtu téměř na nulu (a tenhle výlet stál přibližně stejně, jak celá pozdější výprava do Skotska autem). A ještě mne pak musela v Londýně zachraňovat nějaká mladá hodná Indka, abych vůbec našel cestu domů, a jela se mnou až k mému dalšímu vlaku (ale snaha na to nějak navázat nikam nevedla). Kromě toho se povedly ještě nějaké místní víkendové drobnosti, ale vše to bylo obvykle za cenu nevyspání, jenže jsem to považoval za nutné pro udržení přijatelné psychiky, a navíc jsem nevěděl, kolik toho ještě budu mít možnost vidět. Protože všeobecně to byla hrůza, a nějaká změna trendu nebyla vidět vůbec nikde. Jeden z mála docela dobrých normálních lidí byl Jonathan Catton, se kterým jsem se spřátelil na fortu Tilbury, kde pracoval v muzeu (ten pak náhle zemřel v létě 2016, a téměř jistě zase následkem pekelného útoku, a již předtím se k němu divně nalepilo něco, co je prý jeho syn, typ Mojmír Špak). Autem se mi podařilo domluvit jen jeden výlet na Stonehenge (a Old Sarum se Salisbury) s kolegou Attilou z Maďarska (kterého pak také sežrali černou magií, asi metodou přesměrovaného telefonu, ale i divně fungujícího Skype, na který si stěžoval). Ale už na Stonehenge na nás čekaly tanky a vrtulníky, asi kdyby něco zkusilo vylézt atd. Ihned po odchodu z TESCO se jelo se Slováky na Bovington, Portsmouth, Duxford, Seven Sisters, a Windsor, kde připochodovala přesně při mém příchodu velká kapela s mohutnou jednotkou čestné stráže, kupodivu v šedivých uniformách místo červených. Vypadalo to na úmyslné uvítání, a vnímal jsem to coby velice dobré znamení (a když budu moci, a bude podobná situace, tak vám to určitě oplatím). Později jsme ještě jeli na Luworth Cove, a relaxačně podruhé do Chathamu, a na závěr zaplavat si poslední prázdninový den do Shoeburrynes (kde byl zrovna nějaký indický pohřeb, a sypali vedle nás popel do moře). Často to byly opravdu skvělé výpravy s opravdu normální náladou, a za neuvěřitelně vstřícnou cenu (za cestu chtěl Marcel Šebán např. jen 10-15 Liber, což bylo např. oproti vlaku úplně zanedbatelné). Takže to určitě stálo za to, přestože zase i všechny výlety byly nějak narušované od parazitů, a dokonce se mi občas černou magií ztrácely peníze z peněženky (z čehož podezřívám nějakou kombinaci Goldmann-Petr Velas-Přemysl Čech-Milan Čedík-Milan Drazdík). Které jsem navíc v té době neměl skoro žádné, a dokonce když mne při výletu do Kensington Palace pozvala hezká Španělka do nějaké její společnosti, tak jsem kvůli tomu nešel. A pak zase následoval ještě útok černou magií i na organizátory výletů, a hlavnímu tahounovi se po nájezdu černého auta, s typicky provokujícími holohlavci, objevil velice podivný holohlavý bratr pekelného typu, a nacpal se mu až na pokoj. A kromě toho asi byly i ukradené a přesměrované telefonáty, a související sežrané návštěvy, a následovalo např. ukradené auto, kterým jsme jezdili, metodou zneužité Policie, a asi i provokatéra žadonícího o pomoc (což by si normální čestný a zdravě uvažující člověk nikdy nedovolil, obzvláště né v takovéhle situaci, a při jediné nadějné atmosféře celé doby), a celkově právě tato událost zcela obrátila můj názor na Policii a úřady ve Velké Británii, a přestal jsem je vnímat coby záruku bezpečnosti a spojence). Ale následovala i jejich šikana v práci (podobná té mojí), a ještě ukradená solidní motorka, takže pak radši odjeli domů (a ještě následně skončili na dovolené v Černobylu, což asi nebyla náhoda). Ale s těmihle lidmi mohly být úplně normální a výborné přátelské vztahy původního typu. Ty se mi tu ale ve výsledku nepodařilo navázat žádné za celou dobu, a většinou jsem úplně sám v nepřátelském prostředí, a systematickým dlouhodobým pekelným tlakem se jim většinou podařilo otrávit i telefonáty a poštu (nejhorší pachatelé asi nějaká sestava Švarc, Goldmann, Čedík, Vrtal, a asi Vernerová, a asi i další, vše v kombinaci se CIA, a ještě se nestydí vyhrožovat, že mají v plánu likvidovat a zabíjet i další zdravé dobré lidi).
   Ale už ihned v úvodu po příjezdu do Anglie, a po prvních špatných zkušenostech, jsem se snažil najít si vhodnější práci někde u přehrad. Ale kombinace křivě špatná reference od nepřejícího kolegy z VD-TBD v ČR (tuším Ing. Poláček, který mne ani pořádně neznal), a černomagických útoků typu zjevovacího předbíhání, mne připravila o jedinou opravdovou šanci ve firmě Atkins (kterou mi opatrně nabídli), a o zbylé asi tajný zákaz od MI5 (ve snaze nepustit mne k ničemu důležitému, ale i držet mne bez peněz ve snaze paralyzovat, a usnadnit si manipulace). Totéž má na svědomí asi i další podobné vlivy typu nefungujcího telefonu a e-mailu (což jsou vleklé, a kriticky závažné problémy celou dobu, ale podobné to bylo předtím i několik let v České republice). Při konci práce v TESCO se mi podařilo najít pozici řidiče velkých terénních nákladních aut (dumperů) v Bristolu u firmy Kelston Sparks, kde jsem se byl dokonce podívat. A předpokládaný šéf mi dokonce nadstandardně slíbil, že mne přijede odstěhovat s firemním pickupem, abych nemusel s kolem a taškami vlakem. Ale i o to jsem přišel, téměř jistě metodou černé magie (ukradené telefonáty a pekelné přeprogramovávání). Přičemž nabídka to byla opravdu poctivá a věrohodná, u docela dobrých lidí, přímý šéf by byl šikovný a přátelský Čech, a celkově odtamtud (i z okolí) dýchal vynikající zdravý duch, ale zas následovalo něco, jak kdyby na ně někdo použil nějakou nadpřirozenou černomagickou zbraň hromadného ničení (což už jsem předtím zažil v případě kamarádky v Archangelsku, a možná i ve firmě STROM). Následovaly silné povodně, v Anglii ojedinělé. A kromě toho ve firmě asi následkem nástupu podstrčeného parazita, který nastoupil místo mne, začaly probíhat divné změny, a onen dobrý Čech Dalibor dal radši výpověď, a opustil Británii. Přestože měl v jinak anglické firmě vybudované dobré postavení. Ale už předtím jsem dostal nepřímo přes nástěnku alternativní pracovní nabídku dělat ve skladu jiného obchodního řetězce za neuvěřitelně výhodných 25 Liber na hodinu nějakou lepší práci, ale pak jsem to ani nenašel na internetu, kam mne poslali, pozice měla tentýž den uzávěrku, což bylo prakticky v ten okamžik, a nikdy se mi tam při dalších snahách nepodařil ani pohovor (a dodnes jsem nedělal za více než polovinu této nabídky). Podobně to dopadlo i na dalšch místech, např. na Port Of London Authority, u Northumbrian Water, kde jsem se po úvodních nadějných signálech opravdu snažil (a odpovídal jsem na mnoho pozic). A např. v druhé uvedené firmě jsem téměř získal sezónní práci v plážové restauraci na jedné z přehrad Hannigfield Reservoir, protože mi nic jiného mi nenabídli, a protože jsem si říkal, že hlavní je dostat se dovnitř do oboru. Oproti tomu Port Of London Authority mne sice původně vyzvalo ať se ozvu, ale pak nebylo ani pozvání na pohovor nebo na kafe, a pak mi dokonce nebyli ochotni ani věnovat 5 minut času na vrátnici, když jsem šel kolem. Ale mám velké podezření, že obojí zase někdo ukradl, a např. pro práci s daty o tvaru řeky bych byl určitě více než povolaný. Ale i jinde jsem celé ty roky docela intenzivně sháněl práci v oboru, nebo nějakou přiměřenější kvalifikaci a praxi, ale zjevně to někdo blokoval a kradl v neuvěřitelném rozsahu, k tomu neuvěřitelnými metodami, a ještě neuvěřitelně drze. Ale např. mezi mými přáteli dokonce i na Facebooku byl po nějaké době i tehdejší předseda British Dam Society, a důležitý manažer firmy Atkins pan Andy Hughes. Ale jinak vytrvalá snaha komunikovat a navštěvovat Britsh Dam Society nepřinesla nic hmatatelného ani jinde, a asi se báli i pekelného zamoření.
   Jinak původně jsem v Anglii uvažoval o nějaké formě zájmové činnosti ve volném čase, podobné jak v České republice v jachtklubu Solenice, nebo na bunkru K-S 5 "U potoka". Už protože jsem nevěděl, jestli se ještě vrátím domů, a mohly se tím vytvořit i nějaké zajímavé kontakty. Dokonce jsem se byl podívat na Fort Tibury, Coalhouse Fort, a kroužil jsem kolem Thurrock Yacht Clubu v Grays, ale celkově bylo i pouhé základní přežití natolik stresující a vyčerpávající, a navíc mne drželi úplně bez peněz, že jsem za čtyři roky nezkusil skoro nic. A ani osobní vztahy mne zatím moc přesvědčily, přestože příležitostně jsem dobrých lidí potkával docela hodně.

   Jinak ale musím říct, že způsob chování od rozhodujících osob ze státních institucí bylo neuvěřitelně hloupé, a přestože to zkoušeli telepaticky vydávat za nějakou opatrnost, tak ve skutečnosti to bylo skryté nevraživé nepřátelství, a nejhorší nepřejícnost a lakomost. Což dokazuje logika typu, že se nesmím mít lépe, než jejich poslední negr, a víceméně neskrývané okrádání ve všech možných podobách. Ale veřejně přitom předstírají nedostatek chytrých a vzdělaných lidí, a stěžují si na svojí zaostalost. V té době ale ještě neměli k nepřátelství vůči mně žádný poctivý důvod, a proto se měli naopak maximálně snažit upevnit dobré vztahy z dětství a mládí, o kterých zřetelně věděli. Místo toho se mne rozhodli trapně ponižovat, terorizovat, provokovat, a navíc demonstrativně krmit na můj úkor neuvěřitelná prasata.

Bydlení v té době:

První bydliště v Anglii, 623 London Road, postel jsem měl v horních oknech v protějším koutě. Místo kde mne zmlátili (po mém odchodu zde by příčkami vytvořen pokojík).

623 London Road, Grays, Essex, RM20 3BJ (od 31.7.2013, první bydliště po příjezdu do Velké Británie, dostal jsem se tam někdy před půlnocí, a odvoz z letiště zajišťoval ubytovatel Peter Guzmický, ale např. i peřinu jsem si musel jít koupit vlastní, a pěšky), jinak sdílený zanedbaný řadový domek, 5 dalších cizích lidí (sdílené domky fungují tak, že se defakto různí lidé složí na celkový nájem, aniž by se znali, a každý tam má postel, nebo pokoj), dvojlůžkový pokoj nad hlučnou ulicí, odkud často útočily především hlučné motorky s pocitem Erik Schmidt, jen postel, sprcha občas jen studená. V domě jsem byl úplně první, a první účtenka měla číslo 007. První tři další příchozí vypadali snesitelně, ale den poté přijel extrémně nebezpečný slovenský parazit Martin typu Milan Čedík, ihned všechny poštval, a téměř jistě ukradl černou magií můj telefon Lycamobile, i nový e-mail Yahoo, a zorganizoval homosexuální obtěžování, špinění jídla, zastrašování, a poté mé surové zmlácení, následně pekelně ovládl policejní stanici Grays. A to ještě nebylo všechno, a na pokoji jsem měl divné čuně typu Petr Čedík, který spal jen ve slipech na nepovlečené posteli, a neustále se drbal, a ve výsledku byl v celém domku přijatelný jen jeden jediný člověk. Ale problémy občas bývali i sousedé, např. v tomhle byl soused zřetelný invazivní blázen typu Ladislav Vrtal ml, který se mi snažil maximálně znepříjemnit zpočátku oblíbené odpočívaní na miniaturní zahradě za domem, které tu mají skoro vždy obehnané vysokými neprůhlednými prkenými ohradami. Ve většině domů byl problém i z úklidem, a často i se základní čistotou, např. často netekla teplá voda. Další problém bylo i nejzákladnější zabezpečení, a z počátku byl téměř neřešitelný i internet (a ve veřejné knihovně i v alternativní internetové kavárně rovněž probíhalo neustálé terorizování). Po zmlácení jsem se urychleně odstěhoval, protože zjevně hrozilo další napadení, které mohlo mít ještě horší následky. Provozovatel mi dal postel jinde.

2 Falcon Avenue, RM17 6SD (nouzově jedna noc po zmlácení asi 1.9.2013, než se našlo nové bydlení)
, sdílený rodinný domek, asi 6 dalších lidí, na matraci na zemi v obýváku, v situaci kdy jsem se skoro nebyl schopný ani otočit, ale jiný člověk mi tam ochotně sám od sebe půjčil deku, což patří mezi to nejlepší, co jsem v Anglii zažil.

101 Grove Road, uvnitř to bylo docela zchátralé. Okno mého pokoje je to v horním patře za rohem napravo, a chvilku jsem měl okno v přízemí do zahrady (spíše do nějakého přístřešku). 101 Grove Road, spal jsem na dolní posteli. Zřejmá je nálada několik dní po zmlácení. Původně slíbený pokoj hned někdo ukradl, ale tenhle byl tišší. Občasná návštěva za oknem, provádějící průzkum situace.

101 Grove Road, RM17 6JZ (přibližně od 2.9.2013), sdílený zanedbaný řadový domek, 6-7 dalších lidí, dvojlůžkový pokoj s palandou (ale často v jedné osobě) a malým stolkem. Po zmlácení jsem se tam dával do pořádku, a zpočátku jsem tam byl sám. Zajímavostí bylo, že při prvním předváděcím příjezdu tam v jednom pokoji pár, téměř shodný s atraktivní slečnou Luckou ze solenické Hospůdky (které jsem nedlouho předtím napsal pohlednici, ale měla u sebe holohlavce, a v den mého nastěhování je odvezl nějaký černý Mercedes, a možná i proto tam pak dlouho visely na drátech "kopačky ve vzduchu"). Kromě toho mi tam ihned zabrali slíbenou postel, a dali jiný pokoj. Celkově to pak zase bylo často zastrašující prostředí, navíc přecpané, kradli mi jídlo z ledničky, nevrátili půjčené peníze (a ještě poté, co jsem ze svého žalostného rozpočtu půjčil, tak ještě přišel vydírat o další), na pokoji byl 2x jiný problémový člověk provozující synchronizované invazivní dýchání atd. Na chvilku jsem tam dostal jiný mrňavý sólo pokojík (za který byl skoro ihned útok na mé narozeniny, se snahou ukrást holku, byť i jen teoretickou), a zase jsem se musel vracet zpátky na místo, kde se se mnou už nepočítalo. 11.11.2013 byl z vazby v České republice propuštěn "lékař" David Ráth, který patří k téže mafii, co má bývalá manželka a její právníci (a policisté mi předtím telepaticky zrovna jeho dopadení a usvědčení, a odsouzení na 8,5 roku za úplatky dávali za důkaz, že se nemám čeho obávat). Dům ve 101 Grove Road byl zrušen téměř ze dne na den brzy poté, ale provozovatel mi dal postel jinde.
   Jinak během nočních návratů z práce jsem navázal nečekané přátelské vztahy dokonce i s místní liškou, která mne od té doby provází coby docela sympatická společnice. A obvykle mne po nějaké době navštěvuje i po změně bydliště, a dokonce se umí dostat i přes řeku Temži.


26 Finchley Road zvenčí, mé okno bylo to otevřené nade dveřmi. Pronajatý pokoj 26 Finchley Road v Grays. Nejmenší jaký jsem zatím měl, a s unikajícími zplodinami z kotle (kvůli kterým jsem musel neustále větrat i v zimě), ale alespoň jen pro sebe. Cena 315 Liber měsíčně (9450 Korun českých).

26 Finchley Road, RM17 6RQ (přibližně od 6.12.2013), sdílený trochu zanedbaný řadový domek, 6 dalších lidí, mikroskopický sólo pokoj s plynovým kotlem uvnitř, takže v zimě často smradlavý, a o život, a k dispozici byl malý stolek. V domě byl přátelský jediný člověk ze šesti, přestože se původně někdo zase snažil předstírat, že to tam je celé "pro mne", což bývalo časté (ale téměř vždy falešné a opačné). Přesto jsem tam hrál o vánocích na kytaru při asi jediném relativně normálním posezení (jinak jsem kytaru za 3,5 roku skoro nevytáhl, což také dokumentuje prostředí, v jakém se nacházím). Následovalo časté vyhrožování fyzickým napadením od osoby typu Milan Drazdík za to, že jsem mu nechtěl hrát na kytaru znovu. A v Silvestrovský večer jsem tu místo oslavy psal dopis do České republiky prezidentu Zemanovi, a následně se brzy poté změnila vláda České republiky. Jinak v té samé době byl vyhlášen Islámský stát 3.1.2014, přičemž první irácká města byla obsazena už 31.12.2013, a následoval i zábor části Sýrie. A co se týče mých osobních záležitostí, na téhle adrese mi ukradli slíbenou práci v Bristolu, a způsobili poranění černou magií, a byly i homosexuální útoky. A ktomě toho se tam na vánoce objevila maximálně podezřelá skupinka nějaké slečny (která se mi nenápadně zkoušela nabízet např. metodou ukazování výstřihu), a dvou jejích přátel typu svalovci a paraziti, po kterých jsem měl havárii pevného disku v počítači, a poruchu jízdního kola (které asi ukradli černou magií v rámci nějakého výletu). A kamarádka, která mne tam přišla už někdy předtím navštívit, mne tam nenašla, přestože jsem tam byl. Ale v téhle době se pak jelo na tehdy nejlepší výlety s partou Marcela Šebána, což byl skoro zázrak. Poté následovalo stěhování do lepšího pokoje, ale do výrazně vzdálenějšího domu, od téhož provozovatele.

Noční atrakce na jedné z předchozích adres v Grays. Druhé kolo, první proběhlo, když u mne byla na noc Veronika Hlavová ze slovenského města Ilava, kromě jiného bývalá baskytaristka punkové kapely někde od Trenčína. Ranní atrakce v Grays. Místní policie mne už jednou dokonce zachraňovala zmláceného a v ohrožení života, za což jim patří díky. Ale s tímto příběhem to nesouvisí. Více informací můžete najít níže nalinkovaném dokumentu v části o zločincích a ukradených dětech "jsou opravdovou špínou".

17 Martello Close, RM17 6FL (přibližně od 21.2.2014, týden poté začala 28.2.2014 Ruská invaze na Krymu, což považuji za obdobu Finské války, a snahu vysunout obranu, a vybudovat lepší pozice v nestabilní situaci). Jinak sdílený docela hezký nový řadový domek, 5-10 dalších lidí, relativně dobrý sólo pokoj bez závěsu na okně, chvilku prakticky s vlastní koupelnou s WC (ostatní měli také samostatně), malý stolek, byl jsem v domě úplně první. Dokonce jsem dostal i postel s úplně novou matrací, jenže postupně byl dům až neuvěřitelně přecpaný dalšími lidmi (oproti plánovému počtu 6 celkově 11), a kvůli poruše ke mně chodili do sprchy i lidé z dalších dvou domů (což byl nějaký protiútok sil pekelných proti "luxusu", kterému já ale říkám normální životní úroveň). Celkově se osazenstvo v budově vyměnilo 2x, a přijatelný byli možná 1-3 lidé, zbytek většinou rozmanitě útočil a kradl, občas i před domem. Ale jinak to bylo první nadějné bydlení, a měl jsem tam i jediné normální rande za celou dobu, s Veronikou Hlavovou. Po kterém následovala rychlá výměna všech ostatních lidí v domě, a chvilku to vypadalo, že za nějaké normálnější, jenže se to nepotvrdilo. Jinak mi tam ale pravděpodobně ukradli jízdní kolo černou magií (technicky odešlo v okamžiku, kdy nejhorší parazit typu Milan Čedík přivezl své nové, a už předtím mi ho pravděpodobně píchli, a kromě toho si ani neuměli vyměnit žárovku na WC). Ale šli i po holkách, a často to vypadalo, že se Veronika snaží znovu hezky objevit, ale že už se jí to nepodařilo kvůli blokování černou magií (a možná to pomohlo na svět několika extrémně nebezpečným a vraždícím záhrobním čarodějnicícm v mém následujícím okolí). Zajímavostí byly i dva požáry aut v této malé ulici. Jedno auto hořelo během rande v noci téměř pod oknem, a při snaze o další rande po telefonátu celé parkoviště. Takže to asi souviselo, a provázela to evakuace domu a okolí, ale mně se to naštěstí vyhlo, což jsem považoval za dobrý signál. Policii jsem Veroniku nahlásil coby svědkyni prvního požáru, trochu i ve snaze jí případně pomoci, ale následoval pouze její rychlý odjezd zpátky na Slovensko, i s jejím cigošským přítelem. Kterého měla v plánu opustit, a brzy poté to skutečně udělala. Ale následkem tohoto úspěchu na mne začaly dělat další slečny oči, že by ode mne chtěly taky. Další mé stěhování do jiného domu téhož provozovatele bylo z donucení, a zase narychlo, a možná to byla snaha ze mne nějak násilně dostat jejího ducha (což jsem zažil ještě několikrát, a nejen v jejím případě). Asi protože jsem měl nějakou dobu pocit, že mi nosí štěstí. Ale když se naskytla skvělá příležitost na Port Of London Authority mít práci při zpracování dat o korytu řeky Temže, což by bylo v tu dobu naprosto skvělé, tak to pravděpodobně přihrála nějakému cigošovi, napojenému na Erika Schmidta. Přestože na to oproti mně neměl vůbec žádnou kvalifikaci, a já měl naprosto dokonalou, a nutně jsem to potřeboval. Což naznačuje, že ženské se stejně vždycky rozhodují podle toho, u koho jsou fyzicky atd. Rande se možná podařilo jen díky tomu, že parazit dal při kradení přednost šanci ukrást práci ve stánku občerstvení na Hannigfield Reservoir, kterou jsem měl skoro jistou (od Northumbrian Water, a viděl jsem v tom cestu do firmy na nějakou vhodnější pozici). Tipuji, že zloděj byl kuchař (a pak už se u nich nepodařilo domluvit nic, ani přes velkou snahu - téměř jistě jim také někdo přesměroval telefonát požíracím způsobem, ale alespoň se do toho momentu podařilo vložit jiný náhradní a vítaný).

Veronika Hlavová, slovenská kolegyně z Tesca, kde většinou vypadala nějak takhle. Ale na rande přišla mnohem hezčí, a díky ní jsem prožil jediné opravdu hezké uplynulých 4 let (únor 2014). Ale bohužel se rozhodla nezůstat kvůli penězům, kterých ve Velké Británii ještě nikdy nebylo dost. Zájem jsem jí dal najevo tuším hned první den, a přes různé náznaky snahy se ke mně dostat přišla až po dlouhých 8 měsících. (fotka z jejího facebooku Pandrava Vera, osobně jsem bohužel nefotil, abych někoho nenormálního nepřilákal) Dopis pro Veroniku z doby vánoc 2014, který jsem jí poslal na adresu odhadnutou z jejího vyprávění, a asi po rece když se ozvala na Facebook, tak ještě e-mailem. Ale reakce byla nečekaně špatná, a za docela hezký dopis mne po sprostých nadávkách brzy dala na ignor list, a pak ještě jednou. Trochu větší otevřenost z mojí strany ale byla následkem zážitků, které nebyly úplně čisté, a měly divný konec. Dopisů už si dneska asi nikdo neumí vážit, přestože jsou vzácné.
Veronika Hlavová se mnou chtěla hned odjet pracovat do Austrálie, ale na to nebyly okamžitě peníze.
Nebo do České republiky, ale tam to neumožňovala bezpečnostní situace, po ovládnutí země mafií.
Nebo alespoň do anglického Bristolu, ale to mi také někdo ukradl.


   Ale zpátky k tématu hledání práce na začátku roku 2014. Pak jsem si asi 4 měsíce nikde ani neťukl, a nedařilo se mi dostat vůbec nikam, ani na podřadné práce. Přes rozmanité snahy komunikovat na všechny strany, všemi metodami včetně obcházení firem, a téměř jistě za bedlivého pozorování, a bohužel i škodění od MI5. Samozřejmě mě to zase okradlo o všechny peníze. Ale např. i o přítelkyni, protože kolegyně z předchozí práce Veronika byla jediná, která přišla 26.-27.2.2014 na opravdové plnohodnotné rande, a určitě měla v plánu zůstat nejméně týden, ale spíše už napořád (ale odradil jí nedostatek peněz na cokoliv, a od té doby jsem neměl pořádné rande více než tři roky, což ale na druhou stranu taky něco znamená). Kromě toho jsem se v tomhle období ještě zadlužil asi 20 000 Kč v České spořitelně kvůli kontokorentu, který jsem si vůbec neuvědomil.
   Nakonec jsem šel na úřad práce (přestože mi všichni říkali, že to nemá cenu), a po třech návštěvách jsem dostal podporu na jeden týden (která stačila přibližně na týdenní nájemné bez jídla), a další už nebyla třeba, protože jsem docela rychle našel zaměstnání. Zajímavostí je, že na místě, kde mi několík měsíců předtím slibovali úplně jistou práci, ale nedali. Dokonce mne tam při pohovoru zase doslova telepaticky sežrali nějací negři, a z do té doby sympatické ochotné paní z telefonu se stala Vernerová, a ukradli mi i jinou maximálně nadějnou nabídku jinde (výrazně lepší než mám teď), a ona Vernerová mi pak dokonce ještě doma zkoušela krást dobré pocity z filmů. Ale opačným zážitkem byl vedoucí ochranky na recepci ještě před pohovorem, který když jsem mu řekl o svém zoufalství kvůli ztrátě slíbené práce v Bristolu, tak mi dokonce zkoušel dát nějaké peníze ze svého. Které jsem nevzal, ale dostal za to časem knížku a pivo.

Továrna Procter & Gamble, London Plant, ve West Thurrocku. Na pracovišti firmy Wincanton opět nadějný úvod, a poté obvyklý scénář, takže ve výsledku zase jen sliby chyby, a spokojení gauneři. Původně to vypadalo na relativní pohodičku s hezkými a vstřícnými mladými ženskými z celého světa, což by bylo na tu bídu ještě docela dobré. Ale během chvilky to tam ovládli toxičtí paraziti a přihřátí černoši, takže kromě totálně znehodnocené atmosféry byl i příjem oproti slibům ani né čtvrtinový. Přesto ale musím říct, že např. při jedné pracovní směně jsem měl kolem sebe hezké a sympatické slečny z Keni, Bangladéše, Alžíru, Nigérie, Indie, Polska a Slovenska. Ale mít je někde na chatě na pláži nejlépe nahaté jen pro sebe by bylo samozřejmě mnohem lepší. :o) Sklady vlevo v pozadí jsem chodil zametat. Kostelík je St. Clement's Church West Thurrock. Továrna Procter & Gamble, balící linka firmy Wincanton je ve velké šedivé hale napravo.

   Uvedená další práce byla v továrně na drogerii Procter & Gamble, na balicí lince firmy Wincanton. Ale zase jen dělnická, a za minimální mzdu (asi 6,25 Liber na hodinu, což bylo časté i jinde), ale v tu chvíli to bylo velice důležité, protože jsem byl bez peněz, a přes veškerou snahu dlouho bez práce. A navíc denně okrádaný a terorizovaný, takže úplně demoralizovaný. Práce to nebyla to těžká, a bylo tam docela docela čisté prostředí pod střechou. A k tomu hodně mladých ženských, kterým jsem se líbil, a často byly docela dobré i některé vedoucí. Ale přestože jsem pracoval dobře (často mnohem lépe než okolí), tak mi i tuhle práci začali ihned demonstrativně krást, včetně černé magie (poprvé už první den asi Milan Drazdík, ale pak to byl většinou podezřelý mladík s podobným příjmením, který se za mne téměř jistě drze, a neskrývaně vydával, kterého kromě mého jména jediného psali velkým písmem do docházky, a kterého přede mnou demonstrativně povyšovali a upřednostňovali). Člověk si musel v agentuře domlouvat předem každou jednotlivou pracovní směnu, což ale nebylo garantované, a často mi jí poté přes slib a potvrzení směnu zase na poslední chvíli zrušili, telefonickou SMS (a z vedejšího pokoje se ještě ozýval zhovadilý výsměch čarodějnice typu Vernerová/Pištorová), zatímco já byl zoufalý. Protože výdělky nestačily ani na minimální náklady typu bydlení a nejlevnější jídlo (které jsem jedl dlouho). Ale pořád slibovali, že práce bude dost. Jenže 2x mne dokonce odehnali až při příchodu, a pustili tam místo mne onoho zjevného parazita. Až jsem to nahlásil na policii, protože to opravdu nebylo normální (dle mého názoru to byl nějaký ďábel). A k tomu mne tam homosexuálně obtěžovali především černoši (kteří to tam zaplavili až po mém nástupu). Protože původně tam byly převážně jen mladé slečny, a navíc docela hezké, a kamarádil jsem tam asi se 14. Ale ženskou jsem tam přesto nesehnal žádnou, přes dobré a nadějné vztahy včetně zářivých úsměvů, a vystavování vystřihů. Ale jakmile jsem se opatrně pokusil nějak reagovat, tak po každé z nich prakticky ihned vyjel nějaký pekelný parazit, nebo např. řekla, že je vdaná nebo zadaná. Navíc nebyly peníze ani na základní obživu, a největší problém bylo bydlení, i když bylo nejlevnější z nabídky.
   Zajímavostí bylo seznámení se starším manželským párem v důchodu, původem z Austrálie, při pěší cestou z práce. V rámci poznávání okolí, a setřásání parazitů, jsem šel po jiné trase, a měli na zahradě téměř shodnou jachtu, kterou jsem míval v České republice. Docela jsme se spřátelili, a občas tam chodím celé tři roky. Někdy tam bývá překvapivě normální a příjemná atmosféra (ale i zde brzy následoval doslova smrtící černomagický útok, kterým se je snažili sežrat nejrůznější paraziti, a zkoušejí to doteď, a nepochybně je to celé zdokumentované od MI5 - především tam byl cítit nějaký negr, kromě něho Erik Schmidt, Milan Čedík, Vladimír Vávra, cigoš od Lucky Petruskové, nápadně se kolem motal Milan Drazdík, ale zažil jsem i mnoho dalších útoků, např. tam občas bývají cítit senior JT a Ureš, a zkoušela to i Vernerová). A dokonce jim kradou a znehodnocují poštu, např. pohlednice z první výpravy ze Skotska měla úmyslně zakrytou a poškozenou drahou poštovní známku, a pohlednice z druhé výpravy ze Skotska prý nedorazila vůbec (asi odeslána z Applecrossu od benzínky). Kromě toho mi určitě zkoušeli hlavně zpočátku telefonovat, ale zase narazili jen na blokování, a pekelné přesměrování. A asi i následkem toho všeho se původně nadějné vztahy příliš neprohloubily (i když mi nabídli vnučku, která se mi příliš nelíbila), a loď ani po třech letech prací zatím nevyplula.
   Ještě cítím potřebu říct, že když jsme se koukal na kvalitu práce jiných např. při skládání krabic, tak jsem byl většinou mnohem lepší.

Třídírna balíčků doručovací firmy Hermes, noční směny. Scénář opět stejný: První den nadějný s celkem normálními lidmi, ale druhý den už v úvodu zřetelné napadení černou magií od nápadně toxické osoby, která poté rychle zamořila většinu osazenstva. Poté následovalo opět kradení pracovních směn (tj. kradení peněz a vytvoření nesmyslného stresu), a z pravděpodobně spolehlivého zaměstnání zbyl těžce bráněný nejistý zbytek, který zanedlouho vymizel úplně. Kromě toho se to opět projevojovalo na bezdůvodně selektivním chování a divných jevech typu, že si člověk při odchodu nesmí před odcvaknutím na kartě ani umýt ruce, což jsem snad ještě nikde jinde neviděl. A fakt, že nejkvalifikovanější člověk často dělá nejhorší práci je už úplně typické, skoro pekelný folklór. Jinak když budete někam posílat balíček, tak jej vybavte skoro jak na roli fotbalového míče. Jinak napadení čenou magií bylo až druhý den proto, že mne první den nemohli najít.

   Práci jsem hledal dál, a sehnal jsem práci při nočním třídění balíčkové pošty ve firmě Hermes. Což bylo zase za minimální mzdu, ale chvilku to vypadalo, že by to mohlo jít. Dokonce že se mi snažili intenzivně dovolat, ale zase narazili na blokování, které se jim dlouho nepdařilo překonat. A ještě když jsem šel na pohovor, tak bylo cítit všudypřítomné parazity, jak se mi sanžili to znemožnit, nějak mne předběhnout, a zase to celé ukrást. A když mne konečně nabrali, tak se mi útočící černomagické osoby snažily znemožnit dostat na pracoviště na druhý konec města. Když jsem tuhle práci prvně sháněl, tak jsem to měl z domova pěšky skoro za rohem, ale mezitím jsem se odstěhoval, a jízdní kolo už bylo zničené a nefunkční (po večerním setkání na ulici s něčím, co vypadalo jak zlodějský čert, a po zlodějských spolubydlících v bydlišti 17 Martello Close). Takže navíc např. nepřijížděly autobusy dle jízdního řádku, nebo mi nesmyslně ujel domluvený kolega autem, přestože slíbil odvoz, a pak byli divné chaosy i v telefonátech, a nakonec nefunkční telefon. Dle mého názoru to byly zase nějaké snahy o paralelní realitu, falešné osoby, a často to dělali negři. Takže mi jednou dokonce přijel pomoci i dvojník zakladatele Ku-Klux-Klanu v hezkém kabrioletu (projevilo se to tak, že autobus už sežraný černou magií rychle přijel). Ale přesto byla firma zase docela rychle infiltrována útočnými osobami a duchy, a nakonec mi po několika šikanách a provokacích přestali dávat práci. Prý protože jsem nestíhal třídění na pásu, ale to byla jen záminka k šikaně, měli byste to tam vidět (nepřehledná hromada zásilek všech tvarů a velikostí, každá s jiným typem cedulky a písma, na všechny možné strany s nutností je otáčet, většina pro jiné osoby, rychle jedoucí pás, a několik košů za zády, kam se to muselo házet, a žádný čas na zapracování - takže se to řeší např. tím, že se vždy po nějaké době pouští zpětný chod, nebo se zbylé zásilky zase dávají na začátek). Jinak většinou jsem tam podrobněji třídil zásilky z košů v zálivech, pytloval a skenoval, nebo skládal rozkládací palety, protože jsem měl delší ruce. A dělal jsem to výborně. Ale i tak to tam bylo málo odpracovaných hodin, a tudíž malý výdělek, a dlouhá cesta do práce tomu neodpovídala. Navíc mne jednou naložili ještě s nějakým mladým černochem do neoznačeného náklaďáku, a vezli potmě někam pryč, kde byly na neoznačeném dvoře v malé temné místnosti nějaké ocelové klece. Musím říct, že jsem z toho vůbec neměl dobrý pocit, ale nakonec z toho byla jen menší detašovaná třídírna v Barkingu, kde se pracovalo jen ve třech lidech. Což bylo ještě několikrát, a člověk se při tom hodně nachodil. Pak to ten černoch asi ukradl černou magií, protože to byla jistá práce na hodně hodin (typ Erik Schmidt, a šéf v Thurrocku byl zas nějaký klon Ladislava Vrtala, a stejně tak i třetí kolega s blýskavě černým autem). Zajímavostí byly ženské. Bylo tam několik docela sympatických, hezky se snažily ukazovat postavy a výstřihy, ale když jsem na ně zkoušel promluvit, tak byly dezorientované, a někdy jak probuzené z omámení. Jedna od počátku vypadala, jak když tam čekala jen na mne (docela hezká Monika z Polska), ale když jsem se pokusil něco domluvit, tak nic. Sice se snažila vypadat dobře, ale byla rozpačitě nervózní jak Dagmar Pištorová, a celkově pasivní, a rychle skončila v černém BMW. Přestože do té doby se k ní nikdo nehlásil (prý další "čárka E", a v jiný den na ní pro změnu přijel nějaký hnusný sádelnatý duch tlusťocha, možná po nějakém nedobrovolném sexu, typově Roman Vaněrka, a podobný duch mne také samozvaně soudí a samolibě terorizuje překvapivě často). Ale co se týče mne, za normální snahu se jí velice opatrně dvořit mne začali šikanovat a vyhodili (a to už tam předtím tam asi od druhého dne operoval i tradiční pekelný zloděj práce a úloh). A po propuštění zase nebylo ani na základní obživu.
   Ale podařilo se mi znovu občas domlouvat pracovní směny v P&G/Wincanton, kde mi dali dokonce individuální práci v jiné části továrny navíc. Protože si všimli, že zametám mnohem lépe, než ostatní, takže jsem ještě dostal úlohu zametat sklady materiálu. Což byla relativně čest, a navíc to bylo za vyšší mzdu (ale méně hodin), a k tomu ještě byli docela dobří šéfové. Aneb jak je důležité umět zametat. Docela mne to postavilo na nohy, a k tomu se mi občas dařilo domluvit pracovní směny v předešlém Wincantonu, a občas i v Hermesu. Takže jsem někdy chodil i na dvě různé pracovní směny denně, což bylo sice na padnutí, ale dle snažil jsem se fungovat dle havarijního pravidla je "nutné je brát, když je" (protože předchozí zkušenosti byly naprosto děsivé). Ale pak mi ve Wincantonu udělali další podraz, a odebrali mi obojí práce v P&G. Z čehož byli překvapení především vedoucí skladu materiálu, protože byli spokojení. Zajímavostí je, že to, že se něco stane, a jakou metodou, věděli někteří lidé na balící lince předem. Byl jsem v té chvíli úplně bez peněz, takže to bylo dvojnásob nepříjemné, a tradičně bezohledně na hraně. Jinak zajímavostí byly v té době nenápadné vzkazy, ať radši necestuji do Spojenských států amerických, a to od Rusů a od Číňanů.

Bydlení v té době:

4 Schoolfield Way zvenčí, stříbrný Golf je agresor Máca, který mne do tohle domu násilně přestěhoval. Dům sice vypadá hezky, ale bylo jedno z úplně nejhorších bydlení. 4 Schoolfield Way uvnitř, na posteli se nedalo ani pohodlně sedět, a jedl jsem většinou v sedě na zemi. Bolela z toho poraněná noha.

4 Schoolfield Way, Grays, Essex, RM20 3AF (od 17.4.2014), sdílený relativně nový řadový domek, asi 6 dalších lidí, provozovatel slovenský podnikatel Peter Guzmický bydlící jinde, což byly i všechny předchozí v Anglii, bez stolu, v domě nebyla k dispozici sprcha (jen vana a umyvadlo), v sousedním pokoji extrémně nebezpečné pekelná dvojice slovensko maďarská, měl jsem pocit, že mne tam doslova unesli po zlém a proti mé vůli, jak nějaké žrádlo, a poté nepřetržitě okrádali a terorizovali černou magií, kradli práci, a k tomu ještě s posměchem přes zeď, a pravděpodobně mi kromě jiného zabili hodnou tetu ze Škvořetic (ze které jsem cítil včetně její rodiny zdravého ducha a podporu), černou magií ve snaze likvidovat opory, a zase se u toho ještě chechtala, různě se snažili synchonizovat, zvukově chrchlat do jídla (doslova před ní nešlo žádné ukázat), předbíhat, a zkoušet krást kafe (pokaždé od někud přiběhl nebo přijel, určitě s cílem okrást), a ještě zkoušela předstírat nějaké sexuální nabídky "do trojky s homosexuálem" (což na mne nějaká čarující pekelná psychopatka zkouší často), další problémový člověk typu cigoš byl o patro níž, a další opticky toxické osoby číhaly za oknem, a např. jsem tam bolestivě spadl ze schodů, až mi tekla krev z nosu. Kromě toho mne pronásledovali vyčarovanými zjevenými auty, a jednou mne dokonce pronásledoval reálně, a křičel na mne na ulici "ty žebráku, rozkopu ti hlavu" (jmenoval se tuším Máca). Zajímavostí byl černomagický kobereček, který si dali před společnou kuchyni za vchodové dveře, a na který když se stouplo, tak nahrával duši Pavla Spilky (takže jsem na něj zásadně nešlapal). Tentýž kobereček se předtím objevil už v 17 Martello Close, a fungoval shodně, přestože tam byli jiní lidé. Trochu připomínal Voodoo symboly z filmu "Muž s cejchem smrti", a dle mého názoru to je maximálně důležitý důkaz promyšleného a organizovaného útoku. Odjížděl jsem odtamtud s posledními zdroji peněz, a s pocitem, že pokud rychle nezměním sestavu okolních lidí, tak už bych neměl ani na jídlo. I proto jsem radši změnil i provozovatele bydlení. Ale zažil jsem tu jednu normální návštěvu. A kromě toho mi nad hlavou asi 4 přeletěl vrtulník Chinook, a když jsem začal jednou večer hledat práci v oblasti přehrad, tak se mi během toho pověsil nějaký vrtulník před okno, a zjevně to souviselo.


22 Russell Road, Grays, Essex, RM17 5JX (od 29.6.2014), sdílený dvojdomek, 4 další osoby, majitel docela solidní anglický Rus bydlící jinde (doporučený od předchozího provozovatele, a zatím nejlevnější), mrňavý sólo pokoj, malý stolek (za který mne ihned napadl parazit), ani jeden přijatelný další člověk, a všichni terorizovali a kradli černou magií, a abych přežil, musel jsem přestat chodit do kuchyně, záhrobní pekelná parazitka Nina kategorie Vernerová/Marie Tocauerová to tam úplně okupovala, a dokonce mi černou magií zlikvidovala zaměstnání v Commodore Kitchens, vážně poranila kamarádku Patrícii Dvořákovou, ukradla jinou maximálně důležitou Denisu Dvořákovou, a překazila i můj jediný další pokus o rande v Anglii 2.11.2014 v National Maritime Museum, se slečnou Míšou z internetové seznamky Pohyby (jinak asi maximálně vykrádané, podobně jak Lide.cz), takže to moc to nenadchlo, a nikam to nevedlo (např. mi hned na úvod řekla: "tak bacha, jsem A, a taky jsem Heidrich", a to mne úplně odradilo). Téměř jistě to bylo i tím, že to parazitická Nina doslova zabila předem, a kromě toho kradla poštu, a asi i návštěvy, a poškodila mi černou magií i mé "nové" auto Suzuki Swift. Její přítel Vladimir typu Ladislav Vrtal s příměsí Milan Drazdík neustále mlátil pod oknem do nějakého plechu, nějaký Polák Hubert typu Milan Čedík neustále kazil jídlo fekálními útoky, a k tomu mi způsobil i poranění černou magií), a Slovák typu premiér Sobotka/Přemysl Čech kradl holky a energii, a na závěr po řadě konfliktů majitel ukončil bydlení mně, protože ostatní pro něj byli důležitější (byli tam už při příchodu), ale dal dostatek času na hledání (a dokonce nabídl alternativní pokoj jinde, ale to bych si asi moc nepomohl, už při příchodu na obhlídku tam měl nějaký divný člověk velký nůž v ruce). A např. když jsem si dal inzeráty na seznamku www.pohyby.co.uk , tak začalo chodit nápadné množství podezřelého spamu, což byly téměř jistě ukradené a přeměněné odpovědi. Vlny přesně po inzerci byly jasně zřetelné. Ale reálných použitelných se ke mně dostalo jen minimum, takže jsem ve výsledku musel dát na seznamku varovný vzkaz, a postupně mi reakce úplně přestaly chodit. Zajímavostí také je, že původně bylo na téhle seznamce inzerátů spousta, i od žen, a že to všechno náhle zmizelo, jak kdyby to někdo sežral. A jsem si jistý, že na mé schůzky chodil někdo jiný, téměř jistě pod dohledem a za asistence MI5, a že to hodně skvělým holkám mohlo opravdu uškodit. Navíc tam původně byly platnosti asi 3 měsíce, teď 14 dní. Dokonce jsem měl signály, že české (a asi i slovenské) slečny jsou pro někoho hodnotný materiál, který se snažili sežrat pro sebe, a možná dokonce nějaké státem určené osoby na vyšší rozkaz, jak nějací prasečí árijci požírající perly. Jak kdyby z nich potřebovali vysávat nějakou moc a dobré vlastnosti (a něco podobného se už asi předtím provozovali v České republice někteří kolegové, sousedi, ale dokonce i parazitiční policisté a "lékaři", kteří si troufli "požírat" z nějakého důvodu dezorientované a málo odolné úplně normální slečny, které se mi snažily ozývat, a doslova je likvidovali asi především metodou podvodů a sexu, a nějaké vykrádání duší asi páchají i kradenými telefonáty a  ukradenou poštou). Policii jsem podezření nahlásil písemně a včas, viz úvod, kromě toho komentuji každou divnou drobnost do odposlechů (které zjevně reagují), a co mám více dělat nevím. Kromě toho proběhla v téhle době provokační kampaň Mohamed. Začalo to kontaktem od americké vojenské kosmonautky Susan Helms, odpověděla mi na inzerát na Pohyby, a zpočátku to vypadalo překvapivě zajímavě a nadějně. Aby dokázala svojí pravost, tak mi např. promítli pocit místa, kde psala, že se nachází. Poté ale došlo k nějakému jejímu pekelnému sežrání, a dále už to nejelo důvěryhodně ani reálně. Začaly mi chodit telefonáty shánějící se po nějakém Mohamadovi, neustálé SMS, snažili se mne pozvat někam na objednanou lékařskou prohlídku (kam bych nikdy nešel), a dokonce chodily i dopisy, ale domácí řekl, že Mohamad je on. Což mohlo znamenat, že mi nějak ukradl telefon, což prý domácí běžně dělají. Ale ve výsledku proběhl krvavý útok na redakci časopisu ve Francii. Jinak v srpnu 2014 vypukly separatistické nepokoje v ukrajinském Donbasu, známém těžbou uhlí. Což navázalo na obsazení Krymu Ruskem. Zajímavostí je, že to chvilku vypadalo na vojenskou intervenci armád NATO, a neuvěřitelné a naprosto symbolické je to, že tam jela za Evropskou unii vyjednávat mír německá!!! kancléřka Merkelová (navíc ještě nafoukaná a povýšená). Horší osobu si snad ani nemohli vybrat, a dle mého názoru je to další důkaz nějaké nepochopitelná a doslova trapné neonacistické snahy pomstít se za porážky z druhé světové války, a zkusit to znovu, když se jim to v letech 1941-44 nepovedlo (a že NATO je opravdu ve skutečnosti jen obnovený Wehrmacht). Kromě toho se konalo v té době 18. září 2014 referendum o nezávislosti Skotska, ve kterém jsem zkoušel podporovat jednotnou Británii, které jsem pořád ještě fandil. Přes názor vyšší moci, která jí chtěla po příšerných zkušenostech zničit už asi po měsíci pobytu. Dále dne 17. listopadu 2014 proběhla v České republice docela velká demonstrace a revolta proti prezidentu Ing. Miloši Zemanovi. Kromě toho došlo 16. října a 3. prosince 2014 v České republice k velkým výbuchům skladů munice ve Vrběticích, což také mohlo být nějaké vyjádření zlosti, nesouhlasu a varování od vyšší moci. A 22.10.2014 došlo k přepadení parlamentu v Kanadě od člověka se samopalem, kterého zastřelili až uvnitř u dveří hlavní jednací místnosti, kde už se poslanci schovávali do různých koutů, a dle některých zdrojů to mohl být nějaký úder přesměrovaný magií z Anglie (a když jsem brzy poté vylezl z metra v londýnském Westminsteru, tak se tam ozýval rachot sbíječek, jak nějaká střelba, a kolem Big Ben tam nízko proletěl vojenský vrtulník, asi Lynx). A co se týče dobrých zpráv, 26.1.2015 přistálo v České republice největší letadlo světa Antonov An-225 Mrija, aby dopravila české tanky a další techniku z Přelouče do Afriky pro boj proti islamistické sektě Boko Haram v Nigérii, což proběhlo ve třech vlnách. Jinak ještě předtím jsem na štědrý den 24.12.2014 navštívil vánoční mši v kostelíku St Mary The Virgin v Little Thurrocku, abych se podíval jak vypadá v Anglii. Sice jsem jsem měl v úmyslu jen nenápadně přihlížet z téměř nejvzdálenějšího kouta, ale kněz si pro mne došel, a tak trochu mne donutil jít na přijímání. Součástí bylo i nějaké sahání na hlavu, které prý bylo hodně důležité. Ale nezlobím se na něj, a jeho duch se ukázal nečekaně moudrý a normální.

Výroba šuplat umožnila relativně normálně fungovat, a zaplatit dluh u České Spořitelny (o kterém jsem ani nevěděl), ale za cenu obrovských přesčasů, a každodenního dotírání několika toxických hajzlíků. Přesto byl celkový dojem z firmy docela dobrý. I když práce byla docela náročná, ale měl jsem pocit, že další už by mohla být nějaká normální a přiměřenější, nejlépe v oblasti hydrotechniky. Commodore Kitchens, továrna na kuchyňské linky, s převážně anglickými pracovníky. Už v den nástupu mne nadřízený Adrian Eve chvilku pozoroval při zácviku, a poté řekl, že u něj budu mít práci vždycky.  Následovalo 6 měsíců relativně normálního zaměstnání, ale většinou 12 hodin denně na nohou. Což především zpočátku bylo na hranici fyzických možností, a pracovníci tam běžně při pauzách okamžitě uléhali na zem, a na pracovní stoly. Ukázka vyrobených šuplat.

   Zas to vypadalo beznadějně, ale podařilo se sehnat práci v továrně na nábytek Commodore Kitchens. Znovu dělnickou, ale řemeslnickou, a měl jsem z toho mnohem lepší pocit. Protože byla tvůrčí, a vyráběl jsem rozmanitá šuplata, a byl jsem tam na to víceméně jediný (a bylo jich opravdu hodně, tipuji i stovka denně). Šéf byl docela dobrý, a ihned pochválil kvalitu práce, a řekl, že u něj budu mít místo vždycky. Dokonce vyprávěl, že jeho rodina kamarádila za války s českým pilotem Jaroslavem Ščerbáčkem. Který jak jsem později zjistil, byl úplně prvním českým padlým v Bitvě o Británii, a jeho Hurricane z 310. perutě RAF havaroval 31.8.1940 kousek od místa, kde teď můj tento tehdejší nadřízený bydlí. A jmenoval se Adrian Ave, což mi překládal Ave Hadrian. Dle římského císaře, který postavil zeď na hranicích Skotska, kam jsem se už delší dobu chystal na výlet (a mám podezření, že abychom tam nejeli v době referenda o osamostatnění Skotska, tak kamarádovi Marcelovi Šebánovi ukradli auto úřední cestou, přestože on se tam nechystal). Původně asi měli v Commodore Kitchens docela pohodovou atmosféru, protože tam měl knížky o starých vojenských letadlech a vzduchovku, ale asi se mnou zase přišel nějaký nevítaný parazitický čedíkovský duch, který z toho zase udělal soutěžní vyčerpávající psycho. Plat byl celkově solidní i na anglické poměry, ale za cenu velkých přesčasů. Umožnilo mi to zaplatit dluh v České spořitelně, o kterém jsem se právě dozvěděl (ale nechtěli ani nějaké penále). Dělalo se 12 hodin denně ve stoje, a k tomu soboty (zkrácené směny), a bylo to tak namáhavé, že lidé se při každé pauze okamžitě lehali na zem a na stoly. Z počátku jsem byl ještě úplně vyděšený ze situace, a připadal jsem si skoro jak nějaký ruský válečný zajatec někde v Německu. Který se na chvilku se štěstím někde uchytil, ale to se docela rychle zlepšilo. Takže jsem si např. mohl koupit nejlevnější nové boty za předchozí prošlapané s děravou podrážkou, a byl to opravdu velkolepý pocit. Kromě toho jsem si mohl zanedlouho koupit levné otlučené auto Suzuki Swift, bez kterého bych asi nezvládal takovou zátěž, a např. cesty do práce v dešti (běžně 45 minut chůze daleko). Ale koupit jej nebylo jednoduché, protože přes nejvodnější inzerci na internetu se mi nikdo nedovolal, a musel jsem vzít první dostupné přestože poškozené, a bylo vydávané za nějaký boží dar (ale byl to velký pokrok, a jednou mne parkoviště u obchodního domu pochvalně uvítalo "vítej zpátky mezi normální lidi"). Jenže firmu brzy poté zase infiltrovaly čarodějnice typu Nerglová a Vernerová, a poté otrávily vztahy v jinak docela snesitelné anglické firmě. Kromě jiného téměř jistě způsobily vážné fyzické poranění kamarádky PhDr. Patrície Dvořákové, která mi do té doby opravdu hezky psala, a chystala se se mnou setkat v Londýně v rámci školního výletu (kde měla být coby dozor, ale pak nebyla). Místo toho jí diagnostikovali rakovinu krku, což bylo maximálně vážné ohrožení života, téměř jistě černou magií, a maximálně mne to šokovalo. Ale kromě toho neustálými dlouhými toxickými hovory, na úkor pracovní doby, otrávily i mého přímého nadřízeného natolik, že odjel do Německa do bývalého sídla SS, pro nacistický černomagický prsten "černé slunce". Ale kradli mi tam i jakékoli další snahy sehnat nějakou ženskou, např. kdykoliv jsem si na nějakou vzpoměl, okamžitě přeběhl někdo ukrást i ten pouhý pocit, a z předražené placené seznamky ZOOSK mi zase téměř jistě vykradli většinu odpovědi, a dokonce i bývalou známou Slovenku Věru z TESCO, která tam asi nebyla náhodou. A když jsem si po 6 měsících skoro každodenní poctivé dřiny slušně řekl o dovolenou, tak mne přeřadili na horší práci (skládání krabic), a druhý den mne vyhodili. Ten, co místo mne dostalo mojí práci, a rozhodně jí nedělal lépe, vypadal jak nějaký Mojmír Špak (ale hodně terorizovali i Erik Schmidt a Pavel Spilka v podobě psychotického kolegy jménem Steve jezdícím na kole, který mi záviděl dokonce i svinovací metr, který jsem si musel koupit vlastní, a při první nesmyslné zámince mi jej drze před očima ukradl, ale kradli a terorizovali i Milan Čedík, Milan Drazdík (což je možná často totéž), a MUDr. Švarc/Drazdík, který mi asi nějak černou magií zastřelil topmodelku Denisu Dvořákovou, která tam byla často duševně se mnou, skoro hmatatelná, a zřetelně se chystala sejít, a asi i plánovala vztah). Ze škodících osob byl v téhle firmě další výraznou postavičkou malý mladý černoch, silně černomagický, až z něho bolela hlava, a tomuhle typu říkám "uranový negr" (na čepici měl písmeno A, a chvilkami si zkoušel hrát na mého majitele). Jinak co se týče náplně mojí práce, hlavním nástrojem byl pneumatický šroubovák se samořeznými vruty, a přesná cirkulárka, a hlavně z těch šroubků byly hodně odřené ruce, a navíc tam byla často velká zima a průvan (ale alespoň jsme byli pod střechou). Zpočátku mi zkoušeli volat z Wincantonu, jestli nechci nastoupit zpátky, a nemohli uvěřit, že nechci, ale spíše to byla zase jen pekelná snaha odehnat od nadějnějšího zdroje. Protože když jsem jim později v nouzi zkoušel znovu nabídnout, tak už bylo jen protahování, a ve výsledku nic (ale to bylo i v TESCO, což naznačuje, jak moc jsem byl zoufalý). Zajímavostí tohohle období byl kontakt od známé americké vojenské astronautky Susan Helms, přátelský a z počátku velice nadějný k narozeninám, ale po jejím sežrání černou magií (asi od mojí matky) to vyústilo v provokační kampaň Mohamad, a teroristický útok ve Francii proti redakci časopisu (zajímavostí je, že policista na zemi asi křičel v českém jazyce). Další zajímavostí té doby byly velké boje s pojišťovnami na auto, které se chovaly naprosto děsně, a vůbec né jak k výženému zákazníkovi. A kromě jiného mi odmítli uznat bezeškodný průběh z České republiky, přestože jsem jim sehnal všechny doklady, jaké chtěli. Takže jsem jich vystřídal několik, a pak jsem to vzdal. Další příšerné zážitky byly s internetem, který se mi dlouho nedařilo doma vůbec zprovoznit, a souvisela s tím další spousta reklamací, změna operátorů mobilního telefonu, a ani jeden se zatím zcela neosvědčil, zakoupení nového aparátu, který mi zase už při zakoupení ukradli černou magií (což se po celou dobu projevuje na zhoršené funkčnosti, a různých formách zneužívání, a navíc mi to zpočátku internet nevyřešilo atd.).

Dosavadní zkušenosti se sdílenými domky byly tak strašné, že jsem začal uvažovat o vlastním pronajatém bytu. Byl jsem se podívat na nejlevnější, ale nájemné bez energií bylo 450 Liber, takže se vším všudy by to bylo
asi tak 700 Liber měsíčně, což byl přibližně dvojnásobek dosavadní ceny, a v jedné osobě na hraně možností. Navíc v případě poruchy auta, nebo změny pracoviště (tehdy Commodore Kitchens) byl na zcela nevhodném místě, takže jsem to nevzal. Od té doby jsem podobně výhodnou nabídku neviděl, ale nutnost žít i nadále úsporně se zcela potvrdila. Najít další podnájem znamenalo několik návštěv různých bytů, a používat nejrůznější zdroje nabídek, protože i bydlení a související komunikaci kradli paraziti černou magií v neuvěřitelném rozsahu.

Další bydlení v té době:

26 Aluric Close v Chadwell St. Mary, okno jsem měl z druhé strany v nejvyšším patře. Pokoj ve 26 Aluric Close, docela malý ve tvaru L (pohled od okna). Stůl a židli jsem si dojel vybrat a koupit, a poté i smontoval sám. Ale účet mi domácí proplatila.

26 Aluric Close, Chadwell St Mary (Grays), Essex, RM16 4NB (od 6.2.2015), sdílený docela hezký řadový domek, 2 další osoby (ale ani jeden přijatelný), malý sólo pokoj u černošky jménem Lola Odofin, která tam ale nebydlela (docela solidní, ale bohužel asi způsobovala zamořování mého okolí problémovými negry). Koupila mi stůl a židli, a jestli si to dobře pamatuji, tak to byl asi první domek s Wi-Fi internetem. Cítil jsem, že domek je nečekaně důstojný, a že se mnoho návštěv těší, že za mnou budou moci konečně přijet (a to jak slečny včetně celebrit, tak někteří další známí a přátelé). Jenže dům měl téměř papírové stěny, a v sousedním pokoji byl extrémně nebezpečný homosexuální a úmyslně provokativně hlučný negr Balguin. Terorizující a kradoucí černou magií, a kromě jiného mi téměř jistě znásilnil dvě maximálně důležité kamarádky. Ale v podobně černomagického zloděje mne pronásledoval a předbíhal prakticky všude v různých podobách. Navíc v domku úmyslně, a doslova zhovadile, vypínal kotel na topení, přestože bylo slíbené, že topit se bude vydatně. Při návratu z práce v chladícím boxu jsem byl promrzlý, a čekal na mne při ještě vymrzlý pokoj (netěsnící okno jsem si musel opravit sám), a navíc studená voda ve sprše. Protože likvidoval i vodovod, a asi polovinu doby vůbec netekla teplá voda, navzdory úspěšné opravě kotle, po které jej zničil zase. A celkově to byla určitě snaha způsobit mi vážnější onemocnění, aby mne mohl snáze zlikvidovat (což probíhá celou dobu). Ničil i vzhled domu (protekl strop do kuchyně, do té doby pěkné, kam jsem chtěl zvát návštěvy, a to z praského topení o patro výš), dvoje záchody (dvě zničené podlahy a další strop), a pěknou pračku (která ukazovala čas do konce, takže to omezovalo střety). Často byly následkem těchto neuvěřitelných zážitků konflikty na hranici kriticky závažného fyzického napadení, ale přesto jsem musel jít já (říkala, že kvůli rekonstrukci domu, ale později jsem tam viděl stát negrovo Audi). Druhá obyvatelka byla holka z Filipín, která asi mohla být normální, ale už první večer jí asi znásilnil, a poškodil jí mozek, takže byla rovněž celou dobu závažný problém. Jinak přes úvodní divnou atmosféru na hranici napadení to vypadalo, že název vesnice "svaté Marie", a mnoho dalších svatých v okolních ulicích, mělo na zklidňování situace velice příznivý vliv (a docela brzy jsem se s dobrými duchy zkamarádil). Což se do určité míry potvrdilo i při druhé zkušenosti, ale bohužel vznikly značné škody kvůli bezohlednému protiútoku sil pekelných, především ze sousedního pokoje, a to po celou dobu (tipuji CIA, což byl možná i negr na této adrese). Hledání dalšího bydlení znamenalo navštívit více adres, a vzhledem k tehdejší práci na druhém břehu (Sainsbury`s) jsem se rozhodl zkusit změnit hrabství z Essexu na Kent. Vyhlédnutý jsem měl Gravesend, v rámci snahy získat práci na Port Of London Authority, ale nakonec to dopadlo jinak.

Více než týdenní brigádničení v German Occupation Museum na ostrově Guernsey bylo spíše jen užitečnou formou rekreace u starých přátel. Vyčistil jsem a nakonzervoval asi 2-3 traktory, 3 děla včetně čs. pevnostního kanónu L1, kromě toho 3 motorky, 1 sajdkáru, 2 jízdní kola. Dále jsem natřel fasádu větší části budovy, dřevěné obložení, a část podlahy, a nejvíce sil stálo stěhování exponátů typu traktor. Kromě toho jsem pomohl opravit píchlé kolo přívěsu pod modelem lodi VEGA. Pauza během práce v muzeu, nalevo spokojený majitel Richard Heaume. Většinou jsem si tam připadal jak u svého dědy na chalupě. P.S.: Shání starý francouzký tank.

   Jinak dovolená na Normanských ostrovech vypadala tak, že jsem si sehnal práci na deset dní na ostrově Guernsey v místním muzeu German Occupation Museum. Jehož majitel je můj starý dobrý známý Richard Heaume, který nám před deseti lety daroval kanón pro muzeum K-S 5 "U potoka". Typické zaměstnání to nebylo, spíše přátelská výpomoc při budování nové časti muzea, s příležitostí zajít na pivo (což bylo často), a popovídat si. Zaplatili mi i polovinu nákladů na cestu, hotel, (a dokonce zcela nečekaně poslal předem bankovní šek), a dohodnutý plat jsem využil na cestování po okolních ostrovech (což nečekali, ale byl jem v té době díky předchozí práci ekonomicky trochu více v pohodě, a byla to ideální příležitost). Takže jsem peníze spíše trochu utratil, a několik dní to tak opravdu byla pouze dovolená, první po několika letech. Jinak pekelné napadení proběhlo dokonce i tam, a neuvěřitelně drze až v muzeu, a dokonce 3x (prý nevěřili, že je soukromé, a že k nim patřím). Kromě toho mi dělali peklo v hotelu např. u snídaně, a dokonce mi drze volala zhovadilým způsobem pekelně mafiánská pracovnice mojí banky Lloyds (Ms. Smith typu Vernerová, kterou podezřívám, že mne neuvěřitelně okrádá černou magií celou dobu v Anglii, i o nejcennější věci typu přítelkyně, práce, a telefonáty), kam jsem si to dovolil odjet, a z nějakého vnějšího zdroje zase poslali homosexuály (asi Hromkovič v kombinaci s nepřejícím seniorem JT). Ale přesto to byl skvělý výlet, naprosto odlišný od uplynulého období. A celé se to asi podařilo i díky tomu, že jsme při domlouvání vůbec nepoužívali telefon ani e-mail, ale pouze papírovou poštu. Byl jsem jim opravdu vděčný.
   Trochu se pak asi báli, abych se tam nesnažil zůstat bez domluvy, ale to jsem v úmyslu neměl, a navíc už jsem měl v té době podepsanou smlouvu na práci v Kanadě, kam jsem měl odjet několik dní po návratu, dělat řidiče do luxusního hotelu. Ale i to bylo ukradeno dalším nájezdem sil pekelných, přestože to asi byla práce zařízená od kanadské tajné služby, po teroristických útocích v jejich zemi (asi protože jsme měli stejného nepřítele). Podmínky vypadaly velice solidní, plnohodnotné, a do té doby zcela ojedinělé. A byla to opravdu jen normální práce, a jedinou viditelnou nevýhodou byla časová náročnost, včetně víkendů. Zajímavostí je, že pak byly divné potíže kolem peněz za vyřízení dokladů, které nešly poslat (a udělali z toho podvod). A při předem domluveném telefonátu do Kanady nade mnou s parku v Chadwell St Mary visel šmírující policejní vrtulník (a trochu vyhrožoval). V té době jsem poslal všechny nepotřebné věci dětem coby hračky, a zkoušel jsem prodat auto, které bych s sebou samozřejmě nevezl (Swift, a zájemci se začali ozývat při ceně kolem 500 Liber).

Hotel The Fairmont Chatau Lake Luise v Kanadě, kde mám od 10.4.2015 podepsanou pracovní smlouvu coby hotelový řidič. Zájem měli značný, slíbili dobrý plat s dobrou prací, vyřídit potřebné doklady, a zaplatit mi i letenku, k tomu poskytnout levně byt, a už jsem tam dávno měl být. Ale pravděpodobně do toho opět vstoupili nějací extrémně nebezpeční agresoři, a snaží se to teď křečovitě převést na nějaký podvod. Což už jsem zažil s významnou americkou astronautkou Susan Helms, a něco podobného proběhlo i v případě rovněž věrohdně slíbené pozice řidiče velkých dumperů společnosti Kelston Sparkes v anglickém Bristolu v roce 2014.  Dohodnuté podmínky práce v hotelu Fairmon v Kanadě, na které mám podepsanou smlouvu. Kromě toho mi např. slíbili zdarma letenku, a že poškození aut se bát nemusím. Nástup měl být téměř okamžitě. O tohle vše mne pravděpodobně okradla britská vláda premiéra Camerona. Že neposkytli žádnou srovnatelnou náhradu je zjevné.Jediná nevýhoda byla délka pracovní doby včetně víkendů.
V hotelu Fairmont jsem měl mít od 10.4.2015 plat 4500 USD měsíčně, k tomu letenku, levně vlastní byt, pojištění, a oblečení zdarma.
A to vše mi pravděpodobně ukradla britská vláda, a premier David Cameron.
Aniž by poskytli nějakou přiměřenou náhradu, a ještě se cítím ve Velké Británii téměř nepřetržitě nenápadně mučen rozmanitými způsoby.
Zkoušel jsem psát i různě jinde po celém světě, včetně vzdálenějších britských území typu Falklandy, ale i do Jižní Ameriky
, Afriky, USA, a Slovenska, ale nikde jinde mi nebyl doručen ani náznak reálné snahy. Což zase naznačuje, že se mne rozhodli držet v Anglii, a dokazuje to jejich hnusnou vinu na dlouhodbě nevyhovující a kritické situaci, protože mi nechtějí umožnit vyřešit si věci normální cestou a samostatně, a důstojně odejít do nějakého mnohem normálnějšího a přijatelnějšího prostředí.

   To, že se nejelo, mne zase dostalo do velkých finančních potíží. Ale nouzově se mi podařilo sehnat práci ve skladu mezinárodní obchodní firmy Uniserve. Ale zase jen dělnickou, převážně vykládání kontejnerů přivezených kamiony, asi ze sousedního přístavu Tilbury (který je oddělen pouze železniční tratí). Někteří šéfové byli docela dobří, ale jinak to byla manuální otročina, a s občasnou šikanou od jiných, a s často problematickými kolegy. Včetně neuvěřitelně dotěrných homosexuálů, ale ještě horší byli černomagičtí zloději na úrovni nějakých mozkomorů (šli především po holkách, podobně jak už v Commodore, ale později i jinde, a doslova je duševně požírali). Takže to zase nevydrželo dlouho.

   Jinak někdy v té době 29.3.-1.4.2015 projížděl Českou republikou do té doby nevídaný konvoj 118 obrněných transportérů US Army, nazývaný "Dragounská jízda". Což určitě souvisí i s celým tímto příběhem. Ale asi i překvapivým s kontaktem od amerického generála a astronautky Susan Helms (17.9.2014, a původně to vypadalo na opravdu zajímavé seznámení). Poté mi kamarád poslal fotografii z jejich parkoviště, kde po nich zůstaly velké černé fleky ve tvaru obrysů. Pokud to není obvyklé, tak to dle mého názoru byla černá magie smrtícího typu, kterou svojí silou posbíraly po českých silnicích, a která z nich poté částečně opadala. Pocit asi jako z práškového uhlí, nebo práchnivých mrtvol, občas s příměsí radioaktivity nebo jiného nepříjemného neviditelného záření, a občas trochu mazlavé. Kromě toho začala Čína budovat umělé ostrovy v Jihočínském moři, pravděpodobně vojenské v do té doby mezinárodních vodách, asi ve snaze vytvořit lepší pozice v nestabilní situaci.

Kromě toho došlo 12.8.2015 v Čínském přístavu Tchien-ťin k mohutnému výbuchu o síle 21 megatun TNT, což dle některých náznaků mohla být přesměrovaná atomová bomba, určená původně pro přístav Tilbury v Anglii. A obecně mám náznaky, že k jaderným explozím nedošlo zdaleka jen v Hirošimě a Nagasaki v roce 1945.

Další zajímavostí byly oslavy 70. výročí osvobození Československa na konci druhé světové války, a rozsah i úroveň bojových ukázek, především na téma příjezdu Rudé armády v květnu 1945, byly docela překvapivé. A určitě to něco demonstrovalo, i když každý asi tuší, že dnes už jsou Rusové také především podnikatelé kapitalistického typu.

Uniserve u přístavu Tilbury, s černým humorem tomu říkám "Universal Exports" (ale to by mi museli dát smlouvu zpětně, a doplatit ušlou mzdu). Ale zase jen dělnická práce ve skladu, i když mi to už asi dvakrát přišlo fakt vhod. Ale když jsem to sem napsal, a když jsem si v lednu 2016 řekl o další nouzovou přechodnou práci (protože slíbená v Parcel Force nebyla), tak mi poslali výstupní list.

   Další práci jsem sehnal ve firmě Crosswater v Dartfordu, což byl velkosklad s koupelnovým, a instalatérským materiálem. Dělal jsem noční směny na balící lince, kromě toho pickera, a k tomu bylo zas i nějaké zametání, a úklid. Někteří šéfové byli zase nadějní, ale útok od pekelných sil, především v podobě negrů, začal už první den (asi parazit Balguin z tehdejšího bydliště). Takže ani tam to nevydrželo. Ale jednou tam na mne cestou z práce čekala u mého auta spřátelená liška, sedící jak ochočený pes (což jsem v různých podobách zažil ještě několikrát na různých místech, a dokonce na obou březích řeky).

Lodník a kormidelník na trojstěžníku Pelican of London. Falmouth na jihozápadě Anglie, týdenní přeplavba do irského Dublinu. Na téhle lodi jsem se cítil jako doma. :o)

   Brzy poté se mi povedlo domluvit plavbu na trojstěžníku Pelican of London, s nadací Adventure Under Sail, což ale nebylo přímo zaměstnání, i když jem tam byl coby plnohodnotný člen posátky při přeplavbě. Díky vstřícnosti jejich manažerky Becky Simmons jsem tam měl díky tomu možnost být jen za náklady, ale i tak to bylo na tehdejší dobu značně finančně náročné, a ekonomicky to skoro nevycházelo. Přestože se mi ještě podařilo na chvilku sehnat přivýdělek na poloviční úvazek ve firmě Kuhne+Nagel během týdne před odplutím. Dělal jsem na kompaktoru (likvidaci) kartonových krabic, igelitových pytlů, a občas jsem obešel celý velkosklad s oblečením, abych vynesl pytle s odpadky. A k tomu bylo zas i nějaké zametání. Plavba byla asi i pro zpravodajské instituce překvapení, a hodně parazitů se podařilo setřást, možná i díky tomu, že jsme nepoužívali telefon, ale pouze sporadicky e-mail. Ale i tak na mne v předem dohodnutém  cíli cesty čekal maximálně podezřelý negr typu Balgin z bydliště, asi s cílem to tam ukrást černou magií. Jenže loď stála naštěstí jinde. Ale přesto pak bylo na palubě několik docela problematických osob, a nejhorší byl klon mojí mámy Marie Tocauerové, a asi dva homosexuálové s Vernerovou. Po návratu z plavby jsem byl s penězmi zase na nule (tedy spíše mírně v mínusu, ale v Irsku bylo ještě na účtu peněz relativně dost), ale naštěstí jsem to dohnal. V Anglii se většinu doby dávala výplata týdně, což bylo při takovémhle způsobu života, a při účtu bez kontokorentu, často velice vhod. Celkově to byl ale určitě nejvelkolepější, a nejvíce překvapivý zážitek ve Velké Británii, a majitelem lodi je prý bývalý námořní důstojník Neilson. Ale nebyl to jediný dobrý duch této plavby, a trasa se nápadně prolínala s územím, kde za druhé světové války často působil stíhací pilot F/Sgt. Stanislav Tocauer z 312. perutě RAF. Jehož dobrý duch mne také provází často (ale i jeho kolegů z RAF, nejčastěji z 311. bombardovací perutě).

Velkosklady Sainsburys u Dartford Crossing, fotografie z Queen Eilzabeth II Bridge. Zatím poslední dlouhodobější pracoviště, velkosklad Sainsbury`s (DHL) v Dartfordu, což ale bylo ve výsledku jen další nepříjemné místo, a byl jsem vyhozen za pouhé napomenutí drzého homosexuálního zakrslého negra, který mne obtěžoval na toaletě. Což tam ale bylo běžné. V popředí je oproti tomu vidět duševně spřízněná hvězdička Lucka Petrusková, která to tam chvílemi vytvářela trochu snesitelnější. I když způsobem divným.

   Sehnal jsem práci ve firmě Sainsbury`s, zase coby dělník picker (sběrač, ale v rozdílném systému, asi tak od 15.6.2015). Byla to chladící hala s potravinami a květinami (něco na způsob velké lednice, a asi s ještě nižší teplotou). A když jsem tam byl prvně na obhlídce, tak jsem z toho měl skoro hysterický záchvat. Měl jsem pocit, že je to defakto nějaká další snaha o fyzickou likvidaci, kterou nemůžu přežít (byl jsem v tu dobu trochu nastydlý). Ale ve výsledku to bylo spíše odmořování, a dalo se to vydržet. Tahal jsem za sebou na pumptracku palety s různými krabicemi, a rozděloval jsem je podle navigačního počítače do košů pro jednotlivé prodejny. Práce to byla relativně jistá, což bylo velice důležité, i když zase málo placená, a z počátku to vypadalo i na snesitelné šéfy (dokonce bylo při úvodním pohovoru při nástupu kafe, což bylo nevídané, ale jinak se to nepotvrdilo, spíše naopak, a říkám jim za to Devilbury`s nebo Hellbury`s). Prakticky neustále probíhalo homosexuální obtěžování, kradení holek i telefonátů černou magií, a další pekelné útoky, a téměř nepřetržitě jsem musel střídat uličky, kde jsem pracoval, kvůli neustále dotírajícím homosexuálům a terorizujícím nepřátelům. Ale přesto jsem tam vydržel mnoho měsíců, protože to byla alespoň nějaká jistota. Byly tam i některé docela hezké mladé ženské (celkem odhadem asi 8), u kterých jsem měl relativní úspěch, ale zase z toho nebylo nic hmatatelného. Kdykoliv bylo něco nadějného, tak ihned někdo přiběhl škodit nebo sklízet, často negři, ale byli i jiné neblaze proslulé osoby (Milan Drazdík, Mojmír Špak, Pavel Spilka atd., asi i "dáši Jiří", ale od počátku tam škodil i MUDr. Švarc, a pravděpodobně maximálně destruktivně). Ze všeho nejvíce šli po Lucii Petruskové, kdykoliv projevila zájem, což bylo mnohokrát denně, a často velice hezky. A jestli Vás to zajímá, tak jsme se seznámili tak, že ona přišla hned první den za mnou, jak na zavolanou, a byla velice srdečná. A určitě jsem se jí i nabídl, jenže od druhého dne měla u sebe cigoše (což už jsem podobně zažil u Veroniky Hlavové - v tomto případě první den vypadal jak ředitel vydavatelství LN Vaněk a že jí dostal přidělenou od mojí matky Marie Tocauerové, ale brzy se změnil na Standu Votrubu a obzvláště zlodějského Milana Drazdíka, a pak navázal negr Balguin v rámci podeřelého rande v Londýně, kvůli kterému ke mně dokonce přiletěl vrtulník, a stál mi za oknem v Chadwellu (takže tipuji, že si myslela, že jde a komunikuje se mnou, protože by to logicky navázalo, jenže to byl nějak on asi v rámci CIA, a metodou chemie a černé magie, a zabilo to kromě jiného i krestlíře Saudka), pak nějací Arabové s pocitem Erik Schmidt kvůli kterým zmizela na pět dní (z čehož jsem měl hysterické stavy, takže jí asi něco hrozilo, a vrátila se až když jsem nasdílel její fotku na Facebooku, ale ona mi za to ještě vynadala), pak jsem jednou viděl, že na ní přijel mého duch mého otce (až se z toho otřásala hrůzou, co to provedla, a on mi pak drze děkoval, že jsem mu dal tak skvělou ženu, a zavinilo to asi sérii opravdu hnusných katastrof, a další 4 mrtvé (včetně něho), ale prý jich není škoda, protože skoro všichni byli nějak ranění, jenže např. všichni zas chybí na mojí straně, a mohli se uzdravit), a pak se tam dokonce nějak vecpal i Pája Spilka, a na závěr jí doslova obkličovaly klony Mojmíra Špaka, jak nějací Břéťové z Maxipsa Fíka - jenže se tomu vůbec nebránila, i když trochu dezorientovaně, a jednou to dokonce vypadalo, že když s ní seděl jiný vysoký cigoš u kafe, že si myslela, že je se mnou - a když jsem se tam podíval, tak se viditelně lekla, koho to tam má). Dle jednoho zdroje informací by schizofrenická vůbec nebyla, ale že jí MUDr. Švarc musel "klepnout", aby se ke mně nedostala, a aby poslouchala jeho rozkazy, a plnila jeho potřeby (a zajímavostí je, že z pornoherců ve filmech je už delší dobu nejčastěji vidět on, a kromě něho např. Milan Drazdík, Mojmír Špak, Milan Čedík, Ladislav Vrtal, "dáši Jiří", a většinou jsou všichni ještě homosexuální). Co se týče mne, na rozdíl od jiných jsem za ní chodil, jen když mne různými metodami zvala a přivolávala, protože jsem nechtěl být dotěrný (což by se dle knížek mělo vyplatit, a navíc to pozvání bývalo často, ale ve výsledku přesto dala tradičně přednost těm otravným, asi i následkem zamoření jejich duchem). Přesto její zájem o mne očividně trval, a původně z ní byl něuvěřitelně osvěžující pocit, a úplně přesně to co jsem už roky nutně potřeboval, a vypadala na úplně stejné vlně, a duševně úplně normální a zdravá. Což byl oproti většině okolí neuvěřitelný pokrok, a mohla být maximální dobro, a spousta věcí se mohla rychle narovnant a zlepšit. Jenže jí to doslova semlelo, i protože nevěřila mým informacím a radám, a protože se nechovala úplně čistě, a bez výjimky přátelsky (a z její kamarádky Moniky byl docela dobrý pocit také, vypadaly na doboru sehranou dvojku (spíše jak kdyby bydlely spolu ony), a Monika mne asi odněkud dokonce znala, ale po vymytí mozku od parazitů to později zapřela - a k tomu jim stačí častý nenápadně toxický hovor, synchronizování pohybů, a křížení cesty, atd. a defakto je opravdu tvrdě přeprogramovávají). Lucka přišla každý den, ale nenormálně pasivně (a ráno mi dokonce ani neodpovídala na pozdrav, jenže pak zase hned přišla, a tvářila se vstřícně), a celé to provázel teror od kolegů i managerů, původně předstírajících, že tím brání zájmy svého kolegy cigoše, ale pak se začalo ukazovat, že by jí především chtěli pro sebe, např. malý starý holohlavý manažer v brejličkách (dle mého názoru typické ukázky drzého zneužívání pravomoci ve svůj prospěch, jenže bohužel jim to umožňovala, a dokonce jim trochu nahrávala, asi protože jí to lichotilo). A přestože se to v mém případě nikam neposouvalo, tak ostatní slečny jí brzy úplně vyklidily pole, takže nebylo nic a nikde (a ona to přesto zneužívala coby záminku "nevěru"). Jen její kamarádka Monika se možná ještě o něco pokoušela, ale následkem toho možná Lucka skončila na dovolené v Portugalsku s původním cigošem, místo se mnou ve Skotsku, kam ale byly původně pozvané obě, aby se nebály (takže by se jelo úplně pohádkově ve třech, což by po celé té bídě mohlo být docela zajímavé završení roku 2015, a mohlo na to navázat např. společné bydlení, vlastní byt, a nějaká leší a přiměřenější práce, protože by byla určitě lepší nálada). Místo toho se všude kolem téměř od počátku začaly objevovat vzkazy, že Lucka je figurka "Evy" nebo "Dáši", nebo dalších parazitů, ale v tu chvíli to byla jen snaha jí natvrdo ukrást a ovládnout pro své potřeby, což naznačovalo, že z ní měli opravdový stach. Jinak během práce v Sainsbury`s se mi totiž konečně podařilo shromáždit všechny potřebné předpoklady na delší výpravu (auto, dokonce v dobrém stavu a čerstvě po MOT-technické prohlídce, peníze, počasí, a čas, přestože mi tam s termínem dělali naschvály), a zrealizoval jsem dlouho plánovanou okružní výpravu autem do většiny Skotska. Ale bylo to i při minimálních výdajích na hranici finančních možností, a po návratu byl účet zase na nule. Celé se to povedlo i v jedné osobě jen díky nevídaně úspornému autu (které mi pak ukradli při první snaze jet k zubaři, protože zdravotní peče nebyla většinu času finančně dostupná, a bezpečná není doteď, a téměř jistě to mělo velký vliv na pozdější ztrátu práce v Parcel Force). Těsně před odjezdem přeletěla nad mým oknem ve Swanscombe nízkoletící stíhačka Eurofighter Typhoon, což jsem za celé 4 roky zažil v okolí Grays jen jedinkrát. Téměř jistě to byla forma podpory výletu z vyšších míst, a abych se nebál (a určitě se chtěli pochlubit s letadly, která do té doby vůbec nebyla vidět, a která jsem si po předchozí komunikaci e-mailem prohlédl v RAF Lossiemouth). Ale když jsem se chystal na první nocleh ve stanu, tak mne přijelo zastrašovat divné černé auto SKO, a uvnitř byl nějaký křížený klon Milana Čedíka a mého otce s nějakým dalším člověkem, a obtěžovali i homosexuálně telepaticky, a chvíli předtím byl cítit na odbočce "dáši Jiří" křížený s Vrtalem ml. K lokalizaci použili mojí GPS, a radši jsem odjel. Kvůli tomu jsem musel spát druhou noc v sedě za volantem, a ze msty mi ještě ráno druhý den vypadly dvě plomby ze zubů, včetně jedné na druhé straně, abych nemohl kousat ani na jedné (což se mi povedlo částečně opravit až po delší době). Když jsem si u lodního zdvihadla Falkirk došel na záchod, tak tam nikdo nebyl. Ale jakmile jsem při sezení v kabince zapnul internet v mobilu, tak se dovnitř nahrnulo asi 20 lidí. Celkově to byla štvanice s opravdu hustou atmosférou, ale ve výsledku to stálo za to. Spal jsem "na divoko" ve stanu, protože jinak bych ekonomicky nevyšel, a i takhle stálo tábornické vybavení 137 Liber. Navíc mám z několika uplynulých let špatnou zkušenost, že když jdu někam blíže mezi lidi, tak toho ihned bez zábran zneužívají k dotěrnostem a teroru, takže se radši držím stranou. Nikde po mne nezůstávají žádné stopy ani škody, ale musím říct, že Anglie na tenhle typ cestování příliš vhodná není, protože skoro všechno je oplocené. Na severním výběžku Skotska pak na mne ještě čekalo policejní auto, asi aby to tam nezabral někdo jiný a nevítaný, a když jsem dlouho nejel kvůli svačině kousek před cílem, tak mi naproti přiletěl vrtulník. Osobní kontakt nebyl žádný, kromě jiné policejní hlídky na ostrově Skye za překročení rychlosti, kteří na mne docela pouštěli hrůzu. A vrátil jsem se o den později, protože jsem to prostě časově nestíhal kvůli nečekaně velkým vzdálenostem. Za zmínku ještě stojí, že před mostem byl vytvořený zpomalující zátaras, a že jej maximálně využil a zneužil především nějaký pekelný klon Milana Čedíka (což jsem zažil vícekrát, a dokonce byla první rok zúžená dálnice kolem Grays, asi kvůli mně, nebo přesněji řečeno kvůli pekelným parazitům, co mne pronásledují). Po návratu to v práci pokračovalo podobným nepříjemným stylem, a po jedné slovní reakci na homosexuální obtěžování od malého černocha ve skladu na záchodě, mne ihned vyhodili (ale se slovy, že se to jen musí vyšetřit, a že se ozvou, což tradičně neudělali). Jinak následkem msty od pekelných parazitů a zlodějů holek, za snahu udržet kontakt, možná proběhly teroristické útoky ve Francii, a asi i předchozí v Kanadě, a souvisí s tím možná i název kapely Black Death.

Tak tahle slečna po mně pořád telepaticky loudí, abych jí přinesl kytku, ale potřeboval bych normální pozvání, protože už jsem to dvakrát zkusil, a nestálo to za to. A já po ní loudím, že bych s ní chtěl chodit, žít, a bydlet, ale zatím nemám ani normální odpověď. :o/ Lucie Petrusková, účastnice finále Miss Face v roce 2014, můžete si jí najít např. na Facebooku (měla dva různé profily), Instagramu, nebo na Google. Reálně představovala nezvykle silný citový zážitek po mnoho měsíců, a připadala mi jak nečekaně hezké ráno po dlouholetém pekle. K tomu asi chtěla být i mou plnohodnotnou přítelkyní, a docela dlouho to vypadalo, že brzy. Protože to bylo pocitově fakt ono, jak kdybychom k sobě vždycky patřili, a mnoho měsíců mne její téměř hmatatelný duch provázel každý den z práce až do postele, a ráno na mne zase čekala při probuzení. Dokonce mi telepaticky slíbila sňatek (a že na to bude chtít před první nocí smlouvu). :o) Ale nenormálních škodičů používajících i nadpřirozené manipulace a metody bylo zase příliš mnoho. Takže reálně nedala a neumožnila skoro nic, až to bylo občas fakt divné (a pravděpodobně to dokazuje, že zase něco není v pořádku, a tipuji minimálně další kradené a přesměrované komunikace v kombinaci s nějakou formou násilného ovládnutí po přesměrování, pravděpodobně již ve značně velkém rozsahu). Proto sem tahle fotka ani moc nepatří, a spíše jen ukazuje něco, co mohlo být v Anglii nečekaně nadějné a možná vynikající, a zcela mimo běžný standard zážitků uplynulých let, ale zase nebylo. I když bych si jí velice přál, nejen proto, že jsem mohl být "Lucky" Kočičák, a dokonce jsem v ní viděl brzkou a bezpečnou cestu domů. (Ale už hned v úvodu jsem jí řekl, že když mi nepomůže, tak že "boj" o ní nevyhraji. Svým způsobem mne sice spovzbuzovat začala, ale mnohem méně, než bylo třeba. A komu dává reálně přednost je často vidět na první pohled, a chvílemi to dokonce vypadalo na snahu znovu úmyslně vyvolat scénář havárie s Dagmar Pištorovou. Ale tahle ode mne nedostávala žádné peníze, ani nebyla moje podřízená, takže to bylo mnohem věrohodnější (nebo se mi snažili trikem podstrčit nevítanou a zcela nepřijatelnou Olgu Vernerovou). Více viz dokument "jsou opravdovou špínou, bod 37" (ke stažení v úvodu www, šlo by to napsat i lépe, ale je to všechno pravda). Za pozornost stojí i reportáž z vánoc 2015 ve fotoalbu na mém Facebooku, což byl asi další následek nějakého nenormálního převzetí, a mělo to rozsáhlé následky ve formě okradení. Následkem byl i čím dál větší pocit, že si zase libuje ve švindlech, a vynucování věcí bezohledně, bezcitně, a nesmyslně po zlém.  Což asi hodně souvisí s jejím nynějším okolím, které jí možná používá coby aportujícího psíka, trojského koně, a návnadu. Celkem ode mne dostala asi 6 pohlednic do práce a jedna domů do České republiky, jeden dopis a jeden balíček, osobně 2 balíčky (především časopisy, a  kytku, a nějaké drobnosti pro štěstí) a letáček s pozváním na Pelican nechaný na vrátnici, stovky pokusů o telefonát (protože mi slíbila, že se jednou dovolám), a asi tisíc vzkazů na Facebooku, a stovky SMS. Ale ani nevím, jestli z toho něco četla. Kromě toho i osobně všechny možné typy nabídek a pozvání. Já dostal mnoho zářivých přátelských úsměvů, iniciativně mi pomáhala roznášet krabičky, mnohokrát mi nápadně pomáhala s ukládáním palet (jednou se slovy „to vypadá, jak kdybychom spolu spali“, ale když jsem jí odpověděl "tak proč jsme ještě nezačli?", tak se naoko rozlobila), podělila se se mnou sama od sebe o peníze za zavírání uličky v práci, zažil jsem jednu podezřelou facebookovou komunikaci, téměř denně se i několikrát snažila být blízko, a ještě těsně před odchodem z její firmy mi dala skoro průkazný telepatický slib, že se mnou bude chodit, ale že si ještě musí zařídit nějaké věci. Což bylo před mými narozeninami na podzim 2015. Jinak jestlí ji u mne něco chybělo, tak to byl pocit bezpečí, a možnosti klidného návratu do České republiky, a možná trochu běžnější celková životní úroveň. Asi si říkáte, proč se ještě snažím, když se tak málo vrací. Ale prostě mám pocit, že mi za to stojí, a hodně je to i chybějící možností svobodného výběru (což je možná i její dílo), a velké pochybnosti o fungujících komunikacích a svobodné volbě i na její straně. Telefon jsem sehnal jen +420739118846 (na jejím propagačním facebooku "Lucie Petrusková Photomodel") Šťouchání kozami jsem od ní nezažil, což je prý jediný způsob, jak se pozná, že ženská opravdu chce. Ale hezkých póz a ukázek bylo hodně. :o) P.S.: Když jsem jí poslal do práce dvě pohlednice před vánoci 2016 (kdyby jednu někdo ukradl), tak přišla Policie Essex poslaná Policíí Kent, a dala mi podepsat papír, že už jí nebudu posílat žádné pohlednice a nosit žádné kytky, jinak že by mne mohli zavřít. Prý na základě nějakého telefonátu. Ale protože předtím nebylo žádné normální varování, tak mám zase pochybnosti, kdo je vlastně poslal, a zda má vůbec svobodu rozhodování. Protože to zase vypadalo na nějakou samozvanou špínu konkurujících šéfíků ze Sainsbury`s. a drzé blokování komunikace, za které by mohla nechat zavřít ona je (dotyčný papír můžete vidět u mne na Facebooku). Prý svatá firma. :o/ Podobně jak k narozeninám to vypadalo na nějakou snahu mne navštívit i na vánoce 2015, ale ve výsledku byly jen na peróně na nádraží ve Swanscombe tyhle dvě kopretiny, což v zimě není běžné (24.12.2015). Slíbenou práci mi ten den nedali, a předchozí narozeniny v říjnu taky dopadly naprosto strašně (možná byla dokonce přesměrovaná černou magií k někomu jinému, a defakto znásilněná 24.10.2016 večer, viz poznámky ke stažení). Podobně možná dopadla i její kamarádka Monika, která se mi možná málem dovolala na druhý telefon, který byl autě, a na sedadle řidiče jsem pak našel sedět velkého tlustého pavouka (a na čísle byla jen nějaká divná personální agentura). Ale tohle byl asi nějaký projev podpory. Jinak ty holky byly původně docela nadějné, vypadalo to, že mají původního ducha plného důvěry, a dokonce mi telepaticky řekly "když tu zůstaneš s námi, tak budeme s Tebou". A opravdu mne docela často provázely v podobě dobrých duchů i jinde. Kromě toho byly opravdu hezké oblohy a mraky, což bývá dobré znamení. Duhová stíhačka nad skladem Sainsburys v Dartfordu 12.2.2016. Asi byla snaha sdělit, že se na mne myslí, a že mám přijet (stíhačka je v České republice kromě jiného synonymum pro přítelkyni). Snaha předat kytku u vrátnice Sainsbury`s 25.2.2016 (předtím jsem se tam zkusil zastavit cestou z doručování s firmní dodávkou 17.2.2016). Předcházely měsíce telepatických požadavků tohoto typu, a dokonce i různá znamení na obloze, asi ve snaze povzbudit. Ale nepřišla. Jestli mi uznala předchozí růže v květináči 13.11.2015 nevím, ale nevěděl jsem, kdy jí uvidím. Tak aby vydržely (ale ty si vzala). Ale asi i proto byla tahle kytka trochu velkorysejší. Šipka jak v GPS směřující ke skladu v Sainsburys 6.3.2016, což byl asi nějaký pokyn tam jet. Rozmanitých znamení bylo samozřejmě mnohem více, např. slečka v Lossiemouth ve Skotsku už někdy v září 2016, která mi řekla telepatií "děláš to dobře, takhle dosáhneš cíle", a byla jí nápadně podobná. Ale reálně průkazného přímo od ní docela málo. Tohle když jsem spatřil poprvé 8.3.2016, tak to byl panáček šikmo hlavou dolů (slunce bylo přesně mezi "rukama"). V okamžiku vyfocení to byl asi symbol "vykopnutí z práce". Celkové sdělení asi bylo "nechám Tě vykopnout, a pak skoč ihned po hlavě zpátky do skladu Sainsburys v Dartfordu. Pak mne opravdu vyhodili, po sérii nesmyslných a vykonstruovaných záminek. Ale zpatky do Sainsburys jsem nešel, protože jednak to byl nesmyslný a hloupý krok zpátky, co se týče typu práce, a jednak by to určitě nedopadlo jinak a lépe, než předtím. Protože bez osobního pozvání to nemá cenu.
Dopis pro Lucku Petruskovou na podzim 2016, strana 1. Na telepatickou žádost, a protože jej možná zase někdo ukradl. Jinak to celkově ukazuje situaci v tehdejší době.  (A při dávání na internet mne zase obtěžovala nějaká zombie seniora JT z pod okna z protějšího domu, tradiční metodou "zatloukání kolíků".) Dopis pro Lucku Petruskovou na podzim 2016, strana 2. Dopis pro Lucku Petruskovou na podzim 2016, strana 3. Dopis pro Lucku Petruskovou na podzim 2016, strana 4. Dopis pro Lucku Petruskovou na podzim 2016, strana 5. Dopis pro Lucku Petruskovou na podzim 2016, strana 6. Takže jsem jí asi od října 2015 neviděl, ani jsem s ní nebyl v žádném reálném kontaktu (bylo jen ono krátké setkání u vrátnice v listopadu, na předání časopisu a květináče, s jejím přičmoudlým "přítelem" za zády). Ale po poslání dalších pohlednic koncem roku 2016 mne přišla navštívit policie s tímhle papírem, což je další svérázný dárek k vánocům. Kytku ale telepaticky loudí dál. Takže v tom vidím spíše další drzý útok od nějakého pekelného konkurenta. Normální člověk by čekal, že pokud by to bylo pravé, a opravdu od ní, že by mne nejdříve nějak důrazněji varovala sama a osobně. A pokud by jí v tom někdo zlovolně bránil, a běžnou komunikaci by jí znemožňoval, že by to trestni oznámení dala na něj. Více viz dokument "jsou opravdovou špínou" ke stažení v úvodu. P.S.: Říkal jsem si, že mi jdou k vánocům např. vrátit ukradenou GPS z předchozích vánoc, nebo ukradené peníze za bydlení ve Swanscombe (575 Liber od Toma Alana a Lydie Foxton), nebo přijít nabídnout pomoc s podvodníky z autoservisu Advanced, aby vrátili např. 500-750 Liber za Peugeot, a Suzuki Swift, říci jak pokročili se zjevně pronásledujcí nebezpečnou mafií např. v podobě dotírajících a provokujících zastrašujících černých aut, nebo konečně oznámit úspěšné vyřešení problému s blokovanými a kradenými telefonáty, e-maily, a písemnou poštou, nebo třeba sdělit, že bych měl za zjevně nesmyslné zmlácení nárok na nějaké odškodné (kromě Advanced už vše dávno oficiálně nahlášené na britskou Policii v Essexu i Kentu, poštou přišel jen výsledek k poškození auta „střelbou“ rovněž kolem vánoc, že nic nenašli). Perličkou bylo homosexuální telepatické ojebávání od policisty, který doprovázel kolegyni, která mi tohle dala podepsat.
Zajímalo by mne, zda by dokázala veřejně napsat opačné prosby a postoje než je na tom policejním papíru, a doručit např. formou pohlednice, a aniž by jí někdo ukradl.
Další šipka do Sainsburys v Dartfordu cestou z práce 2.3.2017, ze stejného zdroje. (Uprostřed fotografie, s dvojitým koncem.) Další snaha mne lákat do Sainsburys do Dartfordu, srdíčko na obloze cestou z práce 7.3.2017. Potřeboval bych ale normální pozvání. Další pozdrav na obloze, kočka, k tomu šipka směrem na Sainsburys, a řekl bych, že tam je vidět i srdíčko. 9.3.2017 P.S.: Ale i kdyby se ke mně chystala, tak je téměř jistě maximálně ovlivněná duchem svého okolí, a tudíž skoro dva roky mění tak, aby se více líbila cigošskému snobskému parazitovi, který jí celou dobu intenzivně podsouvá své názory a přání, které možná plní v domění, že jsou její, a samozřejmě se snaží zlikvidovat cokoliv, co by se mohlo líbit nebo pomoci mně.

14.7.2015 jsem se byl podívat na Velvyslanectví České republiky v Londýně, kde byla realtivně rozsáhlá výstava o letcích RAF z druhé světové války, protože bylo kulaté výročí. Bylo to celkově podruhé od příjezdu Velké Británie, kdy jsem se tam vypravil, a na jedné ze skupinových fotografií jsem našel i svého strýce F/Sgt. Stanislava Tocauera z 312. stíhací perutě. (Minule jsem tam byl kvůli ověření podpisu asi před rokem, a proběhlo to hladce i přes zjevný útok sil pekelných, v podobě předbíhajících cikánů). Tentokrát jsem od diplomatů čekal nějakou významnější snahu komunikovat, i protože jsem měl čas až následující den po konci výstavy, a dokonce pro mne dodatečně otevřeli reprezentační prostory (individuálně a bez doprovodu). Ale kontakt žádný nebyl, i když tam někdo přišel paraziticky dotírat. Ale jinak jsem pozval jen Lucku, ale nešla (jenže se zase snažila vynutit, abych jí ještě více přemlouval, pokud možno nějakou atraktivnější nabídkou - ale že by si o to uměla říct normálně otevřeně, to bohužel ne). Při další návštěvě velvyslanectví kvůli dalšímu ověření podpisu (asi po roce kvůli dědictví) mne už dokonce oslovovali křestním jménem, což mne potěšilo. Asi protože jsem nabídl rande jejich recepční (ale také se neozvala).

Další bydlení v té době:

7 High Street ve Swanscombe zvenčí, okno jsme měl z druhé strany nahoře. Pronajatý pokoj v 7 High Street ve Swanscombe, dokonce s jakýms takýms výhledem na řeku. Zatím jediný relativné normální během tří let, na několik měsíců, ale opět s maximálně nepřijatelnými lidmi, a majitel mne pak ještě okradl o značné peníze. A plánovanou kamarádku jsem žádnou nesehnal, a ještě si tam asi na můj úkor užívali jiní nejtrapnějším a nejspostším způsobem. (relativně nadějně vypadal i pokoj v 17 Martello Close, ale jen zpočátku, a byl trochu menší s normální postelí). Pohled z okna, snadno i od stolu, a bez vstávání. Lucie Petrusková, na tuhle slečnu jsem tam celou dobu čekal, ale marně. Přestože byla většinu času přítomná coby skoro hmatatelný duch, a čekala na mne i každé ráno při probuzení. Jestli jí tohle DVD doručili nevím, ale to se týká i další pošty. Doklad vrácení většiny přeplatku na nájemném ve Swanscombe, které mi poslal Tom Allan dne 20.12.2015. Pak měl ještě poslat zbytek po odstěhování, ale nepřišly ani tyto. Dle dalšího e-mailu z firmy Ingress Park z 31.12.2015 to měla dokončit Lydia Foxton, ale odmítla peníze vrátit, přestože jsem měl slíbenou dokonce i písemnou dobrou referenci. Nahlášení na Policii zatím nepřineslo žádný výsledek. Důlek v Peugeotu, který vznikl pravděpodobně 5.12.2016 při stěhování ze Swanscombe do Grays v Anglii. Kde přesně nevím. Nahlášeno na Policii Essex v Grays 26.1.2016, Crime Reference Number 42/19727/16.

7 High Street, Swanscombe, Kent DA10 0AG (od 15.8.2015), sdílený zanedbaný řadový domek, 4 další osoby (poté asi černou magií pátý na půdu nade mnou, odkud terorizoval a kradl černou magií). Ale jinak dobrý a relativně prostorný sólo pokoj s kvalitním dvojlůžkem, stolem a nepohodlnou židlí, a dostatkem skříní a šuplat. Provozovatel zlodějský Angličan Tom Allan bydlící jinde (a často na ostrově Malta), a hrající si na důvěryhodné podnikání (což znamenalo především delší smlouvu a více poplatků, jen na základní nastěhování jsem potřeboval skoro 1000 Liber základního vkladu, a když jsem např. požádal o zapůjčení náhradního klíče, který jsem zapoměl v autoservisu, tak si nestydatě a trapně řekl o dalších 70 Liber nevratné platby, takže jsem radši lezl oknem opravdu neuvěřitelným způsobem), firma Ingress Park. Zpočátku to vypadalo použitelně a nečekaně příjemně a tiše (a ani jsem nikoho nepotkával, protože všichni měli opačnou pracovní dobu), s parkováním auta na zahradě hned pod mým oknem krásně na očích, a s výhledem na řeku s velkými loděmi (i když v dálce), a i téměř nefunkční sprchu brzy opravili. Zvýšené problémy nastaly, a pohoda zmizela, když jsem o zajímavém bydlení napsal kamarádce Denise Dvořákové (ale úplně první útočník byl cigošský parazit předstírající hledání své staré pošty, z čehož asi ihned vznikl první problematický nájemník bydlící u jediné slečny o patro níž, která tam byla, a asi né náhodou (ubytoval předtím při nastěhování říkal, že žádné páry netoleruje). Chvilku poté nad Pražským hradem v Praze zavlály místo prezidentského praporu obří červené trenky (19.9.2015). A poté se mi jednou nepodařilo setřást při návratu ducha Milana Čedíka, který to tam ihned zamořil a otrávil. A na závěr mi ukradl 575 Liber, v domě nebyl ani jeden přijatelný člověk, často homosexuálové, kromě toho terorizování toxickým hlasem dlouhé hodiny stylem Švarc přes noc z pokoje pode mnou, a pravděpodobně mi tam kromě jiného znásilnili černou magií jinou maximálně důležitou kamarádku, a možná ještě jednu další, a ukradli i auto, a proběhlo tam i další mé fyzické napadení, kromě toho od jiného člověka zastrašování dlouhým nožem (a pak se mi ještě nalepil na výlet do Skotska opravdu prasečím způsobem, že jsem jeho ducha setřásal několik dní), a nepříjemné bylo na tomhle místě i nakupování (což ale bylo zatím skoro všude, protože to je z pohledu parazitů ideální příležitost se dostat blíže, beztrestně teorizovat a škodit, a ještě nějak otrávit potraviny černou magií, ale častý problém jsou i pokladní, a např. na tomhle místě mi nápadně osahávala věci a černomagicky zaklínala (typ Vernerová), ale jinde mi pro změnu zkoušejí to, co kupuji, pomlouvat telepatií atd., takže musím celou dobu kromě jiného neustále měnit používané obchody hlavně ve snaze je setřást a rozptýlit). Při stěhování se mi na sloupku auta objevil divný důlek, dle některých názorů stopa po střelbě. Možná CIA na objednávku parazita ze sousedního pokoje, který mi pravděpodobně už předtím znásilnil kamarádku při použití černé magie (navíc na mé narozeniny, kam jsem jí pozval). Bydlení mi zrušili bez varování těsně po zaplacení celého následujícího měsíce (a nevrátili ani depozit, i když poslali obrázek bankovního přenosu, a slibovali i reference), relativně narychlo, a prý kvůli rekonstrukci (což ale byla asi lež). Další bydlení se kupodivu našlo asi docela rychle, ale bylo to na poslední chvíli, a za poslední peníze. V době bydlení na téhle adrese začalo Rusko ničit potraviny dovezené ze západu, což považuji za snahu zabránit nějaké otravě, možná související s černou magií, dále 20.9.2015 vybuchl další sklad munice v české Poličce, a kromě toho byla 30.9.2015 zahájena Ruská intervence v Sýrii, která výrazně stabilizovala situaci v občanské válce, a ochránila některé vzácné kulturní památky. A 16.11.2015 zahájila činnost nová polská vláda, která se chovala nečekaně radikálně, a dle mého názoru to byla revoluce určená pro Českou republiku, kterou někdo ukradl a přesměroval černou magií (pravděpodobně pekelný cigoš od Lucky Petruskové, který s ní možná dokonce bydlel o patro níže v tomtéž domě, v nějaké pekelně proměněné podobě).

   Nastoupil jsem tuším zpátky do firmy Hermes, ale jezdil jsem do noční třídírny v Gatwicku, kam jsem vozil i kolegy (a auto se při tom zase překvapivě osvědčilo). Ale zase proběhlo pekelné napadení, a to i snadno průkaznými metodami typu záhrobní hudba, vyvolávající davové deprese. A navíc zesílila šikana, a nejhorší byl další malý černoch. Kromě toho byl asi jeden den v třídírně Enfield, a další krátká epizoda v Hermes Thurrock s podobným koncem (a nad vstupem nad jejich toaletami visel křížek, což asi nebývalo).

Van Dalen, pracovní stanoviště. Recyklace starých aut ve firmě Van Dalen měla být také už trvalejší, ale vydržela týden, za asistence povědomých škodičů. P.S.: Měl jsem velký pocit, že by do téhle práce šla Lucka ihned ráda se mnou, ale fakt na to nebylo vhodné místo.

   Poté se podařilo najít práci na třídící lince firmy Van Dalen, v recyklačním dvoře pro likvidaci vyřazených aut. Kde jsem na rychle jedoucím pásu s rozemletými vozidly vybíral měď, a nečistoty (a pak jsem nepřetržitě jedoucí suroviny viděl i ve spaní). Kupodivu nikdy nepřijelo nic, co by mne nějak vyděsilo, a kromě toho se občas uklízelo. Pak řekli, že nepřijel kontejner, a že se ozvou, a tím to relativně brzo skončilo. Práce to byla docela těžká ve špinavém hlučném prostředí, a lidé byli bohužel zase trochu posedlí ďáblem. Ale celkově trochu osobnější, a normálnější atmosféra.
   Pak se na chvilku zase tuším objevil Uniserve, ale zase jen nouzově na pár dní, a vykládaly se krabice z kontejnerů, a oblečení na věšácích. Ale dostal jsem se i k balícímu stroji na palety, a tuším i ke kompaktoru.

 Royal Mail Group, zatím nejnadějnější "normální" práce, řidič dodávky doručovací firmy Parcel Force v Londýně a Kentu. Něco, u čeho se člověk může cítit dobře. Což je i díky kombinaci dostatku soukromí, samostatné zajímavé úlohy, a většinou vděčných a ochotných pestrých osob. A navíc to byla netradiční forma turistiky. :o) Viděl jsem docela hodně, ale vždy jen během práce a velice rychle, a jestli jsem celkově věnoval na fotky 5 minut za dva měsíce, tak je to celkem přiměřený odhad (směna trvala běžně 12 hodin svižného doručování). Jedna ze zastávek, ale GPS mne v tomto případě nezavedla správně (následoval pokyn pěšky po břehu jednu míli, což se čtyřmi balíky určitě nešlo). Práce navíc nebyl dostatek, a rozdělovala se zase dosti podivně. Jinak při této trase byly cestou asi tři uzavírky (a diskuze s dělníky a ochrankami stavby), dvě stojící kolony, dvě chybné adresy, jedna zrušená a přestěhovaná brána (a poté čtyři dlouhé diskuze s večerní ochrankou strategické továrny), a na závěr tradiční všudypřítomné vylhané obvinění z malé výkonnosti atd. Za den doručeno asi 27 balíčků, což je prý málo. Vlastní drahou GPS na fotografii mi nakonec ukradli, a byl to přímý důvod ztráty zaměstnání. Byla nejlepší v nabídce, a dokonce hlídala překračování rychlosti, dokonce i průběžně měřené. Ale v téhel furmě bych uvítal i opačnou informaci, že bych mohl jet více a o kolik. Protože Parcel Force jsou tak trochu expresní sebevrazi. A přestože sháněli narychlo 25 řidičů, tak ve výsledku zase dostali přednost jiní (a většinou více než pochybní, naoř. homosexuální černoši typu Erik Schmidt). Takže to, co vypadalo konečně na dlouho očekávaný projev normálního postoje (který ale mohl být hned od začátku), se zase otočilo v pravý opak. Což po 2,5 letech docela poctivé snahy nelze pochopit. Úplně nejhorší je ale policejní šikana při parkování, které je často prostě nutné, a nejzhovadilejší jsou negři v uniformě, tradičně snadno zneužitelní od ďábla coby zákeřná zbraň. Což např. dokazuje situace, že nejvíce napadení od podobných "policistů" bylo po snaze předat kytici Lucii Petruskové. Doručovatel u Parcel Foce v Londýně a Kentu (Royal Mail Group). Šlo mi to fakt dobře. I proto se mi asi po měsíci beznaděje podařilo nečekaně najít něco podobného, i když hůře placeného. Ale logická práce pro inženýra se zajímavou praxí to pořád ještě ani vzdáleně není. Přímý důvod k "vyhazovu" bylo ukradení mé vlastní drahé GPS ze služební dodávky nějakým černochem, a přivolání policie dle pokynu nadřízeného.

   Pak jsem sehnal skoro zázračně práci řidiče velké dodávky ve firmě Parcel Force, což byla součást Royal Mail Group, expresní balíčková doručovací firma. Určitě k tomu přispěla úspěšná výprava do Skotska, kdy jsem asi okolí přesvědčil, že umím jezdit vlevo. Bylo to před vánoci, a hledali posily. Nejdřív jsem ale musel jezdit třídit poštu do Chelmsfordu, což bylo především noční vykládání zásilek z kamionů na třídící pás, většinou s velice nepříjemnými kolegy, a občas bylo i nějaké třídění na pásu. Pak mne přeřadili na slíbenou pozici řidiče, a oproti předchozím činnostem v Anglii to byl neuvěřitelný pokrok, a docela důstojné prostředí s normálními lidmi při doručování. Kde jsem byl sám bez cílevědomě obtěžujících kolegů, přestože na mne příležitostně zkoušela útočit pekelná auta. A dokonce byli docela dobří i někteří šéfové, a z počátku to vypadalo na první úplně normální prostředí. Přestože práce to byla opravdu náročná, a s dlouhými přesčasy. Placená byla výborně, ale velký problém byli pokutující mafiáni za parkování (které při této práci přesně dle předpisů prostě nelze, dodávka je moc velká, volné místo nikde žádné, času málo, zásilek hodně, a kapacita silnic pro další vozidla omezená, a poštovné by bylo dražší). Většinou to bylo v jasné časové souvislosti s nějakou mojí snahou komunikovat. A už druhý den mi ukradli slíbenou trvale přidělenou dodávku, i s pevnou trasou (Gravesend, Rochester, a okolí, tipuji zase tradiční černomagický zloděj Milan Čedík), takže jsem začal jezdit rozmanité trasy, a téměř každý den s vozem jiného typu, a s jiným ovládáním. Což byla docela výzva, a jezdil jsem hlavně po hrabství Kent, a jihovýchodní části Londýna, občas s úplně novými vozy, a bylo to zajímavé poznávání hezké krajiny, a lidí nejrůznějších typů. Jenže během toho v práci zase zaútočili především negří, kteří firmu doslova zaplavili, a ve výsledku mi často kradli práci černou magií, a k tomu ještě homosexuálně obtěžovali (typově např. Erik Schmidt, a mne šéfové občas posílali domů bez výdělku). Takže jsem se zase musel doprošovat skoro o každou směnu, ale dva docela dobří šéfové John a Terry mi docela často vyhověli, a asi jednou jsem sehnal práci jen coby závozník ve velkém náklaďáku). A k tomu mi jiné osoby likvidovaly černou magií GPS a nabíječky, a na závěr mi vlastní drahou GPS (kterou jsem si koupil kvůli nim pro větší spolehlivost) ukradli z doručovacího auta v Londýně, což bylo záminkou k propuštění na vánoční Štědrý den. Asi po dvou měsících úspěšného doručování při nápadně přehnaných normách (4 doručení za hodinu, při pracovní době i 14 hodin, a opravdu jsem měl někdy naložených i 80 balíků, a pak v tom zkuste něco najít). Ale i při maximální poctivosti, obětavosti, a prvotřídnímu chování a vzhledu. Často jsem si například v téhle firmě říkal, že by na GPS nemělo být jen hlášení překročení rychosti, ale i o kolik se dá jet víc, protože tak to tam prostě vypadá. Slíbená další práce mezi svátky se už ke mně nedostala, a ani po Novém roce. K tomu mne pekelná mafie pod dohledem MI5 rozsáhle okradla o peníze a další věci typu auto, fén na vlasy, ale i o bydlení. Vypadalo to na cílenou snahu mne zločineckými metodami donutit odejít z Velké Británie, ale aniž by mi nechali alespoň peníze na cestu, a na základní rozjezd (ale souviset to mohlo i s pravděpodobným přesměrováním a znásilněním mé kamarádky černou magií, "protože to byl důkaz, kdo je pravý", a smrdí z toho Vernerová). Jenže z důvodů odjezdu z České republiky se nezměnilo nic, takže by návrat téměř jistě nedopadl dobře. Zajímavostí byly další úplně vykradené kontakty na internetové seznamce (tentokrát Sexmessenger), které nastalo po zaplacení během vánoc, po předchozích velice nadějných signálech.
   (Od té doby už se mi z Parcel Force asi dvakrát znovu ozvali, že bych mohl nastoupit zpátky, ale radši bych něco perspektivnějšího, a přiměřenějšího.)

Bydení v té době:

1 Hillcrest Avenue, Grays, Essex, RM20 3DA (od 5.1.2016), sdílený dvojdomek, 3 další osoby, mrňavý sólo pokoj u Češky, koupila mi stůl, ale netekla teplá voda, a v sousedním pokoji spal někdo typu Petr Velas, vedle koho nešlo usnout, takže normální spánek nebyl ani jednu noc, a bylo i občasné homosexuální obtěžování, za celou dobu jsem tam nesehnal práci. Odstěhoval jsem se po vyčerpání peněz (pak ještě přišlo na účet proplacení dovolené z předchozí práce, ale stejně to tam neplnilo ani základní potřeby). Důlek v autě některé lidi hodně vyděsil, a Essex Police Grays mne telepaticky lákala, ať to přijdu nahlásit. Ale když jsem tam došel, tak byli neochotní, paní v recepci, co to se mnou sepisovala vypadala jak od pekelné mafie, a ani to nechtěla vidět. Brzy poté přišel dopis, že nikoho nenašli.

1 Hillcrest Avenue, polovina nalevo, okno vpravo nahoře. Pokojík byl zase miniaturní, a stěhování vždy bylo docela náročné, a znamenalo plné auto věcí (asi dvě hodiny balit a nakládat, a dvě hodiny vykládat a vybalovat). Tady jsem si ještě navíc musel smontovat stůl, ale díky za něj. Pohled z chodby.

   Následoval asi měsíc dalšího bezútěšného hledání práce, a v situaci, kdy jsem už neměl ani na nájemné, jsem se rozhodl jet zažádat o politický azyl v Rusku. Což se i následkem dalšího pekelného útoku nepodařilo, ale lecos jsem si díky tomu ujasnil.

Bydlení v té době:

Jedna noc nouzově v autě v Londýně u muzea RAF v Hendonu (26.1.2016, po odmítnutí žádosti o azyl na ruské ambasádě, a odehnání od britské policie). Prý jsem si to měl celé naplánovat lépe, jenže bych tím jen přilákal nebezpečnou pozornost. Bylo to jedno z největších životních rozhodnutí. I tak mne cestou tam provázelo asi 15 nápadných a podezřelých černých aut Adison Lee, a při noclehu následující večer mne nápadně šmírovali divné dvojice v autech ve snaze nenechat v klidu.

Ruské velvyslanectví v Londýně, k téhle bráně mne dovedla GPS. Ale vrátný u závory mne nemohl pustit dál, přestože byl ochotný, a z následujících telefonátů na ruské velvyslanectví byla cítit nerozhodnost a neochota, a k tomu mne terorizovala hlídka britské policie, která tam asi nebyla náhodou. Takže jsem odjel, a následující den mi nějaká paní v telefonu řekla, že musím žádat až na území Ruské federace. Což mi po téhle zkušenosti připadá příliš riskantní. Jinak správná vrata asi byla za rohem vlevo (ale mají tam více budov), a bylo to chvíli před koncem úředních hodin. A myslel jsem to úplně vážně. Druhá noc po neúspěšné žádosti o azyl na Ruské ambasádě v Londýně. Atmosféru to mělo hodně bezvýchodnou, a cítil sjem se jak bezdomovec. Což jsem v tu chvíli defakto byl. Předchozí noc byla v Londýně v autě v sedě za volantem. Návštěva ruských bombardérů Tupolev Tu-160 u pobřeží Velké Británie provázený místními stíhačkami Eurofighter Typhoon 17.2.2016 (fotografie z internetu, asi z BBC nebo z nějakého Skotského titulu)

Jedna noc nouzově ve stanu v přírodě u řeky Temže (27.1.2016, poté co mne australsko-angličtí přátelé odmítli nechat přespat alespoň na podlaze, a byl jsem maximálně vystresovaný.

43 Ruskin Road v Chardwell St Mary zvenčí, žlutá polovina napravo, okno jsem měl z druhé strany do zahrady. Uvnitř byl dosti zchátralý, což se během roku výrazně zhoršilo následkem nenormální sestavy ostatních obyvatel. Přestože se kolem motala spousta divných aut a lidí, tak sousedi v okolních domech byli ve výsledku docela v pohodě. Původně to mělo být jen nouzové bydlení po neúspěšné žádosti o politický azyl v Rusku. Spal jsem na horní posteli. Na dolní se vytřídalo asi pět problémových lidí, a občas byl pokoj jen pro mne (což se v akutní nouzi skoro dalo vydržet). Na stropě byl velký špinavý flek z proteklé vody, ale neteklo tam.

43 Ruskin Road, Chadwell St. Mary (Grays), RM16 4HB (28.1.2016), sdílený dvojdomek, 6-8 dalších lidí, dvojlůžkový pokoj s palandou (ale často v jedné osobě), bez stolu, pomoc v nouzi od Slováků, kdy jsem řekl, že beru všechno. Jenže od druhého dne v sousedním pokoji extrémně nebezpečná pekelná slovenská dvojice (typ Přemysl Čech/Vladimír Vávra s Janou Tocauerovou/Nerglovou ze Štěchovic, kromě toho občas extrémně nebezpečný a nepříjemný parazit přímo v pokoji, většinou homosexuální (celkem asi 4, většinou vypadali úmyslně nasazení), a jiní různě kolem, voda většinou jen vařící horká s malým tlakem, a fekálie z vylomeného netěsnícího záchodu na schodech a chodbě, což asi úmyslně dělali ti odvedle ve snaze vyvolat nějaké infekční choroby (byl jsem jediný, kdo to vytřel mopem s dezinfekcí, dokonce dvakrát, přestože to bylo asi 2 měsíce), což dělali i jinak (např. neustále všude nakašlávala a zvracela pod mým oknem), navíc kradli poštu a na jejím základě ještě kradli černou magií i lidi, a je velice pravděpodobné, že mi zavraždili i nějaké známé a příbuzné černou magií (zamřel v tu dobu např. Angličan Jonathan Catton, kromě toho můj otec senior Jiří Tocauer st., strýc Ivo Tocauer, a asi i moje babička Karolína Drazdíková, a ještě mi dodatečně zkouší oznamovat, kdo bude další), často zastrašování na hranici fyzického konfliktu (zase znělo několikrát hlasité nadávání "ty žebráku"), téměř jistě se výrazně podíleli i na černomagickém útoku na Pelican of London, na černomagické snaze zlikvidovat zaměstnání v Maximum Logistics (což se projevuje na chování lidí doteď), neustále se snažili někde synchronizovaně objevovat, číhat a zamořovat cestu nějakým pekelným záhrobním jedem. Snesitelný člověk možná jeden (vzácně dva), a další 1-2 v sousedním dvojdomku stejného typu. Ale přesto byla okolní vesnice na závěr docela snesitelná, a přestože byl domek zdevastovaný od výše uvedených parazitů, tak s jinými lidmi (a po důkladné dezinfekci) by tohle místo asi šlo. Po návštěvě Policie, abych podepsal papír, že už nebudu psát Lucii Petruskové, byl dům okamžitě zrušen. V té době jsem byl z podobného bydlení v naprosto nepřijatelné sestavě už hodně naštvaný, a snažil sjem se průběžně hledat jinde, a blíže k pracovišti. Ale ani jedno z mnoha navštívených míst nesplňovalo očekávání, takže když jsem od dosavadního ubytovatele dostal nabídku pokoje lepšího typu, tak jsem to zkusil. V době bydlení na tomhle místě 12.4.2016 opilý naštvaný důstojník Policie ČR Kadlec Kadlec v Praze úmyslně naboural do 51 zaparkovaných aut (bývalý učitel policejní akademie). Dne 16.6.2016 byla při atentátu v Anglii zabita poslankyně britského parlamentu Jo Cox, kterou jsem ale vůbec neznal (ale je zajímavostí, že její jmenovkyně mi nedala práci na Port Of London Authority, a dokonce si na mne neašla ani chvilku na seznámení v recepci, i když obojí bylo snadné, a byl jsem v nouzi). Kromě toho proběhlo 23. 6. 2016 referendum o odchodu Velké Británie z Evropské Unie, které nečekaně odhlasovalo ukončení členství (brexit), a poté odstoupil premiér David Cameron. Jeden z jeho posledních výroků v britském parlamentu bylo, jak byla jeho vláda úspěšná, protože se jim podařilo prosadit sňatky homosexuálů. A pak se něčemu divte. Už předtím se ale na anglických poštách objevily poštovní známky s dubovými žaludy místo obvyklé paní královny, což asi byl projev nějaké tiché vzpoury, a téměř jistě to je sdělení, že takhle nesmyslně a zhovadile rozhodují nějací "čůráci" (takže asi někde existují nějací dobří Angličani se zdravým smyslem pro humor, ale většinou dobře schovaní). Ale když jsem si pro změnu koupil ve Skotsku drahé hezké poštovní známky s turistickými památkami, tam je při použití pro známé v Anglii nějaké nepřející prase přelepilo nějakou ošklivou informační nálepkou, což je defakto zase krádež.

Další podobná práce řidiče v Maximum Logistics, ale nákladem byly především palety v Londýně. Opět to bylo další trapné a nepříjemné divadýlko pod bedlivým dozorem MI5, ke které patří asi i tradičně kroužící a stojící helikoptéra v pozadí. A protože to zase skončilo šikanou a různými divnými situacemi, před kterými jsem je varoval, tak je zase jisté nepřátelské režírování zvenčí, asi nejen od pekelné mafie. A to jsem měl dokonce v autě kameru vpřed, a celou dobu jsem jim komentoval, co je vidět nezvyklého, a nenormálního. Ale tahle firma vypadala původně nadějněji než jiné předchozí v Anglii, a už před asi dvěma lety byli jediní, kteří mi reálně nabídli solidní práci (kterou mi ale následně asi ukradli čarující negři). Do odposlechu jsem jasně řekl i napsal, že takováhle práce může být relativně vyhovující a vhodná pro zvednutí a určité narovnání. Přesto nepomohli, a radši se po mém odchodu pomstili výsadbou stromů na jejich parkoviště. Práci jsem zvládal v pohodě a v normě, a prý se šéfové báli těch vrtulníků. (Poté jsem ještě dostal práci ve firmě Recall UK, a byl jsem propuštěn hned po prvním dni, protože jsem si troufl slušně říci o polední pauzu 30 minut, kterou jsem měl slíbenu před nástupem, což je v Anglii naprosto typické).

   Poté se podařilo sehnat práci řidiče ve firmě Maximum Logistic. Vozily se palety především do severní poloviny Londýna, a po obou březích Temže, s pevně přidělenou pěknou velkou dodávkou Mercedes. Plat znatelně menší, ale byla u toho výrazně klidnější atmosféra, a většinou se jezdilo do nějakých firem s vlastními dvory, kde nebyl problém s parkováním. A i požadovaných míst doručení bylo alespoň zpočátku výrazně méně, takže to bylo v pohodě. Abych měl alespoň na jídlo a bydlení, tak mi musel dát šéf zálohu, protože jsem byl úplně na dně (nebylo ani na nájem), a navíc se tam platí měsíčně (poslední jídlo byl nejlevnější bochník chleba a banán za úplně poslední peníze včetně nejdrobnějších z palubní desky). Ale zase proběhlo útočné zamoření černou magií, a útoky od provokatérů. Navíc jsem ke konci nastydl, což se dočasně projevilo na jinak prestižním vzhledu. Takže to přes solidní výsledky vydrželo asi měsíc a něco. Celou tu doby mne téměř jistě intenzivně sledovala MI5, a běžně mne doprovázely vrtulníky, včetně největších vojenských transportních (asi SAS) a bitevních, nízko i v centru Londýna. V dodávce byla navíc kamera kvůli pojištění. Zajímavostí je, že jsem v tu dobu v Londýně potkával enormní množství pohřebních aut, celkem asi tak 30. Auto pak po mně "zdědili" dosti podivní lidé, asi zas parazitičtí soutěživci, a asi i "dáši Jiří (asi protože "jistota je jistota, co kdyby to byla Dáša", a je tam doteď, a už mi dokonce zase maloval hákové kříže po obloze). Kromě toho tam nejvíce zaškodil dvojník MUDr. Švarce včetně přeprogramování toxickým hlasem, a rovněž škodí doteď, a začalo i první šikanování po pekelně záhrobním černém předvoji až k bráně (a cítit z toho byla Marie Tocauerová a Mojmír Špak). Ale zajímavé bylo jedno zmatečné zadání, po kterém mi asi zkoušeli předat informaci, že kdybych se s nimi dohodl, že mohou rychle poskytnout obrněné transportéry. A podobných nabídek už asi bylo více, ale v této chvíli není ani dostatek informací a spolehlivé komunikace. Zatím skoro všechny podobné nabídky skončily u pekelných parazitů. Ale dokud stát normálně nekomunikuje a neřeší zjevné zločiny, tak jej považuji za mafiánský a okupovaný (a britské transportéry se v České republice přece jen objevily 25.3.2017, v rámci průjezdu s další kolonou US Army). Jenže se maximálně obávám postranních úmyslů, protože můj styl života rozhodně neodpovídá nějakému přátelství. A začíná se ukazovat, že i na místěch, kde byly původně ušlechtilé cíle a názory, převažuje ekonomika a staré zlozvyky, které již napáchaly mnoho škod v mezinárodním dění. A upřímně řečeno, v tuhle chvíli není vůbec jasné, proti komu by měly bojovat, protože nepřítel je málo definovaný a uchopitelný, a spíše je celkově třeba odmořit území od sil pekelných, a obnovit správné vnímání priorit a lidských práv dle ústavy (a tudíž zákonnost v pravém slova smyslu). Přičemž můj případ může být vzorový.

   V době mého propuštění z práce byl zrovna trojstěžník Pelican of London v suchém doku v Hythe u Southamptonu, a sháněli dobrovolné pracovníky. Takže jsem tam vyrazil na práci za stravu, vyčistit si hlavu, a porozhlédnout se po jiných možnostch jinde. Ale proběhl tam tak rozsáhlý pekelný útok, aby znehodnotili a převzali předchozí nečekaný úspěch, že místo radosti z toho byla několik měsíců trvající pracovní neschopnost. A při plavbě mi dokonce po odeslání SMS telepaticky vyhrožovala podezřelá účastnice, že by mne mohli hodit přes palubu, a jiný parazit mi česky vyhrožoval z lodní vysílačky (asi černou magií). Na lodi bylo určitě hodně agentů, např. z MI5. A když se můj zdravotní stav po návratu nezlepšoval, tak jsem se rozhodl jít pracovat ve stavu, jak jsem byl. Zase to byly noční směny, ale pro změnu zase v Uniserve, kde se zase vykládalo, ale i třídilo, a balilo. A přestože mne zase po sérii pekelných útoků a provokací vyhodili, tak mne to postavilo na nohy, a i finance zas přišly v nejvyšší čas (což je průvodní neuvěřitelně stresující jev, skoro celou dobu v Anglii). Protože v uplynulých měsících zase často nebylo téměř ani na bydlení (mnohokrát to vyšlo opravdu o chlup, a s nečekanými rezervami typu nevyčerpané proplacené dovolené, o kterých paraziti nevěděli).
   Asi někdy poté jsem sehnal práci řidiče ve firmě Recall UK, což je firma svážející a skladující archivační data. Ale pekelné napadení proběhlo už cestou, a ve výsledku mne dali první den jen na pozici závozníka v rámci zacvičování. Ale měl jsem pocit, že se ode mne učí on, a pak mne hned vyhodili, jen ze prosbu o pauzu na jídlo. S čímž ale byly problémy i jinde.
   Kromě toho jsem chvilku pracoval ve firmě MIQ (což byl přejmenovaný Kuhne+Nagel), a byly to rozmanité práce, např. označování a třídění krabic pro doručování, skládání krabic, vykládání kamionů, třídění a přesouvání věšáků s oblečením, třídění palet dle typů, další zametání atd. Skončilo to brzy po dalším útoku sil pekelných, což sledoval i policejní vrtulník (ale spíše jen coby svědek).
   Z prvních pěti měsíců 2016 jsem tak pracoval jen asi měsíc, a finančně mne to zase úplně zničilo, ale samozřejmě jsem byl na dně i psychicky. Někdy v té době slavila britská královna své 90. narozeniny, a měla u toho hustý déšť, a místo aby slavila s Commenwelhem, tak přijel negr Obama. Kromě toho dopadlo špatně britské referendum o vystoupení z Evropské Unie, byl oznámen Brexit, a odstoupil britský premiér David Cameron, který nepochybně sehrál v předchozím hrůzném příběhu klíčovou roli. A přestože bych se často Angličanům docela rád pomstil, tak konkrétně Brexit jsem nepodporoval, protože mi nepřináší žádnou výhodu. Ale spíše jen komplikace, a škodí to i těm dobrým. Ale celkově jsem z toho měl pocit, jak kdyby nějaká vyšší moc vyloučila Angličany ze slušných lidí, podobně jak Němce po druhé světové válce. Vliv na to možná mohli mít např. i řidiči vysokozdvižných vozíků, především svojí bezohledností, šikanou, agresivitou, nafoukaným zlodějským stylem, a celkově úplnou nevychovaností. Pravděpodobně něco na způsob "poslední kapky".


  Ale ozvali se mi znovu z Maximum Logistics, a nabídli mi lepší práci, dělat úředníka přímo v areálu firmy (od 1. června 2016). Dostal jsem na starost skenování a dokumentování příchozích palet, kterých jsou denně stovky. A jsem tam doteď, i když to je často peklo, ale zatím se to ukázalo coby nejvíce osvědčená jistota v Británii. A chvílemi bylo černomagické pekelné napadení tak silné, že je skoro zázrak, že to ještě funguje. V prvních dnech jsem si ještě nebyl jistý, jak dlouho to vydrží, tak jsem jel navíc jeden den o víkendu rozvážet nábytek s firmou Breezemont (IKEA). Chvíli to vypadalo, že mi i tam dají vlastní dodávku, ale nakonec jsem jel jen coby pomocník a závozník. S řidičem, který byl neuvěřitelně líný, a nechtěl mi ani pomáhat vykládat. A od té doby mi kvůli podobným příležitostem volali z předchozích míst ještě několikrát, ale z nějakých opravdu odpovídajících, a tudíž vítanějších, zatím nic. Ale vidělal jsem si např. na druhý letecký den Flying Legends v Duxfordu, a asi i protože jsem na facebooku strašil odvetnou pumou V1, tak se zcela neočekávaně přiletěl ukázat přísně tajný americký neviditelný stíhací letoun Lockheed Martin F-22 Raptor (přestože na tato setkání historických veteránů moderní letadla nesmějí, a při příletu zahráli skotskou hudbu, což byl asi osobní pozdrav, protože jsem měl kolem pasu kostkovanou bundu - vsadil bych e, že se chtěli i pochlubit). Ale povedla se mi i druhá týdenní výprava do Skotska, a zase to byla štvanice, a na nejvzdálenějším místě čekalo místo policejního auta asi 5 černých, bez výjimky (a nejhůře jsem byl napaden cestou zpět asi od pekelné mafie v kombinaci se CIA zneužívající GPS, a přijel jsem po poruše výfuku přesně na začátek pracovní doby, po celonoční jízdě rovnou na pracoviště), a celkově to byla jediná dovolená roku 2016. A kromě toho jsem absolvoval nějaké kratší víkendové výlety např. do Walesu. Při jiné kratší výpravě do Southamptonu jsem potkal po odjezdu z Grays protijedoucí skupinku vojenských odkrytých Land Roverů obložených vojáky a materiálem, přičemž vypadali v akci, a dokonce stáli vojáci u kulometů na tyčích. Prý speciální jednotka SAS, a jak kdyby to jeli na místo, které jsem opustil, nějak čistit (ale vypadali spíše přátelsky a dokonce mi pak asi nějak nadpřirozeně pomohli v cíli cesty, kde už na mne zase demostrativně čekali pekelní  paraziti u leteckého muzea, kteří se tam asi dostali i metodou sledování cíle zadaného v kombinaci GPS a internetu). Jinak celou dobu působení v Maximum Logistics mi chodily nabídky na nástup zpět do Sainsburys, Uniserve, a Parcel Force.

Breezemont - IKEA.

   Jinak práce v Maximum Logistics by měla blízko k nějaké normální, a relativně přijatelné, kdyby byli nějací lepší kolegové. Opravdu vítaní jsou 2 z asi 25 trvale přítomných. a snesitelných řekněme 5 dalších. Největší problém je bezpečnost práce, ale je toho víc, např. už tam proběhlo 3 fyzické napadení od 3 různých lidí (z toho 2x při použití vysokozdvižného vozíku, a další časté zastrašování na hranici závažného poranění, v tom započítané není), a příjemných chvil je tam zase opravdu málo. Být na dvoře je nepříjemné a často vysoce nebezpečné, ve skladu taky, ale v kanceláři bohužel také, jinými metodami a od jiných lidí, a jíst se tam dá jen stěží, a za neustálých útoků (ale doma to není o moc lepší, takže člověk není v pohodě nikde, dokonce ani cestou, a při nakupování). Ale šéfové jsou tam dobří, a plat i z pohledu Angličanů docela normální, a množství pracovnch hodin také (8 hodin denně v pracovní dny, a občas přesčasy kvůli čekání na opožděný kamion, ojediněle nějaké odpolední rozvážení, a ve výsledku je to asi 40-45 hodin týdně, a sice se vstáváním brzo ráno, ale jinak bych tu práci asi nedostal). A je tam velký podíl práce s počítačem, a i další činnosti jsou užitečné pro budoucnost. Ale maximálně důležité jsou především ty peníze (přestože za rok normálnější práce jsem si vydělal asi jen tak na novou střechu a nový kotel u domku v Solenicích, které jsou v havarijním stavu, nebo na úvodní zálohu na hypotéku na nejlevnější byt někde v Praze, který ale bez spolehlivého dlouhodobého zdroje příjmu, a základního bezpečí, nemá vůbec žádný smysl, což ale ani ty Solenice). Každá vydělaná libra je ale bez nadsázky s nasazením zdraví a života (k tomu úplně nesmyslně), a v naprosté většině navíc ve vysoce nepříjemném prostředí, které je od někoho rovněž vytvářené úmyslně. A jestliže mne někdo nechává beztrestně ohrožovat, terorizovat a okrádat od svých podřízených, a ještě se s pachateli často srdečně baví a plácají po ramenou, tak je to vlastně podobné, jak kdyby mne terorizovali sami. A jestli jsou tohle nejlepší Angličani, tak je lepší jet pryč. Výpověď jsem dal 31.7.2017, a odešel jsem ještě týž den. Ale šéf byl zjevně smutný, a ptal se, jestli může něco udělat proto, abych si to rozmyslel.

   Jinak pracovní dobu byla 5:00-13:00 ve všední dny, což v praxi běžně znamenalo i do 14:00 nebo i déle, dle příjezdu posledního kamionu. Takže to bylo hodně náročné i co se týče vstávání. Jinak co se týče problematických věcí, šli mi tam fyzicky po nohách, asi i černou magií po očích, a hodně velký problém byli homosexuálové. Ale kromě toho mne tam opravdu hnusně telepaticky okrádali, a šikanovali i jen za pouhý dobrý pocit, nebo snahu učit se Anglicky, takže se člověk nemohl uvolnit. A byly i zjevné snahy krást výsledky mojí práce např. tak, že nade mnou někdo jiný stál a mluvil, zatímco já např. zpracovával data v počítači, a jakmile to bylo hotové, tak odcházel. Ale nic lepšího nebylo ani po dlouhodobé snaze, a cílem tudíž nebylo dostat se odněkud, ale najít pokud možno brzy něco výrazně lepšího a přiměřenějšího, abych šel rovnou za lepším. Ať už ve Velké Británii, nebo v České republice, nebo někde jinde. Protože rozhodně jsem nechtěl odcházet bez předem garantované výrazně lepší jistoty. Protože mne zatím v takové situaci vždycky nechali úplně vykrvácet ze všech zdrojů, a touhle cestou bych nikdy nedosáhl ani základní běžné úrovně života. Tj. klidného příjemného bydlení, přítelkyně, nebo např. i zubaře. A s věkem by to určitě směřovalo do nějaké ještě větší hrůzy, protože mi útočící mafie v České republice, i  ve Velké Británii, samozřejmě vážně ohrožují i věci typu penze.

V době kolem mých narozenin koncem října 2016 proběhla v pořadu Jan Krause ve státní České televizi veřejná demonstrace známých osobností proti prezidentovi Miloši Zemanovi. Oficiálně odsoudili jeho chování, a pořad pak bylo zakázáno vysílat. Což už je neskrývaná cenzura. (Kromě toho probíhá zřetelný tlak mafánských úředníků ve snaze zpřísnit zákony, tak aby znemožnili veřejnou kontrolu a diskuzi.)

Další bydlení v té době:

Garner Court v Tilbury, okno bylo v přízemí, z druhé strany za rohem.

Garner Court, flat 50, Dunlop Road, Tilbury, RM18 7BG (14.12.2016, přechodně do uvolnění nového pokoje), sdílený hezký byt v novém činžovním domě, 4 další lidé, dvojlůžkový pokoj, bez stolu, na pokoji extrémně nebezpečný parazit typu Erik Schmidt útočící černou magií, a vyhrožujicí vražděním mých kamarádek, kromě něj další typu Oulehle škodil příležitostně, a přijatelní dva lidé, ale v lepší sestavě to mohlo být docela příjemné bydlení, i když nešlo zamknout, a vypadávala sprcha. Někdy v té době se poprvé zapojily do boje proti samozvanému Islámskému státu české bitevní letouny Aero L-159 ALCA v Iráku, kam se je po asi patnácti letech podařilo prodat. A dokonce byla obnovena výroba, což považuji za dobrou zprávu.

V téhle době jsem se prvně vypravil do Londýna podívat se na vánoční výzdobu. První překvapení bylo, že tam o vánocích během svátků
nejel vůbec žádný vlak (asi dva dny), což mi připadalo úplně neuvěřitelné. Takže jsem tam dojel autem. A musím říci, že takhle chudou výzdobu centra jsem snad ještě nikdy neviděl. Jak kdyby žádné vánoce nebyly, a prý si je Angličani nezaslouží.

Výhled na východ, vlevo na kopci je Chadwell St Mary, elektrárna je u Fort Tilbury, a velké lodě jsou vidět přibližně od Coalhouse Fortu. Výhled na jih, přes přístav Tilbury, a na protějším břehu je vidět Gravesend. Hnusná zlodějská černomagická čarodějnice bydlí v prostřední části domku, a přesně načasovaně číhá a útočí např. chrchláním u bílých dveří (zadní do zahrady, a když jsem tuhle fotku dal na své www. tak se pod oknem obzvláště hnusně rozkašlala, protože ona Gravesend nevidí). Výhled na západ, přes přístav Tilbury a Grays, v pozadí na kopci je Swanscombe.
Zajímavost Lochnesska (nebo drak). Podobných mám asi 20. Tohle už je trochu rozsáhlejší výzdoba, a byla i na dalších částech oblohy. Zajímavost na sušáku na prádlo (určitě lidský profil, a všiml jsem si jej náhodou). Když se to začalo objevovat, tak byl cítit parazitický Erik Schmidt, ale během chvíle se z toho stala Arwen z filmu Pán prstenů, a po nějako době je z toho cítit ještě Denisa Dvořáková (a možná i Barbora Kroužková). Jenže já bych potřeboval na pokoji hezkou přítelkyni fyzicky. Jinak po několika dnech se jí pokusil sežrat Roman Vaněrka podobným obrazcem na protější straně místnosti. Večerní Gravesend přes Grays a Port Tilbury, kde stojí nějaká loď na Temži. Jedna z neustálých provokativních strak (zlodějský pták), v tomto případě sledující mne oknem v mém pokoji v 6 Martello Close.

Aktuální je 6 Martello Close, Grays, Essex, RM17 6FL, England (od 28.12.2016), popelnice tvoří číslo 666. Ale jinak prostorný sólo pokoj, s malým stolkem, při příchodu špinavý a nevídaně zamořený nezdravým duchem (asi po předchůzci, což se bohužel nepodařilo odstranit ani po 3,5 hodinách praní koberce výkonnou strojní pračkou, dalším mytí, a 3 měsících bydlení a větrání). A asi s tím souvisí i podobně nepříjemní lidé kolem, včetně opravdu pekelně záhrobních (uvnitř domu asi 7-8 dalších, které bych vyměnil okamžitě skoro všechny - např. hnusně černomagicky útočící klon původně mojí matky Marie Tocauerové z protějšího pokoje (ta při příchodu funguje jak nějaká injekce zabíjející mozek, a např. občas přestává fungovat klávesnice počítače, a někdy vznikají překlepy, a asi i zpětně, a často z toho smrdí MUDr. Švarc), a k tomu další klon mojí matky z protějšího domu často za oknem, aby mne měli obklíčeného z obou stran), a kradení černou magií a zastrašování, fekální a homosexuální obtěžování, toxické hlasy, a i další optické jedy za oknem, ale dokonce i drzá a trapná policejní šikana, a nadpřirozené vražedné útoky od policejních mafiánů (1x číhání na ulici s nadpřirozenou střelou do týla, a 1x číhající bitevní vrtulník při pracovní cestě na jižní pobřeží). Ale jinak celkem hezký výhled, a fungující příslušenství. Zajímavostí jsou černomagicky ukradené vlaky, které z mého okna nejsou 3 měsíce vidět, přestože si je hlídám, a jezdí často (až na jednu náhodnou výjimku, a dva další poté, co jsem se dojel podívat, zda je trať vidět, a samozřejmě, že je - prý to krade čarodějnice pod oknem, co si zkouší násilně vynucovat přednost svého názoru na realitu různými formami invazivního teroru, včetně útočného chrochtání, a za asistence anglické Policie). Jinak dva vrtulníky, které mne tu zatím asi v dobré víře hledaly, kroužily chybně stovky metrů východně. Zajímavostí je, že nejhorší osoby téměř neubývají, ale u nejpřijatelnější se objevil voják NATO z Polska, který se vrátil z Afghánistánu. A začal na mne brzy ráno číhat při odchodu do práce, často s maximálně nepříjemným pocitem vyhrožování vraždou (což dělal i telepaticky, přes navenek přátelské chování), a nalézáním ducha Erika Schmidta, a při návratu z práce mne pro změnu předbíhat směrem dovnitř (přes různé časy asi 3x po sobě). Kromě toho asi i přemístil popelnici za dům, aby se mu snáze přehrabovaly mé odpadky (a když jsem to napsal na facebook, tak byly odpadky rozsypané po celé zahradě). Ale pokračuje dál, např. 25.4.2017 na mne čekal při příchodu domů, a následující ráno zase ve dveřích při odchodu. A když jsme dal adresu na tuto www, tak jsem měl pokus o vloupání, zničený zámek u dveří, a na facebooku v počítači přepnutý profil na jiný (možná ve snaze vytvořit souvislost s Denisou Dvořákovou, a její dvojnice vylezla z čísla 17 chvilku předtím, než jsem přišel domů. Jinak mám defakto vlastní osobní vrátnici MI5, kterou tvoří asi 3 osoby (Ale nepouštějí ke mně ani maximálně vítané osoby, ani mne o návštěvách neinformují, abych si to mohl rozhodnout, nebo je kontaktovat), a prý k nim patří i neuvěřitelně odporná obtěžující čarodějnice pod oknem, a dle mého názoru i čarodějnická prasečí dvojice v protějším pokoji, a divný týpek v mezipatře, i v přízemí. To že vytvale terorizují v práci i "doma" je nepopiratelný důkaz zločineckého charakteru britských úřadů. Jinak od doby zveřejnění adresy na interentu kolem domu neustále něco předělávají "řemeslníci", donutili mne parkovat v podzemí za zamčenou branou, a dokonce postavili ještě jednu další bránu na vjezdu do ulice (ale paraziti prý mají problém se přes ní dostat, takže je spíše vítaná). Mnoho z toho jsou i opatření proti černé magii, ale když se ke mně nedostává ani dobro, a k tomu nejsou zneškodňováni útočníci, a nemizí, a dokonce naopak přibyl teror v práci, tak to dobro není.

Asi začátkem července 2017 mi zase slovenský ubytovatel Šani (mobil +44 7425 302 186 , vizuál asi jako kolaborantský ex-prezident Tiso
ze Slovenského štátu za druhé světové války) oznámil, že bych se měl odstěhovat, protože si na mne terorizující osoby stěžují (obzvláště prasečí Rumuni ze CIA v protějším pokoji, a další podobní). A že mi nabídne jiný pokoj. První SMS s adresou mi ale tradičně nebyla doručena, a až 29.7.2017 přišla adresa s číslem domu 88. Takže anglo-americká prasata, ve spolupráci se slovenskými mafiány, téměř jistě z jejich tajné služby a dělající pro nejhorší demagogická a neofašistická prasata, a za asistence dalších hovad, mi vymýšlejí další nesmyslné a nevítané vyčerpávající stěhování, a ještě u toho zkouší provokovat. A zase je to provázené výhružkami, že tentokrát na mne připravili ještě drsnější sestavu gaunerů a vrahů, a že už nyní tam rozmístili radioaktivní zářiče a jedy (88 Romford Road, RM15 4PP, a už jsem cítil, jak se to tam snaží přede mnou zabrat prasečí zlodějský a terorizující kolega Matthew ze zaměstnání). 30.7.2017 to přišel důrazně urgovat jeho kolega Martin (+44 7424 642 400). Jinak kromě toho se tím znehodnotí všechny zabezpečovací úpravy, které tu kolem v souvislosti se mnou udělali podivné osoby z MI5. Správné bylo odstěhovat všechny agresory, i kdyby útočili minimálně. Nejhorších je asi jen 7 (včetně provokatéra a zamořovače s basou, což by šlo snadno vyřešit sluchátky, jenže tím by to ztratilo teroristický účel). Jinak původní zamoření se mi prakticky podařilo zlikvidovat, asi i proto mne zase chtějí zneužít k čištění něčeho dalšího, což mne maximálně vykrádá.

Kromě toho proběhl 22.3.2017 teroristický útok na britský parlament, a útočník byl po zabití několika okolních lidí zastřelen až u dveří poslanecké budovy v londýnském Westminsteru. Ale i v tuhle chvíli jsem ještě považoval britské poslance spíše za své přátele, a tudíž celou záležitost za útok proti svým. I když se tak reálně skoro vůbec nechovali.

Nedlouho poté byla ohlášena demise další vlády České republiky, a premiér Sobotka jí oficiálně ohlásil na 4.5.2017. Ale poté si jí rozmyslel. A prezident Zeman
14.5.2017 na mezinárodním setkání v Pekingu, v rozhovoru s druhou nejvýznamnější hlavou státu světa prezidentem Putinem, pro změnu klidně "z legrace" pronesl, že "novináře je třeba likvidovat" (v jejich přítomnosti). Což už je naprosto jasná ztráta i základní sebekontroly, zcela nezvyklá upřímnost, a překvapivý záměr. Který ale zřetelně odpovídá mým zážitkům, a podivně mlčícím novinářům. Ale i na zkušební balónek a varování je to dost husté. A dle mého názoru je dost divné, že to zatím není maximálně medializovaný mezinárodní skandál, protože to je jasný útok na svobodu médií, a na právo na informace. Nedlouho na to přišel premiér Sobotka o manželku i post vedoucího vládnoucí politické strany ČSSD, které navíc rychle utíkají voliči.

Dne 23. května 2017 dostal od prezidenta České republiky Miloše Zemana milost Jiří Kájínek, odsouzený za dvojnásobnou nájemnou vraždu na objednávku mafie, a byl propuštěn na svobodu. Přičemž i jeho právníci pravděpodobně patří k mafii, ve které působí i má bývalá manželka, a její soudní znalci Švarc a Goldmann (a jejich soudci). Což zase ukazuje odkud vítr vane, a jaké mají možnosti a priority. Ale i již zmiňovanou nápadnou a vytrvalou nevyváženost, naprosto neuvěřitelnou, a v rozporu i s nejzákladnějím zdravým rozumem.

Kromě toho mám důvodné podezření, že
v práci už předtím proběhly další pokusy otrávit pití i jídlo, a že se toho např. aktivně účastní "dvojník" MUDr. Švarce Permiter (ale je tam např. i Jiří Dvořák přezdívaný Pumpído, Martin Pelich, a pan Janota, od kterého má asi napodobenimu mého bývalého auta Honda CR-V), a velice podezřelý je i nově přijatý černoch na úklid typu CIA, jezdící do práce luxusními vozy. Podobný typ prostředí je něco opravdu strašného.  Dokonce musím řešit, jestli je bezpečný sousedící stánek s občerstvením, nebo když si něco nechám v autě. Ale protože je to nejlepší práce a bydlení, jaké jsem zatím v Anglii zažil, tak tomu říkám "anglické dobro". A ještě bych rád napsal, že navzájem si do jídla nechrchlají.

Prezident Zeman se poté narychlo objednal na návštěvu u britské královny Alžběty II v londýnském Buckingham Palace, což proběhlo dne 16.6.2017. Ale že by mi to přineslo něco hmatatelného a vítaného, to jsem si nevšiml. Dokonce ke mně i nadále nepustili ani jediného novináře s normálními otázkami, kteří se o kontakt nepochybně rozsáhle snažili např. po oznámení mého úmyslu kandidovat na prezidenta České republiky v roce 2018, a aby bylo ještě těžší mne navštívit, tak se buduje další brána do dvora, kde bydlím. A dokonce proti mně ještě zesílili neuvěřitelně trapný a neskrývaný teror v práci i v bydlišti (místo aby urychleně vyřešili mé oprávněné stížnosti). Což považuji od vládnoucích osob ve Velké Británii a USA za nepochybné akty dalšího sprostého a neoprávněného útoku, a proto jsem začal fandit všem jejich odpůrcům. A řekl bych, že je to vidět. Ale prý je to jen dosažení cíle plánovaného prasaty z tajných služeb a vedení zločineckých států, a jen čekali, že to nastane v nějaké více zubožené poloze. Takže vůbec není důvod si něco vyčítat. Kromě toho upřímně fandím (a rád pomůžu) všem protivníkům mých nepřátel v České republice, kteří mají většinu těchto škod na svědomí.

V noci ze 13. na 14. června 2017 došlo
v Londýně k velkému požáru obytného věžového domu, a v tentýž den ráno jsem pak viděl na obloze UFO v nedalekém Rainhamu. Pokud to souvisí, a myslím si že ano, tak to byla reakce na neustálé "nenápadné" mučení, a na aktuálně vystupňovaný teror od Angličanů, např. "doma" i v práci (ale i na psycho atmoféru vytvořenou od USA a NATO). A když jsem o tom delší dobu přemýšlel, tak se prostě stalo to, že jsem měl další návštěvu od vyšší moci (což je docela časté), a téhle prostě došla trpělivost. A přestože bych na "nevinné" civilisty osobně nikdy nezaútočil, tak jsem byl maximálně vděčný, že se mne konečně někdo zastal. A požár v Portugalsku pravděpodobně souvisel s útokem terorizující reklamou od OSN v mém e-mailu na Yahoo (což bylo pravděpodobně na objednávku od USA a CIA). Kromě toho došlo ke srážce plavidel na Filipínách (torpédoborec US NAVY), a v nejužším místě průlivu La Manche (britské nákladní lodě, ale byly i teorie o nové britské letadlové lodi, ale např. jsem slyšel něco i o polovině mlčícího New Yorku), a k postřelení amerického člena parlamentu (jen doufám, že to byl opravdu jeden z těch nejhorších pachatelů). Typické ale je, že když jsem si dlouhé roky říkal o běžné věci typu normální bezpečný život, příjemné bydliště, přiměřená bezpečná a příjemná práce, fungující telefon a e-mail, a samozřejmě normální možnost najít si přítelkyni a založit rodinu, tak to nešlo ani s "boží pomocí". Následně jsem absolvoval už několik telepatických vydírání, že už se to nesmí opakovat. Ale teror proti mně a izolaci ukončit odmítají, což je samozřejmá podmínka pro pouhé úvahy o nějakém smíru a narovnání vztahů. Osobně si myslím, že se stávajícími lidmi už to nepůjde. Jinak původní cíl měl být asi britský parlament, ale nepřál jsem si ničení historických památek. Jinak si vzpomeňte na závěr filmu Planeta opic 1, protože nějaké takové prostředí kolem sebe cítím už dlouho (a dle některých názorů je to obdoba Kainova pokolení). Jinak jak extrémně nebezpeční blázni to jsou nazančuje i fakt, že provokování pokračuje téměř beze změny, a např. znovu začali posílat i reklamu s opticky toxickou holčičkou UNICEF. Ale zase se ke mně nedostali ani žádní novináři, jen přišlo několik divných nedoručitelných prázných e-mailů. Osobně si myslím, že svoboda projevu v Anglii a podobných zemích v současné době prakticky neexistuje. A že to funguje asi jak dražba ve filmu Tenkrát na západě.

Po nastěhování do nového pokoje v dalším domě na konci prosince 2016 mne příjemně potěšil výhled z okna. Který jsem si opravdu užíval. Takže se prakticky ihned pod oknem v protějším domě objevila pekelná teroristka, která si na úvod začala vynucovat pozornost a dominanci doslova prasečím chrochtáním. Přes které se dokonce snažila dostávat ke mně do pokoje, a zkoušet mi navíc rozkazovat, jak mám co dělat atd. Kromě toho se snaží toxicky zamořit a obsadit pro ďábla celé okolí, a vytváří strnulý a trchu brnivý pocit v celé hlavě. Svůj teror si nápadně časuje do důležitých momentů dne typu vstávání, usínání, jídlo, důležité vyřizování věcí atd., a vždy kvůli tomu vybíhá na zahradu, předstíraje venčení psů. Navíc mi černou magií zablokovala jednu polovinu okna, takže nejde otevírat, přestože je nové. Možná souvisí i s poruchou mého auta, u kterého stála oprava 100 Liber, i když na tom se asi podílela s dalšími podobnými kolem (především protější pokoj a pokoj pod podlahou). Nejvíce chrochá, když mne vidí za oknem, což je průkazné, a nepochybuji o tom, že to celou dobu MI5 sleduje a nhrává. Takže jsem se rozhodl jí dokumntovat nahráváním i já, kdykoliv mi zkříží cestu. Bylo cítit, že zpočátku tam byl nějaký rozpor, a že černou magií viděli něco jiného, než já. Takže to bylo nepochybně užitečné, a navíc nápadně zklidnila. Jenže pak si troufla na mne poštvat sousedy, a dokonce mi někdo strčil pod dveře do pokoje papírek od Policie, což je převzetí Police mafií, jaké jsem už zažil v České republice coby kriticky špatný signál. Protože je další důkaz státního terorizmu provozovaného Policií Velké Británie ve prospěch pekelných sil. Protože zase moc dobře vědí, že já jsem byl napaden, a že výrazně a úplně otevřeně, a že se pouze bráním nenromálním útočníkům. Jsou to prostě prasata. Duch po ní většinou zůstává Marie Tocauoerová, Větrovská, Mojmír Špak a Líba Kroužková, ale na téhle fotce je např. jasně vidět Jan "Honza" Kromka ml. (což je grázl jak z filmu o Saxaně, z obce Solenice). Celkově je nafoukaně povýšená, hulvátská (stejně jak její mažel typu zombie senior JT), a drze zastrašuje. Bydlí ve 28 Lawns Cres (střední část trojdomku).  P.S.: Když jsem dal tuhle fotku na internet, tak začala být ještě více provokativní a posměšná, a vyčarovala mi na telefonu přes Facebook přesně načasovanou lebku se zkříženými hnáty na žlutém podkladu přes celý desplej, a slovem DANGER. P.S.: Představte si, co by se dělo, kdyby to probíhalo opačně. Nebo jak by se tvářila policie, kdybych jí ty útoky od čarodějnice předtím nahlásil já. Jinak tahle babizna se ještě často útočně vlní asi ve snaze, abych jí nepřehlédl, a aby nepřišla o nějakou příležitost něco požírat, neboli krást. Navíc začala hlučně telefonovat skoro pokaždé, a snaží se při tom upoutat pozornost. Dle mého názoru krade telefonáty, což se týká ale i spousty dalších osob v mé blízkosti. Nejčastější vizuál je Mojmír Špak z doby tanečních, pocit Marie Tocauerová, a v pohybech je často vidět Líba Kroužková, ale i další ženské ze Solenic. Tuhle konkrétní čarodejnici např. viním z vražedného atentátu v britském Manchasteru 22.5.2017, ale vinu na tom mají i další podobně terorizující osoby. Vyhrožování smrtí od uvedené čarodějnice z protějšího domu v Grays, tím že mi to přesně načasovaně vyčarovala a zobrazila na facebooku. Používat černou magi určitě umí, např. mi zablokovala okno any nešlo otevírat jednu polovinu a zničila mi košili. Dle mého názoru už zkusila nejméně tři vražedné atentáty včetně zneužití britské policie a armády, a běžně vyhrožuje smrtí i mým přátelům z polohy Marie Tocauerová, dělající pro nějakého Ádu. Dle mého názru může i za atentát v Manchasteru na koncertě. Čarodějnice údajně z Rumunska, bydlící v protějším pokoji prý se svým synem. Telepaticky útočí, zamořuje a krade černou magií každý den, a snaží se např. zaminovávat cestu a koupelnu, např. s cílem otrávit pracoviště, myšlenky a veškerá jídla, a např. mi při jejich příchodu selhává klávesnice u počítače, mizí schopnost psát a soustředit se jak po nějaké injekci do mozku atd. Strach to není, alespoň v mém případě, ale možná zkoušejí nějaké přemístění do jiné reality, nebo výměnu ducha za výrazně horšího. Vytváří hnusnou pekelnou atmosféru, především v koordinaci s čarodějnicí z protějšího domu na opačné straně, se kterou téměř jistě spolupracuje. Obojí byl původně nějaký klon Marie Tocauerové v kombinaci s Mojmírem Špakem. Přestože si na ně neustále stěžuji, a jsou opravdu závažný problém, tak jsou tam pořád. Jinak pokoj i dům byly zpočátku totálně zamořené duchem Pavla Spilky a jeho otce, a často tu stále ještě útočí i MUDr. Švarc, Goldmann, "dáši Jiří", a pekelná verze zombie seniora JT. Ale v téhle konkrétní čarodějnici je často vidět Ivana Virágová, občas Inge Schmidtová, která se objevila v rychlém sledu už ve třech problematickcýh osobách v mé blízkosti, a výrazně z ní útočí duch typu Olga Vernerová. Druhá část nejnebezpečnější dvojice v mé aktuální blízkosti v 6 Martello Close, v protějším pokoji. Prý její syn, a dle mých informací i dle mého názoru oba dělají pro CIA nejšpinavější práci nejšpinavějšími metodami (ale často je tam cítit i MUDr. Švarc). Většinou vypadá spíše jen nějaká kombinace hezce z filmu Discopříběh a nacistického admirála Dönitze, ale na této fotce je nečekaně podobný mému profilu. Což může být následek jejich ranního útoku černomagickým uštknutím do mého zátylku přes zeď, a částečná proměna "násilným převzetím ducha" (protože to zase mělo dlouhotrvající bolestivý a paralyzující účinek, tak jsem jsem tohle natočil 1.5.2017). Zase zřeleně spolupracoval i s čarodějnicíc z protějšího domu. Jinak tohle video potvrzuje i telepatické vykrádání nápadů a dění za dveřmi, protože se nepodíval do kamery, což by normální člověk určitě udělal, a navíc po sobě nezhasl. Často jsou z něj cítit typy Michal Kozák včetně otce, Karel Majzlík, Jiří Vaněček, občas Milan Drazdík, a asi i Milan Čedík, a duch typu Mojmír Špak. Matthew, dotěrný a maximálně invazivní zlodějský homosexuální frajírek, a řdič vysokozdvižného vozíku (ve firmě ML, kde nyní pracuji). Zdaleka nejhorší ze všech lidí ve firmě většinu roku, již mnohokrát mne úmyslně ohrožoval na zdraví jen tak pro zábavu, prakticky denně (dle mého názoru zcela jistě na odebrání licence, ale spíše na vězení), a mám z něho dlouhodobě šokované nohy. A jednou dokonce zkusil i pokus o vraždu, když mi ve vzteku zkusil přirazit naloženou paletou hlavu k plotu. Fotka je zfalšovaná od ďábla, při prvním shlédnutí měl rozzuřeý nenavistný výraz, jaký na mne zkouší často (ale před jinými je často jak malé dítě). A přesto že jsem nejhorší zážitky většinou hlásil, tak je tam i nadále, a dokonce se ještě zhoršil, a je maximálně sebevědomý a nafoukaný, neustále posměšně provokuje, a běžně se mi např. ještě chodí rozvalovat na mojí židli do kanceláře (což předtím tito lidé určitě nedělali, a možná je to metoda kradení a výměny ducha typu Milan Čedík), a kromě jiného se snaží agresivně a systematicky požírat všechny kolegyně z práce, ale dokonce i všechny mé kamarárdky, o kterých by ani neměl vědět. Typově původně Ladislav Pravda ml. a Mojmír Špak, vizuál asi jak z filmu Hvězdná pěchota, ale duchem navíc Erik Schmidt, senior JT, Jakub Tocauer, a Milan Čedík. Kromě toho mne prakticky denně pronásleduje po dvoře při skenování, běžně i 5x-10x během krátké chvíle, a různě nadbíhá a číhá, snaží se telepaticky vynucovat radost ze setkání aby mohl snáze parzitovat, a snaží se vykrádat telepatií vše atraktivní, a pak si na mne ještě zkouší drze hrát. Číhá i při odjezdu domů asi ve snaze se duševně dostat i do bydliště, a pak je tam horší atmosféra od okolí (ale to se týká i cesty a nákupů). To co dělá (on i někteří ostatní) je prý "kradení A". K tomu často vypadá, že je na drogách. Do práce jezdí světle modrým metalízovým vozem Ford Focus WL07 FYU novější verze, ze kterého je pocit mého bývalého (a prakticky ukradeného) Suzuki Swift. Při nástupu to byl mladý nevýrazný trouba, a teď je z něj opravdový zlý démon. Dle mého názoru ďábel, nebo agent MI5, který má terorizování mojí osoby za úkol, a proto mu to prochází. Podobně jak osoby v bydlišti především v protějším pokoji, a pod oknem v protějším domě (viz jiná část těchto stránek, a nikdo z nich nebyl ani viditelně potrestán, přes neustálé stížnosti). Maximálně závažný důkaz. Tony ve firmě ML kde pracuji, na dvoře druhý nejhorší. Většinou téměř přesný Zděněk Větrovský, a dokonce běžně komunikuje telepatií na témata, kderá to potvrzují, např. mi nabízel svoje dcery. Ale jinak nejvíce sabotuje práci, šikanuje, a dosti často fyzicky ohrožuje bezohlednou jízdou vysokozdvižného vozíku (např. nápadně couvá více, než je nutné, jen aby úmyslně ohrozil a odehnal od práce). Je to tatáž osoba, která mne podobně terorizovala v elektrárně Orlík (viz existující záznam). Vozidlo má šedivé Clio. Kromě toho z něj občas bývá vidět Milan Čedík, a rád si hraje na mého dědu z Mírče (prý protože jej někdy viděl). Scénka je další hrubé slovní napdaení, pot éco mi zase zaútočili na schůdky (které ničí coby zástupný cíl a záminku k šikaně), a na vysokozdvižném vozíku pro změnu sedí David, což je téměř přesný Petr Velas, a přestože jej v rámci přezkoušení vyléčili z ohrožování a šikany, tak i nadále je těžký homosexuál a telepatický zloděj. Třetí v pozadí je asi Luke, který už ve firmě nepracuje, ale také byl homosexuální a kradl telepatií. A krmě jiného mi telepatií navrhoval, že by zabil moje děti. Pravděpodobně nějaký klon příbuzného od Mojmíra Špaka. Asi nejviditelnější projev travičské atmosféry v Maximum Logistics, jed připravený pod stolem v kuchyňce (tak aby na něj myši nemohly). Téměř jistě mi jej dali do kafe nejméně jednou, a ještě se u toho vesele smáli. Jedů ale pravděpodobně zkusili celou řadu, zneužívající mojí tradičně důvěru, asi často dosti naivní. Následkem toho se mi asi zhoršil zrak.

Velký požár bytového věžového domu v Londýně v noci z 13. na 14.6.2017. (foto z blesk.cz) Jinak občas cítím od svých známých otázku, jak se Ti v té Anglii líbí? Ale nic nevyčítám, ručně jsem tam nic nehodil, ani jsem nepoužil nějakou spolehlivou zbraň. UFO nad mým pracovištěm v městečku Rainham u Londýna dne 13. 6. 2017. Možná odpovídá i velikost. Pokud opravdu existují, tak jsou vůči lidskému světu víceméně nezávislí, a často moudřejší než lidi. Pravděpodobně další viditelné UFO nad Rainhamem 29.6.2017. Tohle se mi pak objevilo na Facebooku, a je to prý jejich dílo (a velká část podobných také). (převzato z birchalltea.co.uk/sand-art-in-cornwall)
UFO nad Dartford Crossing (už trochu padělané, původně to byl pravidelný ovál, a kdo jsou potvrdili telepaticky i pocitem), letí dole zprava doleva ven z mraků. A nalevo je vidět nějaký starý ptačí symbol, který tam byl už před vynořením toho talíře. 2.2.2017 Asi UFOn zobrazený nad Tilbury 12.5.2017. UFO nad Grays 28.5.2017, totožnost potvrdili telepaticky. Vlastně byla nejdříve cítit jejich přítomnost, a pak mi řekli, ať se kouknu z okna. Poté začalo hustě pršet.
Jinak kdyby se ke mně okolí chovalo normálně a maximálně příjemně, tak původně uvažovali o normálním přistání typu z filmu "Blízká setkání třetího druhu", ale před veřejností (a neslibují žádné vracení lidí). Ale nějaké světelné nebo zvukové šifry na ně nezkoušejte, vidí v tom občas střílející zbraně. Nejlepší je jednoduše ukazující člověk, nebo srozumitelné normální kresby typu komiks, nebo dát např. někam na internet obyčejný návod.

Jinak když jsem první polovinu předchozího odstavce napsal na internet, tak zase přiletěl vrtulník, a stál asi 20 minut nad elektrárnou Tilbury před mým oknem (15.7.2017 kolem 23:41). Tipuji bitevní AH-64, a když se mi to podařilo napsal na Facebook i přes maximální obstrukce černou magií, aby se mohli také podívat ostatní, tak okamžitě rychle odletěl směrem na sever. Jinak když jsem si paní královně dlouhé roky telepaticky stěžoval na nesnesitelné poměry, tak mne většinou povýšeně poučovala, že mám být rád, že mne nezabili. Což je typická pirátská logika, a vůbec to neodpovídá letopočtu, ani moderní zemi s lidskými právy.

Aby byla trapnosti nasazena koruna, tak pan Pavel Rychetský byl zvolen za předsedajícího ústavním soudům 40 evropských zemí, přestože je nepochybně maximálně vinný celým tímhle příšerným příběhem. Takže jestli něco otřáslo mojí důvěrou v Evropskou Unii, a vírou ve smysl členství, tak právě tohle. Prý je to proto, aby se něčemu přiučil, což je ale jen tradiční demagogické aliby pro hloupé, ve skutečnosti se rozhodli doslova nechat sežrat od něj, jeho lidí, a od psychopaticky hamižné mafie Evy Nerglové, což je úplná katastrofa.

V tutéž dobu jsem byl 22.6.2017 při odchodu z práce na konci pracovní doby zase fyzicky napaden od "kolegy", na kterého jsem si už předtím mnohokrát oprávněně stěžoval, a který už na mne dokonce zkusil i vážně míněný pokus o vraždu, a jindy byl zas pokus o zmrzačení (nepočítaje opravdu vážná zastrašování, až se z toho zjevila !!!smrtka na obloze!!!). Tentokrát zase nejdříve zhovadile najížděl bezdůvodně vysokozdvižným vozíkem ve snaze mne zastrašovat, a donutit mne běžet. A pak mne při povzbuzování od nějakého negra ještě fyzicky napadl. Konkrétně mi dal zblízka plnou silou hlovičku do obličeje, kterou jsem vůbec nečekal. Takže zase další posun zcela nevítaným směrem, a samozřejmě to bolí ještě po mnoha dnech (krvavý ret, bolavý nos, a horní přední zuby, a ještě po 14 dnech se nemůžu normálně vysmrkat).
Pachatel Matthew se světle modrým Ford Focus, ze kterého je cítit můj otec, a mé bývalé Suzuki Swift (typově ale neuvěřitelně dotěrný zlodějský a narcistický homosexuál Mojmír Špak, Ladislav Pravda ml., a zhovadilým zlodějským duchem často i Erik Schmidt). Jenže na tyhle podobnosti a přijímání cizích duchů já zas tolik nehraji (dle mého názoru je to totiž ono známé "propůjčení se ďáblu"). Takže co je maximálně důležité, tentokrát mne napadl rodilý Angličan, který je na mne téměř jistě nasazený od MI5 (nebo CIA), a dlouhodbě krytý a povzbuzovaný při nepochybně vysoce závažném zločineckém chování. Které ale zase všichni kolem nápadně zlehčují, a jeho nezdravé, a úplně nesmyslné sebevědomí tím ještě více trapně narůstá (v části o sci-fi zážitcích je jeho fotografie). Se širšími událostmi to vůbec nesouviselo, a byla to zase jen snaha dále vystupňovat nesnesitelnou atmosféru. Poté se následující dny telepaticky chvástal, že ukázal, kdo je tam nejsilnější samec, a vůdce smečky. A kromě toho, že on je "nový bůh" (což určitě není, a je to defakto pouze nepřetržitě obtěžující a přepadávající drzý zlodějíček).

Dne 8.7.2017 jsem navštívil letecký den na britské námořní letecké základně Yeovilton, kterého se shodou okolností účastnili i vojenská letadla Armády České republiky (JAS-39 Gripen a Aero L-159 ALCA). Ale kromě toho tam byli například Američani z USA s obřím vojenským nákladním C-17A Globemaster III, a vedle postavili herce v kostýmech z filmu Star Wars, kde nejvíce dominoval Dark Weider (což asi bylo zase kvůli mně, a kdo zná mé poznámky z pekelného napadení, tak to pochopí, a zajímavostí je i fakt, že následkem manipulací bydlím už čtyři roky u Dartford Crossing - takže přestože mám ty filmy rád, tak v téhle situaci mne to spíše odr